Tere!

ugh

[meerek]

Do Tallinnu přiletěl Mike Pence, Pobaltí je zas na chvíli zachráněno! Město je plné policajtů a obrněnných vozidel. Ráno jsem se odhlásil z místního registru a ukončil tím tak formálně svůj pobyt v Estonsku. Teď už sedím na letišti a pozoruju v dálce zářící Air Force 2 a vedle něj stojící C-5 Galaxy. Mám čas na malé ohlédnutí za posledními 4 měsíci. Bylo to rozhodně intenzivní, hodně jsem se naučil a každému bych to doporučil. Fotka je z mého posledního výletu v Estonsku. Minulý víkend jsem se s kolegyněmi vydal do největšího ruského města v EU, až na samé hranice Ruské federace - do Narvy. Kdysi krásné barokní město stojící na stejnojmenné řece je poté co se přes něj přehnalo několik válek a SSSR, už jenom spíše smutným stínem a poněkud zamrznutým skanzenem zašlé sovětské slávy. Na estonštinu na ulici téměř nenarazíte, zato betonu je ve všech jeho podobách víc než dostatek. Bydlet bych tam teda fakt nechtěl, ale na výlet to bylo asi zajmavé (hrad je celkem v klidu).

Přes řeku leží ruské město Ivangorod (taky mají hrad a beton). Někteří Estonci se berou až příliš vážně a výsledkem toho je pak v mapách místo Ivangorodu jeho estonský doslovný překlad - Jaanilinn. A tak je to tady se vším.

Po cestě zpátky jsme se stavili na pobřeží jezera Peipsi/Čudského (vybrat název podle vlastních geopoliticých preferencí). Písečné pláže vyzývaly ke koupání, ovšem studená voda křičela úplně něco jiného, takže jsem se radši jenom kochal.

Největší zklamání přišlo večer. Jelikož jsme jeli už za tmy a pozdě v noci směrem do Tallinnu, museli jsme nechat bez návštěvy estonský turistický skvost a místo, které by měl každý správný Čech navštívit při svém pobytu na severu. Mluvím samozřejmě o městečku s poetickým názvem Kunda, kde značky označující vjezd do městečka jsou prý osazené výše než obvykle (protože jim je někdo pořád kradl) a největším lákadlem je místní cementárna. Co už..příště.

Bylo to tady pěkné, Estonsko je hodně srdíčkové a určitě bych se sem ještě někdy rád podíval..časem...po nějaké době.

[meerek]

V červenci tady začalo estonské předsednictví Rady EU. Je to docela velká věc, město tím žije a znamená to hlavně hodně aut s majáčky a uzavírek. Mají hezké plátěné tašky, ale ty jsou bohužel jenom pro delegáty :( Jezdí nám sem hrozně moc náměstků a z ambasády se v podstatě stala taková malá cestovka. Jeden z náměstků přiletěl z Česka tímhle...

Můj pobyt se blíží ke konci, a tak se snažím dohant ještě pár výletů, které jsem dlouho odsouval a teď už jaksi není kam. První ostrov Saaremaa, minulý víkend Viljandi a lom v Rummu, a teď se mi snad podaří dojet až do Narvy, což je největší ruské město v EU, kde jsou znalosti estonštiny stejně platné jako například v Tanzánii.

Nuže postupně tedy. Saaremaa je největší estonský ostrov, který má relativně svébytnou historii a hlavně se tam vyrábí velká část estonkého kohuke! Hlavní město se jmenuje Kuressaare a jako ve většině případů v Estonsku je to taková větší vesnice s kostelem a, uhodli jste, hradem. Na hradě mají muzeum téměř všeho (od vycpaných zvířat po kvalitní sbírku soch Lenina) akorát je to takový labyrint a absolutně se tam nedá orientovat a mapky tam nemají. Dík za nic. Taky jsme si s Elinou udělali výlet k větrným mlýnům. Kráter jsme nestihli, protože autobusy tam jezdí jednou denně. Jinak je to neuvěřitelně klidné místo jako dělané na odpočiněk od velkoměstského ruchu Tallinnu (lol).

Viljandi je relativně malé město na jihu Estonska ležící mezi Tartu a Pärnu. Největší lákadly je typické estonské combo - kostel a hrad. Teda z hradu je sice už jen pár stěn, na druhou stranu jsem tam byl v době, kdy se konal středověký festival, jehož největšími lákadly byla petting zoo a lidi oblečení v dobových? oblecích. Taky tam měli muzeum naivního umění, o kterém jsem do té doby neměl ani ponětí, že existuje. All in all, příjemný zážitek.

V neděli jsem se s Ondřejem a jeho přítelkyní a dcerkou vydali na výlet do opuštěného zaplaveného lomu v Rummu. Od Tallinnu je to kousek, a jelikož počasí bylo na estonské poměry tropické (22°C), tak jsem si přibalil i plavky. Na místo jsme se dostali dírou ve zdi, protože vstup na ten pozemek je vlastně tak trochu nelegální, což nás a asi 50 dalších lidí zmožených parnem neodradilo. Vedle lomu je zchátralý sovětský lágr, kde internovali vězně a posílali je pracovat do lomu. Voda byla relativně teplá, ale před koupáním jsme se ještě vydrápali na haldy štěrku, odkud byl ten nejlepší výhled na celý areál. Cestou dolů jsem se sice převlekl do plavek, ale když jsme došli k vodě, tak nás vyhnal místní hlídač, že je to teda fakt soukromý pozemek a máme vypadnout. Jediné v čem jsem se ten den koupal, byl můj vlastní pot.

Po cestě zpátky do Tallinnu jsem vystoupil na okraji u sídliště Väike-Õismäe, což je sovětský relikt a mokrý sen centrálních plánovačů. Obrovský komplex paneláků, škol, obchodů a uprostřed - jezírko. Je to taková hodně budget verze Manhattanu. Dřív to vypadalo děsivě, teď už tam narostly stromy, tak nejsou ty panelové obludy tak moc vidět, ale stejně sem tam měl dost depresivní vibes. Bydlet bych tam fakt nechtěl, zlaté Jižní svahy.

Mait Metsur, aerofotod.ee – Maa-amet

Estonci mají obecně docela rádi přírodu a chataření je tu podobně velká věc jako u nás. Vždycky když mluví o odjetí na chatu tak používají  slovní spojení “country house”. Nevím jestli je to jenom překladem z estonštiny nebo proč se ustálil zrovna tento popis, ale já sis pak pokaždé představím obří barák s kuchařem a komornou, který je hrozně fancy (takové letní sídlo). Většinou je to malá chajda někde v lese, avšak sauna a přístup aspoň k malému jezírku je nutností! Což ostatně není nijak extra těžké zajistit vzhledem k tomu, že Estonsko je z poloviny les a z té druhé bažina. Jezírek, ve kterých se dá schladit po mučivém pobytu v tom horoucím pekle je tu dost. A ano, pochopili jste správně - nesnáším sauny. Absolutně nechápu jejich smysl. Kdybych se chtěl dusit horkem tak nejedu do Estonska, ale do Saudské arábie. Egh.

Asi nejvíc mě mrzí, že už se nestihnu podívat do cíle většiny českých turistů, kteří jsou v Estonsku na dýl než 3 dny. Asi tak dvě hodiny od Tallinnu je totiž městečko, které se jmenuje Kunda. Netřeba vysvětlovat blíže...

Za týden a půl jsem doma. Čest.

