Ṃ I L K Y W Ʌ Y

[mmmmilkyway-blog]

– babi alkoholik –

Den alkoholika má prakticky jen čtyři etapy – napije se, projeví se, usne, zvrací. 

Tenhle koloběh se mi už druhým dnem odehrává přímo před očima. Bohužel. 

Po jedenáctý, když všichni ulehnou, začnou v kuchyni cinkat lahve. O pár minut později je z obýváku slyšet hudrování, nadávky, výčitky. Ty se celou noc střídaj s citoslovci zvracení a cinkáním skla. 

Spíme s Adamem v jídelně, která sousedí s obývákem a kuchyní. V noci se kvůli zvukům odvedle nevyspíme, ve dne se snažíme ukormidlovat nervy za zvuku „ble”. Utichne vždycky jen na chvilku – to když zázrakem usne –  a pak se cyklicky opakuje. Do doby, než s rozlepenýma očima vstoupíte ráno do kuchyně a vidíte její rozčepýřenou hlavu naklánějící se nad dřezem...

Totální depka. Všechny zenový praktiky se s každým „ble” rozprskávají v nevědomost. Frustrace nabývá na síle. Převažuje znechucení, i když tam vzadu sedí dáma z kolonády, co nám vnoučatům koupila všechno, o co jen naše oči zavadily. Nejde se přetvařovat, nejde jí nadávat. Jde jen odjet.

[mmmmilkyway-blog]

– rodiče chytaj druhou mízu  –

Nikdy by mě nenapadlo, že taťka vysloví něco jako  „rád bych se začal učit angličtinu”. Nebo možná jo, patří k těm, co se nových věcí nebojí, ale v třiapadesáti? Každopádně mě ta zpráva neuvěřitelně nadchla. Ségra uvažuje nad tím, že by mu pod stromeček nadělila nějaký lekce. 

Ani nejde o tu angličtinu samotnou, ale touhu. Touhu zkusit v jeho věku a s pohodlností současnýho života něco novýho. Mnoho lidí ve věku mých rodičů se už koulí setrvačností směr důchod. Jsem ráda, že ti moji k nim nepatří. 

V týhle souvislosti musím zmínit ještě mamčin úmysl odejít po Novým roce ze školy. A nejspíš z celýho školství. O tom, že jí tahle profese nebaví, mluví roky, jenže nikdy neměla odvahu ji změnit. Byla přesvědčená, že nic neumí. 

I proto mě trochu zaskočila její rozhodnost, se kterou mi na páteční návštěvě řekla, že to v Botičský zabalí. Strašně by mě potěšilo, kdyby to udělala. Vždyť se není čeho bát. Jen se těšit na ten novej příval energie.

[mmmmilkyway-blog]

– mikulášská nadílka pro mamku –

 Nemůžu se dočkat Vánoc. Ostatně jako každej rok. Letos ale enormně. Je čtvrtýho prosince a mně zbývaj asi tři dárky. Jindy ještě dvacátýho tápu, co ostatním dát, nebo dolejzám za Aduš, jestli bych jí na něco, co koupí, nemohla přispět.

Moje aktivita podobná té šprtky (jak včera prohodila sestra) je daná tím, že letos úplně samovolně vyplynulo, co každýmu dám: mamce parfém (básní o něm už léta), taťkovi lupeny na představení s jeho oblíbencem Janem Krausem (Nahniličko), Aduš obraz s Paulem Banksem (ležícím na hladině, přičemž jeho oční modř ladí s vodou – mimochodem ho fotila jeho žena, takže je to pohled zamilovanýho), Markovi knížku (je boží, když vám někdo přesně napíše, co by si přál), babi náramky, dědovi nejspíe zase něco na zub, Adamovým rodičům koláž z našich svatebních fotek. 

A Adámkovi? To si pro jistotu ještě nechám pro sebe pro případ, že by sem zabrousil.

Zjistila jsem, že se cítím šťastná, když můžu někoho obdarovat něčím, o čem vím, že mu udělá opravdovou radost. I proto se těším, až dneska navštívím mamku a dám jí mikulášskou nadílku.

Jo, za celou dobu rodičovství jí sáček plnej překvapení nikdo nedal! Jaká nespravedlnost! 

Vždycky jeho obsah vybírá s pečlivostí, nádherně ho zabalí a srší z ní radost a pýcha, když ho každýmu členovi rodiny předává. 

Trvalo mi to sice pár let, ale při páteční předávce mi to trklo – vždyť jen bereme. Přitom je to mamka, kdo by si malou pozornost zasloužil.

