Byla hloupost pouštět se takhle daleko takhle pozdě. Slunce stálo vysoko na obloze už ve chvíli, kdy za vodníkem zaklaply dveře jeho domku, a letní vzduch houstl vedrem navzdory dopoledním hodinám. Pak už to bylo jenom horší.
Voda v Berounce byla mělká, místy se zlatý pstruh musel držet těsně pod hladinou, a teplá tak, že se v ní dalo jen stěží dýchat. Konečně, blízko cíle, už to Hannes nemohl vydržet. Vzal na sebe svoji pravou podobu a zatímco z rukávu smetal posledních pár šupin, vydýchával ve stínu vrby celou tu příšernou cestu.
Zpropadené počasí, pomyslel si a lovil v kapse tabák. Na prosluněnou cestu plnou žluté, suché trávy se mu chtělo stejně málo, jako zpátky do přehřáté vody.
„Hannes z Labe!“ ozval se za ním znenadání povědomý hlas, „to se podívejme, koho voda donesla!“
Hannes se otočil po hlase a usmál se příteli v ústrety: „Franzi.“
Místní vodník vypadal… dobře. Nečekaně dobře, vezmeme-li v potaz, že většina ostatních, sotva se navrátivších, vodních duchů válčila s pro ně neznámým znečištěním, s ještě stále křehkou vracející se vírou a s přemírou smrtelníků na březích. Nevypadalo to však, že by tím vším zásadně utrpěl i Franz z Berounky.
Hannesův překvapený pohled mu ale rozhodně neunikl:
„Nediv se. Nebyl jsem pryč tak dlouho, jako ty,“ pokrčil rameny, „Berounka není ani zpola tak užitečná jako Labe. Naštěstí. Těží z ní teď právě to, že ji nestihli zničit.“
„To má tak někdo štěstí,“ povzdechl si Hannes, který sám v zapomnění mezisvětí strávil skoro dvě století a řeku, ke které se vrátil, pak skoro nepoznal, „ale nejdřív mi řekni, jak se má Alžběta?“
„Dobře, jako vždycky. Bude nadšená, až tě uvidí,“ odpověděl Franz, jako by šlo o docela obyčejnou otázku. Jako by oba dva nevěděli, že se za ní skrývá smrtelný strach: vrátila se? Nevrátila? Ne každý to dokázal.
Franz jen přikývl. Vyrazil svižným krokem k domovu, jako někdo, kdo není zvyklý marnit čas. Hannes se vydal za ním a den mu rázem přišel o něco méně nesnesitelný.
Franz a Alžběta. Vodník a rusalka. Ten nejnudnější milostný příběh široko daleko. Asi naštěstí pro ty dva. Franz byl původem vodník z dnes už dávno zmizelého rybníka nedaleko řeky. Alžběta byla nejstarší sestrou jednoho z nejdůležitějších sesterstev na březích mírné, klidné řeky, která předtím nikdy vodníka nepotřebovala. Jak Franz ostatně sám říkával, nejúčinnějším způsobem, jak v ní někoho utopit, bylo stoupnout si mu na krk - a ještě jste si u toho nenamočili kotníky.
Poznali se u některého ze slunovratových Tanců. Jí se líbily jeho historky a to, že si umí udržet vodu v pořádku. Jemu se zamlouvala její trpělivost a jak se smála. Ona mu přinesla věnem řeku a opustila pro něj sestry. On o sobě od té doby říkal, že byl chudý ženich s prázdnýma rukama. Už brzy to bude devět století, co společně vládnou řece.
Za ohybem se z rákosí vyloupl bílý mlýn. Kdysi dokonce klapal. To už nebyla pravda, ale vodník a jeho žena tam žili doposud. Že pod suchým stavením byly ještě podzemní světnice, zatopené říční vodou, to se zvenčí nepoznalo.
Alžběta je čekala ve dveřích.
„Copak ty jsi nebyla na horním toku?“ zarazil se Franz.
„Byla,“ zasmála se rusalka a pohodila stříbrovlasou hlavou, „ale voda mi včas donesla, kdo se k nám chystá. Vítej, Hannesi.“
„Rád tě vidím, Alžběto,“ objal ji labský vodník přátelsky. Nemyslel to ani zdaleka jen jako zdvořilost.
„Po tolika letech přesně víš, kdy přijít,“ zažertovala Alžběta, „Franz ráno pekl.“
Ti dva se vždycky drželi tradic. Vodníci odjakživa rozumí kuchyni výrazně lépe než rusalky z mokřadů.
