seen from Brazil
seen from United Kingdom
seen from India
seen from China
seen from Malaysia
seen from Germany
seen from United Kingdom
seen from Guatemala
seen from United States
seen from United States
seen from Netherlands
seen from Malaysia
seen from Mexico
seen from Germany
seen from Poland
seen from Poland
seen from Poland
seen from Poland
seen from Malaysia
seen from Poland
Čtete Pevnost?
Tentokrát byste měli, protože tam najdete povídku od yours truly.
Povídka Předurčení má za sebou dlouhou historii tvoření a snahy ji někam dostat. Původně měla vyjít v Kočasu, který se ale kvůli Covidu nekonal. Tak teď se ke čtenářům dostává v časopisové formě!
Kam koukáš?
Seděli vedle sebe ona se smála a on ji sahal nenápadně na stehno. Ona jeho ruku však odstrčila a spustila novou salvu smíchu. Povzdechl jsem.
„Ježiš už zase?“
Zeptal se mě můj nejlepší kamarád Patrik a šťouchl do mě loktem, čímž mě vrátil zpátky do reality, což mělo za důsledek, že jsem se málem odporoučel na zem a do tváře se mi jako bonus nahrnul jemný ruměnec. Vůbec jsem si neuvědomoval, že na ně zase zírám, ale nemůžu si pomoc, pokaždé když jsou v moji blízkosti tak se na ně prostě musím dívat a představovat si jaké by to bylo, kdybych byl den druhý v páru já.
„Promiň.“
Řeknu skoro šeptem provinile.
„Mě se neomlouvej, říkám ti to jen pro tvoje vlastní dobro, jestli Marek zjistí že mu čučíš po holce, tak ti rozbije nos.“
Mávne rukou Patrik a pustí se do svačiny. Má pravdu, kdyby na to přišel dostal bych po čumáku a nedej bože kdyby to pak rozhlásil po škole, to bych měl ze života pěkný peklo.
Odvrátím od nich oči a soustředím se na otevřený sešit na mé lavici, kde je biologie? chemie?
Den utíká docela rychle a já už jdu domů. Jídelnu už delší dobu z dvou důvodů vynechávám. První je, že pokaždé co jsem viděl Marka, jak jí nese tác s jídlem, tak mě píchl osten žárlivosti a ten druhý sice není tak romantický, ale za to je pravdivý, v jídelně prostě hnusně vaří a domů, kde je spousta dobrého jídla to mám kousek.
Druhý den ráno, když přijdu do třídy, tak je něco špatně, všichni se o něčem, nebo spíš o někom baví. Moc dobře je neslyším. Co se děje mi dojde až když uvidím Markovu přítelkyni, tedy podle jejich ubrečených očí a nadávek směrem na Markovu adresu, spíš jeho bývalá přítelkyně.
Nechápu to, jak se ti dva mohli rozejít, vždyť spolu vypadali tak šťastně. Neříkám, že jsem si jejich rozchod nepřál, ale rozhodně jsem nechtěl, aby byli nešťastní.
Den utíkal dost pomalu, velký podíl na tom měly ty tři hodiny fyziky, které jsme měli po sobě, což se skoro nedalo vydržet, ale nejvíce se mi vlekl, protože jsem neustále myslel na Markův rozchod s Káťou a na to proč zmíněný dnes nepřišel do školy.
Mě by se sice na jeho místě po rozchodu do školy taky dvakrát nechtělo, ale on není jako já, jeho rozchody jsem zažil už víckrát, ale nikdy si z toho nic nedělal. Tentokrát ho to muselo dost sebrat, protože se neukázal ani další den.
Že by pro něj Káťa byla něčím výjimečná? Že by se kvůli ní snad trápil? To by možná sedělo, ale podle Katčiných nadávek a ubrečených očí, to vypadalo, že ji dal kopačky on.
Začínal jsem být z jeho nepřítomnosti dost nervozní, párkrát jsem mu chtěl napsat, ale pokaždé co jsem otevřel messenger a uvědomil si, že bych musel začít naší konverzaci, tak mě přešla všechna odvaha a mobil jsem zase odložil.
Po týdnu co nepřišel, jsem si začal dělat starosti, jestli se mu něco nestalo a tak jsem přemýšlel jak bych se mohl ujistit, že je v pořádku. Kde bydlí jsem samozřejmě nevěděl a abych se jako nějaký stalker vyptával učitelů, nebo spolužáků jsem taky zavrhl. Nakonec mě napadlo se jít podívat, k sokolovně, kam chodí na tréninky nějakého pro mě nezajímavého sportu. Nejsem totiž moc sportovní typ, pokud se tedy jako sport nebere lezení lidem na nervy v čemž jsem přeborník.