[meerek]

Sedím v autobusu společnosti Polskibus a snažím se přijít na způsob jakým si poskládat nohy do toho malého místa před sedadlem a začínám přemýšlet nad tim, že on ten Ryanair nebude zas až tak špatný, co se mista na nohy týče - teda minimálně ve srovnání s tim, co mám k dispozici teď. Cena jízdenek mi měla mnohé napovědět. Spánek mi nejspíš nehrozí, ono za celou 24 hodinovou cestu zpátky #nasever na to bude času vic než dost, takže se pokusím shrnout výlet do Krakova.

Jelikož jsem se rozhodl jet do Estonska, což je díra všech děr minimálně co se dopravní dostupností týče, jsou vzájemné návštěvy trochu problém.. Každopádně moje odhodlání vidět zase po měsíci svoji životní lásku bylo silné a za cil našeho dalšího setkání jsme zvolili Krakov.

Vzpomínky na toto polské město byly velmi smíšené a laťka byla nastavená dost nízko. Posledně jsme tam s holkama na výletě dostali botičku za špatné parkování, za které jsme sice zaplatili, ale prej to bylo v nějaké special zone nebo co, což samozřejmě nebylo nikde napsané. Anyway…

Pozitivní jsou rozhodně místní ceny, které jsou ve srovnání s Českem i Estonskem mnohem lepší. Taky mám pocit že vic lidí nez minule mluvilo anglicky a v sobotu večer tam měli nejakou fancy oslavu a stříleli parádní ohňostroj.

Jejich customer service je na úrovni Estonska. Úsměv je za příplatek a k dispozici jenom par minut denně. Konverzace se vede zásadně k věci a bez zbytečného bullshitu. Za mě dobrý.

Vrchol mého polského hatelistu obsadila rozhodně jejich dopravní infrastruktura. Pokud někdy někoho uslyším si stěžovat na D1 okamžitě ho transportem pošlu na severovýchod Polska, aby viděl, jak to vypadá v zemi, kde je dálnice v podstatě sprosté slovo, na obchvatech je přibližně 1 000 000 000 semaforů a na silnici hromada řidičů, kteří nejsou schopni pochopit a aplikovat řazení se do jednoho pruhu metodou zipu. #peklo

Když už jsme u pekla, tak co to má jako být 30°C a slunko pařící jak v Africe..? Jakože zlaté estonske léto 15-20°C, občas obří bouřka a světlo až do 3 do rána.

All in all..můj komplikovaný vztah k Polsku se nezměnil. Každopádně za výlet patří Davidovi velký dík. Už jen měsíc a budu doma. Nějak rychle to ubíhá..

[meerek]

Oh boy, jak já jsem rád, že jsem tenhle blog nenazval týdeníkem, jak bylo původně zamýšleno. Poslední měsíc jsem se rozhodně nenudil a vzhledem k tomu, že nechci nudit ani potenciální čtenáře mých nestrukturovaných myšlenek, tak se to pokusím shrnout stručně.

Nebýt nadcházejícího estonského předsednictví EU, tak by největší akcí na ambasádě byla rozhodně výroční slavnostní recepce, která se konala v polovině května. Předcházelo tomu spousta zařizování a vrcholem byla účast kapely Hradišťan. Můj komplikovaný vztah k folklóru netřeba blíže rozvádět, o to víc jsem však byl překvapený, jak příjemný ten koncert byl. Jídlo bylo dobré a myslím, že hosté byli spokojení. Konání recepce se krylo s návštěvou Davida a tak jsem ho vzal s sebou, aby mi věřil, že nekopíruju a nevařím kafe, ale doopravdy taky něco dělám.

Byly to téměř dva měsíce, co jsme se neviděli, a já jsem proto samým nadšením naplánoval šíleně náročný program, abych Davidovi ukázal všechny krásy Tallinnu. Všechno jsme nakonec nestihli, ale na tom zas tak nezáleželo. Vydali jsme se spolu na výlet do národního parku Lahemaa, odkud jsou ty nejhezčí fotky rašelinišť a mokřadů. Dokonce je používá i estonská vláda když se chce prezentovat v zahraničí. Co už však neuvádí, je fakt, že se k tomu národnímu parku musí člověk dostat autobusem, který nás vyložil uprostřed dálnice směrem do Narvy (čti Ruska), kterou jsme následně museli přeběhnout #yolo.

Po hromadě selfíček a Davidově menším záchvatu smíchu poté, co viděl psa (!) jsme pokračovali do Rakvere, kde nebylo nic zajímavého. Teda kromě hradu, ale ten byl daleko a bylo horko. Posledním zastavením bylo Tartu. Nejoblíbenější město v Estonsku pro Erasmus (velikosti Zlína). Kromě mega staré univerzity a muzea tisku a papíru (to bylo cool) je hlavním lákadlem studentský park, který je jediným místem, kde se v Estonsku může pít na veřejnosti alkohol. Jsem si jistý, že je k tomu i nějaký příběh proč tomu tak je, ale zas tak mě to nezajímalo, takže jsem po něm nepátral. On se teda ten alkohol pije na veřejnosti téměř všude naprosto běžně a pokud hlasitě nekřičíte rusky nebo jiným způsobem neděláte bordel, tak to nikoho nezajímá.

Víkend jsme společně strávili v Helsinkách, kde jsme se v neděli večer zase rozloučili a já jsem se vrátil domů. Zpětně ještě jednou děkuji Leničce, že nám půjčila bejvák, protože jak jsou Helsinki hip, tak jsou ceny hostelů nechutné.

Než jsem se stihnul vzpamatovat, dát si svůj život dohromady, pouklízet a uvařit si nějaké aspoň normální jídlo, přijeli na výlet rodiče. Do Tallinnu jenom na den a společně jsme pak strávili další den v Helsinkách a Nuuksio NP. Ve středu na to se má drahá sestra sbalila a opustila Sever, takže jsem tu zase zbyl sám :(

Na začátku června jsem s kolegyněmi vyrazil na výlet do dvě hodiny vzdáleného Haapsalu. Kromě obřího hradu jsou to v podstatě takové Luhačovice..kolonáda, dřevěné domy, léčivé prameny, devadesátkové restaurace a turisté v seniorním věku.

Dalším mužem na holení byl Matej, který pro svůj přílet zvolil k hostiteli nejuctivější čas - 3. hodinu ranní. Mapku a program jsem měl připravené, počasí moc nekooperovalo, ale i tak jsem ho poslal na všechny zajímavé místa. Zajeli jsme si do Lahemaa a vyvalili se na pláži v Piritě.

Jedním z vrcholů Matejovi návštěvy byla kontrola revizorů v tramvaji. I know what you’re thinking..co je na tom zajímavého? Brace yourself for a story..Díky dlouhodobé nadvládě Strany středu na tallinnské radnici má už několik let většina lidí v Tallinnu městskou hromadnou dopravu zadarmo (všichni kdo mají v Tallinnu nějakou formu pobytu, včetně cizinců - mě) a platí v podstatě jenom turisti. Tenhle fakt, kromě toho, že se jedná o extrémně výbušné politické téma, způsobil, že v podstatě vůbec nemá smysl cestující kontrolovat a revizoři se v Tallinnu stali fenoménem, o kterém člověk slyší, ale málokdo je potká. Mně se to povedlo a hned jsem to samozřejmě za tepla povykládal v práci. Byl to svátek.

