– polonahej chlap a hon na mince –
/ Každej den je jinej. Včera jsem byla nepochopitelně zpruzená, nešlo mi psát, nic neodsýpalo, byla jsem frustrovaná a na úsměv neměla pomyšlení.
Dneska je to docela jiný. Vstala jsem a ve sprše udělala závěr, že je můj vztek bezdůvodnej – a že dnešek prožiju daleko líp. Tak se taky stalo.
Největším úspěchem dne bylo vyzvednutí dárku pro Aduš. Kdyby mě viděla... Musela jsem se celou cestu tramvají připitoměle usmívat při pomyšlení, že si v tý tašce vezu polonahýho chlapa, co leží na temně modrý hladině a zírá přímo na mě. V jednu chvíli – když jsme měla obraz na klíně – mi došlo, že mi teď nejspíš okukuje prsa. :D Ať žije pubertální smysl pro humor.
/ Ještě než jsem se zavrtala do peřin, skočila jsem pro jedlou sodu k nedalekýmu Vietnamcovi. Vzala jsem si jen padesátikorunu do ruky a šla. Jenže když jsem sahala po jedlý sodě, peníze mi vypadly z ruky a zakutálely se hluboko pod regál. Teda někam tam – ani po kleknutí na kolena (v obchodě plným lidí) jsem je neviděla.
Sympatická prodavačka si mýho počínání všimla, tak jsem jí vysvětlila situaci a že si skočím domů pro další peníze (celkově pět korun). Rezolutně odmítla, že přinese baterku. Klekly jsme si, jenže baterka nefungovala. Připomněla jsem jí, že se ta padesátikoruna zakutálela neznámo kam a že bude rozumnější jít si doplnit finanční rezervy. Najednou někam zmizela a já jsem odešla.
Přejdu silnici, když na mě někdo volá: „Slečno, slečno!” Byla to ta prodavačka a ukazovala, ať jdu k ní. Společně jsme znovu poklekly s toutéž baterkou (já už jen symbolicky – přestože baterka už svítila, ta mince se prostě někam vypařila). „Mám ji!” vyjekla radostí a padesátikorunu mi podala.
Nemít platebku se mnohdy nevyplatí. Ale legrace s ní jako s vykutálenýma mincema není.