Po škole jsem se tedy vydal k sokolovně, kde jsem se posadil na lavičku a čekal. Na co to doopravdy neví, snad jsem si nemyslel, že se tady jen tak objeví. Po půl hodině jsem to vzdal a vydal se směrem domů. Po cestě jsem se ještě stavil v obchodě, protože doma k jídlu nic nebylo a kdy se vrátí domů rodiče jsem taky netušil. Už jsem vycházel od pokladny, když v tom jsem uviděl dost známou postavu, jak rychlím krokem vychází ven z obchodu. Marek, zaradoval jsem se sám pro sebe a vyběhl za ním. Ano vyběhl, protože on je o hlavu vyšší, jde vážně rychle a má dlouhé nohy, takže bych ho se svojí pomalou chůzí asi těžko došel.
Za chvíli mi začal docházet dech, asi bych měl vážně začít cvičit, takže jsem byl dost rád že zastavil na autobusové zastávce, kde jsem ho konečně dohnal.
Chvíli jsem za ním stál a přemýšlel, jak ho oslovit a co vůbec říct. Začínal jsem se cítit dost trapně a chtěl jsem odejít. Nedostal jsem však příležitost, protože se otočil směrem, kde jsem stál a pravděpodobnost, že by si mě nevšiml, byla nulová. Tak jsem se na něj usmál a přišel blíž.
„Ahoj.“
Pozdravil jsme a dál se křečovitě usmíval. Vypadal špatně, měl rozcuchané vlasy a dost výrazné kruhy pod očima.
„Ahoj.“
Odpověděl mi tiše a sklopil oči někam na špinavou dlažbu. Dál už nic neřekl. Nedalo mi to a tak jsem se zeptal.
„Je všechno v pořádku? Já kvůli ničemu, jenom jsi nebyl dlouho ve škole.“
Snažil jsem vyznít přirozeně, ale moc se mi to nedařilo. Začal jsem zase rudnout a tak jsem mu nekoukal přímo do očí.
„Všechno v pořádku? Ty se mě ještě ptáš? Jak by mohlo být všechno v pořádku po tom co Kačka…“
Vyhrkl ze sebe prudce a konec věty ani nedořekl. Trochu mě to vyděsilo, ale místo toho abych se začal omlouvat, jsem se z něj snažil vytáhnout zbytek věty.
„Co Kačka?“
Hodil po mě vražedný pohled, který však za chvíli vystřídal zděšený.
„Počkej ona nic ve škole neřekla?“
„Kromě nadávek na tebe, kvůli tomu že jsi se s ní rozešel, tak nic.“
Odpověděl jsem po pravdě.
„Ani důvod proč jsem se s ní rozešel?“
Zněl už klidněji, což trochu uklidnilo i mě.
„Ne.“
Vydechl úlevou a na tváři se mu rozlil klidný úsměv. Chvíli mezi námi bylo ticho, ale to jsem po chvíli přerušil.
„Proč jste se rozešli?“
Vím že jsem právě kopnul do vosího hnízda, ale mě to fakt zajímalo.
„A není to jedno? Ta chyba byla na mojí straně, Katka je fajn holka.“
„Ale to není odpověď.“
Oponoval jsme.
„Není, ale naznačuji ti tím, že jestli s ní chceš chodit tak ti v tom nic nebrání.“
„Co?“
Vyjeknul jsem.
„Líbí se ti přece. Nemysli si, že jsem si nevšimnul, jak po nás koukáš.
„Promiň.“
Pípnul jsme a cítil se čím dál tím víc trapně.
„V pořádku, nikomu to neřeknu.“
Řekl klidně a vydal se k autobusu, který přijel a já tam jen stál a koukal, jak mi mizí z dohledu.
Druhý den už do školy přišel, sice se vyhýbal skoro všem jeho kamarádům, ale byl tam. Taky jsem s ním skoro vůbec nepřišel do kontaktu, pořádně jsem ho viděl až u skříněk, když jsem odcházel domů.
„Víš není to tak jak jsi včera říkal.“
Promluvil jsem do ticha, zrovna když si obouval boty. Otočil se na mě. Vím že svým rozhodnutím můžu spoustu ztratit, ale dál už to v sobě nevydržím držet.
„Je pravda, že jsem na vás koukal, ale ne z důvodu, že by se mě líbila Katka, nebo že bych ti záviděl, že jsi s ní. Celou dobu jsem koukal jen po tobě, ty se mi líbíš, ne Kačka, do tebe jsem zamilovaný, ne do ní. Vím že to je strašný, ale přijde mi fér abys to věděl.“
Řekl jsme bez dechu a sklopil pohled. Ten nápad mu to říct mi už nepřipadal tak dobrý, jako když jsem sem šel.
Bylo ticho, možná lepší, než aby na mně křičel. Nevydržel jsem to a chtěl odejít. Chytil mě za rukáv u bundy a tím mně zastavil. Podíval jsem se na něj a do očí se mi nahrnuly slzy.
