Chápu, proč mě nemáš ráda. Proč mi závidíš a žárlíš na mě a všechno svoje chování ke mě obhajuješ tím, že jsem namyšlená. Rozumím tomu. Chovám se k tobě slušně, celej život, nestrkám ti pod nos svůj život a svoje úspěchy, ale ty se na to tak vytrvale vyptáváš a když nedáš pokoj, řeknu ti to. Že se mám skvěle, že se mi daří, že mám svůj život ráda. V tu chvíli se vychloubám, povyšuju. Jediná cesta, jak se přede mnou cítit líp, je začít mě ponižovat. Protože jsi asi tak o dvě desetiletí starší, komandovat mě, poukazovat na sebemenší zaškobrtnutí i když já ty tvoje přecházím bez poznámky a žehlím je za tebe. Nemůžu za tvůj život. Nemůžu za tvoje neúspěchy, nemůžu za to, že jsi nespokojená. Za to si můžeš ty sama. Nebudu se snižovat ke stejnému chování, ponižování, pomlouvání a ubližování. Nepřeju ti nic špatnýho, ale věřím v karmu. To, co mi děláš, se ti vrátí. Ne díky mě, ne proto, že bych ti to přála. Ale proto, že sis to na sebe ty sama poslala. A, milá zlatá V., ty si neuvědomuješ, že jestli mě nasereš, potom odejdu. Během vteřiny řeknu čau. A bude mi to jedno. Zatímco tebe to hude srát nejspíš po zbytek tvýho života.
Dlho som premýšľala ako sa ti priznať s mojimi citmi k tebe, keď vlastne ani neviem, čo cítim. Chcem ti len povedať, že od prvého momentu, čo som ťa uvidela, sa mi začalo veľmi divných 10mesiacov v mojom živote. Nikdy sme sa naozaj nerozprávali a aj tak si mi vždy vybíjal dych a vkrádal sa mi do snov. Nedokázala som počúvať Lil Peepa bez toho, aby mi až strašidelne moc jeho hlas nepripomínal teba. Napísala som o tebe básne a poviedky. Dokonca som sa cez vzťah s tvojím kamarátom snažila dostať k tebe, čo bola hlúposť, pretože predsa len som nikdy nič neznamenala v tvojom živote. A teraz, keď sa po roku a pol konečne rozprávame a “priatelíme?” sa mi trasú ruky a zajajkávam sa. Už na teba žiaden crush nemám, no i tak ma vždy rozrušíš. I tak dúfam, že raz ti budem môcť povedať, ako veľa si pre mňa znamenal, pretože sa neustále cítiš, že ťa žiadne dievča naozaj nemá rado. Pritom ja som ťa mala radšej, ako bolo prijateľné. Ďalej dúfam, že máš pekný deň.
Mohu tisíckrát začít psát dopis, který bude stokrát přečten veřejností, aby si odbyl premiéru světem a možná pak dojde k cíli, jako naše nekonečné sny ..
Ze slaných slz, ze svého cigaretového popelu budu malovat na své téměř pomalované zdi, na každý volný kousek své otázky ..
Poskládám si je v hlavě, jako ty cáry papírů, které zůstaly uschovány jako vzpomínky ..
Vzpomínky na budoucnost ..
Vyrovnám si své zaškatulkované "já" po tři, možná čtyři řady vedle sebe, pod sebe a vytvořím si svůj soukromý vesmír, nekonečnost bez hranic ..
Už žádný cyklus života, plný nefungujících vzorců ..
Nerozpoznatelnost pevné křehkosti při březích marnosti ..
Každá myšlenka zrozená chřadne mrazem v tento večer ..
Padám z úseku svého rozumu a v soustrasti slastně chladného jitra
Vloni někdy touhle dobou jsem objevila - a už ani nevím jak, nejspíš ale nějakou chytrou, škodolibou náhodou - stránky, kde si sami sobě napíšete e-mail, který se vám potom doručí za měsíc, rok, pět let... Jasně, když to řeknu takhle, rozhodně to nezní nijak převratně. A ono to převratný ani není. Takový dopis si můžete napsat...