Sobotu jsme pak strávili v místní hipsterské čtvrti Telliskivi, kde se ten den konal street food festival. Připojila se k nám Bety, která též zvolila Tallinn jako své dočasné působiště (není se čemu divit) a společně jsme se pak vypravili na pláž na Katariina Kai a výletek zakončili průzkumem nějaké rozpadlé struktury, ze které se stala vyhlídková věž.

V neděli jsme ve stejném složení jeli do 4. největšího (lol) města v Estonsku - Pärnu. Prej summer capital Estonska...plz byly to další Luhačovice s fancy pláží. Počasí tomu taky dvakrát nepomohlo, vyčasilo se až ke konci dne. Jídlo bylo super, to se jim musí nechat a pláž teda taky nebyla úplně na nic..Muzeum bylo hezké. 2,5* z 5

Po večerech se kromě úklidu mého skromného pokojíčku bavím sledováním veřejných slyšení Senátního výboru pro tajné služby a jejich vyšetřování ruského ovlivňování prezidentských voleb. Dvě a půl hodiny ideálního podkresu pro jakoukoliv aktivitu. Další skupinou videí, kterou shledávám velmi uklidňující je recenze dálkových letů v první třídě. Člověk by neřekl, co všechno je možné ve vzduchu zažít. Obzvlášť při srovnání nízkonákladových letů.

Moje estonizace pokračuje, kontakt s prodavačkami zvládáme vzájemným kývnutím hlavy. Podle mých místních kamarádek je dalším stupněm výběr obchodu podle toho, kde jsou bezobslužné pokladny.

To, že brzy začne předsednictví EU se dá mimo tisíc plakátů po celém městě poznat zejména podle toho, že tento týden se jako z čistého nebe objevilo v širším centru města několik desítek nových laviček a začali intenzivněji uklízet ulice. Původně byl na zahajovací akci slibovaný ohňostroj. Jak už jste z mých fotek na íčku asi poznali, tady je světlo běžně do 3 do rána, a úplná tma už tu není v podstatě vůbec, takže jsem zvědav, kdy chtějí ten ohňostroj dělat..

Příští týden jedu do Krakova za Davidem. Už se těším.

[meerek]

Ólafur Arnalds sice zpívá for now I am winter když tohle píšu, ale do Estonska, jak se zdá, pomalu, ale jistě přichází jaro. Trvalo to dost dlouho a já pořád nejsem přesvědčený. že je to for real, každopádně sluníčko je na obloze a po mráčku ani památky. Dneska jsem si dokonce dopřál nanuk, za což se mi od mého tureckého spolubydlícího dostalo podezřívavého pohledu s poznámkou, že zas takové teplo ještě není...měl pravdu, venku jsou pořád 4°C, ale za oknem to vypadá dobře. Jediná výhoda dosavadního počasí, na kterou jsem zatím přišel je, že to působí jako skvělé téma při seznamování a vyměňování vizitek na akcích místního diplomatického sboru. (lol).

Zatím jsem za tu dobu co jsem tady zvládl dva výlety. Oba směřovali k vodopádům a při jednom z nich jsem vylezl až na vrcholek majáku, až k obří svítilně. Paldiski bývala uzavřená sovětská základna nukleárních ponorek. Dneska je to menší panelové sídliště s nákupním centrem a velkým nákladním přístavem plné ruských estonců. Šedé, staré a nudné. Maják a útesy byly ale celkem cool.

Minulý víkend se konaly oslavy dne Evropy a naše ambasáda tam měla stánek za Českou republiku. Měli jsme tam spoustu propagačních letáků plných krásných fotek památek UNESCO, Bonpari pro děti a plnou prdel map. I když si myslím, že jsem leckdy velmi kritický k tomu, jak to v Česku vypadá, ze zahraničí to působí přece jenom trochu jinak a při pohledu na lidi chňapající po mapě Karlových Varů (v ruštině samozřejmě) jsem byl i docela pyšný. Myslím, že jsme se v konkurenci zbytku Evropy neměli za co stydět...a pak si člověk zapne iHned a tenhle falešný pocit hrdosti ho zase rychle přejde. I mean..where do I start...

Přišel se za náma podívat ke stánku estonský premiér, tak jsem si s ním v rámci shameless selfpromo vyfotil selfíčko. Nevím ani vlastně moc proč, ale co kdyby se to někdy hodilo. Navíc vzhledem k tomu, kolik jsem o něm už napsal zpráv do Prahy mám skoro pocit, že už se docela dobře známe. Fotka je na FB stránce ambasády - pro ty moc chtivé...

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na jejich customer service. Ono je totiž pravda, co se o Estoncích říká. Ještě jsem tu nenarazil na nikoho, kdo by měl tád smalltalk. A přiznávám, že mi naprosto vyhovuje, když se veškerá komunikace s prodavačkou v obchodě omezí na Tere a Aitäh a nezvrhne se to do debaty o tom, jestli je euro v česku dobrá věc nebo ne, jako v Tescu v Brně-Králově poli. Egh...

Největší události minulého týdne bylo, že jsem poprvé v životě jedl batát, který jsem si vlasnoručně uvařil. Osobně teda nevím, co na tom všichni vidí a zařazuju to na seznam zbytečného jídla hned za avokádo.

Ve středu v jednu ráno má konečně přijet David. Už se nemůžu dočkat. V úterý to budou dva roky, co jsme spolu. Jsem na nás pyšný.

[meerek]

Dneska jsem si koupil svoji první láhev vína v Tallinnu, a po třech týdnech tak s velkou pompou ohlašuju, že jsem se tu oficiílně zabydlel. Nejlepší nákup tohoto erasmu byla rozhodně peřina z ikei o rozměrech 220x240 cm. Je obří a v podstatě není možné se z ní v noci samovolně vyhrabat, což je vzhledem k místnímu počasí neocenitelná věc. Druhá nejlepší věc je široký parapet, na kterém se dá sedět a rozjímat. Kdybych neměl od racků posrané okno, tak by to skoro byla fotka na íčko.

Práce na velvyslanectví je super. Zatím jsmem neuvařil ani jednu kávu a neokopíroval ani jeden papír. Naopak mám pocit, že se dostanu k zajímavým věcem a rozhodně to tady není proplýtvaný čas. Do detailů moc zacházet nebudu, protože nechci, aby se ze mě stal další Borůvka...každopádně jsem spokojený. V pátek mi došly moje první oficiální vizitky v životě, tak to přiznám, že jsem si ucvrnknul nadšením a radostí..

Když bych se měl na něco postěžovat, tak to rozhodně bude místní hromadná doprava. Jízdní řád je tu spíš braný jako doporučení, či návrh. Problém není ani v tom, že by tramvaje jezdily pozdě. Nejhorší je, že ony jezdí dřív než mají, což považuju za extrémní ránu pod pás. Obzvlášť v případě posledních večerních tramvají a vzhledem k absenci noční MHD to hraničí se zločinem. Na druhou stranu je milé, že se tu nekouří v restaurací a nikdo to nepovažuje za útok na svoji osobní svobodu, unisex toalety tu nejsou předmětem stupidních debat, ale realitou a na přechodě vás pustí i ta tramvaj, co jede dřív než má. Nejlepší na tom všem je samozřejmě moře - hlavní důvod proč jsem se sem vrátil.

