cikáni
.....courala jsem už asi hodinu mrazivýma ulicema a prokřehlýma prstama jsem lepila na sloupy a skříňky od elektriky černobíle natisklý plakáty, lákající lidi do zimy a nepohodlí. Občas jsem zahlídla nastevřenou bránu do vnitrobloku a proklouzla na dvorek a někdy i dál. Až na schodiště cizího domu, ke dveřím cizích bytů..někdy bylo zpoza zavřených dveří slyšet hlasitou hudbu, někdy křik, pláč dítěte nebo řinčení nádobí. Všechny ty zvuky byly amplifikovaný, jakobych stála v předsíni a ne za dveřma. Měla jsem pocit že dělám něco zakázanýho, ale nikdo, koho jsem sem tam střetla v podchodu nebo na schodišti se zdálo ten pocit nesdílel. V jiný části města se tohle dělat nedá, chodit skrze pootevřený dveře dál a dál. nebo spíš blíž a blíž...Tak jako tak, v tomhle byl Cejl výjimečnej. Samozřejmě nejen v tomhle. Když se člověku podařilo překonat stud a projít branou do foyer (na dvorek), uviděl pokaždý podobnej výjev: v jednom rohu se kolem popelnic válely odpadky i kusy míň nebo víc rozlámanýho nábytku, zdi byly obnažený na cihly a ty zbylý, který obnažený nebyly, pokrývaly nejrůznější nápisy psaný tužkou nebo propiskou, někdy fosforeskně barevnýma sprejema, co se daly koupit v železářstvích. Většinou prozrazovaly kdo je čůrák, kdo koho miluje a podobný sladký tajemství okolních dvorků i ulic. Skoro jsem chtěla někam připsat koho miluju já, ale připadalo mi že bych zprávama o lásce a nenávisti mohla popsat všechny zdi od shora až do pátýho podlaží všech domů na Bratislavský a tak jsem rači zastrčila fixu zpátky do kapsy a pozorovala jak se to bude vyvíjet mezi Valentinem a Darinou.
V dalším vnitrobloku stála vedle zdi stříbrná lednička a u schodů do domu neklidnej kluk. Kroutil se a popocházel a když jsem se na něj zadívala, uviděla jsem z jeho obličeje svítit tmavý oči plný neposednejch plamínků, jak divoce šlehaly z jeho hořícího, párnem posílenýho srdce.
“Vám tady nalepim plakát na tu ledničku”
“Ta pude za chvíli pryč”
“Aha, tak jinam”
Prošla jsem dvorkem a on se kolem mě motal a prohlížel si mě od hlavy k patě. Když jsem začala lepit plakát na zeď, sáhnul mi na stehno.
“Dyk, máš tady díru”
“Nesahat prosim”
“Nesahat jo...”
“Jo. Přiď se podívat ve čtvrtek na film”
Dolepila jsem a koukla na něj
“Jo? Tak ty se podívej na tohle.” vytáhnul péro z kalhot a začal si ho honit.
Podívala jsem se.
“Už jsem viděla lepší”
Zandal ho zase zpátky a trochu zklamaně za mnou do průchodu něco zavolal, ale já už ho neslyšela. Byla jsem trochu naštvaná, ale vlastně ani ne zas tak moc, ani nevim proč, většinou mě takový situace rozhodí. Možná, že za to celý mohl úplněk. Nebylo to poprvý, co se mi v hlubinách Cejlu něco podobnýho stalo. Mam dojem, že si místní myslej, že bílý holky jsou kurvy. Bílý lidi si často myslej o cikánech mnohem horší věci, tak co. Navíc co já vim, v mym případě by klidně mohli mít trochu pravdu.
Takový myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se táhla nahoru Hvězdovou a potom po Francouzský, kde jsme se potkali s Černym Matyášem. Mlčel a na uších měl sluchátka, a to i potom co se ke mě připojil. Trvalo to třeba hodinu a půl a jedno fotbalový utkání v mrazu na Starý Osadě, kde jsme hráli s “našima” děckama proti místní partě namachrovanejch týpků než to ticho opadlo. Ty cizí kluci křičeli a podváděli a kopali do kotníků, ale beztak dostali, asi proto, že nám byli zhruba po prsa a navíc Mates to bral stejně vážně jako oni. Vyhráli jsme deset ku pěti. Cestou zpátky všichni tři naši, co s náma šli hrát, pálili jednu otázku za druhou, že je člověk tak tak stačil vykrýt.
“Jak se jmenuje ten pes?”
“Kousne mě?”
“Můžu ho vzít na vodítko?”
“A to je tvuj kluk?”
“Jo”
“Tak ať ti dá pusu.”
Matyáš se na mě podíval, v očích stejný plamínky jako ten kluk na dvorku na Bratislavský. Přišel blíž a dal mi pusu. Děcka začli křičet a vyvádět a provolávat sprostý slova a když se zas uklidnili, pokračovali:
“Kolik ti je?”
“A kolik je jí?”
“Cože? Si blbej? Nechceš rači naší sestřenici?”
“Vy mi někoho dohodíte?”
“Jo, ona má kluka, ale je škaredej”
“No tak jo”
“Klaudie se jmenuje”
Matyáš+Klaudie představila jsem si načmáraný tužkou na zeď. V srdíčku. Zatimco ty malý cikáňata sjednávali Černýmu Matyášovi sňatek, moje myšlenky se odkutálely zpátky do Bratislavský. Když jsme se potkali s dětma další den, už sem byla sama a všechny všetečný otázky směřovaly na mě.
“Čhaje a kam deme dneska?”
“A kde je von?”
“Kdo? Mates?”
“Jo.”
“Ve škole.”
“Vy ste spolu jebali?”
“ On je ale gádžo, neni?”
“No jo, dyť já taky”
“Ty si ale napůl cigán”
“Nejsem”
“Vážně?”
“Možná uvnitř”
Ten nejmenší skočil a pověsil se mi kolem pasu.
“Tak proč nás bereš ven?”
Nestihla jsem nic říct, přišel starší bratranec a smršť otázek se rozjela nanovo a pokračovala až na Starou Osadu.
asi že i moje srdce hoří.
