Irena Látalová: Nedokončený příběh nr. 2
Další výtvor z mé sbírky nedokončených paskvilů, tentokrát inspirovaný přednáškami z antické mytologie...
Co se sakra stalo? Že by mě to auto minulo? Ne, to je blbost, jasně si pamatuju paniku v očích toho řidiče, když jsem mu skočila před jeho fiata.
Takže musím být mrtvá. Ale kde to jsem? Vstanu a zvědavě se rozhlédnu. Mlha, chladno a vlhko. Jo, a tma. A taky ticho. A vůbec! Jak poulím oči do tmy, zdá se mi, že jsem zaslechla cosi jako šplouchání vody. Z mlhy se vynořuje jakási špice a poté i celá loď. Vytřeštím oči ještě víc, protože je to černá benátská gondola. V ní kupodivu nestojí benátský gondoliér s mastnými černými vlasy a knírem a v pruhovaném tričku, ale kdosi v dlouhém černém hábitu a s kapucí přes hlavu. Vypadá to jako...Cháron. Ale proč ta gondola? "Na co čumíš?? Nezdržuj, nemám na tebe celej den," ozve se zpod kapuce zachrchlání. Zavřu ústa a chci nastoupit do gondoly. "Moment," namíří na mě Cháron bidlo. "Bez peněz do podsvětí nelez. Převozní taxa činí jedno euro za osobu." S tím ke mně natáhne zahnědlou svraštělou pracku, pokrytou jaterními skvrnami. "Ale já nemám eura," zachrchlám skoro stejně jako Cháron. Odkašlu si a řeknu: "Mám jenom koruny." Cháron si odfrkne. "Jaký koruny??" "Český...," špitnu omluvně. "U Dia, už zas! No nic, počkej moment..." Cháron se začne šacovat a z jedné kapsy vytáhne obrovskej předpotopní mobil a pak obří kalkulačku značky Sajuz z roku raz dva. Z úst mi unikne uchichtnutí. "No co co?" ošije se převozník. "Služební telefon. To víš, Hádes je děsnej škrt. Proto mám taky tuhle gondolu." Nechápavě na něj civím. "No, páč motorovej člun je v servisu. Máme jenom jeden a svůj vodní skútr mi Hádes nepůjčí. Ten motorák se mi porouchal, zrovna když jsem převážel tohodle Wojtylu, no, toho papeže Jana Pavla II. To byl trapas!" rozpovídal se Cháron. "Ale, to jsem se zaběh. Tak počkej!" Vyťuká na kalkulačce jakýsi čísla a chvíli na ni čumí. Pak schová mobila i počítačku zpátky do hábitu a nastaví ruku. "Tak třicet, vážená!" Chvilku se šacuju a naštestí nacházím dvacku a dva bůry. Cháron otevře kasičku a peníze tam uloží. "Nááástupováááát!" zařve a já vlezu do kymácející se gondoly.