Mým cílem je, na rozdíl od minulého pobytu tady, projezdit Estonsko křížem krážem. Už pomalu začínám plánovat, i když je fakt, že čekám, až se trochu umoudří místní počasí. Rozhodně se chci podívat do Narvy, Tartu, Rakvere a Viljandi. Doufám, že v létě se podívám i na ostrov Saaremaa. S Davidem pojedeme do národního parku Laahemaa a když všechno půjde dobře tak se podívám i na jih do Setumaa.

Pokud se mě Tallinn zrovna nesnaží zabít sněhem a větrem, který svou rychlostí bez problému konkuruje tomu ze Sibiře, tak je tu i hezky. Sluníčko se objevuje pravidelně, i když třeba jen na pár minut a hlavně večer, kdy už člověk nemá sílu obléct se a zajít si do přístavu podívat se na západ slunce nad mořem, což je mimochodem jedna z mnoha předností Tallinnu. Jak jsem si říkal, že tu nebudu mít po práci co dělat a trosčit stejně jako v Belfastu, tak zatím je opak pravdou. Vzhledem k tomu, že moje drahá sestra je vzdálená jenom 70 kilometrů přes moře se v podstatě každý víkend navštěvujem <3 Kromě toho, že mi sem vozí svoje návštěvy, protože v Helsinkách nic jako památka není a Tallinn je jeden velký skanzen, tak se nenudím. Já jim pak dělám soukromé free tour, které jsou bohužel opravdu free.

Knečně jsem se minulý týden vypravil zas jednou na výlet já. Většinu “památek” v Helsinkách už mám dávno vyřízených, a proto jsme se mohli zaměřit na to, co stojí za pozornost - jídlo. Poté co jsem si v Brně ve 4pokojích vyslechl nějakou random bitchku, jak poučuje obsluhu o tom, jak má být správně připravené bezlepkové jídlo se snažím svoje ódy na glutenfree věci trochu mírnit, ale ten burger v Helsinkách by si zasloužil svoji vlastní symfonii. A ty hranolky..no prostě slast. Večer jsem Lence konečně představil RuPaul Drag Race, na což jsem velmi pyšný. Pořád nechápu, jak může mít ráda Jinkx Monsoon, když Detox byla mnohem lepší, každopádně na Alasce jsme se shodli. #úspěch

Jinak se mám dobře. I přes to, že chodím na briefingy na estonské ministerstvo zahraničí a jezdím autem s řidičem, tak stále otvírám láhev vína lžičkou a nožem, protože na bytě nemám otvírák.

[meerek]

31.3.2017

Tři měsíce nicnedělání uběhly jako voda a zase jednou jsem se octil se sbalenými kufry na nádraží. Skvělá rozlučka v Podnebí (tímto ještě jednou děkuju všem, co přišli) a vidina dalšího několikaměsíčního odloučení od Davida, rodiny, přátel a obecně mého života doma mi odjezd nijak extra neulehčovaly. Nevím, jestli to bylo tím, že je to další odjezd v relativně krátkém období nebo prostě stárnu a jsem méně přizpůsobivý, ale tentokrát to bylo fakt náročné. Aniž bych se chtěl pouštět do nějakých přehnaných výlevů tak bez slziček se to neobešlo. Tohle je ta odvrácená strana Erasmu. Ta, o které se na informačních schůzkách nikdy nemluví. Svým způsobem je to taková daň. Za příležitost poznat svět zaplatí člověk tím, že svůj život, vztah, práci a přátele musí prostě na chvíli stopnout. Když už jsem se tady tak rozvyprávěl, tak mi nezbývá než takhle veřejně vyjádřit vděk a obdiv Davidovi za to, jak je se mnou a mými cestami trpělivý <3

Poté, co jsem se rozloučil s Davidem u Grandu a zamáčkl slzu, byla přede mnou dvoudenní cesta na sever. Autobus postupně projel Ostravou, Krakovem, Varšavou a Vilniusem. Tam jsem přesedl na spoj do Rigy a po 25 hodinách jsem se octl znovu v největším městě Pobaltí. V noci jsem klimbal přibližně 3-4 hodiny a z Varšavy až do Vilniusu jsem naštěstí měl pro sebe celou dvousedačku, jelikož moje drahá spolucestující vzala své opěrku-přelévající špeky a ve Varšavě díky bohu vystoupila. V autobuse bylo dostatek místa na nohy, ale i tak jsem v Rize cítil, jak se do bot dostávám poněkud obtížněji, jelikož mi opuchly nohy. Inu nejsem už nejmladší a někdy to přijít muselo. Ubytoval jsem se v nechutném hostelu, což mi bylo stejně jedno, protože jsem vypadal jako zombie a zašel na Cider se svým místním kamarádem Davisem. Evidentně nepochopil moje hints, že jsem unavený a vybral hospodu, která byla tak tisíc kilometrů vzdálená, ale nakonec to bylo celkem příjemné posezení. Zjistil jsem, že moje oblíbená burger restaurace v Rize je přejmenovaná, ale jídlo mají pořád dobré a v podstatě okamžitě, jak jsem dolehl do postele, byl jsem tuhý.

Další den ráno jsem nasedl na další autobus a za 4,5 hodin jsem byl v Tallinnu. Moje milované město mě přivítalo sluníčkem a příjemným jarním počasím. Bylo super zase být zpět. Uložil jsem věci do hotelu a šel převzít klíče od bytu. Zbytek dne jsem pobíhal po městě a vrcholem dne byla bezpochyby ochutnávka několika druhů kohuke, což pro neznalé je v podstatě taková tvarohová tyčinka Pribináček s náplní vevnitř v několika různých příchutích a v podstatě je to takové estonská národní svačinka.

Dnešní den se nesl v duchu nákupů. Převezl jsem si věci do svého stálého pokoje, vybalil a zajel na nákup všeho potřebného. Samozřejmě jsem nechal nákupní seznam a mapu MHD doma a nastoupil do trolejbusu, který jel úplně jinam. Mojí výmluvou bylo fakt nechutné počasí a taky SNÍH!!, který tu dnes v noci napadl. Samozřejmě jsem si zimní věci nechal v Česku takže je mi zima a mám takový pocit, že se mě Tallinn snaží zabít. Nakoupil jsem ubohou polovinu věcí, co potřebuju, tisíc let čekal na SIM kartu a celý den měl hlad. Když jsem se nasraný vracel na pokoj chtěl jsem jet zpátky domů. Naštěstí jsem se pak najedl, seznámil se spolubydlícíma a docela rychle mě to zas přešlo.

Ještě jsem taky musel na policii kvůli své estonské občance, jelikož je prej neplatná. Vydal jsem se do proslulé tallinnské (ruské) čtvrti Lasnamäe a asi po hodině jsem se dozvěděl, že moje občanka je sice neplatná a měl bych si zařídit novou, ale MHD zadarmo je vázané na moje estonské rodné číslo (které mi nevymazali yay) a za nevyřízení si nové občanky není žádný postih. Paní si dávala pozor, aby na plnou hubu neřekla, že si nic zařizovat nemusím, každopádně jsem chytrý kluk a došlo mi že dávat 25 eur za plastovou kartičku je blbost a radši si dám něco dobrého na oběd.

Můj největší současný problém je, že moje košile vypadají po vytažení z kufry jako by se po nich válel Jabba the Hutt a na bytě není žehlička. Nechci, aby si o mě na velvyslanectví mysleli, že jsem nějaká špinka. Takže zitra jedu teda asi zas nakupovat. Aspoň že hrnce a panvice můžu používat erární!!

