Belleology

Nepravidelný občasník z mých cest. Instagram

[anbarinova]

[anbarinova]

[anbarinova]

Bandol

Název tohoto jihofrancouzského přístavního městečka zní trochu jako značka italských obleků z 80. let, ale věrte, ze svoji funkci letoviska pro drtivou větsinu francouzů ze severu a středu Francie plní na jedničku. Popíšu vám situaci na severu Francie v průběhu srpna. Většina obchodů je fermé. Když chcete koupit dobrý chleba od místního pekaře, tak bud’ ostrouháte, nebo musíte projet všecky okolní vesnice v okruhu 50 km, jako to dělá moje teta. Moje teta je labužník a to industrielní pečivo, jak ho s oblibou nazýva, nejí a nikdy jíst nebude. Takže se to nakupovaní poctivých potravin pokaždé trochu protáhne. Naštěstí je zorganizovaná a nabíráme pouze kilometry a ne fronty v obchodech. Zapomněla jsem totiž dodat, že teta miluje řízení a každá odůvodněná projížďka je skvěle strávený čas.

Z liduprázdného severu odjíždíme poněkud později, než všichni ostatní. Bedlivě sledujeme dopravní zpravodajství, které je po počasí na plážích druhý nejoblíbenější pořad v létě. Je zvláštní, že na severu není sice ani noha, za to dálnice je plná furt a moderátoři ve zpravodajství dokola opakují nějaké barvičky a když je černá, tak na tetu jdou mrákoty. Hlavně se vyhnout bušónům. Proto se obětujeme a vstáváme v 4:30, jsme mezi prvními na ótorut a své plody brzkého vstávání sklízíme hned v zápětí, jelikož celou cestu posloucháme místo Radiohead radio bušón a libujem si, že kolonám unikáme o 50 km.

Po výstupu z klimatizovaného auta nás ovane meditereánský vzduch. Jediné, co v tu chvíli opravdu necítíme je náš zadek, protože jsme právě seděly celých 958 km. Před námi se rozprostře moře a do hlavy se nám vkrádají sentimentální písničky, najedou máme takový hlad, že bysme vyjedly všechny moulles frites na hlavním bulváru, to že nás nehorázně natahují odignorujeme, protože nás natahují i v zapadlé uličce jen z principu, že je zapadlá a tím pádem romantická. Moře. Moře je azurové, písečné pláže přeplněné, kamenité pláže prázdné, nakonec jsme celou dobu na kamenité, bez bot a bez harpun na medúzy to nedaváme. C ´est très froid, n ´est ce pas? Oui, c ´est horrible, mon kiki. Jo, voda je studená až kosti praští. Večer si dám rtěnku a konečne vyjdeme do ulic. Zbežně prohrábnu své drobné v měšci a znovu poruším předsevzetí nedávat si zmrzlinu večer. Pozdě, už mám naložené tři kopečky, nahoře macaron a slehačku, proč mi to ti francouzi dělají? Avšak druhý den už koketuju s myšlenkou si dát místo 3 kopečků jen jeden a dojíst to vaflí.

Apartmán ujde, bydlíme vedle milých sousedů, kteří když se pěkně vyspí, tak nám řeknou bonjour a děti jsou skoro pořád potichu, protože buď do sebe tlačí crêpes, nebo hrajou tablety. Poznatky z módy: globalizace vládne světu! Chodící pinterest nástěnky s oblečením ve věku s průměrem 14-15 na každém rohu. Všecky ženy starší 18-ti let jsou potetované, někdy motivy připomínají nahodile poletující motýly, srdceryvné pravdy a anglické motivační quotes, které nevíte, proč se objevily na tělech francouzek? Pourqui? Osobně mám francouzsky zafixované jako ikony vkusu, samozřejmě, že ne všecky francouzky móda zajímá a ne všechny mají přirozený vkus, ale někdy jsem byla dost zklamaná. (A nebo se to o vkusu říká jen o Pařížankách? Tak i tak, tam moc nešly poznat, leda že by nosily SPZ na čele a usnadnily tím můj výzkum). Jeden poznatek jsem si však odvezla: francouzky si mydlí záda s kartáčem. Ideálně si je nechají umýt od partnera. N ´est ce pas sympa? A taky se tam ve velkém opalují nahoře bez. Taky jsem to zkusila. Hrozně osvobozující. Doporučuju.