"Kdyby vás bylo víc, bylo by to se slevou. Ale poslední dobou to stojí za prd. Jenom loni vo Vánocích bylo dost zákazníků.. To byl provoz! Jenomže byli všichni mokří. Nebo tenkrát v září před asi čtyřma rokama. Ani jsem na to sám nestačil. Ale byli všichni od sazí...," rozpovídal se zase Cháron. Podívám se do vody a z vln vyrazí čísi bledá ruka. "Nemáš ňáký drobný?" ozve se z vody. "Pro mě taky!!" slyším z jiné strany. Cháron je odstrkuje bidlem. "Táhněte, somráci! Nevšímej si jich," poradí mi. "Neměli prachy na převoz a tak tady žebrají." "Já už bohužel nic nemám," oznámím somrákům. "Tak aspoň cigáro!" "To taky nemám," krčím omluvně rameny. Plujeme dál. "Na co jim ty cigára budou ve vodě?" ptám se Chárona. "To voni si vylezou na mělčinu a tam vypalují. Od čeho si myslíš, že je tady taková mlha?Už dávno jsem to u Háda urgoval, chtěl jsem, aby tady vyhlásil zákaz kouření," rozčiluje se převozník. Z mlh, nebo spíš z cigaretového kouře se vynoří druhý břeh. "A jsme tady. Vystupovááááát!!" Gondola přirazí ke břehu a já nepřiravená přepadnu na tvrdou zem. "Šťastnou cestu!" zavolá na mě Cháron a zmizí v "mlze". Vstanu a rozhlédnu se. Mlha zde už není a vidět je tady taky celkem dobře. Zrovna se rozmýšlím, na kterou stranu se vydám, když zaslechnu nějaký hlas. "No tak, Kerberku, stůj, pejsánku, no táák, stůj, ty potvoro jedna hnusná!" Vytřeštím oči, proti mně se valí obrovská trojhlavá obluda, od tlam jí lítají sliny a všech šest uší jí vlaje ve větru. Skočí na mě a olízne mi celej obličej. Pak se posadí a začne vrtět ocasem. Za ní běží udýchaný starší muž v dlouhé košili. "Nebojte se, nic vám neudělá," podává mi ruku. S jeho pomocí se postavím a změřím si kolosálního psa, který mi zrovna s trojitým blaženým výrazem slintá na kalhoty. "On je hodnej, nesnáší jenom mě," vysvětluje muž a připíná psovi obojek. "A proč ho teda venčíte?" nechápu. "To Hádes," povzdechne si muž. "Nutí mě ho venčit, protože jsem o něm zaživa šířil pomluvy. A o Kerberovi taky. Raději se představím. Palaifatos jméno mé." Ukloní se a mně vytanou na mysli přednášky z antické mytologie. "Já vás znám!" vyhrknu. Palaifatos se skromě usměje a obličej se mu rozzáří. "Vážně? To mě těší." Znovu se ukloní. "Poslouchejte, jak to tady vlastně chodí?" zajímám se. "Víte co?" napadne Palaifata. "Vyvenčíte se mnou Kerbera, zdá se, že se mu líbíte," pohled na psa, olizujícího moje boty všema třema jazykama, "a já vám cestou všechno vysvětlím. Co vy na to?" Nadšeně přikývnu, Palaifatos mi vrazí do ruky konec Kerberova vodítka a úlevně si oddychne.
"Tak pojďte, máme před sebou dlouhou cestu," pobídne mě a zamíří doleva. "Nejdřív si prohlédneme Tartaros. Tam jsou posíláni hříšníci, učitelé, politici, spisovatelé a různí jiní nekalí živlové. Hádes jim pak udělí nějaký trest a ten musí vykonávat po celý zbytek svého pobytu tady," dělá mi Palaifatos za chůze malou přednášku. "Takže nafurt," vyvodím si z jeho slov. "No, v podstatě ano, ale může se stát, že Hádes provinilci zbytek promine za dobré chování a pustí ho na podmínku." "Už se to někdy stalo?" zajímám se. "Co jsem tady, tak ne a to už je pěkná řádka let." "Spíš století," opravím ho. "A co ty tresty? Pár jich znám, Sýsifos s kamenem, Tantalos a ovoce, Dánaovny s tím džbánem, ale co ten zbytek?" Palaifatos se znechuceně zadívá na Kerbera a ukáže na něj: "Tak tohle je třeba jeden z nich. A ty ostatní brzo uvidíte..."
Konečně se před námi po delší cestě objevuje jasnější světlo. "Hurá, civilizace," podotknu. Palaifatos rozpřáhne paže. "Tak jsme tady!" Na stěně vidím velkou ceduli s nápisem: Obec Tartaros Vás vítá. Počet obyvatel: Nepočítaně.
