Chlaďák - Doctor Who povídka
Střed Evropy může být krásným místem na dovolenou, zejména pro zdejší nízké ceny (nacházíme-li se ve východnější časti a nemáme-li zrovna v úmyslu si pořídit nemovitost), starobylé hrady i elegantní zámky (dokud je ještě nerozbourali v návalu další revoluční euforie), ne však v každou dobu. Tento čtvrtý časoprostorový údaj je vedle délky, šířky a výšky nezbytný, aby TARDIS přistála, kde a hlavně kdy její piloti chtějí. Jak je tomu ale zvykem, tato konkrétní relativní časová a prostorová dimenze svého jediného řidiče zkrátka… neposlouchá. A když se ti dva začnou hádat, nedopadá to dobře.
„Doktore,“ ozve se zmoženým vydechnutím Rory z podlahy, která zůstává jediným chladnějším místem v okruhu mnoha kilometrů. „Proč jsme museli navštívit zrovna nejteplejší den v historii… čeho vlastně? Kde to jsme?“
„Česká republika,“ dočká se odezvy z místa kousek od sebe, kde se válí druhá podobně zmožená, nyní však ještě mrtvější humanoidní forma života. Dle tónu lze poznat absolutní nezájem ohledně jejich aktuální destinace, jediná veličina, která jí hraje myslí, je teplota. Amy zvedne hlavu. Nutno podotknout, že ji to stojí mnoho námahy.
„Doktore, tak co s tím zatraceným motorem je? Chcípneme tu!“ plácne sebou opět k zemi. Ještě že sklo a kov vydrží tak dlouho studené. V nízko položených částech lodi se drží těžší vzduch.
Pán času svlečený pouze do košile s motýlkem (a kalhotami!) vypadá, že horko snad vnímá pouze jeho tělo a nikoli mysl.
Odpoví přes rameno: „S motory je všechno v naprostém pořádku, Amy. To ten agregát, ten zatracený chladicí agregát!“ procedí mezi zuby, jelikož zrovna musí zabrat při povolování nějaké matky.
„A potřebujem ho nutně? Co to prostě vzít jen o pár tisíc kilometrů vedle do Grónska? Vždyť se tu jinak upečem!“
Návrh se však setká s odporem.
„Můžu vás ubezpečit, že kdybyste vyšli ven, čekalo by vás inferno. Momentálně jsme pro okolí něco jako lednice z výprodeje - s nefunkčním mrazákem, ale pořád lednice. Přičemž nakopnutí motorů by z nás udělalo spíš… mikrovlnku puštěnou na maximum.“ Setře hřbetem ruky pot z čela a pokračuje. Vymyslet lidem jedenadvacátého století pochopitelnou analogii byla fuška.
„Uugh, už nikdy nepojedem k moři. Jedině na fjordy!“ zasténá Amy svému manželovi a umírá dál.
Zabere to hodinu, možná dokonce dvě. Takový ten neurčitý časový úsek, který názorně dokazuje relativitu tohoto vesmíru.
Mezi tím se Doktor stačí několikrát rozčílit, odmlčet, rozblábolit, přejít palubu z jedné strany na druhou a setřít několik dotazů. V momentě, kdy jeho dva vězňové umlknou zdánlivě navždy, se hlasitě rozjásá; „HEURÉKA!“ čím jim způsobí hned dva skoro-infarkty.
„HA, já říkal, že to půjde. A že prý nespravíš chladicí jednotku šroubovákem a trochou rychletuhnoucího xenonitu, pff.“ Seskočí dolů přes zábradlí a vydá se do nitra útrob. Za moment je zpět.
Rory s Amy zrovna zjistili, že to celé nebyla jen noční můra a jakž takž zklidnili své tepy. „Takže letíme pryč? Někam dál od Slunce? Třeba na Pluto?“ zajiskří v Rorym naděje.
Doktor jej odmávne bradou, ruce má totiž zaměstnané držením třech kelímků.
„Ale né, tam je nuda. To už radši na Titan… Každopádně, pojďte!“
„My? Kam jako?“ dojde Amy, že něco není v pořádku. „Spravils tu věc, ne? Můžeme pryč, že jo?“ Vydá se k otrhanému doktorovi, který neztrácí výraz ztělesněné spokojenosti.
„Ovšem že spravil, žádný strach!“ Uleví se jí. „Odletět můžeme už nějakou hodinou a osmatřicet minut. Chtěl jsem ještě opravit stroj na zmrzlinu, který měl shodou okolností velice podobnou závadu. Nejspíš se přehřál.“
Pán času má právě asi 5 sekund, než Amy plně dojde, co to znamená a pak dalších 10, než se ve směru jeho hlavy bude vinout trajektorie letící boty.
„Ale teď už máme naprosto všechno, co potřebujeme! Kdo si dá oříškovou?“