Dneska k ní mám namířeno s lahví červenýho, čokoládovýma bonbónama, pálivou klobásou, kořeněným sýrem a svazečkem jejích oblíbených lilií. Nemůžu se dočkat, až jí překvapím. Radost ve tváři blízkých je ten nejlepší stimulant.

[mmmmilkyway-blog]

– soundtrack stesku –

Koncert The xx v Praze. Pocity? Smíšený. Ani ne tak z koncertu samotnýho, jako ze skutečnosti, že to byl poslední. Poslední na hodně dlouho. Ne na věčnost, i když mám takovej pocit. Odjezd se blíží, stesk cítím už teď a sílí. Stejně jako vzrušení a očekávání. Pouštíme si s Adámkem On Hold, soundtrack aktuálního rozpoložení. Jdeme spát. Snít...

[mmmmilkyway-blog]

– Lifee, lékaři a životní spokojenost –

Výhra je sladká. Zvlášť pokud jde o doktory a šéfy.

Ulehám s pocity štěstí, úlevy a euforie, kterou má člověk typicky po vítězným boji. Dneska se mi podařily dvě úžasný věci:

1) Najít skvělou praktickou lékařku. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle spojení někdy vyslovím nebo napíšu. Na doktorku Evu Šťastnou z polikliniky na Ukrajinský ale nic nepasuje líp než superlativy. To proto, že mě vyslechla, pohrabala se v mojí minulosti, duševnu i mezilidských vztazích. Neuvěřitelný.

V době, kdy se v ordinaci skoro musí člověk dožadovat pozornosti, se najde odbornice, která ke každýmu případu přistupuje s vážností a odhodláním. A to jí je přes šedesát.

Přišla jsem za ní s dlouhodobou bolestí břicha, prošly jsme nemoci v rodině, stravovací návyky od školky, můj životní styl i zaměstnání. A celkovou spokojenost.

Nemusím být doktor, abych dokázala říct, že trávicí problémy můžou mít celou řadu příčin – špatnej jídelníček, stres, problémy v rodině... Teda nejdřív bych na doktora, kterej by takový věci bral v potaz, musela narazit. Ti bývalí mi vždycky předepsali laktobacily. Jen tak. Smutný.

Je absurdní jásat z nalezení lékařky, která se snaží pacientovi pomoct. Ale ne v dnešní době. I když jsme společně nestanovily diagnózu, mám z toho velkolepýho objevu jménem Eva Šťastná úžasnej pocit.

2) Postavit se práci. Jen pro pořádek – můj šéf není kdovíjakej pes. Je jen o deset let starší a v pohodě, přistoupí na kompromisy a hlavně nenakládá se svojí mocí jako Hitler. Bohužel i on je jako většina majitelů firem zaslepenej výsledky. Nezajímá ho cesta ani duševní pohoda zaměstnanců. Nebo z toho mám takovej pocit.

Dneska jsem ho požádala o zkrácení úvazku. Nebyl pochopitelně nadšenej. Dělám Lifee už přes rok, teď budeme mít články na úvodní stránce Seznamu a to jsme v redakci jen dva. Nikdy jsme neměli žádnej kiks, čtenost roste a šéf se o nás prakticky nemusí zajímat. To byl ostatně jeho byznys cíl jako majitele – vybudovat další soběstačnej, vydělávající organismus. Jenže já mu ho teď „překazila“.

Nechala jsem si ale všechno projít hlavou a zjistila, že tohle nechci.

Lifee není moje srdcovka. Proto mu nechci zasvěcovat tolik energie.

Překročilo to únosnou hranici. Do Lifee jsem nastupovala se zvědavostí, jestli dokážu psát na hlavní úvazek – sypat ze sebe články stylem „oslíčku, otřes se“. To jsem si potvrdila už po několika měsících. Tehdy přišly první myšlenky na odchod.

Jenže do toho vstoupil redaktor Jirka a ze mě se poprvý v životě stalo něco jako „šéf“. Práce s lidmi, podřízenými? Skvělá zkušenost, pomyslela jsem si, a tak jsem setrvala. Znamenalo to ale samozřejmě víc zodpovědnosti. A sežralo víc času...

Pak jsem dostala přidáno. Zůstala jsem – s třiceti tisíci měsíčně člověk přece jen chytne druhou mízu.

A teď, když už se ve mně opět začíná ozývat přesvědčení, že moje úloha v Lifee skončila, mám mít pod sebou zase víc lidí a zřejmě i víc peněz. O času nemluvě.

Zjistila jsem, že už se ani nedokážu uvolnit. Nedokážu udržet myšlenku, a tím pádem rozvíjet konverzaci.

