malé radosti

Když se nám narodila dcera, byl to zázrak. A to jsme netušili, kolik dalších zázraků v podobně malých i velkých radostí nám přinese. Učí nás dívat se na svět jinýma očima. Znovu objevovat naše vnitřní dítě. Všímat si a radovat se z maličkostí. Žasnout. Rosteme spolu. A o tom jsou i příběhy, které najdete tady. Skici zachycující prchavé momenty, které tvoří krásnější život. Chceme si je pamatovat. A chceme ukázat i vám, že právě tyhle drobnosti pomáhají vnímat svět jako nádherné místo, přestože není vždycky všechno růžové. Stačí být jen pozornější a vnímavější. Kdo tu tvoří? Šárka si hraje se slovy a fotí. Radim kouzlí barvami. Jeho ilustrace najdete také na stránkách radimseydl.cz. Míša nás provází uměním malých radostí. A kdo ví, třeba se k nám připojí časem někdo další z naší širší "rodiny" přátel. Zastihnete nás na mailu >>> [email protected], [email protected] nebo na Facebook a Instagram. Malé radosti by nikdy nevznikly bez Akády a komunitou podporovaného zemědělství. Obojí v nás posílilo vědomí, že skrze sebe můžeme proměňovat svět kolem nás.

[maleradosti]

Sútra srdce

Ležíme v potemnělé místnosti a na stěnu před námi se znak po znaku vykresluje budhistická SÚTRA SRDCE. Tak, jak její část před lety maloval na zeď v paláci pasáže Metro Petr Geisler.

Začíná takhle...

Vzdávám úctu dokonale a plně probuzené Bytosti.

Bódhisattva Avalókitéšvara

rozjímal plně v završené moudrosti

a náhle uzřel prázdnotu všech pěti skupin lpění.

Zbavuje veškerého utrpení...

...

Je to uklidňující. Dostávám se až do meditačního stavu. Dokázala bych tu ležet celé odpoledne a dívat se na to znovu a znovu.

...

Šáriputro,

forma se neliší od prázdnoty, prázdnota se neliší od formy.

Forma není nic než prázdnota. Prázdnota není nic než forma.

Stejně tak prázdné je i vnímání, myšlení, představy, podněty.

Nevznikají a nezanikají. Nejsou ani čisté, ani špinavé.

Nepřibývají ani neubývají.

V prázdnotě není formy.

...

Listuji knihami, které patřily Petru Geislerovi.

Cestou osvobození od Allana Wattse.

Zeleným fixem si v ní podtrhl myšlenky, které ho zaujaly.

A já mám pocit, že tu spolu vedeme dialog,

i když jsme se nikdy osobně nepoznali.

"Není nikdy ničím jiným, než jen svou vlastní obětí. Je to každého zodpovědnost. Chcete-i zůstat ve stavu iluze, zůstaňte. Ale vždy se můžete probudit."

"Pokud budete mít například na okně krásně namalované slunce, bude aktem vaší víry v pravé slunce to, že namalované slunce seškrábete, aby mohlo dovnitř slunce skutečné."

"Všechny věci jsou dobré."

"Praktická rada, princip, jak užít života - nelpěte na něm - nechte ho běžet."

"Každý jeden z nás je plynutím a pokud se tomu bráníte, jste blázni."

Jsem ráda, že jsem jí stihla. Nádhernou výstavu GA-I-SU-RA v DOX.

Umění osvěžuje. Tvoří prostor pro setkání. Klade nám důležité otázky i dává odpovědi. Není potřeba mu rozumět. Stačí se jen otevřít vnímání. Nechat ho na sebe působit. A zkoumat, co to ve mně dělá. Kde není umění, tam se nic nezmění.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Jako víla

Na stolečku má napsáno: Posaďte se. A já nakreslím, co uvidím.

Ptá se Míši. Jak bys chtěla nakreslit?

Jako víla? Jako nějaká lesní bytost? Jako zvíře?

A za chviličku už se jí pod rukama opravdu vynořuje víla.

A já jsem v úžasu, jak dokázala zachytit tu jemnou podstatu duše mojí dcery.

A tak se nakonec se nechám nakreslit také.

Za co jsem vděčná, že tu vzniklo ještě něco dalšího. Blízké setkání lidí, co se ještě včera neznali a něčím se vzájemně obohatili.

Kdybych měla její dary. Vidět a zachytit duši v obrazu a zároveň otevřít ten jemný tvůrčí prostor. Tak zabalím batoh a skicák a jedu se toulat do světa.

