#psani

[mothpaww]

Mocná sílo čumblru! Potřebuji poradit s jménem !

Mám mladou hrdinku, hyperaktivní a s největší pravdepdobnsoti nediagnostikováné ADHD

Má tmavě zrzave vlasy a hnědé oči.

Její deal je, že když šla domů , někdo ji strčil pod koleje. Znuděná smrtka Kain ji však "zachranil" život tím , že vzal její duši , dal ji stejné tělo co měla a možnost bojovat místo něj s démony , kteří škodí lidem. Slečna je z toho solidně v hajzlu a prvně nechce, ale co ji zbývá ...

Bojuje ne pomocí zbraně , ale pěstmi

Prosím moc o hezká jména. Jo a odehrává se to v Praze,

[kadet-pise]

Skutečné rady pro začínající spisovatele #12

[myvalzpival]

reblogujte, ať všichni ví, že si s váma maj konečně herdek začít povídat o vašich fanfikcích a povídkách!!!

[zaoponoudeprese]

zahalení tmou a přesto jsi četl v mých očích jak v knize, jak kdyby se ti samy otáčely stránky. mý oči ti otevřely dveře do mě. viděl jsi všechnu bolest, strach, obavy, radost, upřímnost a lásku. to co nikdo jiný v mých očích neviděl, protože se nedíval. a ty ses smál jak lehké to je, jak tě nechávám číst i mezi řádky a přitom jsi sám otevřená kniha. prázdný oči, ale všechny úsměvy, doteky, polibky, to vše dokazuje mně, že jsme vlastně úplně stejní, že nerozumíme sami sobě, ale že si rozumíme spolu.

[nebepekloraj]

Jednou asi napíšu knihu plnou panelákových příběhů, hororů té sídlištní pasti

Chcete přidat ten svůj?

[zaoponoudeprese]

co když na tebe nikdy nezpomenu? co když celý svůj život nebudu moct dát své srdce někomu jinému, protože to nebudeš ty? co když budu spát s někým kdo by mi dal všechno, ale myšlenkami budu stále s tebou? co když tě náhodou potkám na ulici a mě pohltí všechny ty pocity když znovu uvidím tvé oči? co když první věc na kterou pomyslím až promluvíš bude že tě stále miluju? co když to řeknu nahlas? co když se na mě budeš dívat tak jako ses vždy díval když jsi mě chtěl políbit? a co když mě políbíš? co když oba zapomeneme na celý svět když se naše prsty znovu propletou? co když ten pocit nezmizí nikdy? a jí vím že nezmizí. protože co když si nikdo jiný nebude vědět rady s mým smutkem? co když mě nikdo jiný neudělá tak šťastnou jako ty? protože já vím že ne, vím, že jediný kvůli komu dokážu udělat cokoliv jsi ty a že pro mě nikdo jiný neexistuje. jenže co když to tak nebude u tebe? co když...

[zaoponoudeprese]

Na  některý odpovědi už prostě nečekám. Už jsem smířená s tím, že i když se na mě to zelený světýlko, že seš aktivní, směje už zdálky, tak nenapíšeš. Z hodin bez odpovědi se stávaj dny, a ze dnů týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky. A to už dávno zapomenu. Už teď občas zapomínám a nekontroluju, jestli ses obtěžovat mi dát aspoň zobrazeno. Neobtěžoval. Ale to je život. Děje se to každou chvilku, tak proč by se to nemohlo stát zrovna teď a zrovna nám? Naplánujem si nějaký hlouposti, to a tamto. Jakoby budoucnost. Podniknem spolu jednou spoustu věcí. Vždyť jsme to my. Jsme skvělí a nekoneční. Jsme nafurt. Ale asi ne. Asi se někde stala chyba, protože už nejsme. A neřeknem si ani sbohem. Už ani nechci zjišťovat, proč jsme to dopustili. Asi protože jsme prostě mohli. Nic nám nebránilo. Nikdo nám nebránil. Byli jsme a najednou nejsme. A já už na odpověď nečekám. Už je mi to jedno. Není to poprvý ani naposled. Lidi přicházej a odcházej, píšou a nepíšou. Slibují a pak sliby porušují. Trhaj motýlům křídla. Takovej je prostě život.

“Jednou jsi tu byl, a já tu byla, a jenom naše hloupá pýcha nám zabránila v mlčení. Teď už je pozdě na slzy, a zapomeň už odpověď na to, že jsme to tehdy byli my, a teď jsme každý za sebe, a sám.”

[zaoponoudeprese]

Podívej se mi do očí, když je mám zavřené

chtěla bych napsat, že mě to zabíjí. že jsem mučena vlastním svědomím, trýzněna myšlenkami, že ještě sice necítí, že je mu ubližováno, protože lež bolí potichu, ale přesto jizvy, které působím, jsou skoro čitelné v jeho očích. a přece tomu tak není. tenkrát... tenkrát na studené zemi, s dávkou alkoholu v krvi. s nemožností se pohnout nad hranicí dna. s touhou netoužit. přesně tam jsem v sobě zabila soucit. chtíč, touhu po pocitu být milována. na železném kříži jsem nechala viset pokoru a jako věnec pověsila jsem kolem ní svou lidskost. je tomu dávno, tak hluboko v minulosti hledat kříže a bourat křivdy nelze. nejde se potopit znovu do stejného jezera. ke stejnému dnu. a přesto se občas topím. prázdnota uvnitř mojí duše. jen na chvíli jsem skutečně cítila. potkala jsem ho... nebyla to láska, jen posel smrti, vzkazoval, co se mi stane, když sáhnu do ohně.

ještě jednou.