Chci se vrátit zpět, do doby, kdy mi ještě šlo přemýšlet komplexně. O tom, co v životě chci a jak toho chci dosáhnout. Zklidnit svou mysl a sebe. Umět odpočívat. A umět cítit radost každý den.

No, šéf si mě zavolá příští tejden, tak jsem zvědavá, co vymyslí. Ráda bych jen psala – třeba dva články denně. S „rizikem“, že budu mít výrazně míň peněz. Chci mít čas věnovat se sobě a svým zálibám. A udělat z nich prioritu.

Čas nejde vrátit zpátky, tak proč se do šesti lopotit s prací, v níž nevidím smysl, a pak usínat s myšlenkama na to, co mě skutečně činí šťastnou?

[mmmmilkyway-blog]

– vše je na dobrý cestě – 

Obavy byly zbytečný – na ségřino stěhování se prý taťka nechal slyšet, že je rád, že se jeho děti osamostatněj dřív, než budou starý. A mamka že z našeho pokoje udělá nejspíš ložnici, Jo, to opravdu řekla! Naše emařka mamka. 

Mám z ní ohromnou radost. Z obou. Snad z našeho odstěhování vytěžej maximum. Vše je na dobrý cestě.

[mmmmilkyway-blog]

– sen o kavárně (a ty jiné) –

Čtvrteční sváteční den byl boží. Konečně jsme se sešli s Vojtou Tkáčem a Kačkou Chalupovou mimo všechny publika a davy a dobře si popovídali. Prošli jsme se po Národní třídě, kde jsme potkali Diu a Míšu. Milý setkání, ty holky mi chyběj – jsou jako dvě sluníčka. Přesně ty lidi, se kterýma se toužím scházet. 

Teď se daly do vaření –  připravujou pokrmy pro kapely vystupující v MeetFactory, vymyslely pro sebe jméno (Kitchen Tales) a už maj za sebou svojí první zakázku! Neskutečně mě těší, že to byl náš svatební dort, co jim tenhle projekt víceméně odstartoval. Že je svedl dohromady a uvědomily si, jak moc je to pečení a vaření baví. Tak, že se do toho vrhly po hlavě. Koho by netěšilo, že šťouchnete (byť nepřímo) svoje kamarády, aby věnovali čas tomu, co je skutečně naplňuje. Doufám, že to holky rozjedou naplno.

Kromě toho na mě bafla Sabine Kejlová, spolužačka z žurny. Tu holku jsem měla (a mám pořád) fakt ráda – na rozdíl od ostatních nebyla buď über cool, pozér nebo šprtka. Prostě byla v pohodě, se střízlivými názory a nulovou potřebou na sebe strhávat pozornost nebo někomu škodit. Jo a taky měla super vkus na hudbu (Radiohead, pyčo). Škoda, že jsme prohodily jen pár vět, protože ukazovala „svýmu Britovi“ naše národní cítění. 

Nejlepší částí dne byl večer. Bratranec Radim dostal nápad, že bychom se mohli svátečně sejít v hospodě – on, rodiče, Radka a já se ségrou. Nejenže jsme se docela picli, ale ten večer zazněly dvě věci, kvůli kterým tenhle deníčkovej zápis tvořím.

První z nich je Raduš a její rande. Je to nefér dělat kvůli týhle věci poprask, v jejím věku je přirozený se scházet s chlapama. Nikdy o tom ale nepadla řeč. Ze strany příbuzenstva ani ze strany její. Zvykli jsme si o tom nemluvit. Nebo spíš tahle možnost vyšuměla setrvačností neměnnosti... a stalo se z toho tabu.

O to víc mě potěšilo, že se přede mnou a ségrou otevřela. Dokonce nám vyprávěla vtipnou historku o nepovedeným rande s člověkem, co dle jejího vyprávění až nápadně připomínal Rona Weasleyho (však chápete, z tý gentlemanský stránky). 

Strašně moc jí přeju pěknýho a hlavně hodnýho chlapa. Takovýho, kterýho si zaslouží každá srdečná, čistá ženská jako Radka.

Mimoto taky nadhodila, že by se jí líbilo mít svojí kavárnu. Nepřekvapilo mě to ale jako mamčin souhlas. Nikdy o ničem takovým nemluvila. A asi by to bylo to poslední, co bych do mamky řekla. Občas má lidí po krk, je svá a má svůj standard. V roli úslužný číšnice si jí tak dovedu představit snad jen... no, nedovedu. 

