I. - výsledky, loučení, nástup do prváku
Vítám vás u další části❤️.
Čekání na výsledky bylo stresující víc, než přijímačky samotné. U těch děláš všechno, co můžeš, ale během čekání mě děsilo, jestli jsem dělala dost a děsilo mě, že budou lepší než já. A bude jich dost na to, abych skončila pod čarou. To, že jsem měla dvě možnosti mě neuklidňovalo. Věděla jsem, kolik mám bodů kvůli stránkám s výsledky, které nám ještě ten večer poslal spolužák.
Nakonec jsem se bát nemusela. Přijali mě na obě školy. Tři dny jsem přemýšlela, na kterou půjdu. Nakonec jsem prostě nezvládla to, jak mě oba rodiče tlačili na školu, na kterou jsem chtěla neskutečně jít. Neměla jsem tehdy náladu na to, abych poslouchala rodiče, kteří mě celou dobu sráželi. Prostě jsem tam nešla a skončila na druhé škole.
Když jsme se znovu potkali ve třídě, už jsme byli všichni rozhodnutí, kam půjdeme. Byli jsme... smutní. Samozřejmě byli ve třídě tací, kterých jsem se chtěla zbavit (jeden určitý chytrák ze zadní lavice). Na třídní skupině se začaly řešit dvě témata. Dárek pro učitelku a rozlučák.
Loučení s učitelkami a spolužáky ve škole mě rozbrečelo. Prostě to byl konec, na který jsem nebyla připravená. S těma idiotama ze třídy jsem se naštěstí potkala i na rozlučáku. Většina z nich se uprostřed noci vydala na návštěvu za fyzikářem ze základky. Byli jsme prostě třída magorů...
Prázdniny jsem strávila na táboře, na brigádě, u rodiny na chatě a s kamarádkou jsme si zajely do Prahy. Užitý prázdniny po dlouhý době stresu. Poslední týden jsme řešili školu. A já se znovu začala stresovat s tím, že tam nikoho neznám. Začít se bavit s lidmi na základce mi trvalo víc jak sedm let.
První den školy... mě dali do áčka. Celej duhej stupeň bylo áčko plný idiotů, takže jsem se jako věrný béčák šla málem odstřelit. Během prvního týdne jsem se párkrát bavila s jednou spolužačkou, do konce měsíce jsem se nějak začala zapojovat. Dva týdny mi trvalo, než jsem se začala orientovat po škole. I když neříkám, že se mi občas pořád nepletou patra.
Ono zní hrozně špatně, jak jpz (jednotné přijímací zkoušky) popisuju. Ale nechci tvrdit, že je to snadný. U přijímaček jde hodně o to, kolik si toho zapamatujete a hlavně si na to vzpomenete běhen stresu, který ten časový limit (matika 75m, čeština 60m) představuje. My měli časy ještě prodloužené, kvůli jedinému termínu. A jsem za to ráda, protože za ty původní bych to neměla šanci stihnout.
Taky jde o to, jak moc si věříte. Já si nevěřím vůbec, neumím se ozvat a nikdy si nejsem jistá svým rozhodnutím. Přijímačky mě stresovaly už od šestky a hodně věcí, co se děly ve škole i mimo ni, se na mě podepsaly. Po jpz jsem si sebou jistá o něco víc. Protože jsem to zvládla.
Buďte si jistí tím, co chcete a nenechte si do toho nikoho kecat. Trvalo mi dlouho si to uvědomit, ale tohle je můj život, já ho budu žít. Lidi do života přicházejí a zase z něj odcházejí. Jedinej, kdo zůstává, jsme my sami.