CHAPTER 1 ... LIFE

[kesstee]

Smutny zacatek konce

Nikdy to asi neskonci.. Bude to porad bolet.. Kazdy den jen kapkou ve velkem mori utrpeni.. Nikdo me nepochopi... Tohle se vysvetlit neda.. Jen na me budes stale kricet, ze nejsem v poradku...ale jednou ti to dojde.. Jednou vsechno pochopis, ale bude pozde.

[kesstee]

B...E...L...nebudu pokračovat..

Říkáte si .. Bude lépe... Každý je nahraditelný.. Příjde lepší... Ale co když ne? Co když má člověk v životě jen omezený počet šancí a po vyčerpání už není jiné cesty, než smíření? Proč si proboha pořád čtu ty zprávy? Chci ať už to skončí.. Ale je to už víc jak rok a příjde mi to jako včera... 7.patro, výhled na Kolín, vysedávání v irský.. Procházky... Byt naproti... Pořád se koukám, zda tě tam neuvidím, i když vím, že tam je už dávno někdo jiný... Mám svůj novej život, ale vážně mě někdy svazuje pocit, že takový to už nikdy nebude.. Aspoň mám na co vzpomínat.. Kéž bys viděl jak jsem dospěla a jak jsem změnila pohled na svět.. Jenže je tu pravděpodobnost 1:10000000, že si moji stránku čteš... #thinkofyou

[kesstee]

HEH...HH

USTUPUJE DEPRESE.. NASTUPUJE RECESE :)) 

[kesstee]

Nelze se vrátit...

Se slzami v očích a Billy Joelem v uších nostalgicky vzpomínám. Na první polibky s Markem, na první drink s malou Mery, na ty večery v Kolíně... Ale i kdybych sebevíc chtěla, nikdy to nevrátím. Nelze se prostě jentak vrátit zpátky. Vše se dělo v určitém sletu událostí a mělo spolu souvislost. Když jsem se dozvěděla, že by se se mnou zas chtěla třeba vidět...dostala jsem strach. I když si v hloubi duše přeju, aby to udělala..stejně to nebude jako dřív..nemůžeme sedět každej druhej den v baru a balit kluky. Mám svůj život, za ten rok jsem si dost věcí uvědomila... A být taková předtím.. Bylo by možná vše jinak... A nebo taky ne?? Třeba je vše záležitost osudu, který si v mém případě hraje nejspíš na tragikomický sitcom, ve kterém vše podléhá Murphyho zákonům. Čas přestat snít a babrat se v minulosti. Čas posunout se dál.. Ale jak já nerada pálim mosty.. Je potřeba vyskočit z kolotoče. #newstartnecessary #chcetodeckubilyho

[kesstee]

Vábení, mámení, zklamání?

Mám tolik zmatených a neúplných myšlenek, že vlastně vůbec nevím co mám psát... Otevřela jsem si blog v telefonu, ale díky mé neúprosné lenosti vypisovat se s diakritikou, jsem to vzdala. To by pak přeci vůbec nemělo tu literární hodnotu, kterou to ale pravděpodobně stejně tímto nic neříkajícím článek, vzlykem, splínem.. nebo jak to nazvat, nedostane. Měla bych ještě hodinu pracovat, sedím sama v kanceláři a jak jinak.. bičuji se. Sladké sebemrskačství, které se stalo snad i pravidelnou denní dávkou, mě dohání k slzám i smíchu zároveň. Ostatním radím ať se vykašlou na tohle a tamto, že život je přeci dost krátký na to, abychom se například trápili s někým, koho známe krátce a že vztahy v zárodku, které již teď nefungují, nemají cenu. Ale dělám to i já? Asi bych si někdy měla dát hodinu psychologické poradny sama se sebou... Přepnout do módu vzdělané, nadřazené, egoistické blondýny, která ví co chce a za tím si jde... Ale bohužel, to trochu hapruje s tou druhou rozkošnou, hodnou, milou, na povrchu naivní a důvěřivou blondýnečkou, která se pořád bude patlat ve svém naivně-zoufalém životě a vztazích. Láká mě tolik věcí, ale ač budou vždycky fungovat s jednou, nikdy nebudou fungovat s oběma zároveň.

Na hlavu, že?

Asi bych se v tom patlala o trochu méně kdybys tu se mnou byla, nebo bych to měla alespoň s kým sdílet. Docela často přemýšlím ,co děláš, kde jsi.. Vážně mi moc chybíš Mery.. a taky kola s vodkou :D

[kesstee]

!??

Proc mi prijde, ze jsem stvorena pro uplne jinej zivot, nez kterej ziju??!! "Mozna to ted nemame, ale jednou budeme mit!" #missyoumerry

[kesstee]

Ztracena...

Co nejdriv zacit u sebe? Kdo jsem? Co jsem? Kterou z roli si vybrat?

[kesstee]

Jeden záblesk naděje

A stojí tam.. jako vždy.. nebo bych měla říct snad sedí? Za ty poslední týdny mučednického skomírání svitlo slunce. Vůbec nevím kam to vede, nebo proč se to stalo.. ale věřím... po dlouhé .. velmi dlouhé době. Dokážu říct to spojení.

VĚŘÍM MU... 

[kesstee]

Otázky vol. 2

Ačkoli se z mých sladkých úvah o lásce vytratila láska .. Otázky stále zůstávají. Jak moc lze člověku ublížit.. Na duši ovšem myslím. Jistě že fyzických technik bude pomnoho, ale o tom teď vůbec nemluvím. Proč i když je okolo tolik možností, lidí, příležitostí… Se člověk dokáže cítit tak sám a na dně?

