Mám tolik zmatených a neúplných myšlenek, že vlastně vůbec nevím co mám psát... Otevřela jsem si blog v telefonu, ale díky mé neúprosné lenosti vypisovat se s diakritikou, jsem to vzdala. To by pak přeci vůbec nemělo tu literární hodnotu, kterou to ale pravděpodobně stejně tímto nic neříkajícím článek, vzlykem, splínem.. nebo jak to nazvat, nedostane. Měla bych ještě hodinu pracovat, sedím sama v kanceláři a jak jinak.. bičuji se. Sladké sebemrskačství, které se stalo snad i pravidelnou denní dávkou, mě dohání k slzám i smíchu zároveň. Ostatním radím ať se vykašlou na tohle a tamto, že život je přeci dost krátký na to, abychom se například trápili s někým, koho známe krátce a že vztahy v zárodku, které již teď nefungují, nemají cenu. Ale dělám to i já? Asi bych si někdy měla dát hodinu psychologické poradny sama se sebou... Přepnout do módu vzdělané, nadřazené, egoistické blondýny, která ví co chce a za tím si jde... Ale bohužel, to trochu hapruje s tou druhou rozkošnou, hodnou, milou, na povrchu naivní a důvěřivou blondýnečkou, která se pořád bude patlat ve svém naivně-zoufalém životě a vztazích. Láká mě tolik věcí, ale ač budou vždycky fungovat s jednou, nikdy nebudou fungovat s oběma zároveň.
Asi bych se v tom patlala o trochu méně kdybys tu se mnou byla, nebo bych to měla alespoň s kým sdílet. Docela často přemýšlím ,co děláš, kde jsi.. Vážně mi moc chybíš Mery.. a taky kola s vodkou :D