Děkujeme Sáro alias La Farfadet.

Děkujeme Lemniskáta - život bez bariér za úžasné setkání v Grébovce. Za to, že už 15 let tvoříte zázraky. A že i my s Malými radostmi jich můžeme být součástí.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Žít svojí vášeň

Byl to spontánní nápad. Najednou jsem cítila, že potřebuju tančit. Žít svojí vášeň. Tak jsem si koupila odpoledne lístek na festival KHAMORO, večer si oblíkla červený šaty a šla...

Wow. Ženská a mužská síla a vášeň v krystalický podobě. Kytary, housle, basa a bubny. Deset chlapů v orchestru našlapaný balkánský dechovky. Gipsy music, při který ztratíte dech nebo vás dojme k slzám.

Tolik nádherný ohnivý energie se Sare Roma, Vojake Shave a Karandila Gipsy Brass Orchestra. Však si je pusťte a roztančete váš život.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Setkání

"Jdeme-li nějakou cestou a setkáme-li se s člověkem, který nám kráčel vstříc a šel také nějakou cestou, známe jen svůj kus cesty a nikoli jeho - jeho kus cesty totiž prožíváme jen v setkání.... Všechen skutečný život je setkáním..." Adriena Šimotová

Rozhraní. Galerie Benedikta Rejta.

Děkuju za nejen tuhle nádhernou výstavu. Za tenhle nádherný prostor.

Potřebujeme se víc propojovat s uměním všeho druhu.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Jemně do toho fouknout

A co tu vlastně děláte?

Ptá se mě paní, kterou jsem potkala před malým polorozpadlým kostelíkem in the middle of nowhere a ona mě vzala dovnitř.

A víte, že ani nevím? Prostě mě to ráno napadlo, že sem pojedu.

Ale vy moc dobře víte, proč tu jste. Usměje se. A já na ní.

Koukám na mrtvého ptáčka u mých nohou na podlaze kostela.

Myslím na to, že opravdu vím, proč tu jsem. Původně byl hlavní motiv, vidět výstavu Adrieny Šimotové, ale teď se vynořuje něco důležitějšího.

Udělat krok k obnovení vztahů, které se před lety rozbily.

Ale nejdřív potřebuju vylézt na kopec. Získat nadhled. Slyšet vítr a bzučící louku. Pozorovat dravce v letu. Vonět k mateřídoušce. A sledovat, jak se porosty kavylu vlní po svahu Rané jako moře.

Už je čas do toho jemně fouknout, aby se to pohnulo.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Kéž nečekáme až...

Domů přijdu z práce v deset večer. Je to blaho po dni na nohou v kavárně, hodit si nohy na stůl a pít u toho šalvějový čaj.

Ňuf. Ňuf.

Míša se přijde ještě přitulit.

Do ruky mi dává obálku.

A v ní najdu úplně dokonalý přívěšek od ní.

S oblíbenou větou, o které jsme si spolu nedávno povídaly.

V KLIDU MÁ VŠE SVÉ MÍSTO.

Až teď mi došlo, že se dnes slaví den matek.

Kéž nejen mámy nachází klid v duši každý den.

Kéž nečekáme, že přijde klid, až...

Protože to se nestane.

Vždycky si totiž najdeme nové až...

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Black Hole Sun

Ještě v pyžamu. Radim je v práci a Míša spí. A tak se vyhřívám s hrnkem voňavýho kafe na balkóně.

Poslouchám Black Hole Sun. A sním o tom, že umím zpívat jako Norah Jones.

Myslím na to, že každým naším snem každou naší myšlenkou každým naším malým činem si utváříme svou realitu.

Moje malý radosti. Saturday morning.

[maleradosti]

Každý je povolán konat dobro

Chvíle ticha v neratovském kostele.

Jen pod prosklenou střechou šťebetá ptáček, co se sem zatoulal a občas svým hláskem doplní i ranní bohoslužbu Josefa Suchára. Marie s Ježíškem se koupou v paprscích ranního slunce a nám nad hlavami plují mraky.

Na tohle výjimečné místo se ráda vracím. Vylidněná ves i rozbořený kostel znovu ožili díky síle lidského společenství. Vždycky, když tu sedím, mě to znovu dojímá.

A já si vzpomenu na rozhovor, že každý je povolán k tomu konat dobro.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

O nejkrásnější krajině našeho srdce

Jako dvě líné kočky, co si v jarním sluníčku vyhřívají kožíšky. Díváme se spolu na modrou oblohu s plujícími mraky. Co ti připomínají?