Už několikátej měsíc (možná rok) mluví o tom, jak jí to ve školství nebaví a že by ráda změnila profesi. Ale prý nic neumí – její slova. Pochopitelně to není pravda – má vynikají vůdčí schopnosti, lidi jí respektujou, je mimořádně zodpovědná a pečlivá. S ničím se nemaže a výsledek vždycky dopadne fantasticky. Má úžasnej vkus a prvotřídní aranžérský schopnosti. Je obdařená smyslem pro humor a když má tu svojí náladu, je jako dělo! A hlavně je čestná a upřímná. I to je jeden z hlavních důvodů, že nemá v kolektivu učitelek co pohledávat.

Problém je spíš v tom, že možná neví, co by jí bavilo. Nebo jo, ale představa je to pro ní nereálná. Snad proto, že by do realizace musela vložit hodně sil. A ze startovní čáry se na sen nikdy nekouká dobře. 

Hrozně ráda bych jí s tím pomohla. Rozhýbat tu touhu ale musí sama. 

[mmmmilkyway-blog]

– můj poklad –

 / V práci se mi poslední dobou daří, dělám šéfredaktorku lifestylového magazínu Lifee.cz, mám pod sebou jednoho člověka a v brzký době budu mít další. To ale není to, o čem jsem chtěla psát, byť na to v příštích pár dnech dojde. 

Dneska mi došlo, že pokud to takhle půjde dál, přesunu se z pozice redaktorky a šéfredaktorky na výhradní místo šéfredaktorky. Ne, že by mi vadilo, že už nebudu psát – vyřádím se kreativně radši jinde. Spíš budu muset celej den sedět u počítače a čekat, až budou napsaný články. Už si je nebudu moct napsat dopředu, naplánovat a třeba se z celýho dne ulejt. Což nejsou dobrý vyhlídky pro Thajsko, kde ani nevím, jestli chytnu internet. 

Nejsem z toho nějak extrémně nervózní nebo rozhozená, jen mě to napadlo. Přesto člověka potěší (utěší) slova vyřčená v pravou chvíli z těch správných úst: „Nepředbíhej, Andrejko. Uvidíš, co bude, a když to bude takhle a nepůjde to, prostě tam zůstaneme čtyři měsíce, užijeme si to tam a vrátíme se. Našetřeno máme, není co řešit.” 

Adam je poklad.

[mmmmilkyway-blog]

– listopadová bilance –

Všechno se mění. Adamovi rodiče se po 30 letech přestěhovali do novýho (krásnýho) bytu. Byl to magickej den. Celý odpoledne jsme seděli mezi krabicema v holobytu, povídali si a ať člověk chtěl nebo nechtěl, dolehla na něj nervozita. Nervozita z očekávání. Z toho, že se děje něco, co možná změní, možná nezmění budoucnost.

Z toho nesmírně útulnýho bytu na Lužinách, na kterým dřeli třicet let a kterej se stal symbolem jejich skromnýho života a přístupu, se stěhujou do velkýho bytu v Řepích, s obřím kuchyňským koutem a balkonem, luxusní linkou, kuchyňským ostrůvkem i luxusní koupelnou... Na první pohled trochu zvláštní, na ten druhej je i tenhle byt symbolikou jejich skromnosti – po dlouholetém braní od úst si dopřáli (koupili) něco pořádnýho. Zasloužej si to. A něco mi říká, že jim tam bude hezky.

Někdy stačí jen pocit, vibrace. Třeba takový, který byly v obýváku, kde jsme po stěhování do noci společně popíjeli víno. Nikdy jsem neviděla Mirka, že by vypadal tak šťastně. Taky je přivítal ten nejnádhernější ohňostroj, kterej jsem kdy viděla.

Ohňostroje ve mně vždycky vyvolaj smíšený pocity – lehkou nervozitu, štěstí i melancholii. Stála jsem opřená venku (o dveře, aby mohl zbytek pohodlně stěhovat). Byla už tma a najednou začalo sněžit. Padl na mě stesk. Stesk po tom, co bude. Stesk po rodině – co asi teď dělaj? Stesk po tom, že je příští rok neuvidím. Nejistota, co s nimi bude.

Vypadá to totiž, že se v příštích dnech odstěhuje i ségra. Dostala skvělou nabídku na podnájem někde na Žižkově. Pokud se tak stane, bude to poprvý po třiceti letech, co zůstanou zase jen spolu. A v bytě s prázdnýma místnostma.

