#barbora fastrova

[takecarecollective]

Issue #FOUR is OUT now!

Request your copy!

[skutkovapodstata]

Barbora Fastrová & Johana Pošová: Had v Parku Portheimka ~~~

~~~

Umění do města patří. Můžeme o něm uvažovat jako o pomocníkovi, který nám umožňuje vnímat prostor a svět, ve kterém žijeme, vidět věci, jež se každodenní rutinou stávají neviditelné. Veřejný prostor pak jen umocňuje tuto schopnost umění, dává mu silnější politickou moc. Konkrétní dílo ale nemůže vznikat bez vztahu k místu, bez promyšlení toho, co v daném prostoru znamená, do jakého kontextu vstupuje.

~

Vedení Městské části Praha 5 se v posledních dvou letech maximálně snaží oživit veřejný prostor, přičemž umění v podobě plastik do veřejného prostoru neodmyslitelně patří. (viz sochy na Barrandově apod.) Je zřejmé, že umění patří k jednomu z přirozených nástrojů kultivace prostředí nejen pro místní obyvatele. MČ Praha 5 pociťovala nedostatečné prezentace současného umění ve veřejném prostoru pátého městského obvodu. Na základě toho vedení radnice zadalo studii zástupcům oborové organizace Spolek Skutek s cílem zmapovat stávající umělecké galerie a provoz umění na území Prahy 5. Součástí zadání studie bylo také vytipování možných modelů vedoucích k posílení stávajícího uměleckého provozu. Park Portheimka se jeví jako nejpřirozenější místo pro realizaci doporučované časově omezené instalace. „Had“ je v daném místě zároveň prvním pokusem spojujícím zprostředkování kontaktu se současnými uměleckými formami široké veřejnosti a oživení městského parku. Park Portheimka by se v následujícím období mohl stát místem pravidelných konfrontací veřejnosti s celoročním kurátorským programem představujícím různé formy umění ve veřejném prostoru.

~~~

Prostranství pro hada, jak lze sochu dvojice Fastrová/Pošová pracovně nazvat, je rámován třemi výraznými prvky, institucemi, charakteristickými tím, že přitahují přítomnost lidí. V těsné blízkosti stojí kulturní instituce Museum skla Portheimka a církevní stavba katolického kostela svatého Václava, o krok dále se nachází politický prostor radnice městské části Prahy 5. Park je všechny propojuje a slouží jejich uživatelům jako přirozené shromaždiště. Lehce zapuštěný pod úroveň okolních silničních komunikací a v návaznosti na barokní palác vytváří na relativně malém prostoru intimní atmosféru. Nejedná se o klasický tranzitní park, nýbrž o místo, kam si děti chodí hrát a dospělí přečíst noviny. Aktuální projekt právě s tímto rozměrem pracuje. Divák se má zastavit, nemá sochu obdivovat z dálky, nýbrž má s objektem spolupracovat. Může se jednat o aktivnější osahávání, či dotváření povrchu objektu, nebo pasivnější obcházení a hledání skrytých tvarů tak jak jsme v barokních zahradách zvyklý. ~

Pokud jsme v úvodu zmínili, že má umění politický rozměr, pak právě rovný přístup každého kolemjdoucího kdy, nikdo není vyloučen a každý má stejnou možnost interakce s dílem je příkladnou ukázkou takové tematizace politického. Had trávící tradiční figurální sochu nemá konkrétní politický obsah, její síla spočívá v otevřenosti a širokém spektru možných interpretací daných symbolikou hada a také odkazem k dobře známé knize Antoina de Saint-Exupéryho. Jeho Malý princ začíná právě ilustrací hada trávícího ve svém břiše slona, respektive klobouku: 

~ „Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.

Odpověděli mi:

"Proč by klobouk naháněl strach?"

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení.“ ~~~

Barbora Fastrová (*1988) a Johana Pošová (*1985) absolvovaly Ateliér Fotografie na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Spolupracují od roku 2014, kdy měly společnou výstavu v Berlínském modelu. V loňském roce absolvovaly residenční pobyt v INI gallery a Meetfactory. Jejich práce není mediálně specifická, opakovaně se ale vrací k „chudým“ materiálům, vytváří sochy z látek a neumělé objekty z keramické hlíny. Právě silná vizuální stránka toho kterého zvoleného materiálu často odkazuje k jejich zájmu o přírodu a konkrétněji životní prostředí. Přechod z galerijního do veřejného prostoru se pro ně tak stává nástrojem, jak oslovit širší publikum.