Hudba
Moje spolubydlící mě vytáhla na koncert. Hrál Gustav Mahler Jugendorchester a první půlku jsme stály, ona ale čile vyhlížela neobsazená místa k sezení, a tak jsme si mohly druhý hodinu dvacet minut trvající vstup užít vsedě. Zaplať pánbůh.
Po pár minutách Symfonie č.5 B-dur od Antona Brucknera máte na výběr hned ze dvou možností. Buď jste nadšený jedinec klasické hudby a návaly fortissima a pianissima prožíváte stejně jako padesátiletá žena při menopauze, nebo jste jako já a uklidíte se do vlastního světa.
Najednou si uvědomíte, že před sebou máte hodinu dvacet minut introspekce a třeba i meditace, vpovzdálí slyšíte hudbu jako z reproduktoru a zrak se vám připíchne na jeden z lustrů. Z této krkolomné pozice vás za chvíli začne bolet za krkem, ale protože nechcete přetrhnout nit vzpomínek, dále pokračujete v této manýře a pak vám nezbývá nic jiného než po zbytek koncertu hlavu třímat střídavě v pravé či levé ruce.
Zpátky k hudbě. Prvně jsem přemýšlela o obecenstvu. Průmerný věk lidí v hledišti nevytrhly ani skupinky mladých asiatů, kteří chtěli zakončit tour po Vídni uplně stejně, jako končí jejich obsáhlý průvodce. Kromě lustru se v sále leskly také holé hlavy, nebo zářily odstíny bílé a vyskytovala se zde i šedá s bílým melírem. Paní, co seděla přede mnou jsem měla chuť zatahat za vlasy a přesvědčit se, že to není paruka. Typický odér stáří, prachů a moudrosti vás obalil jako šál. Tito lidé neztratili chuť pokračovat v tradici předků a vyhradí si čas pro koncert vážné hudby, i když občas někteří trhavě přikyvují na vrcholící melodii, až pak si všimnete, že z toho všeho vzrušení zaspali. Postarší paní vedle mě taky zkontrolovala, jestli nerozjímám, ale já jsem ji nachytala taky se zavřenýma očima.
Myšlenky mi bloudily po stěnách slavného sálu, kde se koná novoroční koncert. Je velice podobný sálu v Besedním domě v Brně, jen je trochu delší a má ohrádku pro lůzu, která při koncertu sedí na zemi. Sál je vyzdobený ohromným množstvím zlaté barvy a balkony podpírají zlaté Músy. Ke klasické hudbě se prostě zlatá hodí. Je to to nej, co můžete i v obchodě dostat, když se vám stříbro zdá málo a bronz trochu špinavý. Díky vizuálnímu vjemu se můžete snadněji dotknout nebes. Funguje to opravdu i v 21. století.
V neposlední řadě jsme se zamýšlela nad podstatou hudby coby povolání. Tito mladí muzikanti denně cvičí, jedí, spí, utrácejí a to všechno pro to, aby perfektně nacvičili skladbu pro publikum, které nedokáže udržet pozornost ani půl hodiny. Jediní, kdo si koncert mohou doopravdy užít jsou stejně muzikanti sami a pak učitelé a teoretikové hudby, kteří jsou už dávno v transu. Mladí lidé se drezurují tolik let pro toto staré publikum, protože je to součástí bontonu. Jen mám obavu, jestli je tento koncept udržitelný, nebo je potřeba jej taky recyklovat?
To by bylo k hudbě pro dnešek všechno. Těším se na další neklasický hudební zážitek!
