Co nám Ruby vlastně říká?
Madlen Rosůlková
„Dnes je (World Wide Web) na nemotorné, larvální a zvědavě nevinné cestě, která nám nabízí příležitost plýtvat časem, bezcílně putovat, snít o bezpočtu dalších životů, ostatních lidech na druhé straně mnoha monitorů v tomto postgeografickém meta světě, jemuž stále častěji říkáme domov. Pravděpodobně se ale bude vyvíjet do něčeho méně náhodného a méně legračního…“
Napsal před devíti lety spisovatel a zakladatel kyberpunku William Gibson (Neuromancer, 1986), často přezdívaný jako „ten, jenž předpověděl internet“. Vedle sci-fi subžánru reagoval na vznik světové sítě také net art. Jednalo se o umělce, jež v internetu nadšeně spatřovali prostor, který očistí umění od světa obchodu a elitních skupin, tím že bude zdarma a volně přístupné pro všechny. Časem se do jejich téměř utopických technicistních představ začaly vkrádat obavy, co se stane s moderním médiem, pokud jej mocenské skupiny využijí jako informační zbraň. Vyjadřovali se prostřednictvím různých e-mailových performance (např. rozesílání specifických spamů), internetových projektů či herních aplikací. Jedním z výtvorů je Agentka Ruby od Lynn Hershman – na první pohled zábavná „chatbotka“ vyžadující od uživatelů investovat mnoho času. Hershman však zdaleka neměla v záměru pouze pobavit, ale taky něco sdělit. Je její poselství aktuální i pro nás?
I can teach you to dream
V současné době existuje populárních chatbotů celá řada (=softwarů s umělou inteligencí poskytující nezávaznou konverzaci). Nejznámější a nejlépe naprogramovanou je modrooká blondýnka Mitsuku (2003), kterou dle jejích slov navštěvuje 8 tisíc uživatelů denně. Agentka Ruby (2001) je její umělecky ztvárněnou předchůdkyní a zároveň součástí rozsáhlejšího projektu skládajícího se ze sci-fi filmu Teknolust (2002) a interaktivní digitální projekce (San Francisco MoMA, 1999 – 2002).
Estetika e-dream portálu a úvodní znělka s údernými slogany (např. Evolve with me, Let´s e-dream together, I can teach you to dream atd.), jež nám Ruby příjemným hlasem našeptává, evokuje reklamní spoty a seznamky. Atraktivně vypadající Ruby (obličej jí propůjčila herečka Tilda Swinton) zvládá elementární tematické okruhy a dokáže projevit základní emoce: štěstí a smutek (např. když řekneme, že se máme dobře, usměje se). Chcete-li, „zazpívá vám“. Na rozdíl od Mitsuku, jejímž účelem je „zabíjet náš čas“, hlavním smyslem Ruby je „naučit snít“ – zeptá se, jaké máme sny a proč. Na otázku, jak těchto fantazií docílit odpovídá stejně „practise“ (cvič) – jakoby tím autorka záměrně pobouzela uživatele k vypnutí počítače a k zahájení aktivního života.
Klienty (tedy nás) stánky provokativně nazývají „seeker“ (= hledač). Můžeme být hledači čehokoliv: prožitků, zábavy, odpovědí, nebo prostými sociofobními hledači společnosti. Nabízí se pak otázka, zda Ruby skutečně uspokojí naše hledačské tužby, nebo je ještě prohloubí.
Svou podstatou Ruby připomíná odposlouchávané zpovědní budky s elektronickým Ježíšem z dystopického snímku THX 1138 (George Lucas, 1971), kterému se svěřovali pracovníci onoho systému. „Chatbotka“ většinou odpovídá neurčitě a chytře směřuje hovor na témata týkající se nás. Přebírá dominantní postavení. Nakonec odhalujeme, že její informace jsou nám celkem k ničemu (maximálně si doplníme vzdělání povědomím o nějakém filmu), naopak ona vyzvěděla více, než tušíme (seznam údajů, jež o nás nasbírala, zjistíme otázkou „What do you know about me?“). Jednotlivé klienty si pamatuje až rok a rozpozná je podle IP adresy. Navíc, jako již zmíněný orwellovský Ježíš, určitým způsobem vychovává. Pokud se pokusíme mluvit povýšeně nebo sprostě, okřikne nás (např. You are not the boss of me), či naopak pochválí za zdvořilé chování.
Monitorovacími technologiemi a zneužitím soukromých údajů se Lynn Hershman zabývá už od roku 1995, kdy stvořila tzv. The Dollie Clones – syntetické robotky s možností krást identitu. Panenky s přimontovanými kamerkami v očích a zrcadlem před sebou se „zmocňovaly“ tváří návštěvníků expozice vyfocením a okamžitým zveřejněním na webové stránce. Podobně jako si navzájem pořizujeme instantní fotografie, které pak bez našeho vědomí divoce pobíhají po síti.