Zanedlouho v chladné kuchyni s kamennými stěnami už voněla káva i rybízový koláč.
„Tak jak je na Labi?“ vyzvídal Franz, sotva položil tác na stůl a přisedl si k nim.
Hannes se pohodlně opřel v židli. Moc se tu nezměnilo. Venku zuřilo dvacáté první století, ale tady, stejně jako u něj doma, se pořád peklo v peci. Kuchyně byla právě taková, jakou si ji pamatoval - mírně chaotická, protože plná zavěšených bylin a hub a nedbale odložených svetrů a bot, s nezaměnitelnou vůní vody, která proudila pod ní i pod okny a pohostinná pro každého, kdo se zastavil.
„Co vám mám říct. Ty jsi, Franzi, jako vodník z rybníku začínal. Já jsem tak teď zjevně skončil.“
„Ale jdi, snad nemůže být tak zle.“
„Ale je. Je v tom málo nadsázky,“ povzdechl si labský vodník, „snad jen že těch rybníků mám celou soustavu. Dovedl by sis kdy představit, že já budu přepočítávat kapry?“
Franz se napil s pohoršeným hmpf a Alžběta rozdala všem rybízové řezy.
„A vždyť na Vltavě je to zrovna tak,“ ušklíbla se, „neříkám, poslední roky nepřály žádné z řek, ale ty největší, s těmi smrtelníci vážně zatočili.“
Hannes chmurně přikývl: „S vltavskými už jsem mluvil taky. Obcházím teď celé okolí, je dobré vědět, co se děje… Ti jsou na tom ještě hůř, s těmi přehradami.“
Přehrady vyplivl jako sprosté slovo.
„Ale vltavských je víc,“ pokračoval s drobnou závistí, „každý si vzal na starosti jednu část spoutaného proudu, tím si udržují přehled.“
Berounští si vyměnili pohledy a rozesmáli se. Své sousedy a vlastně představené, protože Berounka je přítokem Vltavy, znali jako své boty.
„Nenech se mýlit,“ zazubila se Alžběta, „hádají se o tom v jednom kuse. Víš, jak to nenávidí, kdykoli mají vystrčit paty ze stověžaté matičky.“
„Jako kdyby Vltava měřila jen ten kousek od Podolí po Císařský ostrov,“ ušklíbl se Franz. Vltavští vodníci, nebývalý klan ve světě, kde vodní duchové žili povětšinou osamělé životy, mu lezli na nervy odjakživa.
„Až po Mělník,“ opravil ho už znovu s dobrou náladou Hannes, „na ten nezapomínají vzteky, že vůbec existuje.“
Místní se zasmáli znovu. Samozřejmě. Vltavští Hannesovi nikdy neodpustili, že byli správci jen přítoku evropského veletoku. Tím spíš, když se dnes mohli ohánět odbornou hantýrkou, která by správně ten status dávala jim. Jenže přejmenujte jen tak z rozmaru Labe od Mělníka po Hamburk na Vltavu po těch tisících let, co je Labe, Elbe, Bílá řeka tím, čím je.
„Ale nemusel bys na to být pořád tak sám,“ změnil znenadání Franz téma a v očích mu zajiskřilo.
„Prosím tě. Rusalek i ostatních na přítocích se pořád ještě vrátilo málo a každý má svého dost,“ svraštil obočí Hannes, který tuhle hrůzu žil dnes a denně.
„To jsem nemyslel,“ zavrtěl ale Franz zlehka hlavou a záměrně ignoroval Alžbětin varovný pohled, „na řeku bys přece nemusel být pořád sám. Však to kdysi vypadalo, že by bylo, koho si vybrat…“
Věta zůstala nedokončená, vznášela se nad stolem.
Hannes se přinutil k úsměvu.
„Kdysi,“ přisvědčil tiše.
Alžběta po svém muži vrhla pohled, který byl obtěžkaný vraždou. Univerzální manželský vzkaz to by stačilo srozumitelný v každé době a místě. Hannes urputně dělal, že si ho nepřečetl, a Franz mu chvíli zkoušel vzdorovat. Nicméně jeho touha po tom, trápit starého přítele, měla své meze někde na hranici přirozené touhy po přežití.
„Ale co,“ mávl rukou a dolil kávu, „co voda přinese, voda odnese, ne? A co že teď tolik cestuješ? Určitě ne jen pro přehled.“
Napětí kolem stolu povolilo. Labský vodník si vděčně přitáhl doplněný šálek.