Nechci, aby to uspíšilo jejich stárnutí. Znám mamku moc dobře, bude se jí stýskat – bude mít pocit, že zůstali na ocet, bude si říkat „co my teď tady“. Připustí si, že osaměli. Bude moc často myslet na to, že se s dětma vidí už jen jednou za týden/pár týdnů…

Pořád ale doufám. Že si společně řeknou „tak, děti jsou pryč, my se s tím teď vypořádáme a dáme se zase do kupy“. Nechci, aby vnitřně chátrali. Vždyť není důvod – jejich děti se osamostatnily, jsou šťastný, pořád je maj hrozně moc rády a nikdy je nesesaděj ve svém žebříčku hodnot nízko. Moc si přeju, aby si tohle uvědomili.

Taky nevím, co bude s Markem v případě, že se rozhodnou přestěhovat do menšího bytu. Je na tyhle věci hrozně citlivej, špatně si zvyká na změny.

Je to proměnlivej rok. Operace páteře, svatba, stěhování… a pak odjezd bůhví na jak dlouho, na druhej konec světa. Vím, že mě rodiče rádi viděj a že jim to doma svojí návštěvou vždycky trochu rozsvítím. Pozitivní energie kolem sebe moc nemaj vzhledem k ségřiným proměnám nálad. Pochybuju, že je bude navštěvovat tak často, jako já je. Ne, že by o to nestála, ale zatím si jen málo uvědomuje, jak moc je má ve skutečnosti ráda. Jasně, to se vytříbí, až bude žít mimo jejich přítomnost.

Hrozně moc doufám, aby se rodiče na všechny změny dívali pozitivně. A ne způsobem, že jejich role ztrácí s osamostatněním dětí význam. V žádným případě! Jsou tu, aby si plnili sny. Doufám, že časovou bublinu, co vznikne, vezmou jako šanci, kterou je třeba chytnout za pačesy. A užijou si tu svobodu, co měli naposledy předtím, než jsme se vyklubali na svět.

[mmmmilkyway-blog]

– muž ze sna –

 Adam je ztělesněný štěstí, co se tetelí uvnitř mě. Znáte to, ne? Ty vzrušující záchvěvy blaha, stavy, když jste šťastný tak, že máte chuť vyletět z kůže? Pokud bych jim měla dát tvar, vypadaly by přesně jako Adam.

Slova jsou příliš omezenej prostředek pro vyjádření toho, co cítím k Adamovi. Když po ránu rozlepí oči a pozdravíme se typickým skřekem, vidím rozčepýřený kuřátko. Nemůžu odolat. Sednu si na okraj postele, hladím ho po jeho hebkých vlasech. Jeho hlava vydává příjemný teplo. Pusinkuju jí tak dlouho, dokud nemám tý jemně máslový vůně dost.

Je pro mě i ztělesněním laskavosti. Někdy za mnou přijde a povídá: „Osprchoval jsem se studenou, aby na tebe zbyla teplá voda.” Jindy se zničehonic sebere a objeví se za čtvrt hodiny, během který umyl horu nádobí, co vykukovala vysoko nad okraj dřezu. Při vaření se oddaluje od plotny, aby mi přinesl špalíček vynikajícího sýru, slaniny nebo zeleniny – prý abych měla energii.

Neustále mě překvapuje. Hladí mě po neoholených stehnech a jeho fascinace světlými chloupky se do nich skoro obtiskává. Říká mi, že jsem nádherná, i když moje vyrážka na obličeji svítí jako semafor. Lichotí mi v momentě, kdy se odlíčím a svážu vlasy do ledabylýho drdolu u krku. Nevypadám prý jako pradlena. Ale jako krásná maminka.

Teď sedím vedle něj v posteli. Čte si. Hladím ho po hlavě, občas otočím dlaň směrem nahoru a sjedu prsty na tvář. Chytne mi je, aby se mohl pomazlit pořádně. Ta jeho křehkost...

Nevěřím, že mi ho vesmír seslal náhodou. A nepochybuju, že to bude ten nejlepší táta.

[mmmmilkyway-blog]

– tvoje zdraví, tvůj problém – 

Zdravotnický instituce dokonale ilustrujou pravdu, že co si nevybojuješ, nemáš. A možná už nikdy nebudeš mít. Protože pojdeš.

Situace číslo 1: Březen 2014. Tělesná teplota klepe na čtyřicítku. Tvoje praktická doktorka se tě zeptá, jestli chceš předepsat antibiotika, nebo homeopatika. A skončíš s cukříky. Prý na snížení teploty. Zoufalství na obou stranách? Nevyčíslitelný.

Situace číslo 2: Květen 2014. Po čase se ve mně něco vzbouřilo a zase jsem se rozhodla řešit svoje věčně ucpaný dutiny. Není to nic extrémního, ale ani nic, s čím bych se narodila. Našla jsem si lékařku na ORL na Újezdě. Mile mě překvapila (jak už to tak u zainteresovaných doktorů bývá). „Vy jste prodělala mononukleózu?“ Aha.