Skoro celý den se točil kolem jídla. Ačkoli ráno začal velmi skromně, odpoledne a večer jsem to vždycky dohnala. Před obědem předkrm, zelenina. Pak hlavní jídlo, jogurt, ovoce, káva, zákusek, trochu čokolády, odvalit se a hodinu trávit. Večer apero: víno, oříšky nebo slané pečivo, vždycky cherry rajčata, pak hlavní chod, pak velký souboj s mozkem vynechat něco sladkého a pak 5 km procházka do centra. Tak život utíkal svým tempem s vyrušením z rytmu dvěma výlety do Toulonu a do Aix-en-Provence. Z Aix pochází třeba malíř Paul Cézanne, kdybyste chtěli být někdy zajímaví. Právě sedím v letadle a doufám, že na mě tam dole září nějaké město v Německu, protože se domů moc těším.

[anbarinova]

Studený Brrrlin, Bärlin, Berlin

Tento příspěvek jsem psala opravdu dlouho, nešlo to ze mě celé najednou. Až mě to zaskočilo, kolik protichůdných pocitů ve mně tohle město zanechalo. Matně si vybavuji některé historické milníky na časové ose, ale tohle město je jako nejnázornější učebnice dějepisu moderních dějin. No fakt.

Když vás ve Vídni drží v přeludu pozlátko dobrých mravů, v Berlíně se projevuje německá kultura mnohem rozdílněji. Uvolněněji. Tady si každý nosí, poslouchá, myslí co chce, bydlí jak chce (například mají ve většině nájemních bytů zvláštní fošnové podlahy, které sice nevržou, ale mají strašně široké mezery do kterých všechno pořád zapadá). Je tady takové množství různých kultur lidí, že se v tom i domorodci ztratí. Prostě tady jsou všechny kreativní modely ala sekáč (brašny a boty jako z válečných let, džisky jako z let diskotékových) a barvy všeho druhu (ale nejvíce okr a taková ta nepříliš lichotivá hnědá) na jedne osobě naprosto v pořádku. Vyskytuje se zde více zrzavých, brunátných pihovatých Fritzů, které potkáte jak jinak než s pivem a Bratwurstem (Jeden z nich je asi těžce za vodou a prodává hipsterům kofeinové limonády a život s příslibem abstinence do konce věků).

Tady se všechno v kotli vřelo, tavilo se, až z něj jak z pásové linky vylezli po 100 letech noví Berlíňané, kteří mohou vyprávět, jak křivdili oni, i jak bylo ukřivděno jim. Jedna vysoká, dlouhá, ale kupodivu ne moc tlustá zeď dělila toto město na dvě části, z kterých ta jedna vypadá tak trochu jako naše maloměsta v Česku. Jak se s touto skutečností vyrovnávali místní? Výkřiky a konflikty zůstaly v památkách vtisknuty jako posmrtná křeč. Zabarvily dojem muzeí a stánků kultury, řeckých slohů do zahanbených šatů, aby se zas mohly po nějaké době obrodit a navázat na dny rozkětu. Jako jsou rány zalepeny paneláky, které tu přece měly jen zahnat krizi s bydlením… Nebo snad ne?

Za domorodci jsem se vydala do postranních ulic. Po linii U2 na sever od Alexandrova náměstí se nacházejí velkoryse navržené ulice s královským chodníkem a předzahrádkou. Na takových místech máte velkou šanci narazit na ten správných podnik pro nedělní brunch. Ale pokud se chcete poznat opravdový multi-kulti Berlín, vyražte do Kreuzbergu. Život v zeleni u řeky. Nadechnout se toho čerstvého vzduchu po jarní bouřce, ale ne zas moc, nebo dostanete angínu - nebo nabídku na prvotřídní zelené štěstí.

Po setmění se Berlín proměnuje v zoologickou zahradu, nebo spíš takové imaginárium plné různých lidí měnící své podoby. Nikdy zcela neodhadnete, kdy se daný člověk přemění ve vlkodlaka a na signály jeho opakovaného zvláštního počínání si v metru raději reagujete rychlým úprkem ze zastávky, i když jste si už cvakli lístek.