„Všechno je teď jinak,“ odpověděl, teď už lehčeji, „a všude. Na rybnících, na potocích… i u nás na řekách. Snažím se jen zjistit, kde se vrátil a jak se komu vede.“
„I mimo tvoje poříčí?“ povytáhla Alžběta obočí.
Hannes se usmál: „Co na tom dneska sejde. Málem jsme zmizeli všichni.“
Měl pravdu. A stejně to nikoho jiného z vodních duchů nenapadlo, obcházet každého v Čechách a starat se, jak se mu daří. Jenom jeho. Franze s Alžbětou to nepřekvapilo. Měli Hannese upřímně rádi - a stejně tak byli upřímně přesvědčení, že nikdy nebyl tak docela normální.
„To je od tebe hezké, že se staráš,“ přikývla Alžběta laskavě a Hannese přešla chuť na další kousek koláče. Tohle neslyšel poprvé a věděl přesně, co to znamená.
Je hezké, že se staráš, ale nestarej se o naši vodu, děkujeme pěkně.
„Jen chci říct,“ snažil se vysvětlit, „že všichni čelíme podobným problémům. A nikdo jim tak úplně nerozumí. Ale to, co někde pomůže, může pomoci i jinde…“
Ale Franz i Alžběta se shovívavě usmáli.
„Něco se přenést nedá,“ řekl Franz, „my už tu máme roky svůj systém.“
„Víš co, podívej se sám,“ pokrčil vodník z Berounky rameny, „teď, z okna.“
Pod mlýnem bylo skutečně živo. Připlula tam banda mladých lidí na pestrobarevných loďkách. Nemotorně mávali pádly, smáli se a tahali loďky přes jez.
Franz je sledoval také a pak se obrátil k příteli: „Tady Alžběta mi často říká, že nejvíc bych byl řece k užitku, kdybych je nechal stanovat na naší zahradě.“
Alžběta se tiše zasmála do svého kafe: „Taky říkám, že bys mě pak nemusel za vodáckými písničkami tahat nikam daleko.“
Hannes ale pozoroval smrtelníky v lodích rozšířenýma očima. Potkal je po cestě, ale to ještě nechápal, jaký význam jejich existence má.
„Chovají se tu jako doma…“ hlesl.
„No však,“ přikývl Franz, „to je celý ten trik. Jsou tu už dobrých sto roků. Proto jsme se taky vrátili brzy, potřebovali nás… A i za války, vždycky se někdo objevil. A teď už se to vůbec začíná zas lepšit.“
Hannes se na něj udiveně podíval: „Chceš říct, že řece je tím líp, čím víc je v ní lidí?“
Franz přikývl a sáhl pro vlastní dýmku a tabatěrku: „Paradox, že? A přece to funguje. Když tu chtějí být, nemají chuť to tu postavit na hlavu.“
Labský vodník vstal a popošel k oknu. Ten výhled ho fascinoval.
Lidé jako štít před nimi samotnými, pomyslel si.
„Franzi… Alžběto… To je geniální!“ otočil se k nim pak se smíchem, „To může být odpověď na celé tohle století!“
Nevyvraceli mu to, přidali mu koláč.
Odešel až k večeru. Nechal si dopodrobna vyložit všechno o těch lidech, pak o těch, co trávili volné chvíle v domcích na březích, kde nežili a žili zároveň, pak o těch, co se starali o jedny i o druhé. Po cestě domů se zastavil v jednom z táborů, kde lidé z loděk přespávali a nikým neviděný poslouchal, jak hrají a zpívají. Domů se vydal až dlouho po půlnoci.
Řeka byla pořád ještě teplá.
Franz se naklonil, aby zhasl petrolejku na stole. Na poslední chvíli ale zaváhal, povzdechl si a podíval se na svou ženu. Alžběta sledovala z otevřeného okna úplněk nad řekou.
„Myslíš, že zaslechl tu část, že ne každý trik jde přenést kamkoliv?“
Alžběta nespustila pohled z měsíce. Až po chvíli odpověděla: „Zklamalo by mě, kdyby ano.“
Franz zachmuřeně přikýl a sfoukl světlo.
„Jednou mu z toho zachraňování přeskočí,“ zamumlal.
Alžběta se ale zasmála, jasně a nahlas: „Jednou, Franzi?“