Vloni někdy touhle dobou jsem objevila - a už ani nevím jak, nejspíš ale nějakou chytrou, škodolibou náhodou - stránky, kde si sami sobě napíšete e-mail, který se vám potom doručí za měsíc, rok, pět let... Jasně, když to řeknu takhle, rozhodně to nezní nijak převratně. A ono to převratný ani není.
V takovým duchu jsem si ho psala. Trochu jako schizofrenik, možná, ale já tu holku co bude za rok (a teď už jen pár týdnů nebo dní - fakt nevím přesně, kdy to bude) prostě neznala a neznám.
Chtěla vědět, co z toho splním, nebo se o to pokusím.
Nešlo mi o nic konkrétního, aby bylo splněno.
Spíš o jakýsi vnitřní nastavení, posun.
Celý článek na blogu →
Vloni někdy touhle dobou jsem objevila - a už ani nevím jak, nejspíš ale nějakou chytrou, škodolibou náhodou - stránky, kde si sami sobě napíšete e-mail, který se vám potom doručí za měsíc, rok, pět let... Jasně, když to řeknu takhle, rozhodně to nezní nijak převratně. A ono to převratný ani není. Takový dopis si můžete napsat na papír a potom si ho zase vytáhnout a přečíst. Jenže... víme, jak to s papírovými dopisy (lístečky, nákupními seznamy, sešity...) je. Takový papír, ten se strašně snadno a rád schová nebo se nechá vyhodit předstíraje, že je něco, co nepotřebujeme. Ale takový dopis elektronickej, ten už se jen tak snadno odbít nedá. (A tohle je asi první případ, kdy tvrdím, že je něco elektronickýho "lepší" než tradiční způsob.)
Tak a teď k věci. Já si před rokem v říjnu takový jeden napsala. Teda... nebylo to hned, nejdřív jsem to pořád odkládala protože... no protože to určitě znáte, že co můžete klíďopíďo udělat hned, radši z toho ztropíte stres na několik týdnů (nebo to jsem jenom já?). Potom, co jsem byla přesvědčená, že si ten svůj dopis musím nějak promyslet, rozplánovat a vlastně se na všechno, co bych chtěla svému o rok staršímu, moudřejšímu, úspěšnějšímu a ve všech ohledech úžasnějšímu já sdělit, řádně připravit. Což je samozřejmě blbost, na dopis svýmu budoucímu já se připravit NEMUSÍ vůbec NIJAK. Protože... co na tom sejde, že jo. Těžko za rok oceníte literární formu, skladbu vět a rozmanitou slovní zásobu. Chtít dělat dojem sám na sebe je... houpý. A taky dost divný :)
Takže jsem si samozřejmě jednoho večera k tomu počítači sedla a sesmolila to rovnou do jejich připravenýho okýnka, naprosto na přeskáčku a tak jak mi chodilo na mysl. Chvilku to bylo divný, psát sama sobě. Do tý doby mě totiž nenapadlo, že se budu muset zřejmě nějak oslovit a i když obvykle nemám sebemenší problém sama se sebou mluvit (nahlas), psát pro mě byla tak trochu novinka. Protože tohle nebyl deník, ale dopis, sdělení jedné osoby osobě, co ještě není, ale jednoho dne, v ten konkrétní, předem nastavený okamžik bude.
Jak psát sám sobě?
Jakkoliv. Důležitá není forma, ale obsah. Můžete si psát v přítomným čase, minulým, oslovit se nebo si to odbodovat - osobně si ale myslím, že je důležitý si uvědomit, jak to na vás bude působit, až si to za ten čas budete číst. Pokud se vás to netkne a budete z toho mít dojem, že jste obdrželi nákupní seznam, nejspíš to nebude mít takový (žádný) efekt. Ten dopis si ale konec konců můžete začarovat, jak chcete, na každýho působí jeho magie jinak.