"Jé, nazdar Palaifate!" ozývají se ze všech stran pozdravy. Dánaovny se zvednou od svého bezedného džbánu a volají: "Nechceš nám pomoct, Palaifate?" "Nemůžu, mám tady nějakou práci," mává jim můj průvodce a kráčíme dál. "Tak co, jak jsi na tom, Adolfe?" ptá se Hitlera. Mrtvý diktátor si nejdřív označí místo, kam až dočetl a pak zavře knihu. "Pomalu si zvykám," povídá. Mrknu na přebal knihy, co jako Hitler čte. Norimberský proces. Tak to je teda blbej trest. "Benito je na tom hůř," pokyvuje Hitler hlavou a ukazuje na hromádku neštěstí, v které poznávám Mussoliniho, skloněného nad rozevřenou knihou. Kolem něj se povalují díla Antonia Gramsciho. Palaifatos se rozloučí s Hitlerem a pokračujem v cestě. "Á, támhle je Sýsifos!" ukáže mi Palaifatos a zamíří k němu. Postarší chlápek s kozí bradkou se pachtí do kopce s obrovským šutrem. Už je skoro nahoře, když na něho Palaifatos zapíská. Sýsifos se otočí, kámen se mu vysmekne a kutálí se dolů. "Do prkna!" zakleje Sýsifos a nasraně k nám sjíždí z kopce. "No nazdar, Palaifate," zabručí k mému průvodci a jde pro kámen. "Koukám, že ti ten šutr zase vyměnili, co?" poznamená Palaifatos, když Sýsifos přivalí svoje břímě k nám. "No samozřejmě. Jako by s tím nemohli pár let počkat. Už byl takhle malej," naznačí dvěma prsty přibližnou velikost kamene a pak znechuceně mávne rukou. "Ále, že se vůbec rozčiluju. No nic, musím zase nahoru, tak se měj. A bacha, Palaifate, jestli Hádes uvidí, jak to flákáš...," pohrozí Sýsifos Palaifatovi a začne tlačit šutr do kopce. Palaifatos se podezřívavě rozhlídne a naznačí mi, abych mu podala Kerberovo vodítko. "Radši mi to zas dejte. Někdo by mě mohl prásknout..." Ochotně mu vrátím jeho trest a jdeme dál. "To snad ne!" vyhrknu, když zahlídnu známou postavu. "Co tady dělá svatej Tolkien?" Palaifatos sleduje můj pohled. "Á, tenhleten. Říkal jsem přece, že tady končí všichni známí spisovatelé." Procházíme kolem Tolkiena, kterej napruzeně sedí před televizí. "The ring must be destroyed!" slyším z repráků Gandalfův hlas. Tolkien se znechuceně zašklebí. Pak si nás všimne a rychle zmáčkne na dálkovém ovládání tlačítko Pause. "Máte fakt hnusnej trest, dívat se pořád dokola na Pána prstenů," poznamenám soucitně, když vidím jeho otrávený ksicht. "Jestli se sem někdy dostane Peter Jackson, tak si na něho osobně počkám, to si pište," prohlásí pochmurně slavný spisovatel. "Omlouvám se, ale musím to zas zapnout. Hádes všechno vidí. Mohl by mi změnit trest na sledování prodloužených verzí a to už bych se asi fakt zbláznil." S tím zmáčkne ovládání a zaboří se hlouběji do židle. "Havo dad, Legolas," slyším ještě Aragornův hlas. "Tak co?" obrátí se na mě Palaifatos. "Myslím, že mi to stačilo," kývnu. "Tak jdem na Asfodelové louky," podává mi Palaifatos zase Kerberovo vodítko. Pes nadšeně štěkne a zavrtí ocasem. "Asi si chce hrát," upozorní mě Palaifatos.