Jako dvě indiánky, co sbírají česnek podivný, ale jen tolik, aby zbylo i na ostatní bytosti a příští rok se zase zazelenal.

A mezi tím si čteme Jednoduše pohádky, které jsme si koupily nedávno na představení Divadlo Kampa.

Třeba tu o holčičce, co se bála udělat chybu.

Taky jí znáte? Já ano.

Bydlí totiž často v naší hlavě a myšlenkách, ve zpustlé krajině našich pochybností a strachů.

....

Dívka se zhluboka nadechla:

"Takže to jsou mé představy?"

"Ano," odpověděl medvídek.

"A mohu to nějak změnit?" pátravě se zeptala.

"Můžeš," řekl medvídek věcně.

"A jak?" zeptala se dívka.

"Že to změníš," odpověděl s lehkostí medvídek.

"Udělat změnu musíš ty. Jakou? To víš zase jenom ty."

...

V každém případě můžeme v jakémkoli věku objevit klíč, který otevírá bránu do nejkrásnější krajiny našeho srdce. Do krajiny našeho daru.

Když se budeme řídit Velkým zákonem, o kterém nám pověděl Šamprlík, jsem si jistá, že se nám to podaří:

Všechno, co budeš konat, konej s láskou a na nikoho se nedívej skrz brýle nenávisti.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Žiju teď. Teď. Teď.

Je to tak jednoduchý. Stačí si najít místo, ztišit se a ponořit na chvíli do prázdna. Jenže pro mě to není vůbec snadný. Asi jako pro většinu smrtelníků.

Před rokem a půl, po jednom setkání s Průvodci v síti, jsem si slibovala, jak začnu pravidelně meditovat. Nedošlo na to. Před týdnem jsem si napsala záměr, najít si na meditaci každý den 5 minut čas... Podařilo se mi to včera díky setkání s meditační skupinou kolem Jirky Šmejkala. Přála jsem se potkat se s Jirkou. Potřebovala jsem si připomenout, co to znamená napojení na vertikálu v souladu s horizontálou. Že to je potkávat se s tím vyšším a zároveň i s tou částí, co prožívá svět. Žít v souladu se životem, otevřít se mu a nepřekážet mu. Žít každý den SVŮJ život s čistým vědomím, kdy pozorovatel a hybatel ve mně spolu tančí jako dobře sladěný pár. Potřebovala jsem znovu prožít společnou meditaci... abych sama mohla začít.

Sdílela jsem to na konci. Jirka se na mě se svým klidem a moudrostí podíval a řekl: Život je strašně krátký. Neodkládej to, co ti dává v životě smysl. Kam tě vede tvoje zářící hvězda. A mně se začaly drát do očí slzy, protože se to dotklo ještě jiného příběhu, který se mi ten den vynořil. V posledních dvou letech jsem udělala hodně pro to, abych si VYTOŘILA PROSTOR pro sebe, pro svojí duši, pro to, co je pro mě opravdu důležité. Ale stejně jsem si zase včera uvěmila, jak si to potřebuju připomínat každý den. ŽIJU TEĎ. TEĎ. TEĎ... zítra už tu být nemusím. Nebo tu nemusí být člověk, kterému chci říct, jak moc jsem za něj ve svém životě vděčná. Potřebuju zkoumat každý den: Jak se to spirituální může propojit s tím materiálním, aby se to vzájemně podporovalo? S vděčností DĚKUJI, Jirko i vám všem přítomným za vzácný den TADY a TEĎ.

Text a ilustrace: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Na stezce života

Představ si, že je ti kolem 60, přijdeš o všechno, o čem si myslíš, že je důležité. O všechno, co celý život buduješ. O to, co tě živilo, co tvořilo tvůj pocit bezpečí. O role, které ti dodávaly pocit sebedůvěry a důležitosti. O svůj sebeobraz. Zůstává jen takřka holá existence a to, o co se můžeš opřít v sobě. Láska a svobodná duše.