Já jsem si svůj dopis psala asi nějak takhle:
Dominiko. Doufám, že jsi ten rok využila a vrhla se na všechno, čeho ses celý roky předtím bála a neustále to nesmyslně odkládala, i když víš, že ti stačí pár měsíců, několik týdnů, a bude to. Nepřej si mě, jestli jsi ten čas promarnila zase jenom nekonečným odkládáním a vzdáváním. Nafackuju ti, jestli zjistím, že jo - a to si piš, že já to zjistím! Zatni zuby. Nic se nestane samo. Musíš tomu (poooořadně) pomoct, ale o tom to je. Teď - nebo vlastně před rokem? Kruci, jak se tohle píše? V jakým čase?? - se toho bojíš. Snažíš se nebát, ale bojíš a říkáš, že se na to vrhneš až... Je to těžký, neříkám, že ne. Ale teď jsi z toho udělala houby. A já doufám - ne, vím! - že jsi to konečně dokázala. Nechci po tobě zázraky, jen chci, aby ses pohla z místa a splnila si ty sny, o kterých víš, že jsou za rok reálný. Že to nejsou zázraky, ale reálný věci, který jdou zvládnout. Doufám a věřím, že jsi celou tu dobu bojovala a nevzdala se (dobře, protože tě znám, tak asi párkrát jo, ale vím, že jsi zase vstala a řvala a rvala se), i když vím, že to je těžký. Určitě jsi o dost zkušeností bohatší a celý jeden rok straší, ale taky víc plná zážitků (a nebudu si tu hrát na naivku a psát, že byly jenom pozitivní - i když bych ti to přála, fakt že jo). Ale co, zážitek je zážitek. Představuju si, co tě asi může - pardon, mohlo - za těch dvanáct měsíců potkat, co se posralo a co naopak klaplo... Vím, že ses snažila. Možná ne každý den, možná ne ani většinu dní, ale něco jsi přeci jenom změnila k lepšímu, k tomu, co jsi dlouho chtěla, někdy, v něčem jsi přeci musela překročit tu hranici strachu a komfortní zóny. Nebo ne? Prosím, nechci zázraky, ale jestli jsi promrhala další rok v obavách to zkusit, cokoliv zkusit... Ne. Já vím, že ne. Že ne...?
Samozřejmě to není přepis mého dopisu - ten mi jen tak mimochodem ještě nepřišel, ale už teď jsem z něj děsně nervózní, protože si nepamatuju, co všechno jsem tam psala - ale naprosto s jistotou můžu říct, že takhle vypadá. V takovým duchu jsem si ho psala. Trochu jako schizofrenik, možná, ale já tu holku co bude za rok (a teď už jen pár týdnů nebo dní - fakt nevím přesně, kdy to bude) prostě neznala a neznám.
A teď vám povím, proč si ten dopis sobě napsat a to i přes to, že jsem cyklus nedokončila, kruh se neuzavřel a já jsem vlastně ještě pořád na svojí roční cestě.
Když jsem si ten dopis napsala, nastavila jsem si rok (míň i víc mě osobně nedávalo smysl a tudíž nevyhovovalo, ale takový možnosti tam jsou), odbouchla to... a celý dny a týdny chodila s tou myšlenku na v hlavě. Ne a ne na to zapomenout, až jsem si říkala, že to pro mě nebude žádný překvapení.
Proč jsem chtěla, aby to překvapení bylo? Protože jsem (trochu škodolibě a možná - to se teprve uvidí - i sadisticky) chtěla vědět, co z toho splním, nebo se o to pokusím, aniž bych si vzpomněla, že jsem si to tak řekla. Že to nejedu jenom podle "seznamu", který chci splnit už jen proto, abych si to na konci mohla poslušně "odškrtnou" a říct si: ách, to byl rok, všechno jsem to udělala. Protože to podle mě není to, o čem by dopis měl být. Není to něco, k čemu se "uvážete". Protože za rok se člověk chtě-nechtě dost změní, věci přehodnotí, něco, co mu třeba kdysi připadalo jako nezbytnost, už nemá smysl. Nechtěla jsem to jet účelně. Chtěla jsem vědět, jestli ve mně zůstane jen ten základ, to semínko myšlenky překročit práh strachu a pustit se do uskutečňování.