Na závěr dva rychlé hejty: 1. Grindr scéna tu stojí za houby a 2. Dneska jsem viděl věc, kterou nechápu proč existuje: teplákový oblek... nemám k tomu co víc říct.

[meerek]

Můj pobyt se pomalu, ale jistě chýlí ke konci a moje trosčení nabírá naprosto nevídaných rozměrů. Kdyby někdo sledoval moji historii prohlížení Youtube tak si z počtu RuPaul Drag race videí a dokumentů o vojenské technice z druhé světové války asi bude myslet, že jsem se zbláznil. Nejspíš by to nebylo daleko od pravdy.

Školu zatím zandávám kvalitně. Ze dvou dosavadních seminárek zatím obě béčka. Ještě aby ne, byl jsem posraný z toho, jak přísně to budou hodnotit, tak jsem to psal skoro stejně dlouho jak svoji bakalářku. Jo a taky tady nemám žádnou zkoušku, což se mi velmi líbí.

V neděli mě čeká moje první live drag show v životě a vzhledem k tomu, jak často sjíždím video Best of Detox z 5. série, tak jsem velmi natěšený. Vždycky jsem si myslel, že travesty show jsou pro úchyly, kteří mají rádi Helenku Vondráčkovou. I když to by mě asi nemělo překvapovat protože jsem tak nějak myslel, že kdo je z karibiku, tak je černý. Tenhle pobyt pro mě boří jeden ignorantský stereotyp za druhým.

Léto je sice ještě daleko, ale už dnes jsem si pro jistotu objednal lístek na Grape 2017. Když jsem viděl ten shitstorm, jakým mizely lístky po oznámení prvních kapel, tak jsem jsem musel jednat. Při nejhorším to pak prodám a vydělám na tom masivní #profit.

Jelikož jsem grafoman, tak jsem napsal krátký medailonek na blog Katedry politologie FSS o tom, jak je Belfast skvělý a všichni by sem měli jet studovat. V rámci shameless self-promo: http://polit.fss.muni.cz/pohlednice-z-erasmu-belfast/

Kromě vyčerpaného kreditu na irské sim kartě mi blízký odjezd připomínají také tenčící se zásoby potravin a naprostá nechuť vařit cokoliv jiného než vajíčka což se zase projevuje vršící se hromadou krabic od pizzy, hranolek a čínského take-away.

Na zpáteční cestě to vezmu přes Berlín, protože letenky do Katowic byly kvůli neuvěřitelnému množství Poláků, co se po ukradení místní pracovních pozic vrací na vánoce do domoviny, drahé jak prase. Kdyby někdo z pravidelných nebo i naprosto náhodných čtenářů měl nějaký tip na übercool věc v Berlíně, sem s ní. Nabízím jedno importované Club Maté jako odměnu.

Poslední příhodou, která pro mě stojí za zmínku je to, jak jsem se snažil otevřít láhev vína opatřenou korkem bez otvíráku. Moje snaha otevřít flašku příborovým nožem vyústila v relativně hlubokou řeznou ránu na levém ukazováčku. A tak jsme se přes noc stali s Jodisolem nejlepšími kamarády. Nutně potřebuju vinotéku s tramínem za 65,- v petce.

Čest.

[meerek]

Tady mají všichni plnou hubu interkulturní výměny a poznávání lokálních zvyklostí. Ne, že by to bylo tak úplně dobrovolně, ale posunul jsem poznávání místních zvyklostí na novou úroveň. Dalo by se argumentovat, že je to nové dno, ale na to tu nemají dost dobré víno, takže se to snažím vnímat pozitivně. Místní podzim nezná bratra a jak už je ostatně mým dobrým zvykem i doma, změna počasí s sebou přináší nemoc. A proč by to měl fakt, že jsem v cizí zemi měnit, že ano.

V neděli to začalo bolestí v krku. Nasadil jsem pastilky a svůj krk bombardoval až nevkusným počtem oloupaných měsíčků pomeranče. Myslím, že citrusového odéru v tomto pokoji se už nezbavím. Ne že by to něčemu pomohlo a v pondělí se to rozjelo naplno. V úterý už to bylo k nevydržení a musel jsem prohledat svoje papíry, abych nalezl spásu v podobě místní kartičky zdravotního pojištěnce. Po příjezdu jsem totiž neměl moc, co dělat, a tak jsem se zaregistroval na místní klinice. Teď tu jen potichu oslavuji svoji prozřetelnost.

Návštěva lékaře byla rychlá, paní doktorka byla překvapená, jak dobře mluvím anglicky, když se dozvěděla, že jsem z Česka. -_- Mimochodem to nebylo poprvé a nechápu, co na tom lidi tady tak překvapuje. Nejspíš bych měl začít mluvit se silným ruským přízvukem. Mnohem víc by to odpovídalo jejich představě o typickém východoevropanovi a nikdo by se netvářil překvapeně. Dostal jsem předpis a vyzvedl si antibiotika. Za nic z toho jsem nemusel platit, protože NHS a tak jsem si dopřál aspoň hroznový cukr.

A taky jse večer vyzvedl Žabu, která mě přijela navštívit. Do Dublinu nakonec kvůli nemoci nejedu, nemůžu spát a každé polknutí mě bolí. Na druhou stranu mám aspoň o čem psát, protože poslední dva týdny byly nudné, jak prase.

Jedinou útěchu v tom celém spatřuju ve faktu, že krabičky s penicilinem jsou tu personalizované a na všech je štítek s mým jménem. Cítím se tak ve své mizérii poněkud exkluzivněji.

Jinak jsem nemoc přijal jako výmluvu nevylézat z postele a jíst jenom jídlo, které uvařil někdo jiný. David mi na dálku objednal pizzu jako překvapení <3 a včera jsem snědl zvrácené množství chinese takeaway. Inu jak říká klasik: “ Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?”

[meerek]

Blíží se odevzdání esejí, o nichž nemám představu, jak je psát, a proto jsem ukončil fázi výletování a stáhl se zpět do své na světlezeleno natřené ulity. Dny tak nějak ubíhají a mezi čtením knih a článků o severoirském konfliktu, plavání a občasném výpadu pro potraviny se bavím sledováním videí na youtube. Nevím proč, ale fascinuje mě kanál The young turks. Oni o sobě říkají že jsou progresivní nezávislé médium, ale po pár videích jsem si uvědomil, že mají stejně silnou ideologii jako mainstreamová média, proti kterým se tak ostentativně vymezují. Přiznávám se že už se nemůžu dočkat okamžiku až bude po volbách v USA. Už mě to docela nebaví. Poslední kapkou byl včerejší článek (který jsem si četl, protože jsem nemohl usnou) na idnesu: “Výrazná většina čtenářů iDNES.cz by do Bílého domu vyslala Trumpa“. Já vím, že si za to můžu sám a neměl jsem na to klikat, budu tomu říkat guilty pleasure. Udělat zprávu z toho, jak vyšla anketa pod článkem o tom, koho by češi volili v amerických volbách mě odzbrojila.

Minulý týden jsem byl konečně na dlouhoočekávaném koncertu Jamese Blakea. Šel jsem tam s mým místním kamarádem Rorym a kromě toho, že obecenstvo bylo velmi hlučné, že i James se ozval, ať jsou potichu, to bylo super. Koupil jsem si plakát aby to u mě v pokoji nevypadalo jako ve squatu. Moc jsem nepromyslel jak ho potom dostanu domů, ale proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko…

Moc ostrých fotek se mi nepodařilo, tak mi to, že jsem tam byl asi budete muset věřit.