Udělali jsme si doma večerní kino a podívali se na film STEZKA ŽIVOTA (The Salth Path). Dotkla se mě. Otevřela spoustu témat, která se s přibývajícím věkem vynořují i v mém životě. Jak bych v takové situaci obstála já? O co se ve svém životě opírám? Na čem lpím? O co se opírám v sobě? Dokázala bych takovou situaci opravdu přijmout jako nový začátek a být tvůrcem svého života? Jak by obstálo naše partnerství? Sama pro sebe si říkám, že nakonec to, co mi dává největší smysl, je žít v co největší pravdivosti sama k sobě. V souladu se svobodným voláním své duše a s tím, co mě přesahuje. Tvořit opravdové vztahy a pečovat o ně. Jako bych najednou v poslední době začala intenzivněji vnímat, že většinu toho, co jsem kdy dělala, je tak pomíjivé. Přijde mi až legrační, jak mi na tom strašně záleželo. Jak jsem se kvůli tomu dřela, bojovala a vyčerpala se. Přesto to bylo nesmírně důležité, protože mě to dovedlo přesně tam, kde jsem teď. Z tohoto místa, se všemi svými zkušenostmi a prožitky, které se usazují, přetváří do nových tvarů a zdrojů, mohu vykročit na další cestu... třeba tvořit naše Malé radosti se Radimem a naší dcerou. Jsem nesmírně vděčná za svoje bezpečné smečky, kam se mohu vracet, ohřát se u společného ohně. Kde se učíme, rosteme a tvoříme spolu. V posledním roce nejvíc moje nejbližší rodina a Průvodci v síti. A také jsem moc vděčná za zkušenější a moudřejší průvodce než jsem já - Ivana Sladkova, Martina Janků, Alena Jáchimová, Jan Hruška a Vlasta Urbanová.

Text: Šárka Krčílková Foto: Christian Krček

[maleradosti]

Jemný pohyb

Padá. Ten nejprachovější prašan jaký si dokážu představit. Vločka za vločkou se pomalu snáší z nebe a sníh vrže pod nohama. Kdy jsem tenhle zázrak zažila naposledy?

Mír a posvátné ticho uvnitř i venku. Tetelivá radost. JEMNÝ POHYB droboučkých vloček, který svou vytrvalostí a bez úsilí promění celou krajinu i nás.

To si chci vzít do nového roku, do každé situace, do veškerého svého tvoření zevnitř ven. Do Malých radostí, společného tvoření s Radimem a Míšou.

A teď si představ sebe…

Jakou kvalitu si vybereš, budeš jí každý den žít, kultivovat a skrze sebe propisovat do světa?

Jaký obraz, vůně, prožitek, symbol nebo slovo Ti to připomene?

Ať Tě jako Tvoji dobří společníci bezpečně vedou novým rokem.

PF 2026

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Stačí jen otevřít dveře

Stačí jen otevřít dveře. Zašeptala mi stará, rozvrzaná almara schovaná v zahradě na Kotlasce. Nevěděla jsem v tu chvíli, co tím přesně myslí a co to znamená pro mě. Ale řekla jsem jí ano. Bylo to na worskhopu Opři se o svůj hlas, který jsem pořádala spolu s Pavlínou Mari.

O dva týdny později se ocitám na Rozkošném večeru, kam mě pozval kamarád Christian. Místo předvánočního chaosu tu sedím se svou dcerou a se zatajeným dechem sledujeme čtyři jedinečné příběhy a vystoupení vždy pro jednoho herce na téma místo. Je to kouzelný.

Po představení usedám do kruhu lidí, které neznám, ale jsou mi sympatičtí právě díky těm příběhům. Pokračuje čtení těch, co se osmělí. A já obdivuji, jak interpretují své texty a dokáží vtáhnout posluchače do děje. Každý z nich totiž kultivuje svoje spisovatelské a interpretační dovednosti s Ateliérem živé pedagogiky nebo spolkem Tisícihran.

Aniž jsem to plánovala, najednou i já čtu NAHLAS svůj příběh. Bez přípravy, svým neškoleným, asi trochu rozechvělým hlasem. Vzpomenu si na Pavlínu, na to, jak jsme si hráli s hlasem a to mě podrží. Píšu ráda, ale tohle je pro mě velké vykročení z komfortní zóny a NAHLAS to přiznávám.

Chvíle ticha. Pak promluví jeden z přítomných. Když jsem Tě slyšel, dodalo to odvahu i mně. Otevírá počítač a začíná číst příběh, který je tak nádherný a hluboký. Dotek života a smrti. Konce i začátku. A já mám ohromnou radost, protože kdybych já neměla odvahu překonat svůj vlastní strach, tenhle příběh by nezazněl a já bych ho nikdy neslyšela.

Najednou rozumím, co mi říkala ta stará almara na zahradě a čemu jsem řekla ano. Otevřela jsem dveře svému hlasu a další příležitosti přicházejí.

P.S. Mimochodem, podívala jsem se i dovnitř té staré skříně a našla tam maličkou sbírku básní “Uprostřed ticha”.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Zázrak

Šli jsme se jen tak projít. Co se podívat na Národní? Vyprávíme cestou naší dceři, jak jsme my prožívali dětství v nesvobodě. Až najednou...