Jdeme zrovna dlouhou chodbou, ve které to vypadá jako na prohlídce v Punkevkách. Náhle zaslechnu jakýsi vzdálený hluk. Palaifatos se zastaví a naslouchá. "To budou asi Erínye," prohlásí potom a jde zase klidně dál. "To jako myslíte Fúrie?" zděsím se. Palaifatos přikývne. "Ale pokud jste nezavraždila nějakého rodinného příslušníka, nemusíte se bát," uklidní mě. "No, pár let jsem asi svýmu bratrovi pila krev, ale to se nejspíš nepočítá, že, protože..." Moje vývody jsou však sprostě přerušeny příchodem.....příletem.....no, prostě dostavením se tří těch nejabsurdnějších ženštin, jaké jsem kdy viděla. Ta vlevo má asi padesát kilo nadváhu, dlouhý černý dredy, lenonky, piercing všude, kde se dá, kolem tučnýho krku vypelichaný černý boa a křídla. Spíš křidýlka. Vypadají jako vypůjčený od těch malej elfích zmrdů z anglosaské mytologie, co furt lítali kolem Mab. Nejsem s to pochopit, jak ji udrží ve vzduchu, pokud se jí vůbec podaří odlepit se od země. Na nohách jako dva dórský sloupy má obutý černý martensky, černý punčochy s puštěnýma okama a je napasovaná v maxisukni. V jejím podání spíš v minisukni, ale to záleží na úhlu pohledu. Na šunkoidních rukách s okousanýma nehtama, z kterých se odloupává černej lak, má černý rukavice bez prstů a drží značkovací železa a devítiocasou kočku. U tučného pasu jí visí albánská rukavice a kubánské kleště. "Á, Tirana," polknu a radši přesunu pohled na tu prostřední. Neméně ohromující zjev. Tahle je zase extrémně vychrtlá, má obrovský andělský křídla, jenomže spíš červený než bílý a její vlasy ladící s křídlama vypadají, jako by si to dotyčná rozdala s nějakou výkonnou zásuvkou. I v obličeji je taková...zelektrizovaná, trošku mi připomíná Delirium z povedené Morfeovy rodinky. Její blikající, zhášející se a zase se rozsvěcující oči co chvíli hrozí vypadnutím z důlků, a když zamrká, ovane mě svěží vánek od jejích snad deseticentimetrových řas. Na nechutně dlouhém žirafovitém krku má asi pět kilo různých náhrdelníků a přívěsků, až si říkám, že ji ta váha musí stahovat dolů a nepomůžou jí ani ty její předimenzovaný křídla. Ostatně, i tyčkovité ruce s dlouhatánskými rudými nehty nabroušenými do špičky jsou obsypány různými prsteny, náramky a fetiši. Na sobě má tahle "pohlednice z Dachau" obtažený leopardí kalhoty a takový ty jakože skleněný lodičky s asi dvaceticentimetrovýma jehlama.. Dost nejistě se na nich kymácí. Taky ona má různé trestací nástroje. Když pominu její nehty, tak kolem opravdu vosího pasu má obtočený dlouhý bič, v jedné ruce drží palečnici a v druhé španělskou botu. Polk. Se vzrůstajícím svíravým pocitem v břiše obracím pohled na tu poslední. Tak za prvé. Má MOTÝLÍ křídla! Naštěstí nevidím, jestli na nich má nejakou kresbu, ale představa lebky se zkříženejma hnátama by mi k ní seděla. Odbarvený platinově blond vlasy má vyčesaný nahoru a podle mýho názoru snad až přehnaně natupírovaný, takže jí trčí kolem hlavy jako bodliny. Na konečku nosu má intelektuálský brejle bez obrouček a co chvíli si je ukazovákem a prostředníkem posouvá nahoru. V očích má takovej ten dekadentní výraz a rty vcucnutý jako knoflík. Na krku má bílou kravatu, trošku delší, než se obvykle nosívá a na sobě pánský vypasovaný sako z nějakejch třicátejch let s trošku víc vycpanýma ramenama. Vespod má kalhoty s obrovskýma zvonama a na nohách boty s psíma dečkama. Co se týče nástrojů trestu, pod paží svírá Jiráskovy sebrané spisy. Na chvíli se mi udělá Temno před očima. Tohle všechno do sebe vstřebám v necelých pěti vteřinách a následky jsou na mně trošku vidět. "U všech podsvětních démonů, není tohle Palaifatos?" promluví ta první a zní to jako vzdálené zahřmění. "Jasně, že jsem to já, Megairo," odpoví můj průvodce nenuceně. "Dlouho jsme tě neviděly, jak ..ehm...