Tento týden mě svou návštěvou poctil Norbert a jeho spolubydlící Martin. Vytáhl jsem nafukovací matraci a opět proměnil svůj pokoj v malý hotel. Jeli na výlet do Dublinu a na Giant’s causeway. V neděli zas odjíždí takže to byla jenom taková rychlovka. Ve čtvrtek jsem Bertovi ukázal centrum města a navštívili jsme i muzeum Titaniku. Shodou okolností tam byl zrovna taky kolumbijský prezident, takže jsme byli v dobré společnosti. Vnitřek interaktivní a všechno super, ale kromě toho, že tam nemají Titanik (duh!) tam nemají ani nic z Titaniku, což me už teda lehce pobouřilo. Navíc i obchůdek se suvenýry byl velmi slabý. Celkově 3/5* a to hlavně za architekturu budovy.

Vedle toho je v suchém doku uskladněná vzdálená příbuzná Titaniku - SS Nomadic. Celkem v klidu. Zajímavé bylo, jak velký rozdíl byl mezi jednotlivými třídami, ve kterých se cestovalo.  Tak nějak mi přišlo, že to dobře odráží místní třídní společnost.

Jinak jsem bingewatchnul Black mirror (díky Andrei za doporučení) a je to super seriál. Stejně tak jsem zatím potěšily Kosmo a Semestr. Myslím, že zrovna ten zobrazuje pobyt na Erasmu líp než kdejaký blog. Jdu na cider.

[meerek]

Maraton návštěv pokračuje. Tento týden mě svou přítomností poctily Jana a Sonča. Využili jsme toho k dalšímu výletování. Tentokrát jsem se trochu zvrhnul a naplánoval výlet, který zahrnoval i trochu pěší turistiky. Evidentně jsem si to nesečetl dohromady a večer po návratu, když jsem to všechno počítal při intenzivní bolesti lýtek, tak to dohromady dalo přes 23 kilometrů. Částečně viním místní otřesný systém hromadné dopravy. Člověk by řekl, když tak dlouho ovládali světové imperium, že by mohli aspoň provozovat systém, který dává smysl (nebo minimálně funguje), ale ono ne. Schválně uděláme zastávku tisíc milionů mil od jedné z našich památek, protože proč to turistům trochu neztížit žejo! Egh.

Ráno jsme začali katedrálou sv. Patrika (toho co slaví ten svátek v březnu a všechno je zelené). Nakonec jsme se dostali i dovnitř, což bylo trochu zklamání. Problém s místními kostely je, že sice vypadají dobře na venek. Masivní, šedé, stoicky vyzařující klid, ale když se člověk dostane dovnitř, tak jsou tam jen bílé stěny a občas nějaká malá socha. Uznávám, že v téhle byl ještě hrob Patrika, což teda bylo celkem v klidu, ale stěží to dosahuje pompéznosti katolických katedrál. Nikde žádné zlato, nikde žádné obří středověké obrazy, nikde vyřezávané oltáře...těžká nuda imho. (Navíc na kostel patří chrliče a ne okapy duh!)

Velmi rychlá procházka k Inch abbey nám všem rozproudila nejen krev v těle, ale ve mě další hejt na systém hromadné dopravy. Vzhledem k omezenému času jsme museli prohlídku stovky let starého místa s ruinami kláštera zkrátit na přesně 7 minut , skoro se až chce říct, že to nemělo cenu, leč fotky jsou z tama docela dobré.

Autobus, na který jsme skoro běželi zpátky do města, měl zpoždění, takže jsme spocení stáli na nádraží ofukovaní studeným větrem. Ještě teď se divím, že jsem si z toho výletu nepřivezl taky kašlík a rýmečku. Řidič byl příjemný jak prdel, ale na naši další štaci nás naštěstí dovezl. Castle Ward bylo místem, kde se natáčela velká část 1. série Hry o trůny. Přirozeně se ve mně probudil fanboy. Měli tam fotky z natáčení a já jsem si představoval, jak moc cool by to bylo, kdybych tam přitom byl. Hrad samotný byl docela malý a obchod se suvenýry zavřený, což ušetřilo moji peněženku a spoustu místa v kufru zpátky domů, které by zabralo GoT memorabilia.

Procházkou jsme se dostali do přístavního města Strangford, které spojuje přes průliv s městečkem Portaferry (jak název napovídá) přívoz. Jaké bylo moje překvapení, když mi paní řekla, že jízda stojí £1. Když jsem si to v úžasu dovolil poznamenat (že je to fakt levné) paní se na mě zamračila a říkala, že si to mám nechat pro sebe. Z její snahy utajit veřejný ceník jsem usoudil, že se snaží zakrýt veřejné dotace. Loď to byla hezká, i když většinu práce vykonal místo motoru silný proud vody v průlivu. Na druhé straně si Jana se Sončou daly teplé nápoje v takové roztomilé vesnické kavárničce a vzhledem k tomu, že té paní to trvalo tak dvacet let, tak jsem si v pekárně stihl koupit jenom 1 dounat a jeli jsme zase o dům dál.

Objeli jsme celý poloostrov Ards a skončili ve městě Newtownards. Tady nás čekal poslední výstup - k věži Scrabo. Viděl jsem ji z autobusu už z dálky a jak jsme se postupně přibližovali, v duchu jsem si začínal uvědomovat, že ten kopec, na které stojí, je o dost vyšší než jsem si původně myslel. Teda já jsem si původně myslel že tam není žádný kopec...přece jenom, kdo by stavěl pozorovací věž na kopci, right?! Výstup jsme zvládli, fotky zespodu nemám, protože jsem se při výstupu zmohl jenom na to dávat pozor, abych si nestoupl na svůj vyplazený jazyk. Protože jsme ještě neměli dost, tak jsme do itineráře na poslední chvíli přidali ještě malé přístavní městečko Bangor, tam si dali u přístavu hranolky (protože ryby smrdí!) a jeli domů. Náš příchod na pokoj vypadal, jako návrat z (prohraného) válečného tažení.

Další den jsme si dali trochu oraz. Zajeli si kousek za Belfast na hrad Carrickfergus. Jeden z mála udržovaných hradů tady. Místní se totiž evidentně vyžívají v estetice zřícenin - pokud to má střechu, není to historická památka, ale dům k bydlení. Mám pocit, že tímto heslem se řídí i velká část majitelů místních nemovistostí. Zbytek dne jsme strávili nakupováním, prohlídkou radnice a odpočinkem.

[meerek]

Posledních 14 dní byla jedna velká smršť.

Původně jsem si říkal, že sem budu psát pravidelně, ale vzhledem k programu to prostě nešlo. Ale popořadě... Minulý čtvrtek mě přijeli navštívit rodiče a moje drahá sestra. Ubytovali se v takovém posh rodinném hotýlku kousek od kolejí a jelikož přijeli až k večeru, tak jediné co jsme kromě ubytování a vybalení dárečků pro mě stihli byl nákup v nejmenovaném supermarketu a večeře. Bylo hezké, že jsem po dlouhé době zase nemusel vařit.

Další den ráno jsme začali prohlídkou kampusu Queen’s uni. Potahal jsme je po všech budovách a hlavně mojí oblíbené Graduate school, kam mají přístup jenom magisterští a doktorští studenti. Ta budova vypadá jako obří kostel. Ale aspoň je nově opravená a fakt hezká. 