Mám chuť se o tomto městu dozvědět víc. Našla jsem pár knížek, které by o něm měly vyprávět, pokud však znáte nějaké lepší, tak mi prosím poraďte jaké.

Anonyma Žena v Berlíně Berlín, Alexandrovo náměstí Nebe pod Berlínem Fucking Berlin

[anbarinova]

Hudba

Moje spolubydlící mě vytáhla na koncert. Hrál Gustav Mahler Jugendorchester a první půlku jsme stály, ona ale čile vyhlížela neobsazená místa k sezení, a tak jsme si mohly druhý hodinu dvacet minut trvající vstup užít vsedě. Zaplať pánbůh. 

Po pár minutách Symfonie č.5 B-dur od Antona Brucknera máte na výběr hned ze dvou možností. Buď jste nadšený jedinec klasické hudby a návaly fortissima a pianissima prožíváte stejně jako padesátiletá žena při menopauze, nebo jste jako já a uklidíte se do vlastního světa.

Najednou si uvědomíte, že před sebou máte hodinu dvacet minut introspekce a třeba i meditace, vpovzdálí slyšíte hudbu jako z reproduktoru a zrak se vám připíchne na jeden z lustrů. Z této krkolomné pozice vás za chvíli začne bolet za krkem, ale protože nechcete přetrhnout nit vzpomínek, dále pokračujete v této manýře a pak vám nezbývá nic jiného než po zbytek koncertu hlavu třímat střídavě v pravé či levé ruce. 

Zpátky k hudbě. Prvně jsem přemýšlela o obecenstvu. Průmerný věk lidí v hledišti nevytrhly ani skupinky mladých asiatů, kteří chtěli zakončit tour po Vídni uplně stejně, jako končí jejich obsáhlý průvodce. Kromě lustru se v sále leskly také holé hlavy, nebo zářily odstíny bílé a vyskytovala se zde i šedá s bílým melírem. Paní, co seděla přede mnou jsem měla chuť zatahat za vlasy a přesvědčit se, že to není paruka. Typický odér stáří, prachů a moudrosti vás obalil jako šál. Tito lidé neztratili chuť pokračovat v tradici předků a vyhradí si čas pro koncert vážné hudby, i když občas někteří trhavě přikyvují na vrcholící melodii, až pak si všimnete, že z toho všeho vzrušení zaspali. Postarší paní vedle mě taky zkontrolovala, jestli nerozjímám, ale já jsem ji nachytala taky se zavřenýma očima. 

Myšlenky mi bloudily po stěnách slavného sálu, kde se koná novoroční koncert. Je velice podobný sálu v Besedním domě v Brně, jen je trochu delší a má ohrádku pro lůzu, která při koncertu sedí na zemi. Sál je vyzdobený ohromným množstvím zlaté barvy a balkony podpírají zlaté Músy. Ke klasické hudbě se prostě zlatá hodí. Je to to nej, co můžete i v obchodě dostat, když se vám stříbro zdá málo a bronz trochu špinavý. Díky vizuálnímu vjemu se můžete snadněji dotknout nebes. Funguje to opravdu i v 21. století.

V neposlední řadě jsme se zamýšlela nad podstatou hudby coby povolání. Tito mladí muzikanti denně cvičí, jedí, spí, utrácejí a to všechno pro to, aby perfektně nacvičili skladbu pro publikum, které nedokáže udržet pozornost ani půl hodiny. Jediní, kdo si koncert mohou doopravdy užít jsou stejně muzikanti sami a pak učitelé a teoretikové hudby, kteří jsou už dávno v transu. Mladí lidé se drezurují tolik let pro toto staré publikum, protože je to součástí bontonu. Jen mám obavu, jestli je tento koncept udržitelný, nebo je potřeba jej taky recyklovat?

To by bylo k hudbě pro dnešek všechno. Těším se na další neklasický hudební zážitek!

[anbarinova]

Jazyk

Němčina je vskutku zvláštní jazyk. Někdy mě vyloženě vzrušuje poslouchat víceméně anglická slova ve zvláštně zkomolené verzi… proč prostě neexistuje jedno esperanto, kterým mluví uplně všichni všude a tím esperantem nemůže být angličtina? Některá slovíčka mi znějí povědomě, protože se v modifikované podobě dochovala ve slovní zásobě starších lidí a rodáků z Brna. 