Až najednou na konci Týnský uličky zaslechneme slova Marka Orko Váchy, která pronáší k davu na Staroměstském náměstí. Asi nějak takto:

Věřit v zázraky. A každý den ve svém životě takové zázraky vnímat a tvořit.

Ani nevíme jak, ale najednou sedíme v evangelickém kostele u Sv. Salvátora se stovkami dalších lidí. Otevírám zpěvník na náhodné stránce - píseň Zázrak. Je to opravdu zázrak, to propojení v tichém souznění spolu s neznámými lidmi. Jak se prostorem nesou laskavá, soucitná i podporující slova farářů, farářek, kněžích i dalších hostů. A nezáleží na tom, jakého je kdo vyznání, nebo že žádné nemá. Je to jako nadechnout se naděje, když souzní hlasy všech přítomných ve spirituálu Tvá svoboda. Cítit nekonečnou lásku a vděčnost, když mezi hlasy slyším vedle sebe dětský hlásek své dcery.

Silný okamžik nastává, když zástupci různých církví ruku v ruce společně žehnají Mikuláši Minářovi na jeho cestu v roli lídra Milionu chvilek pro demokracii pro následující roky. Když vycházíme z kostela, bijí nádherně zvony, aby nesly dál poselství a modlitbu na cestu.

Já si odnáším na cestu hřejivý pocit a slova, kterým už rozumím mnohem líp než dřív.

Žádný dobrý skutek není malý. Každý z nás může být světlem tohoto světa, když přijme svou velikost.

17. 11. 2025

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Umění malých radostí

Léto odplynulo. Ale já chci dál v sobě živit ten pocit ZPOMALENÍ a JEDNODUCHOSTI. Stačilo upřít pozornost na to, co a kdo je kolem mě. Ve mně. Uslyšet a následovat tiché volání duše.

S tím přišel klid. Takový klid, jaký jsem ještě nepoznala. Najednou jsem si uvědomila, když mi kočka sedla do klína, že mám čas jí tam nechat a drbat za ušima tak dlouho, jak potřebuje. Užít si tu chvíli bez vnitřního pnutí, že mám dělat něco jiného, být někde jinde, s někým jiným. To je pro mě velký posun, protože po většinu svého života jsem to nedokázala. Potřebovala jsem pořád někam běžet. I když jsem se teď zase trochu rozběhla, ten pocit tu pořád ještě je. Moje IKIGAI. Umění malých radostí. Kéž mi je okamžik s kočkou na klíně vždycky připomene. P.S. Dneska jsem si udělala velkou radost. Koupila jsem si 🌺 IKIGAI KARTY 🌺 které vzešly z komunity Ikigais, jíž jsem součástí. Budou mi připomínat v každodenním shonu, co je pro mě důležité. Už se těším, jak si každé ráno vytáhnu jednu. Nebo jak je využiju při koučování. Objednej si taky 👉 https://ikigais.cz/karty

Text: Šárka Krčílková

Foto: Radim Seydl

[maleradosti]

Ševelení života

V Krkonoších, sedím opřená o 450 let starou lípu. Má v sobě hlubokou moudrost, nadhled i klid. Zároveň ševelí životem a tichou radostí.

Text a foto: Šárka Krčílková

[maleradosti]

Cesty bez plánu

Na cestách bez plánu je nejkrásnější, že ještě ráno u snídaně netušíte, že za hodinu budete korzovat poděbradskou kolonádou.

Že za pár hodin budete obědvat v pardubickém zámeckém parku, objevovat SFÉRA_Pardubice a vychutnávat si čokoládový dort v Gočárově kavárně.

Že večer šťastnou náhodou zakempíte u Slezké Harty s obří vodní plochou uprostřed luk a lesů, bez lidí. Kde se přesvědčíte, že je to drsný kraj, ale milí lidé.

A o dva dny později si v Tatrách vyjdete na odpolední malou procházku a nakonec vylezete do 2200 metrů. Ó, jak pak chutná zeleninová polévka a čaj s Tatratea, když se sotva dobelháte do hospody v kempu.

Na cestách bez plánu je nejkrásnější, že se náš život zpomalí, zjednoduší a zintenzivní. Otevře se prostor pro nečekané, možnost vnímat drobné impulsy a znamení na cestě.

Když si dovolíme nechat se vést voláním duše, dějí se zázraky.

Text a foto: Šárka Krčílková