žiješ?" ozve se druhá fúrie hlasem jako když píská nesmělá konvice na čaj. "To víš, Alektó, nestěžuju si," konverzuje lehce Palaifatos, zatímco já stojím jako zařezaná. Ta poslední si posune brejle po nose a poznamená hlasem jako když padaj hrnce ze schodů: "Ještě aby sis stěžoval! Pořád tady jenom chodíš s tím čoklem," nenápadně strčím vodítko do Palaifatovy dlaně, "zatímco my se můžem ulítat!" Palaifatos krčí rameny. "Za to já nemůžu, Písyfoné. Běž si stěžovat Hádovi. Jo, mimochodem, už jste chytily toho matkovraha, co ho honíte?" "Myslíš toho matkovraha, otcovraha..," doplňuje Megaira, "bratrovraha, sestrovraha..," pokračuje Alektó, "tetovraha, strýcovraha, babičkovraha a dědečkovraha?" dokončí výčet obětí Písyfoné. "Tak toho jsme ještě nechytly. Ale jsme mu na stopě. Vždyť víš, že vždycky dostanem svýho muže," vycení na něj Megaira zuby. Joj, tak tyhle předpotopní rovnátka dokonale dokreslují její obraz. Ostatní dvě se na nás taky usmějou. Alektó má dokonce i zuby nabroušené do špiček a Písifonin chrup, házející prasátka na všechny strany, by mohl sloužit jako reklama na bělicí pastu. Myslím, že jsem dokonce zaslechla cinknutí. Ne? Hm, to se mi asi jenom zdálo. "Jo, nebo taky ženu," podívá se na mě Alektó krvelačně. "Tuhle ne," upozorní ji Palaifatos a já na něj hodím vděčný pohled. "Hmm, tak teda ne," krčí Písyfoné vycpanými rameny a vzdychne: "Ach jo, zase jsem si namohla křídla. Honit ty tryskáče není žádná sranda." Megaira kývá hlavou. "To mi povídej. Proč musí pořád cestovat letadlem?To nemůže aspoň jednou jet vlakem nebo autobusem?" "Musíme letět," upozorní je Alektó. "Hádes čeká." Všechny tři se rozloučí s Palaifatem a vznesou se do vzduchu, dokonce i Megaira, její křídla jsou nejspíš vybavený přídavnou vrtulkou, jinak to není možný. Odlétají pryč. "Tak, to byly Fúrie," pronáší Palaifatos. "Opravdu velmi neobvyklé....osobnosti," utírám si chladný pot hrůzy z čela. Erínye zmizí za rohem a já se konečně můžu podívat, kde to vlastně jsme. Stojíme na křižovatce čtyř cest. "Tak kudy na ty Asfodelový louky?" ptám se už o poznání veseleji. "Tadytudy," mávne Palaifatos rukou do jedné z chodeb. Vyrážíme. "Asfodelové louky jsou vlastně takový mezistupeň mezi Tartarem a ostrovy blažených, kdo se tam dostane, vede tupý, bezútěšný život." "Aha, takže žádná změna," neodpustím si poznámku. "Končí tam většina lidí, hlavně takoví ti průměrní, nudní a bezvýznamní," vykládá Palaifatos. "Hmm, doufám, že já tam teda neskončím. V Tartaru se aspoň něco děje." Palaifatos přisvědčuje. "Tak to je pravda. Na loukách vlastně ani není nic moc k vidění, je tam akorát nuda." "A co ty ostrovy?" zajímám se. "Tak to nemůžu sloužit, tam jsem nikdy nebyl," krčí můj průvodce omluvně rameny. "To neva, tam já se stejně nedostanu...," mávnu bez zájmu rukou. "Cháron tam prej byl jednou na dovolené," vzpomene si Palaifatos. "Co, Cháron má dovolenou?" podívám se na něj udiveně. "No jistě, co jste si myslela? Že tady máme středověk? Ne ne, vážená, všichni zaměstnanci podsvětí mají právo na dva týdny dovolené plus svátky," vysvětluje Palaifatos důležitě. "Fúrie taky?" zajímám se. "No samo, všichni." Překvapeně vrtím hlavou. "To jsou teda věci...." "Ale Fúrie stejně nejradši honí svoje oběti a mučí je, takže pracují i o dovolené." Nervózně se uchichtnu. "To má tak někdo štěstí, že si najde práci, která je zároveň i jeho koníček..."