Neustále se vracím do minulosti a hledám tu chybu.. Vyčítám si co jsem udělala..( nebo spíš neudělala).. Možná by pak můj život nedošel do téhle, ačkoli na povrchu nic neříkají situace. Nejsem moc typ ženy, co by veřejně poníženě někdy vzlykala či se svíjela v hysterickém záchvatu. Řekla bych, že 99% mého okolí vůbec netuší, co se mi honí hlavou.. Na co myslím a co chci udělat..

[kesstee]

Těžko radit někomu ať ŽIJE.. Když už ztratil naději.

[kesstee]

Sladké stereotypy

Když se podívám ráno do zrcadla, vidím stále to stejné.. Je to ve stejnou hodinu, po stejné činnosti.. Stále se opakuje dokola ten zaběhlý zautomatizovaný rituál... Jsem jediná, komu z toho je až vnitřně zle a úzko? Jak si do života pustit někoho, kdo nechápe, co se mi uvnitř hlavy odehrává a jak složité jsou pro mne některé situace, které jsou pro jiné naprosto bezproblémové ? Když se vychýlí jedna maličkost a v mém mozku se odehraje cosi.. co bych přirovnala k mixéru na turbo program. Avšak musím uznat, že mě většina stereotypů, ač přihání k šílenství.. drží vcelku nad vodou. Řád v mém životě potřebuji... OCD se neúprosně stává realitou 

[kesstee]

Nejsladší je žít v nevědomosti.

Sofokles

[kesstee]

Kapky nostalgického pláče

Otevírám instagramovou stránku, jako každý večer... co to povídám.. vždyť se tam koukám snad každou hodinu... Vše v normálu, až na jedno žalostné jméno..při kterém mě jakoby někdo pomyslně kopne do žaludku. Na chvilku se zastavím, rozkliknu malou ikonku s fotografií, jako bych ani sama nevěřila, že je to pravda..už je to tak dávno.. ale zároveň jako by to bylo včera. V hlavě si přemítám, zda by to vše nebylo teď snadnější, neudělat dříve tolik chyb.. tolik ublížit. Ať neúmyslně, ale přeci. Nejhorší na tom je, že otázka,, která se mi stále dokola objevovala a dostala i svou odpověď, že TO bude stačit... se mi i po vytouženém ubezpečení vrátila zpět na své původní místo. Nejlepší by bylo, kdyby můj mozek měl tlačítka.. jedno pro vypnutí všech mých naivně sebedestruktivních myšlenek... a druhé raději i pro vypnutí emocí... Říkám si..opravdu všichni takhle všechno prožívají a mají zřejmě jakousi kouzelnou vlastnost, nedávat to najevo. Nebo to vážně neřeší? Jen mávnou rukou.. a dokáží bez výčitek svědomí říct i slova, na která nejde zapomenout a probouzejí tendenci utéct, nebo se alespoň na malou chvilku schovat pod peřinu?

[kesstee]

Za zavřenými dveřmi

Asi po šestém doposlechnutí písničky “O pravdě” od Marka Ztraceného jsem si konečně uvědomila hloubku textu. Dokonalost... Nikdo by to neřekl lépe.. nebo jinak, nikdo, kdo prochází něčím takovým, si nikdy nechce přiznat, že to tak je. Najde se možná pár nenaivních jedinců, kterým to nic neříká.. ale já, jakožto učebnicový příklad naivity v tom vidím neuvěřitelnou pravdu a podobnost.

https://youtu.be/WGY71GkWZeE

[kesstee]

Normalnost

Normálnost.. normální.. normální vztah, chování??? 

Co je to? Kdo to určuje a co za to považovat? 

Po dalším ubrečeném večeru.. se mi v hlavě honí jen jedna myšlenka.. “Asi nejsem normální” !!! Nikdy jsem zřejmě takový vztah, definován podle, mě neznámých měřítek, nezažila. Moje krásné ex vztahy, založené buď čistě jen na sexu nebo na nesmyslné fyzické přitažlivosti, která nakonec stejně tak i tak vedla k rozpadu tohoto milostného spojení, mne přivádí k myšlence, zda jsem spokojená? Vyžaduji neustále sex? Chci trávit čas s milovaným co nejvíce času to jde? Ano! .. Toto jsou přesně ty věci, co já si odnáším z mých minulých vztahů a zážitků.. a to je to, za co jsem stále nepochopena, i když se snažím víc, než je zdrávo. 

Ale budu někdy dostávat stejnou míru toho, co dávám? Dostane se můj vztah do tabulek normálnosti? A jak to poznám? 

Asi kdoví....

[kesstee]

Ende

..... Vypnuto... rovnocennost neexistuje... 

[kesstee]

Pohádkování

Druheho cervna.. Sedim v parku, slunce me silne pali do zad a ja premyslim nad svou pohadkou. Kazdy urcite tu nejakou svou vysnenou mame. V duchu si tak rikam.. Splni se to nekdy? Prijde? Bude to tak jako v tech krasnych filmech v bijaku? Rozbehnout se proti sobe, at jste deset nebo sto kilometru daleko, prijit v necekanou chvilku, nebo potichu zaseptat do ucha neco sladkeho. Opravdu se toto uz nedela? Muzi zaslepeni dnesni dobou a hlavne sami sebou, uz asi ani netusi, co je to pro nekoho neco obetovat, nebo co to ta snaha je. Snaha neni ani tak ve velkych cinech ,ale zejmena v tech malickych... Protoze v malickostech je ta nejvetsi sila a kouzlo. A tak tu sedim na dece a cekam na tu svou malickost, ktera by mi rekla, ze to pro co jsem se rozhodla je spravne, a to co jsem si vysnila, nebude jen vyplod me prehnane fantazie.