Proč prostě to nemůže být another, ale ander? Warum?! Komicky znějí například záchody, kterým se naprosto běžně tady říká hojzl. Komicky je další velmi zavádějící slovíčko. Zní skoro totožně, v mnoha případech znamená i to samé, ale u nás v kanceláři jsou neustále nějaké stěny a rohy komické, ale já bych je komickými rozhodně neshledala. 

Velkou radost mi udělalo to, že jsem se konečně dozvěděla, co jsem udělala, když jsem vyplnila Ten Meldezettel, a to bylo to, že jsem se jednoduše přihlásila na městském úřadě, že tady budu pár měsíců chodit po kolem MuseumsQuartiru a po Ringstraße zase domů. Dalším rozluštěným slovíčkem, které mi nedalo spát, byl nápis na obchodě - FLIESEN neboli po našem obkládat. Tak teď už můžu dláždit, aspoň v infinitivu.

[anbarinova]

Zápisky

Jen necelých 90 km od mého bydliště se rozkládá hotové velkoměsto. Naprosto mě fascinuje představa, že toto velmi blízké místo tu existovalo tolik staletí, žilo si svým nákladným a komfortním životem a přitom tam někdo za hranicemi netušil, že něco takového vůbec tak blízko je. Možná by byli Vídeňáci taky mile překvapeni, jaké to máme my jen pár kilometrů od hranic… Ale oni se to dost často vůbec nedozvědí, protože ke konfrontaci Rakušana s naším prostředím moc nedochází. 

Vídeň je okouzlující, s prvky historie, které se zrcadlí i v jejích obyvatelích. Dýchá to tu císařstvím, je tu největší koncentrace kožených hnědých nebo černých polobotek a pérákových botů v Evropě. Na ulicích sviští dámy i pánové na starých kolech a předjíždějí kolony aut u MuseumsQuartieru. Dámy tu stárnou s grácií a přiznávají šediny. Starají se o svá těla. Běhají a netrpělivě funí u přechodu, až blikne semafor se srandovními panáčky, někde se drží i dva kluci nebo dvě holky za ruku, z toho jsem usoudila, že by to mohla být nějaká narážka na registrovaná partnerství stejnopohlavních párů. Kdo ví. 

Nejvíce zastoupené barvy: námořnická modř, hnědá, černá kůže, bordó, šedá, tmavě zelená. Vlasy po stylu chytré horákyně nebo tanečnice kankánu. Můžete si vybrat. Neuvěřitelná lákadla chutí a vůní na každém desátém kroku. Obchody, které u nás už neexistují, protože bychom si to předražené lahůdkové bio raději odpustili. Proplétat se v davu s návštěvníky aukcí, ze kterých peníze jde cítit na sto honů stejně tak jako s mladými individualisty s visací kolotočářskou naušnicí v uchu a v homeless stylu, avšak sdílejících svůj mood na nejnovějším modelu iPhonu. 

V sobotu ráno vyrazit na nákupy. Jít si zaběhat do Schönbrunnu, nebo prostě vypadnout z města… Potom se večer potkat s přáteli na skleničce Zweigeltu. I tak se dá žít. Je to všechno staré, má to na sobě spoustu energie předchozích uživatelů, ale všichni to tak nějak trpělivě snášejí. Nemají moc s čím horším srovnávat. Nikdo nevyklidí ráno pole z voňavého pekařství, i když blogerské a vlogerské hnutí za zdravou a zvláště veganskou stravu je mocné, ale tady si nikdo své buchteln s kafím jen tak neodepře.

Toto jsou mé dojmy ještě z doby, kdy jsem míjela nápisy na domech s drobnými obchůdky s trapným pocitem, že si pod názvem evidentně nějaké životně důležité služby nedokážu vůbec nic vybavit. Jen mě udivuje, že mě taková kombinace písmenek nenapadla nikdy předtím, natožpak že to někde pár kilometrů od mého rodiště může něco podstatného znamenat. Má ignorace se však příštím týdnem už nadobro změní.