Ptát se mě, co chci předepsat, je těžkej kalibr. Ale nepoznat mononukleózu, to je milá paní Valášková EPIC FAIL.

Situace číslo 3: Říjen 2016. Po očkování proti vzteklině se mi udělalo šoufl. Měla jsem pocit, že močím žiletky. Do toho horečka. Po telefonický domluvě jsem se zastavila za svou praktickou lékařkou pro léky (následovaly tři dny volna). Iluzi o pomoci jsem ale ztratila už v čekárně. „Co vy potřebujete?“ ptá se sestra. „Močák? Takhle pozdě?“ Spěšně jsem se „omluvila“, že jsem tu včas – hodinu a půl před koncem ordinační doby. A po domluvě s doktorkou…

Čekání na vyšetření bylo úmorný. O to víc v čekárně, do který měla sestra otevřený dveře. A v čekárně, ve který slyšíte každičký vzdychnutí v ordinaci.

Doktorka tam měla pacientku (jestli se tak dá nazvat ženská, se kterou probíráte trable s dětma i svojí dovolenou). Sestra měla rovněž napilno – svý známý na druhý straně se snažila detailně vyobrazit, jak zkurvenej život má. Včetně toho, jak už ji nebaví práce.

Mezitím v čekárně sedí pacient s devětatřicítkama, co udrží moč asi pět minut a má to hodinu tam a hodinu zpátky.

Jaký bylo překvapení, když doktorka otevřela dveře a uviděla tam mě. Pacientka? Cože?? Jen hodinu před koncem???

Předepsala mi antibiotika s doporučením vzít si je vzhledem k tvorbě protilátek po očkování jen v případě nouze. K tomu Algifen, lék, v jehož příbalový informaci se píše, že ho nesmí brát lidi s horečkami a nízkým tlakem…  

Když se následující den večer ozvala palčivá bolest vpravo někde mezi žebry a bedry, nezmohla jsem se už ani na ironii. Měla jsem strach, že je to ledvina. Další den se to uklidnilo, když se ale následující den tatáž bolest ozvala vlevo, rozhodla jsem se přece jen dopajdat na pohotovost. Na Chodov. Jo, do Krče to mám blíž. Když vám ale telefon zvedne bába, co je příjemná jak řídká stolice, rychle vás přejde chuť. „Co že jste si vzala? Jen tři Paraleny? Ale to jste si jich měla vzít šest! A antibiotika jste měla nasadit!“ Tůt. Tůt. Tůt.

Na Chodově naopak svítilo sluníčko. Mladá paní doktorka vyzařovala zen a ujišťovala mě, že se mi po Furolinu, chemoterapeutiku, uleví. Ulevilo.

Ponaučení? Věř v sebe, ve svůj selskej rozum, poslouchej svoje tělo a radši svůj problém řeš. Nečekej, že to přejde. To může jen iluze, že všichni doktoři berou svou práci jako poslání. A že jsi v suchu, když odvádíš měsíčně zálohy.

[mmmmilkyway-blog]

– manželskej šum – 

 Ach jo, otevřeli jsme skoro zahojenou ránu a je z toho zase noc, kdy spíme každej na svý půlce pohovky. Adam mi dal přečíst svůj kousek deníku (zamlzenyvzpominky.tumblr.com), ze kterýho bych si ráda vzala tuhle větu: „Za léta útlaku jsem přišel na to, že nejšťastnější jsem díky vědomí, že nic nemusím.”

Víš, Adame, opravdu nic nemusíš. Když se ale oženíš, stane se to, že už nejsi jen TY, ale jsme MY. Pokud nejseš schopnej kompromisů, měl sis to ženění rozmyslet. Co se týče těch kompromisů, mám na mysli i ty v přístupu. Chápu, že se nechceš měnit, protože to chce po tobě nikdo jinej. Protože to nechceš sám ty. Ani to po tobě nikdo nechce. Některý změny v přístupu ale budeš muset udělat, ať chceš, nebo nechceš. V manželství je totiž na první místě MY. A až pak JÁ. Nebo ne?

A MY je hlavně o komunikaci. Vždyť přece nepotřebujeme vztahovýho terapeuta na to, abychom dokázali říct, jestli chceme jet do Thajska jako tým, nebo jako dvě jednotky. A že tedy podle toho budeme plánovat cestu - pokud se rozhodneme pro tým, domluvíme se, kdy si nad to sedneme. Když bude mít jeden z nás pocit, že společný plánování není třeba, řekne úplně obyčejně, že to dělat nechce a proč.