Potom jsme si prošli centrum, nakoupili bits and pieces, pojedli v nějaké asian fusion restauraci a vyrazili k vězení na Crumlin road . To byla zatím asi nejlepší věc co jsem tady viděl. Prošli jsme se kolem místních Peace walls. Jméno naznačuje jakýsi nejasný leč pozitivní smysl. V realitě jsou to, ale až 10 metrové stěny/ploty oddělující jednotlivé znesvářené komunity od sebe (aby na sebe neházeli kameny). Při pohledu na bloky betonu jsem si vzpomněl na zeď na Západním břehu. Určitě to není nic, co bych chtěl mít za zahradou. Vědomí, že něco takového je v Evropě součastí každoděnní reality je pro mě velmi zvláštní.

V sobotu následovalo to, čeho jsem se nejvíc obával. Padlo totiž rozhodnutí půjčit si auto a projet si část Severního Irska za volantem. Řizení se zhostil taťka a mě, jako vždy, připadla nevděčná pozice navigátora. Musím říct, že jsme to zvládli velmi dobře. Zajeli jsme si jenom jednou a nikde nic neodřeli. Postupně jsme si projeli továrnu Bushmills, kde se vyrábí irská whiskey (s ochutnávkou), zříceninu hradu Dunluce...

a taky jedinou místní památku UNESCO - Giant’s Causeway...

Den jsme zakončili projížďkou Dark hedges, kde se natáčela epizoda Hry o trůny a pomalou okružní jízdou podél pobřeží zpátky do Belfastu. Cestou na hotel jsme se stavili v jistém nadnárodní řetězci, kde jsem se zazásobil na další měsíc dopředu.

V neděli ráno drazí odlítali velmi brzi a já jsem se s nima svezl na letiště. Zaprvé proto, že jsme tam potřebovali vrátit auto a zadruhé taky protože asi hodinu poté co odletěli mi přijela další návštěva...

Kdo by mohl odolat týdenní dovolené v Belfastu se mnou, že ano.. Program byl ještě nabitější než s rodiči. V pondělí Dublin, úterý-středa škola, a čtvrtek-pátek velký výlet do Derry/Londonderry, Coleraine, Dunluce a Castlerock, sobota Belfast. Ve zkratce - zmokli jsme, viděli jsme spoustu krav a ovcí, málem mě přejel autobus a ještě jsem za to dostal vynadáno! Dublin je docela meh, všechno bylo rozkopané a na poště nebrali karty. Knihkupectví jsou tam předražené a papirnictví mají dost tragickou nabídku. Kostely a jídlo bylo v klidu. Za mě tři hvězdy z pěti.

Derry bylo super, byl tam ještě hodně cítit pozůstatek konflitku - všude vlály vlajky a byly namalované propagandistické hesla. Přespali jsme přes couchsurfing u jednoho moc milého páru a další den viděli hrad, rozpadlý dům a romantickou pláž. Tisíc milion ovcí a pochybný trůn vytvořený lávou nebo čím.

Večer jsme přijeli a já jsem padl do postele. Jelikož jsme párkrát přes den zmokli tak jsem myslel, že budu nemocný, ale spánek to vyřešil a tak jedu dál. Drahý už zítra odjíždí, zase se uvidíme na vánoce. Kdyby mi někdo chtěl napsat dopis, bylo by to hezké. Jsem tu trochu jako ve vyhnanství...na ostrově v kobce, kam za mnou jezdí návštěvy. Už chybí jen bachař a nějaký ten dopis z domova.

Velkou novinkou v mém životě je kromě vlastnictví knihy Hard choices od Hilary Clinton (jenom 2 libry!!!) to, že jsem si koupil nutellu a na BBC začala nová řada The Apprentice. Zkrátka a dobře si začínám trochu připadat jako důchodce a nejhorší na tom je, že mi to vůbec není proti srsti.

Adresa: Miroslav Vojtek Guthrie house 14-40 Fitzwilliam street Belfast BT96AW UK

[meerek]

Včera jsem strávil šest hodin intenzivním plánováním výletů a návštěv následkem čehož jsem se večer cítil jako vypuštěný balónek. Jelikož jsem za poslední týden s výjimkou školy a nákupu v Tescu téměř nevylezl ze své nory, tak byl nejvyšší čas na trochu fyzické aktivity. Místní vstávání jsou fenomén sám o sobě, to, že mám okno v přízemí a do ulice tomu taky moc nepomáhá. Stejně jako moje milá spolubydlící, která už od rána práská dveřma. říkám si že karma ji dostane, ale nejspíš to budu muset být já, kdo ji upozorní, že tu nežije sama. Každopádně sobotní ráno začalo slunečně, a tak jsem se vypravil za město, do kopců, protože prej je z tama fakt hezký výhled. Cesta z města, trvala vzhledem k místnímu systému MHD - zastávka každých 50 metrů - asi půl hodiny, myslím, že pěšky by to vyšlo tak podobně.

Po prvním kilometru, který vedl takovou rozkošnou alejí se začalo stmívat a přes kopec na západě od města se přehouply velmi nízké mraky. Mlha, která pod nima vznikala, dávala tušit, že suchý se z výletu nevrátím. Asi hodinu jsem pokračoval v mírném dešti. Ne že bych promokl, spíš navlhl. Ono s tím deštěm je to tady težké. Většinou nelije, takže člověk nezmokne a neodradí ho to, aby šel ven, ale zárověň je dostatečný, aby to člověka trochu otrávilo. Otírání kapek z brýlí není na mém seznamu nejoblíbenějších činností...to je jisté. Asi po 2,5 hodinách jsem dorazil na kopec nad Belfastem. Přibližně 450 m.n.m.

Výhled z tama byl hezký a foukalo tam jak prase. V té době jsem už byl dost spocený, a proto mi začala být zima. Cestou zpátky jsem nezmokl, potkal stádo krav a na závěr si dal klobásu v Tescu. Za mě dobrý. Myslím, že tak 10 km to bylo. Hlava vyčistěná, nohy bolí. Když začne svítit sluníčko, tak je to tu docela kouzelné.

Jo a taky jsem objevil kouzlo šátku na krk. Klidně bych se vsadil, že mě dneska zachránil od bolesti v krk a rýmy. Poslední týden byl jinak docela pohodový. Navštívil jsem Poundland, kde mají všechno za libru, zařídil si Tesco Club Card a přimotal se na oborový dýchánek místního Matfyzu..dělal jsem, že tam patřím, protože měli pizzu a hranolky. Co na to říct...jsem prodejný. Přihlásil jsem se do místního politologického klubu, který dělá každý měsíc MUN. Největší změnou v mém dosavadním životě bylo zakoupení plavací čepice, protože místní health&safety fašisti bez toho jinak nepouštějí do bazénu. Vypadám jako přerostlá spermie a není to good look. Egh.

Taky jsem si tak nějak udělal čínského kamaráda a mou spolubydlící z malajsie mi bylo řečeno, že by se mi nejspíš špatně pracovalo v dolech. Prej narážela na mou výšku a ne na to že studuju humanitní obor. A tak.

EDIT: I když to tak vypadá, tak tento příspěvek nesponzoruje Tesco. I wish...

