Vracím se zpátky sem pokaždé, když si potřebuju vylít srdíčko a mám pocit, že mě nikdo stejně nebude poslouchat.
Ve sluchátkách hraje špatná hudba
Tenhle rok jsem přestala kouřit už dvakrát, ale teď jsem si jistá, že mi to vydrží, protože už nemám pocit, že to dělám proto, abych ztratila to poslední, co jsi mi přinesl.
A ty se pořád vracíš a já vím, že pro sebe nejsme dobří. Moje hlava se prostě jen často nedokáže domluvit se srdcem.
Odháním od sebe ty pocity. Říkám, že už je snad nikdy nechci a pak se najdu u tebe v posteli.
Řekla jsem ti několikrát, že už nemůžu, že mi to nedělá dobře a že nechci zůstat na jednom místě. Ale ta prázdnota, kterou po sobě necháváš se plní knihami a cesty do všech koutů světa potom voní přesně tak, jak si přeju. U kamarádů si to hájím tím, že mám alespoň větší drive do života. Dělám teď víc věcí a bolest pohání všechny kroky, tak proč by to přece mělo být špatné.
Pořád se ptám, co si máme předat. Co nás to má naučit? Co si z toho vzít a kdy fakt odejít.
Včera jsi mě vzal na místo, kam jsem chtěla jít o víkendu. Naprosto spontánně. Nedokážu se dostat přes to, že neumím ovlivnit svoje pocity, že na mě vždy čekají a ukážou se, když hledám klid špatnými způsoby.
Chtěla bych odjet někam pryč, ale místo toho otevřu knihu a naučím se utéct tomu jiným způsobem, než tím úplným.
