#individualita

[carl-jung-the-best]

pod človeka patrí rozum a psychika a emócie takže si treba všetko všímať na deťoch a napomôcť im byť čo najlepší v tom čo vedia a vždy budú súčasťou spoločnosti ale treba dbať aj na ich osobnosť takže sigmund-freud-theory sa mýli a treba najprv spoznať dieťa a tak rozvíjať jeho schopnosti

[letsovverdose-blog]

Osobní realizace

Ještě když jsem bývala malý štěně, řekněme třeba na základce, tak jsem se potýkala s různejma posměškama na mou osobu. Proč taky ne, vid’, když jsem se oblíkala úplně jinak, než ostatní - třeba v desíti jsem si myslela, že jsem hrozný emo (ten, kdo si touhle fází prošel, tak samozřejmě ví, že se to nesmělo říkat nahlas, jinaks byl pozér) a pravidelně jsem chodila do školy ve vysokejch proužkovanejch podkolenkách s lebkama nebo v triku s Jackem Skellingtonem, ve dvanácti jsem si začala barvit vlasy do různejch pestrobarevnejch odstínů a podobně. 

Moje máma byla v tomhle vždycky hrozně tolerantní, i když ji za to ostatní rodiče pomalu lynčovali a nikdy nedokázali pochopit, že mi vlastně jen dovoluje se seberealizovat, za což ji jsem hrozně vděčná.

Když odmala posloucháš trapný poznámky na tvůj vzhled, tak si v tom nejlepším případě vytvoříš skvělou obranyschopnost proti blbečkům. Což se mi taky stalo. V některejch situacích už vážně ale propadám zoufalství - přesněji tomu nepojmenovatelnými pocitu absolutního zastavení mozku z důvodu cizí debility.

Tak třeba mám pět tetování, z toho čtyry docela velký, taky jsem delší dobu měla septum. POKAŽDÝ, přísahám pokaždý, když jsem přišla ke svý gynekoložce, jsem musela poslouchat věty jako “taková hezká slečna a takhle si zničit tělo” nebo “co to máte v tom nose? Nebylo by lepší to vytáhnout? Vždyt’ vám to kazí obličej.” Jako hele, já chápu, že kdybyste neřekla nahlas svůj názor, tak vám může třeba prasknout hlava, ale momentálně na sobě od pasu dolů nemám žádný oblečení a docela je mi jako trapně, tak to nebudem snad dělat ještě horší, ne? “A co na to říkaj rodiče?” Ok, tak to uděláme ještě horší, děkuju.

A když už jsme u toho tetování - proč si každej neznámej (a většinou opilej) chlap myslí, že je dobrej nápad mě popadnout za ruku a začít si prohlížet, co to vlastně mám vytetovaný? Osm z deseti týpků na baru se mnou začne konverzaci poznámkou, že mám hezký tetování nebo otázkou, proč jsem si nechala vytetovat zrovna tohle. Asi si začnu vymýšlet nějakej dlouhosáhlej příběh, kterej bude zahrnovat výklad mý psychický narušenosti nebo přesnej popis scenérie z války, který se zůčastnil můj dědeček.. ale to asi radši ne, vzhledem k tomu, že mám vytetovanýho orla. Ale zase by je to odradilo. Chm.

Další věc, kterou do určitý míry vybočuju, je můj fashion-sense. V tomhle se ale nezavděčí snad žádná holka. Když si vezmu vysoký podpatky a choker, tak jsem “kurva, co si myslí, že patří mezi smetánku” (děkuju za krásnou poznámku, slečno co se nechala oblizovat zvláštním individuem u baru asi ve tři ráno), když si vezmu polobotky a volnej kabát nebo o tři čísla větší džínovou bundu, tak jsem zase určitě lesba, protože se nesnažím zapůsobit na nějakýho chlapa. Nechápu, proč maj neznámý lidi ten pocit, že mě nějak zajímá jejich názor. Nezajímá. Opravdu. 

Docela živě si pamatuju, když jsem asi ve dvanácti ve svým pokoji nahlas poslouchala Santigold (pro ty, který neznaj, tak je to docela ujetá zpěvačka z Philadelphie, která rozhodně není pro každýho), když mi rozrazila dveře kamarádka od mámy a začala se smát tomu, co to jako poslouchám. Abych se přiznala, tehdy mi z toho bylo docela smutno - nechápala jsem, proč by se mě někdo snažil shazovat kvůli věcem, který mám ráda. Takovejch momentů bylo ale víc, třeba když mě chtěl nějakej výrostek se svou kamarádkou zbít v tramvaji vyloženě jen kvůli tomu, jak jsem byla oblečená. Podotýkám, že to bylo zhruba ve třinácti.

Vždycky mi to ale za tyhle debilní momenty stálo. Upřímně budu radši divná, než společensky normální.

(Závěrem bych ještě chtěla věnovat menší poděkování všem, kteří mě tlačí do psaní a jakoukoliv cestou mě podporujou.)

artist unknown (hit me up if you know who drew this, i would gladly tag them)

[cestacloveka]

O cestě individuality - Paul Brunton

O cestě individuality – Paul Brunton

Každý by rád poznal rychlou cestu k osvícení, každý by rád realizoval Nadjá přes noc. Duchovní učitelé jsou často žádáni o nějakou magickou formuli, jejíž použití by změnilo člověka v mudrce. Je příjemným druhem úniku si představovat, že nás spasí někdo jiný, to se však může odehrát pouze v naší toužebné představě a vzníceném citu. Taková úspora námahy by byla vskutku vítaná, ale bylo by to v…

View On WordPress

[kockopes]

Řadovky

Neexistuje lepší důkaz lidské individuality než jsou řadovky.

Všecky řadovky, které jsem v poslední době viděl, dopadly stejně - na počátku identické domy se postupem času a působením nájemníků postupně osamostatňují a získávají vlastní osobnost. Leckdy dojde i na stavební úpravy.

A tak je to se vším.

Jakákoliv snaha o uniformitu je předem odsouzena k zániku.