#nebudzombie

[scavatore]

Jak na nicnedělání?

[scavatore]

O cestování

Jako malej jsem nemohl být bez maminky. První tábory jsem probrečel durch celé a jelikož už byla doba mobilních telefonů, máma o mě měla docela starost. Neříkám, že mě nebavilo být s ostatními spolužáky venku a celý dny chodit s batohem, nebo dělat různá měření (chodil jsem na Přírodní školu www.prirodniskola.cz), ale prostě rána a večery odnášely především rodiče a to byl také jeden z důvodů proč jsem z tohoto úžasného gymnázia přešel na matematické. Následující prázdniny se to ale vše změnilo. Od té doby jezdím na tábory pravidelně a rád.

Pan ředitel, člověk, který je tichým vzorem

Pak nastala doba, kdy mě táta sebou bral do cizích krajů. Jezdil se svými kolegy na autokarové zájezdy, takže jsem s tátou projezdil Tunis, Portugalsko a Turecko. Všechno bylo super a jelikož to byly poznávací zájezdy, tak jsme viděli i většinu těch nejhezčích památek z dané země (dle názoru cestovky). Jenže to mi přestalo brzy stačit.

Někdy mezi tím jsem byl poprvé v zahraničí pracovat. A to sice u známých, který provozují takové táborové zařízení, předělaný zámek, kde se konají různé pobyty, ale i svatby. Tam jsme se spolužákem myli nádobí, starali se o děti a mnohdy to byla opravdová sranda, protože německy jsme neuměli skoro ani slovo. Ale tam někde jsem si začal uvědomovat, co je pro mě na cestování důležité. A mohly za to dvě dívky (jak jinak:), které tam pracovaly s námi.

Mezitím jsem dospěl (snad) a cestovat jsem začal sám se svojí milou, popřípadě s kamarády anebo taky úplně sám. Vždycky jsem toužil po horách a dobrodružstvích a tak jsem minulý rok navrhl kamarádům, že bychom mohli přejít Alpy. Staly se dvě (ne)očekávané věci. Zaprvé vrátil se mi moje stesky po domově, zadruhé jsem zjistil, že hory mě absolutně nelákají a že já rád pozoruji i jen zespoda a že mi přijde zbytečné na ně lézt. Třetí věcí, kterou jsem si uvědomil bylo to, že když na mě někdo není zvyklý, tak jsem opravdu nechutný společník. Naštěstí spolužák, co už se mnou byl v Německu pracovat, mě znal a měl obdobné názory na hory, a tak jsme každá parta chodili do cíle vlastní cestou. Dali jsme pět dnů, cca 150 km a jeli domů. Zbylí dva kluci to přešli a mají můj velký obdiv! Zpětně mi pak došlo, že nejradši cestuju úplně sám. Zajímá mě totiž hlavně ta cesta. To, že můžu jít, zastavovat absolutně minimálně a jen prostě jít.

Pak ale přišla ještě jedna kategorie. Cestování do zahraničí s přítelkyní. To je úplně něco jiného. Sotva jsem se vrátil z Alp, odjeli jsme na Krétu. Byli jsme spolu ještě v Londýně a Miláně Na těchto cestách jsem si uvědomil ještě jednu věc, která mě teď zajímá daleko víc než "dobrodružství v horách". Teď v Miláně jsme totiž poprvé bydleli u někoho přes Couchsurfing. Vittorio je supr Ital, který zasává jednu zásadu a tou je: Meet and share! Todle úsloví mě nadchlo a díky němu jsem zjistil, že daleko více než to dobrodružství mám radši, když potkávám lidi, bavím se s nimi, sdílím s nimi jejich starosti a zážitky z míst, kde jsem třeba v životě nikdy nebyl.

Selfie z Milána, unavení, ale šťastní. Velmi.

Navíc tohle není tak těžké zažít ani u nás doma v Praze. Couchsurfing je totiž skvělá platforma a umožňuje i takovéhle domácí cestování. Ať už lidi hostíte (to mě zatím míjí), nebo s nimi jen chodíte na "tůry" po Praze, vždy potkáte někoho nového z jiného koutu světa. S každým těch lidí máte co sdílet. Navíc pokud jsou ve zhruba stejném věku mají i podobné problémy (hledají práci, studují, ženský etc. vyberte si a zaškrtněte ;). Je to sice ohromně samozřejmá věc, ale nikdy mi úplně nedošla.

Co tím vším chci říct? Nebudu se vzdávat dobrodružství, jednou si ty Alpy přejdu, pěkně údolíma, třeba podél dálnice a budu se koukat na ty majestátné vrchy nade mnou a budu spokojený. Stejně jako plánuju, že se jednou podívám někam do pralesa, na Antarktidu a zpátky na Saharu do oáz (to je asi ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl). Chtěl bych zkusit přejít Nový Zéland, kus hranice mezi USA a Kanadou, nebo třeba Itálii napříč. Ale to všechno jsou velké cíle, na které budu mít celý život. V první řadě chci poznat lidi z celého světa a dát jim kus sebe a Prahy za to, že mě obohatí o své zkušenosti. A kdoví, třeba je jednou potkám ve světě znovu a budeme si vyprávět, co jsme za ta léta zažili.

Nebuď zombie! A meet and share! ;)

Čus

[scavatore]

Ledová sprcha

Dneska to bude o pocitu z ledových koupelí, takže pokud jste zimovřiví už jen při čtení o ledu, možná radši nečtěte. Anebo naopak, čtěte dál a pak to zkuste, třeba se té zimovřivosti zbavíte.