Nebude tak důvod si mastit ego v hodinový argumentační přestřelce. Pokud se shodneme, že jedeme to Thajska jako tým, je v přirozenosti se o něj zajímat, mluvit o něm. Zjišťovat, v jaký fázi příprav jsme. Ne, to opravdu není útok zezadu, tedy přenesení pozornosti na to, kolik jsi toho zařídil nebo ne. A už vůbec ne důvod k výbuchům. Proč, proboha? Proč???

Pokud máš pocit, že o Thajsku mluvím moc často, řekni mi úplně obyčejně, ať se mírním, a ujisti mě, že máš všechno pod kontrolou, jen si nad to sedneš později, protože víš, že máš ještě čas. A co se týče společný části plánování, řekni mi rovnou, že se ti to nechce plánovat, nebo že si na to najdeš čas později – a nadhoď termín. Ale, prosím tě, KOMUNIKUJ SE MNOU.

[mmmmilkyway-blog]

– není všechno zlato, co se třpytí –

Nemůžu si vynachválit svýho manžela. Zvlášť v posledních čtyřech dnech, kdy ležim se zánětem močovejch cest. Někdy je až roztomile komickej – jen si sednu, hned zbystří a rádoby otcovským nebo učitelským hlasem zahlásí: „Sedět, já se o všecko postarám!” Vidí periferně, nedovolí mi ani vystrčit patu zpod peřiny. Stará se o domácnost – myje nádobí, nakupuje, vaří (si), oběhává rodinný návštěvy. A obzvlášť nemůžu zapomenout na čtvrtek.

Byla to hororová noc. Horečka, neustálý nutkání se vymočit, pocit, že čurám žiletky, zimnice, palčivá bolest pod pravým žebrem. Nemohla jsem ležet, nemohla jsem spát na záchodě, nemohla jsem nic. Jen myslet na tu bolest a svěrače, aby mě nezradily. Měla jsem strach, že je to ledvina. Přede mnou státní svátek a víkend. A vidina, jak lékaři obdělávaj svoje zahrádky na chatách. Daleko od Prahy. Stejně jako rodiče, který by mě mohli teoreticky kamkoliv dovézt.

Jen zázrakem jsem usnula. Zázrakem jménem Adam. Rychle dodělal svojí práci a objal mě zezadu. Jako by mě chtěl před něčím uchránit. Jeho objetí bylo mocný, láskyplný, slyšela jsem jeho vnitřní hlas, co opakoval konejšivý slova. Připadala jsem si jako novorozeně přivinutý k rodiči. Panika i pláč byly tytam. Usnula jsem.

---

Musím se naučit říkat si, co chci. Podle Adama. Tvrdí o sobě, že není tak empatickej, aby rozpoznal, že je mi ouvej. Mý fňukání začal brát vážně až v momentě, kdy jsem se svíjela pod peřinou a slzy mi tekly proudem. Budu si na to muset zvyknout. Nebo oba. Jinak se v tom ping-pongu ve stylu „nezajímá ho, že trpim” a „očekává, že jsem vševědoucí” zabijeme. 

Adam nesnáší, když ho někdo do něčeho tlačí. Já si připadám ublížená, když mi je do breku a Adam si toho nevšimne. Očekávám konejšivý slova a obdobný fyzický projevy. Prostě zájem. Jinak si začnu Adama škatulkovat – a vždycky z toho vyjde „egař”. 

Naposledy jsme si vyměnili pár názorů, když jsem Adamovi řekla, že některý věci do Thajska musíme zařizovat spolu (například jak budeme po Asii celej rok cestovat), a on že si na to musí najít čas. Což mě pochopitelně vytočí. Zbejvaj dva měsíce do odjezdu a on se byl zatím jen naočkovat. Jen těžko tak nemůžu nebejt nervózní, kdy to začne všechno řešit. Adam si ale začne připadat, že ho zas do něčeho tlačím. 

Tenhle nesoulad budeme srovnávat asi ještě dlouho. Ale věřím, že i ten překonáme. Jako všechno.

[mmmmilkyway-blog]

– čtyři dohody – 

„Lidi se naučili si navzájem pomáhat trpět.” Jedna z vět, který mi utkvěly z mluvenýho slova Jaroslava Duška, co načetl Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Jsem sotva ve třetině a už teď vim, že se tenhle titul zařadí po bok Muže, který chtěl být šťastný, a Mnicha, který prodal své ferrari. 