Samozřejmě, pozornost by zasloužila mnohá další díla jiných autorů: například Generátor umění od Cornelie Sollfrank. Internetová aplikace, která na základě vámi zadaného pseudonymu a názvu díla, vygeneruje do dvou minut odpovídající obraz. Sollfrank tak reaguje na nadužívaní pojmu umění a ptá se, jestli se ono vygenerované dílo dá stále považovat za umění a kdo je vlastně tvůrce: ona, my, nebo počítačový program?
Kdyby uměla Mona Lisa mluvit
Klasické obrazy jsou němé. Přesto se s nimi vždy publikum snažilo navázat dialog, skrze symboly a vzkazy, které v nich autor zanechal. Tato bariéra se částečně prolomila díky Josephu Kosuthovi, jež vložil do rámu text a tak jsme si obraz mohli přečíst. S příchodem videa ztratil statičnost a konečně po vynálezu digitální technologie a internetu se na obrazech objevily postavy, jež nás oslovují jménem, a můžeme s nimi pohovořit. Slova z jejich úst, prostřednictvím nichž k nám tvůrci promlouvají, nejsou však nikterak příjemná.
Odhalují otázky, jež se stávají každodenní součástí našeho života, vůči nimž jsme snad už otupěli. Svět, kde bezmyšlenkovitě svěřujeme osobní údaje do rukou sociálních sítí, jako to děláme u Ruby. Kde se někteří lidé cítí tak sami, že se uchýlí ke konverzaci s naprogramovaným algoritmem. Viníky jsme my, nikoliv internet. Nakonec ale nemusíte můj závěr brát tak dramaticky, protože „všechno co říkám, je bezvýznamné, pokud vás to nepřiměje k tomu, abyste mé názory doplnili svými.“ (Robert Filliou) A vypravte se třeba do lesa. Místa, které Ruby ani Mitsuku nemá ve slovníku.
Autorka není teoretičkou umění
Redakce Dýptu doporučuje na dlouhé chladné večery:
/ http://agentruby.sfmoma.org/ - Agent Ruby od Lynn Hershman Leeson/
/ http://nag.iap.de/ - Generátor umění od Cornelie Sollfrank/
/ http://maxpaynecheatsonly.jodi.org/ - Jeden z legendárních výtvorů od kolektivu umělců Jodi.org/
/ http://prototyprally.com/f/leaf/ - Staňte se bezvládným listem padajícím ze stromu, Experimental Game Play Project/
/ http://www.phonestory.org/ - Temná strana výroby chytrých mobilů od Molleindustria/
/ http://www.mitsuku.com/ - Oblíbený chatbot Mitsuku /
Lynn Hershman Leeson (1941) začínala jako fotografka a performerka (alter ego Roberta Breitmore). Zabývá se transformací identity a vztahem mezi člověkem a moderní technikou (díla Lorna, Synthia). Na Ruby navázala v roce 2007 umělou inteligencí zvanou DiNa se sloganem „Lepší umělá inteligence než žádná inteligence“. Robotka kandidující na teleprezidentku uměla dle voličských preferencí odpovědět na zásadní otázky: existence boha, zneužívání, chudoba apod. Hershman natočila také tři filmy (Strange Culture, Teknolust, Conceiving Ada) a dokument o vývoji feministického umění v USA, který vznikal 40 let (!Women Art Revolution).
Net art (jiné názvy: net.art, web art, dnes nejčastěji označovaný jako „internetové umění“) se vyvíjel od roku 1990 po vzniku World Wide Webu (WWW) v ženevském CERNu. Za oficiální počátek se považuje setkání umělců Vuca Cosice a Igora Markovice v roce 1995, kdy sepsali manifest net.artu. Ten však brzy zanikl po vyhoření Markovicova hardwaru. Mezi významné internetové umělce patří Alexei Shulgin, Olia Lialina, Mark Napier (potatoland.com) či Jodi.org (dvojice umělců vytvářející pseudo hackerské stránky). Slučovali se na internetových fórech Rhizome, The Thing, Nettime, nebo dnes již nefungujícím Hell.com (přístup měl pouze ten, kdo obdržel pozvání po emailu). V současné době už původní podoba net artu neexistuje, pronikla do mediálního a počítačového umění. Přesto pomyslnými pokračovateli je např. italská nezávislá vývojářská společnost Molleindustria, která využívá formy „hloupých zábavných her“ ke zviditelnění globálních problémů souvisejících s nadnárodními korporacemi, vykořisťováním a pod.