Kde už jsme vyrostli ze svých starých příběhů?
Kdysi Radim odjel na tři týdny na služebku a loučil se smíchem a slovy: „Postarej se prosím tě o kytky na balkóně a rybičky, ať nechcípnou. Já tě znám, pes si řekne, ale na tyhle němé tvory určitě zapomeneš."
Den před návratem jsem si uvědomila, že jsem opravdu zapomněla. Pes si řekl. Rybičky taky. Ale balkón? Všechno suché na troud. Tak jsem ráno na trhu nakoupila nové bylinky a s kamarádem jsme se u toho nasmáli, jak jsem nemožná.
První, co Radim po příjezdu udělal, že zamířil na balkón: „Tak to jsi mě teda překvapila.” A já se v duchu usmívala. Až večer v hospodě jsme mu řekli, jak to bylo doopravdy a on konstatoval: „No mě to bylo hned podezřelý, že bys je udržela na živu.”
A já jsem pak mnoho let s oblibou vyprávěla o sobě tenhle příběh. Až jsem začala sama věřit, že nedokážu vypěstovat ani kytku a všechno živý v mé péči dříve či později umře.
Teprve nedávno jsem si uvědomila, že už jsem jiná.
Že život v mé péči a přítomnosti bují. Doma máme džungli, která se rozrůstá právě proto, že rostlinám dávám svou pozornost. Sleduju, jak se jim daří, hledám pro ně místo, kde mohou prospívat a nosím domů další.
Dnes mnohem víc věřím, že život v dobrých podmínkách hledá cestu k růstu sám.
Když jsem dnes naše zelené spolubydlící počítala, vyšlo mi číslo 42. Podle Stopařova průvodce po galaxii je to odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. :-) Jenže pro mě ta odpověď neleží v čísle. Možná je schovaná i v otázce:
Kde už jsem vyrostla ze svých starých příběhů, ale ještě jsem si toho nevšimla?
A to i mě samotnou vede k uvědomění, že nepotřebujeme nový návod na život, ale potřebujeme čas od času aktualizovat mapu krajiny svého života.
Ta krajina je totiž živá a proměnlivá. Někde něco uschne, jinde vyraší. Některé cesty zarostou, jiné potřebujeme proklestit. Někde stačí jen vytvořit prostor, aby sem mohlo zasvítit slunce. A někde jen přestat bránit proudu života, aby si našel vlastní cestu.
Nabízím Ti pár otázek, které můžeš přes léto nechat v sobě rezonovat:
Čemu o sobě pořád věřím, i když už to není pravda? Co už mi neslouží? Co potřebuji jinak než dřív? Které vztahy mě vyživují a které už možná držím jen ze zvyku? Kde moje mapa už neodpovídá krajině, ve které žiju?
V jaké krajině chci opravdu žít?
Pokud cítíš, že nastal čas podívat se na svou krajinu pozorněji, ráda tě tímto zastavením provedu.
...
Text a foto: Šárka Krčílková
Pozvi si Malé radosti do schránky. Jednou za čas ti pošlu něco malého. Příběh. Pozvánku. Impuls. Něco, co tě zpomalí. Potěší. Nebo ti otevře nový pohled.