Sen prof. Skalického
Snil jsem, že nedlouho poté, co Descartes podal naprosto nevyvratitelný a přísně apodiktický důkaz Boží jsoucnosti, se mu Bůh zjevil a pravil: “Výborně! Ten důkaz mojí existence se ti opravdu povedl. Jím určitě vstoupíš do dějin lidského myšlení. Ale uvaž jen, co jsi mi svým důkazem způsobil. Ty mě vlastně – mám-li to tak říci – přímo nutíš, abych existoval. Od tohoto okamžiku, kdy jsi mě tak nevývratně dokázal, nemohu si už dovolit, abych dělal, jako kdybych nebyl. Dohlédneš, co to znamená? Asi ne. Dávej tedy dobrý pozor: Abys pochopil, že já nejsem bůh panování a nadvlády, který má ke svému ospravedlnění vždycky zapotřebí vědeckou ideologii dokazující nepopiratelně existenci takového supervládce, ale že jsem Bůh svobody, který se bez takové ideologie docela dobře obejde, tak se ti dnes zjevuji, abych ti řekl, že zmatu vaše přemýšlení. Zmatu je tak, že mě sice budete hledat, ale nenajdete mě, dokud neřeknete: Ne naše rozumování, ale naše láska k Němu, ta láska, která převyšuje každou jinou lásku, je nejvyšším důkazem jeho jsoucnosti. Neříkejte tedy, že Bůh existuje, protože jsme ho přísně logicky dokázali jako nutně jsoucí Bytí, ale rcete: On existuje, protože ho nadevše milujeme. Neboť uvažte, že já nechci existovat jen sám ze sebe silou svého svébytného Bytí. Já chci existovat též – a především – silou vaší lásky, silou vaší vůle k Bohu. Dejte proto mému Bytí existenci. Přičiňte se, abych existoval nejenom jako důsledek vašich logických úvah, ale abych existoval silou vaší činné a tvůrčí lásky. Teprve tak oslavíte mé Jméno mezi národy.”
SKALICKÝ, KAREL, Po stopách neznámého Boha, Svitavy: Trinitas, 1999, s. 158n.