„Promiň.“
Šeptal jsem. Proč se neustále za něco omlouvám?
„Neomlouvej se za to že někoho miluješ.“
Podíval jsem se mu nechápavě do očí. Byli klidné. Rukou mi setřel slzy.
„To ty jsi ten důvod, proč jsem se rozešel s Káťou.“
Řekl jemně a obejmul mě.
KOUŘ
Je pár minut po půlnoci. Já se procházím po prázdné ulici a snažím se dýchat. Dnešní noc je obzvlášť chladná, ale pořád je to lepší než být doma a poslouchat hádku rodičů. Člověk by si řekl, že když je rodina úspěšná, tak je šťastná. Respektive takhle si to myslí všichni z našeho okolí až na naše sousedy. Ti to všechno poslouchají a občas nejsou líní vylézt na zahradu a stát u plotu, aby opravdu slyšeli všechno a to i v noci. Myslím, že kdyby viděli, že je pokaždý pozoruju, tak by to nedělali. No a taky bych pravděpodobně dostala bídu od jejich syna Iana Torrese.
Ian Torres je člen školního fotbalovýho týmu a díky jeho oblíbenosti to dotáhnul až na kapitána. Všechny holky by mu nejradši skočily do postele a drtivá většina z nich by pro něj skočila i z mostu. Pokud jde o mě, tak já nespadám ani do jedný skupiny. Jeho machr vystupování mýmu žaludku způsobuje nechutenství a jeho vzhled? No dobrá, jeho vzhled není nějak k zahození. Vysoká postava, výrazný lícní kosti a pohled snad samotnýho satana. Díky bohu, že jsme se vzájemně dali na black list.
•
Během svýho přemýšlení jsem došla až ke hřbitovu. V tuhle noční dobu se sem lidi bojí chodit, protože tu prý straší. Jsem zvyklá, že lidi toho hodně napovídají a proto překračuju brány a vydávám se ke kapli. Kaple je dominantou hřbitova. Gotická stavba mezi stromy? Miluju. Věřící nejsem. Sice na krku nosím kříž, ale s náboženstvím to nemá nic společnýho. Patří to ke mně stejně jako fascinace nadpřirozenem. A tak se vydávám dál.
Pozoruju každý hrob a natahuju do sebe atmosféru. Na každé jméno se dívám s úctou a najednou uslyším příjezd auta. Kdo sem sakra jede? A zrovna teď? Rychle se schovám za jednu náhrobní desku a čekám.
,,Super, tak tady neni,“ řekne neznámý mužský hlas.
,,Jak můžeš vědět, že tu není? Si jako myslíš, že je to světluška nebo co?“ řekne další a já tenhle hlas poznám. Co tu do hajzlu dělá Torres a koho hledá? Možná mu utekla jedna z jeho kvočen.
,,Vážně myslíš, že by šla na hřbitov? V tuhle dobu? Ty si neslyšel co lidi řikaj,“ prohlásí neznámý hlas.
,,Je mi u prdele co lidi řikaj. A vím, že ona taky,“ řekne Torres a začne si svítit baterkou na cestu. To světlo je tak silný, že skoro dosahuje až sem.
,,Fajn. Moore! Evelyn Moore, seš tu?“ zařve neznámý.
,,Evelyn, to jsem já Ian a můj retardovanej kámoš,“ zařve Torres.
Pomalu si stoupám a opírám se o desku.
,,Vy nevíte, že se na hřbitově nekřičí? Mohli byste vyplašit místní duchy,“ řeknu a v ten moment se oba leknout.
,,Já věděl, že tu budeš,“ řekne Ian a vydechne si.
,,Přejdi rovnou k věci. Proč si mě hledal? Co chceš,“ odseknu.
,,Tyvole, ta holka se mi líbí,“ prohlásí jeho, pro mě neznámý, kámoš.
,,Sedni do auta. Není čas ti tohle vysvětlovat,“ zamračí se na mě Ian a jde k autu.
Co horšího se mi dneska může stát než že mě někde zabije? Nic. Nestojím o to se s ním nějak extra bavit a tak usedám na zadní sedačce.
,,Ani se nepoutej, jsme tam během 5 minut. A mimochodem, jsem Ben,“ řekne jeho kámoš.
Podáme si ruku a tím to končí. Nevím kam jedeme a začínám mít blbej pocit.
•
Po 5 minutách se ocitneme v naší ulici a Ian zaparkuje mezi jeho a naším domem. Jeho dům je v pohodě a jeho rodiče jsou venku. Za to náš dům hoří. On hoří, kurva. A okolo něj je hromada hasičů, do prdele. Nečekám na nic a chci vběhnout dovnitř, ale zastaví mě Ian.
,,Pusť mě,“ zařvu.