Dospěla jsem k názoru, že duchovní literatura je ta jediná, kterou má smysl číst (když nemáš času nazbyt). Tyhle knížky připomínaj principy duševní pohody, vnitřního štěstí, nejzdravější způsoby nazírání na svět i to, jak prožít život podle představ. Prožít, ne prosnít.

Mám pocit, že tyhle tři knížky mi budou stačit na celej život. I když jsem zmíněný dvě přečetla několikrát, s tokem času nabytý vědomosti odplouvaj. A mysl je třeba občerstvit znovu. A znovu. Neustále.

Člověk žijící ve městě, v místě, kde se všechno hýbe třikrát rychleji než ve zbytku světa, musí neustále třídit informace. A i když se některý rozhodne uložit, vzápětí mu proklouznou a prchnou. Jeden den se podle nich řídí, druhej den jsou tytam.

Opakování to může změnit. Informace se nejen uloží, ale vštěpí, vepíšou do šedý kůry mozkový. 

Je třeba si neustále připomínat způsoby myšlení a chování, který nás můžou učinit šťastnější. Tak dlouho, dokud se špatný nálady, dotčení, zklamání, ublížení nebo pocity méněcennosti neodváží překročit práh vědomí. To všechno jsou totiž jenom naše výmysly. Nebo jak by řekl Ruiz, dohody.

[mmmmilkyway-blog]

– lovesong –

/ “Whenever I’m alone with you – you make me feel like i’m home again – whenever I’m alone with you – you make me feel like I’m whole again…

Nemůžu to vyhnat z hlavy. Nemůžu celej večer vyhnat z hlavy. Do očí se mi vženou slzy při pomyšlení, jak mi několikrát za večer zvlhly oči. Jsem máklá, co?

Dneska se mi splnil ohromnej hudební sen a nemůžu skrejvat dojetí. Rob Smith vypadá jako kynutej knedlík nebo moje babička. S plandavou černou mikinou působí jako outsider a pořád si nostalgicky po obličeji rozmazává šminky. Jako tehdy. Vlasy už si snad netupíruje, za ta léta mu takhle krepatý snad zůstaly. Ten snílek, romantik a emař v něm ale pořád žije. A překvapilo mě jak moc. Nebo spíš dojalo.

Možná to je moje vykonstruovaná představa o něm, možná bych jen byla ráda, kdyby takovej byl. Protože taková jsem já. A protože doufám, že existuje někdo, kdo najde odvahu všechen ten svůj pestrobarevnej vnitřní svět do detailu vyzpívat.

Má pořád tak mocnej hlas plnej emocí, jako by je prožíval teď a tady se stejnou intenzitou. Oči mu jiskřej jako malýmu klukovi. Tančí jako hadrová panenka, ale ne stylizovaně, ale tak, jak je mu to nejvíc vlastní. Na konci se skoro sesype vděkem za bouřlivý emoce – s rukama jako při modlitbě se ukloní na všechny strany, z pódia se mu vůbec nechce. Jako by měl výčitky, že dostatečně nepoděkoval.

Rob je bůh. The Cure jsou náboženství. Zůstávám nakloněna.

[mmmmilkyway-blog]

– Andrejce  –

 „Víš, Andrejko, ty jsi ztělesněním mýho vnitřního světa – jsi ztělesněním čistoty a krásy. A až budeme mít děti, věřím, že tuhle čistotu a krásu zděděj po mamince. A svět bude zase o něco hezčí.“

[mmmmilkyway-blog]

– život v 1 dni –

 Za den se může odehrát celej život. Ne, to není fráze z emocionálního filmu, nýbrž ze života. Z dneška. Dopoledne se člověk dozví, že jeho vzdálenější příbuzná víceméně umírá, aby ho večer známej a hlavně novopečenej taťka na oslavě narození syna pevně objal a řek mu tím nejupřímnějším způsobem, že ho má rád. „Hlavně buď u porodu, to je to nejkrásnější. Já jsem se díval z okna a bylo to v pohodě,” pronesl poučeně Richard. Já na něj, ať mu Ríša junior dělá jenom radost. „Je to úplně vobyčenej človíček. Ale pro nás svým způsobem zázračnej.” Oči mu jiskřily jako prskavky. Tak nakažlivě, že mi začaly jiskřit taky. 

Pokud se sousloví spřízněnost duší používalo dosud jen pro zamilovaný, je to škoda. Skrejvá totiž mnohem větší potenciál. Někdy spřízněnou duši poznáte podle vzájemných sympatií, jindy hluboce zakořeněným přáním od srdce, ať je v životě jednoduše šťastná. Richard mezi moje spřízněný duše bezesporu patří.