Nešlo mi o nic konkrétního, aby bylo splněno.
Spíš o jakýsi vnitřní nastavení, posun.
Takže samozřejmě, čím víc jsem na to chtěla zapomenout, tím víc jsem si to připomínala. Až pak, najednou... o několik měsíců později, jsem si z ničeho nic vzpomněla, že jsem zapomněla na svůj dopis :D (jo, ono vzpomenout si, že jste na něco zapomněli, je vždycky zážitek sám o sobě). A zase jsem to nemohla dostat z hlavy, i když - a to bylo podstatný - jsem si už tak úplně nevybavovala, o čem (myslím o čem konkrétním) jsem psala. Dobrý na tom bylo, že jsem si pořád opakovala, že mám ještě čas, že do října zbývá půl roku. A takhle se to několikrát opakovalo. A já si říkala, že mám pořád čas. Jenže ten čas se krátil. A pokaždý, kdy jsem si na to po pauze vzpomněla a byla jsem blíž k říjnu, jsem se začala víc a víc bát. Co když jsem z toho dopisu neudělal vůbec nic? Co když si celou dobu myslím, jak nejdu kupředu, ale přitom pořád jen stojím? Co když jsem a budu přesně tam, kde před rokem? Bez posunu? Bez zlepšení? Co když...?
No... už brzy se to dozvím. Malilinkatý, utlačovaný a všemi ostatními vlastnostmi neoblíbený flegmatik ve mně pokrčí rameny a řekne si, že už je na to stejně pozdě. Moje úzkost se z toho skoro pozvrací, protože... další rok v prdeli a co jako? Nic. Sarkastik nemá povoleno se k tomu vyjadřovat, i když to neustále glosuje ze zákulisí. A pak se procpe do popředí občas trochu naivitou políbená víra a řekne, že od toho tu je další rok. Další dopis. Další příležitost. Další příležitost u který už budu mít v sobě pocit z toho, jaký to je/bylo zklamat sama sebe. Nedodržet slib, co jsem sama sobě dala. Nesplnit sama sobě možná ani jeden malinký sen. Anebo taky vůbec ne. Možná budu neskutečně překvapená. Možná do toho dalšího dopisu půjdu s tím, jakej to byl skvělej pocit. S vědomím, že jsem se skutečně posunula vpřed. Něco uděla. Dokázala. Nebo k tomu aspoň vykročila.
KDO VÍ
A to je na tom to skvělý.
Že vás to přinutí se v sobě trošku pošťourat. Srovnat si, kam reálně můžete dojít a jak reálně jste na to kašlali - a vůbec nemuseli. Co mohlo být anebo nakonec bylo jinak.
A - stejně jako mě - vás to donutí o věcech přemýšlet. Možná o snech, možná o obyčejných posunech. Možná vás to správně nasměruje jak si představit svoji budoucnost, to, kam byste se chtěli nasměrovat. Že ten rok (měsíc, pět let) vám dá pomyslný rozdělení a vám ty kroky k tomu najednou budou připadat snazší a cesta ne tak dlouhá a neschůdná.
Jen vás prosím, když - až! - si budete psát, nechtějte po sobě zázraky. Jen to, co víte, že je ve vašich silách. I kdyby se vám to zdálo jako málo. Je to dost. Cokoliv, co znamená posun - je to dost. Protože kouzelnou hůlku asi nemáte a na nemožný patent taky ne. Tohle jediný vás srazí, nebuďte na sebe zlí. Naopak.
Chtějte vidět, kým budete, kým byste mohli být.
Kde, jak, s kým... Ale chtějte jen to, co můžete dokázat sami.
Bez náhod a cizích přičinění. Jen vy sami. Sami pro sebe.