,,Na to zapomeň. Celej dům je v plamenech a vaše zahrada je plná kouře. Nikam nejdeš,“ oplatí mi řev zpátky.
,,Tak fajn, ale chci vědět kde jsou moji rodiče,“ řeknu.
A v ten moment ke mně přichází jeden z hasičů. ,,Vy jste slečna Moorová?“ zeptá se mě. ,,Ano jsem,“ odpovím. A hasič pokračuje. ,,Je mi to moc líto, slečno. Vaši rodiče zemřeli. Upřímnou soustrast,“ řekne a podá mi ruku. Já mu podávám tu svou.
,,A kurva,“ řekne za mnou Ian.
Otáčím se na Iana a v ten stejný moment padám na kolena s vodopádem slz. Teď pro mě skončil život.
čau čumblre, ráda bych sem hodila odkaz na svoji povídku, jejíž nápad ve své hlavě nosím už nějaký ten pátek. třeba se bude někomu líbit a zkrátí si tím dlouhé chvíle c:
Read 1. from the story NEJISTÁ by curly_sheep (olivia) with 10 reads. česky, gay, romantika. Takový nepříjemný pocit v...
https://spisalek.com/category/rozepsane/mezi-draky/
(vhrbek)
(vhrbek)
Na ruinách zbudovat nový svět
“Proč jsi nikdy neřekla, že potřebuješ pomoc?”
“Ale já si o ni řekla. Volala jsem o pomoc takovou dobu, ale nikdo neodpovídal, nikdo se nezajímal.”
“Kdybych to věděl, tak bych ti pomohl, vždyť to přece víš.”
“Lidi občas nechtějí slyšet, když někdo volá o pomoc. Nechtějí vidět, že se někdo ze známých topí. Nechtějí se do toho plést. A proto pak slyšíme věty jako - nikdy bych to do ní neřekla... nenapadlo by mě, že něco takového udělá... Vždycky byla v pohodě...”
“Divíš se jim?”
“Nedivím, proč bych měla. Sama jsem kolikrát nepříjemné věci ignorovala, odsouvala na vedlejší kolej, dívala se jiným směrem. Mlčela.”
“I o pomoc jsi volala mlčky...”
“Nechtěla jsem být na obtíž. Zvykla jsem si, že většina lidí se nezajímá. Takoví by se nezajímali, ani kdybych jim křičela do ucha. Jaký by v tom byl rozdíl?”
“Někdo by se našel...”
“Nebo taky nenašel. To, že potřebuješ pomoc, že jsi zoufalý, že cítíš bolest, smutek, strach či utrpení, není to nejhorší. Nejhorší je, když tohle všechno cítíš a všem je to fuk. A ty nechceš sledovat, jak je to všem fuk. Jak ty jsi jim fuk.”
“Nemůžeš být přece všem ukradená, tomu ani ty nevěříš.”
“Čemu věřím nebo nevěřím, je vedlejší. Pravdou je, že jsem uvnitř hrozně chtěla být slyšet, ale všechen ten křik se odehrával jen v mojí hlavě. Uvnitř mě to trhalo na kousky. Tak zoufale jsem toužila po někom, kdo by mě pochopil a zároveň jsem se zatvrdila proti všem. Trochu jsem si v tom neštěstí libovala. Stavěla se do role oběti, té, kterou každý jen využívá. Jistě, bylo na tom něco pravdy, ale jenom já to mohla změnit.”
“Tak proč jsi to neudělala?”
“Tak hrozně jsem se bála. Bála jsem se, že když se jednou postavím sama za sebe, když bouchnu do stolu a řeknu dost, že všechny ztratím. Ztratila jsem je stejně a s nimi i sebe. Toužila jsem po tom, aby mi někdo dal najevo, že mě má rád. Že se mnou chce být, i když zrovna nic nepotřebuje. A nedošlo mi, že to já jsem všem dovolila, aby mě postavili do této pozice.”
“Jaké pozice?”
“Holky, co vždycky pomůže. Co má vždycky čas. Co se může přetrhnout pro to, aby ostatní byli spokojení. Jako pes, který s radostí plní každý rozkaz, aby se mu dostalo pohlazení. Snažila jsem se koupit lásku ústupky. Jenže nejde pořád jen dávat a nedostávat nazpět. Jednou dojde energie a s ní i trpělivost. Přijde okamžik, kdy zjistíte, že jste se rozdali do posledního drobečku a ostatní o vás nezavadí ani myšlenkou. Pak je čas jít.”
“A kam chceš odejít?”
“Nikam. Ale daleko. Pryč z jejich světa, zpátky do svého světa. Oprášit ruiny, postavit nové základy, pevnější a silnější. Vybudovat znovu svůj vlastní svět, kde není jiných pánů než mě samotné. Svět, který bude fungovat pro mě a podle mě.”
“Uvidíme se ještě?”
“Když se naše světy potkají.”