[meerek]

Stormont a další Přednášky nakonec začínají až příští týden a člověk za týden zvládne jenom určitý počet snídaní a obědů zadarmo, stejně jako agresivní přátelskosti některých lidí v okolí, takže jsem ve středu naznal, že přišel čas zvednout zadek z postele a vypravit se na výlet z města. Bylo to těžké, protože moje obří peřina je extrémně příjemná, ale nakonec jsem se překonal. Došel jsem do centra na autobusové nádraží a radši než čekat 40 minut na autobus, který jede až přímo před vchod jsem jel jiným a část cesty došel pěšky. Celý den bylo zamračeno a trochu jsem se obával, že by mohlo začít pršet, naštěstí se tak ale nestalo a extrémně pomalým autobusem, který zastavoval snad každých 50 metrů a řídila ho sice hrozně milá, leč velmi zmatená řidička jsem se přiblížil k sídlu severoirského parlamentu.

Z venku je to obrovský monolitický kvárd a zevnitř jako jedna z méně povedených stanic metra v Petrohradu plná mramoru. Dojem zlepšil vystavený dar of českého prezidenta Prof. Václava Klasue, který celé místo povýšil minimálně o dvě kategorie. Jinak je teda jejich parlament netradičně dost daleko od města, uprostřed obřího trávníku, a protože architekt byl evidentně těžce OCD, tak všechno je symterické. Za války ho natřeli celý na černo, aby ho Němci nevybombardovali a po válce jim 7 let trvalo, než tu barvu z bílého mramoru dostali. Plán vyšel. Místo toho jim vybombardovali nemocnici kousek vedle, která natřená nebyla. #profit

Abych nevypadal, že tady úplně trosčím a jenom jím toasty s fazolema v rajčatové omáčce, tak mám teda nové číslo. Britské/irské abych nevyvolal omylem nějaké politické nedorozumění. Proces zprovoznění mého mobilu se dvěma simkamamě zanechal šedovlasého a staršího minimálně o 10 let, načež jsem si svou novou simku ještě ten večer po úspěšném uvedení do provozu stihl zablokovat a pro PUK jsem si musel zavolat na infolinku (do Indie, LOL). V životě bych neřekl, že mě něco tak malého jako nanoSim karta může tak moc vytočit.

Ve zbytku času mimo přednášky o tom, jak se nestát obětí trestného činu v Belfastu (prej je to ale jinak bezpečné město), jsem se snažil naplánovat nějaké výlety, abych poznal místní okolí. Tato činnost byla dneska krutě zlikvidována objevem prvního sylabu, který sám o sobě má 33 (!) stran.

Jo a dneska jsem dostal frisbee. Tak nějak to dokonalo dojem toho, že jenom proto, že jsem v Belfastu, můj život nemusí nutně být o nic zajímavější.

[meerek]

Belfast, Belfast!

Dneska jsem si vyrazil na procházku do centra a později odpoledne taky prohlídnout místní sportovní středisko. V turistickém informačním centru jsem pobral snad všechny letáky co tam měli, takže jsem teďka král map Severního Irska... Jenom vidina toho, že se tím musím prohrabat mi způsobuje lehkou nevolnost. Ale zas na druhou stranu..ty výlety, které by z toho mohly vzejít!!! Nákup v Ikei a supply run v Tescu byly úspěšné a jediná újma, kterou jsem si z toho odnesl byla modřina na rameni, protože se mi nechtělo do Tesca chodit na dvakrát, tak jsem to tahl naráz. A taky jsem si objednal Clubcard tak snad to bude k něčemu. Poznal jsem konečně dvě svoje spolubydlící. Kromě nás zatím v bytě pro 14 lidí nikdo není a je to trochu zvláštní..takové prázdné. Každopádně prázdná kuchyň je rozhodně výhoda. V poledne přišel opravář mi zpravit zásuvku na internety. Poptal jsem se ho teda na netěsnící okno (protože opravář jak opravář žejo), ale co mi odpovídal nevím. Skoro nic jsem mu nerozuměl kvůli přízvuku, ale bylo mi trapné se ho ptát dvakrát, tak jsem přikyvoval a poděkoval za informace. Ještě štěstí že ta promluva nekončila otazníkem. Asi radši napíšu email.

Jo a červánky... <3

[meerek]

Vyletys do Prahy. Konečně nadešel čas využít svůj narozeninový dárek od Lenky a jit si poslechnout Moderat do velkého sálu Lucerny. Rano jsme vyrazili relativne brzy a jelikož jsme nahromadili dostatek bodů ve věrnostním programu ČD tak jsme si za body pořídili jízdenky na Pendolino. Je vidět ze uz jsou to starší stroje a zub času se na nich uz přeci jen podepsal, ale i tak to byla rychlá ticha a plynulá jizda. Teda skoro..par řad před námi jely z Ostravy takové nobl homestayed moms které celou dobu valily blbe kecy, chlemtaly sekt od 9 rano a dokola pouštěly znělku ze seriálu Přátelé. Přiznám se ze to posledni mi vadilo asi nejvíc. Po prijezdu jsme si skocili dk Cacaa na zmrzlinu a k me nespokojenosti nemeli arasidovou..liskooriskova byla ale taky celkem v klidu. Pak Palladium a snaha poridit tatkovi dárek m narozeninám který vyšla úplně vniveč protoze nemeli nic dobrého. Obed v bistru ktery nebyl nic moc a pak prochazka na střelecký ostrov kde jsme strávili zbytek odpoledne na lavičce..mam dokonce pocit že jsem na chvíli usnul. Ve vetešnictví měli zavřeno a muzeu lega nic na nákup. Nebyt toho koncertu tak byl ten vylet dost Meh. Každopádně vrchol večera byl super. Po krátkém posezeni u vina a výměně novinek s lidma z Prahy jsme se konecne odebrali na koncert. Predkapela (nejaky dj nebo kdo) byla dost slaba..jak poznamenal Petr taková hudba do výtahu. Moderat mi ze zacatku prisli trosku pomalejsi ale v druhe pulce se to rojelo a byla to bžunda. Přídavek Bad Kingdom, Fools a intruder byl pro me vrchol. Spokojenost. Po ceste zpatky jsem zmokl na kost, vlak mel zpoždění a tak. Navic jsem musel celou cestu bezet. Thanks but no thanks.

[meerek]

Cambridge 3 Výhoda toho, že po celém městě jsou rozeseté jednotlivé fakulty a koleje a celkově budovy univerzity je fakt, že téměř všude se jde připojit k wifi EDUROAM. Ještě v žádném městě se mi nestalo, že bych si mohl posílat snapy téměř tak volně jako bych měl data. musím říct, že wifi jako lidské právo by vůbec nebyl špatný nápad, protože svět bez mých selfie je svět smutný a to nikdo nechce. Taky tu mají celkem v klidu vlaky, super maracujové cidery a milé proavaky v Tescu. Někde to hold jde a někde ne. Nic nového pod sluncem. Když už si tady tak vylívám srdíčko tak jsem si dneska koupil takový odznáček lodi na trhu v Ely. A to byl trh úplně podle mého gusta. Nikdo si tam nakupujících moc nevšímal, prodavači nechají každého si rozhlídnout co chce aniž by do něj drbali a plácali o tom jak je to skvělé..prostě pokud něco chci tak se zeptám a pokud ne tak chci aby mě všichni nechali na pokoji a v klidu nakupovat. A nikdo se nedívá blbě když odejdeš a nic si nekoupíš. OMG já se fakt asi časem budu muset přestěhovat nebo nevím jak jinak uniknout tomu bahnu ve kterém si občas připadám. Sbohem.