 Začal jsem s tím teprve nedávno, viz předchozí příspěvek, ale začlo mě to nesmírně bavit. Jak jsem se k tomu dostal? Četl jsem si Čtyřhodinové tělo od Tima Ferrise a došel jsem ke kapitolce o ledu. Tam byl příběh člověka, co přemýšlel, jak jí Michael Phelps (ten co vyhrál snad všechny plavecké závody na jedné olympiádě). Michael Phelps totiž sní strašně moc, ale opravdu strašně, kalorií. Ten člověk, co o tom přemýšlel nebyl žádný nýmand a pěkně si to spočítal a zjistil, že Michael Phelps má větší příjem než výdaj. Ale pokud jste někdy viděli Michaela Phelpse v plavkách, asi tomu nebudete věřit. No zkrátka, chvíli nad tím dumal a zjistil, že zapomněl na jednu proměnnou. A tou je výroba tepla.

Dalším takovým milníkem v mém pátrání po vlivu studených sprch a koupelí na lidský organizmus byl ten, že jsem narazil na Wim Hofa. Tenhle Holanďan je přírodní úkaz. Bez vody zvládl maraton v poušti, v trenkách a bos běhá maratony v Arktidě. Drží rekord ve vzdálenosti, kterou kdo dokázal uplavat pod ledem, v trenkách téměř vyšplhal na Mt. Everest. To mi znělo jako spousta zajímavých věcí. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku The Iceman. Když se podíváte na fotky, jak ten pán vypadá, zjistíte, že to taky není nějaký tlouštík. A na svůj věk vypadá pekelně dobře.

Kde je tedy zakopaný pes? Ve studené vodě. Pamatuju si, že když jsem byl malý, tak mi táta vždycky říkal ať se na konci sprchování umeju ještě studenou vodou, že mi pak bude teplo až vylezu ze sprchy. Ale protože mě k tomu nenutil, nikdy jsem to nedělal, protože jsem zjistil, že teplá voda je daleko příjemnější než studená. Pro tátu to byl zvyk z vojny, takže už byl zvyklý. Dnes už jsem starší a snažím se vybudovat podobný návyk, který po mně chtěl táta kdysi. Akorát v ostřejší verzi. Teplou vůbec nezapínám. Není důvod.

Jak jsem postupoval? Nejdříve s citem. V klidu jsem se umyl teplou vodou a na konec přes vlažnou došel ke studené. Ale ne nějak moc studené, rozhodně ne té, co se skrývá na úplném konci stupnice sprchové baterie. Stačila mi tak minutka a měl jsem dost. Tenhle způsob určitě funguje, ale asi to chce mít trpělivost a postupně si přidávat. Mě trpělivost při narození minula obloukem, takže jsem přišel na variantu číslo dvě. Jednoho dne jsem se prostě rozhodl a otočil kohoutkem, kam až to šlo na studenou stranu. Bohužel jsem si neuvědomil, že mám sprchu zrovna na zádech. No...křičel jsem, jak malej Jarda, nicméně pak jsem si zvykl a začal pozorovat své chování.

Tak zaprvé, když začínáte s ledovou vodou, vše se zpomalí. Vaše pohyby, myšlení etc. Jediné co se zrychlí a razantně prohloubí, je váš dech. To je dost zvláštní úkaz, ale určitě souvisí s tím, že tělo potřebuje víc kyslíku, jen jsem ještě nezjistil, proč ho potřebuje tolik. S tím souvisí i to, že kyslíku začnete mít trochu příliš, takže začnou brnět zuby, možná se budete trochu motat, ale to všechno přejde.

Čím víckrát totiž tohle uděláte, tím více si vaše tělo zvykne. Dneska už doma ve sprše přebytek kyslíku nemám. Mám ho tak akorát, aby mi nebyla zima. Neřvu na celej barák a dokážu si umejt i hlavu. Trvalo mi to asi tři, čtyři dny sprchování dvakrát až třikrát denně. Do té doby to bylo jako peklo. Nicméně teď je to v pohodě. Než přišel nový level a to je ledová koupel. To je ještě o stupínek lepší :).

Jestli chcete motivaci, proč to dělat, tak vám ji rád dám. Ten pocit, když z toho vylezete je totiž k nezaplacení. Mě fascinoval natolik, že jsem se při výlezu ze sprchy první týden vždycky strašně rozesmál. Jste krásně červeňoučtí a je vám hezky teplo. Navíc se prostě cítím líp. Začal jsem si s tím hrát o trochu dříve než s paleem. Takže vím, že dobré pocity nemám jen z jídla.

A výsledky? No jsou takové, rodina byla celá nemocná a já nic nechytl. To může být náhoda anebo taky ne. Pocitově se mám o hodně lépe než předtím. Lépe se mi spí, mám větší chuť k jídlu. Když se přežeru masa, což se mi teď stává docela často, páč ho umím uvařit fakt dobře O:-), tak mě zachraňují právě ledové sprchy či koupele. Není lepší cesty (pro mě), jak nastartovat vnitřní plamen, který to všechno sežehne.

Takže neváhejte a běžte do toho, zas to trochu změní váš život. A když vás to nechytne, tak jste to aspoň zkusili. Ale dejte tomu aspoň ten týden, než se tělo otrká. Až budete pokročilí, doporučuji si nařídit budíka vedle sprchy (mně stačí normální timer na telefonu) a zůstat pod proudem aspoň pět minut. Totéž následně ve vaně a postupně prodlužovat dle libosti. Sám jsem zvědav, kde je hranice, ale musíte na sebe dávat pozor, ať vám něco neumrzne.

Nebuď zombie!

Čus.