#fejeton

[pandaisalwaysinlove]

O inteligenci a lopatě

Je libo fejetonek?

Už mi fakt začíná lízt krkem, jak generace našich rodičů pořád lpí na představě, že vysoká škola se rovná pozitivní kvality člověka.

Ne.

Neříkám, že je to globální a platí to o všech, vůbec ne. Ale to, že se někdo umí nabichlovat (iy uu) 100 knížek ke zkoušce a pak je hezky odříkat, neznamená, že ten člověk nutně za něco stojí (morálníma a lidskejma kvalitama).

Nedávno jsem zjistila, že přesně tohle si spousta lidí myslí.

Inteligenci či schopnost si pamatovat to nějakým způsobem dokazuje to ano. Ale neznamená to, že ten člověk není třeba sráč.

Chci říct, že shazovat lidi, co nemají vysokou školu a dělat z nich ty, který se nemůžou podílet na rozvoji nebo změnách naší společnosti, je neuvěřitelně stupidní. Nehledě na to, že krátkozraký.

Kolikrát se selský rozum prokázal jako vhodnější nástroj pro kvalitní rozhodování.

Kolik lidí bez vyššího vzdělání se zapsalo do historie, kolik takových lidí znáte vy osobně a víte, že jsou mnohem stravitelnější a rozumnější, než ti, co mají u jména zkratku?

Studovat vysokou školu dřív bylo podstatně těžší a tam ta selekce kvality v morálce i inteligenci jako takový proběhla.

Vìme, že dnešní školství zas tak výběrový není, takže to vypadá troošičku jinak.

Osobně tudíž preferuju člověka od lopaty, co za to umí řádně vzít a víc respektuju jeho poctivou práci, než rádoby myslitele, co přišel na to, že globální oteplování je víc, než píseň od Vojty Dyka.

P.S.: taky studuju vysokou, takže do svejch řad šít můžu.

[phoenixnakama]

ZTRACENI

Nedovedu si představit kolik ze zde přítomných čtenářů je vlastníky psa, nebo už někdy zažili kratochvíli s názvem venčení, (ano když stojíte uprostřed noci na území nikoho, kudy občas projde jakési opilé individuum, tak to je vážně úchvatné), ale i tak jsme se vás rozhodla seznámit s příhodu, která se mi stala poměrně nedávno (konkrétně minulý víkend).

Než začnu tak vás, ale nejprve musím obeznámit s faktem, že nejsme vlastníkem nějak velkých psů, jedná se o čivavu a německého špice.

Tak bylo jedno krásné sobotní odpoledne a mamuš zavelela, že je nutné naše chlupaté dětičky vyvenčit, a tak jsme šli ven.

Jako cíl naší trasy jsme si zvolily poměrně rozlehlou louku, dostatečně vzdálenou od města.

Po příchodu na louku jsme naše hafíky pustili z vodítek a s blaženým úsměvem na rtech sledovali, jak si užívají svobodu. Tato idylka však netrvala věčně, nejsem si jistá, jestli to zapříčinila nějaká vyšší moc, nebo prostě králík který unikl naší pozornosti, ale jeden z pejsánků se rozběhl kamsi pryč. Jakožto zkušené pejskařky jsme zůstaly stát na místě a čekaly až se chlupáč vrátí. V této nečinnosti jsme vydrželi přibližně čtvrt hodiny. Pak se nás začala zmocňovat panika umocněná tím, že v dálce je čtyřproudá silnice a že by bylo teoreticky možné, aby se tam chlupáč zaběhl. Rozhodly jsme se tedy jednat, a to naprosto pro dámy nevhodným způsobem. Abych byla konkrétní, tak jsme se každá rozběhla jiným směrem a začala zoufale křičet jméno psa. Tato aktivita se s mojí fyzičkou a přesvědčením, že běh je pro klouby dost nezdravý, stala dosti zvláštní, protože tahle rychle a dlouho jsme ještě nikdy neběžela. Nebudu vás unavovat popisem mého ufuňeného běhu a návaly paniky, že jsme ztratila psa a možná i mamku, která byla s druhým psem bůh ví kde…

Po nějaké té hodince, jsem uslyšela mě velmi známý štěkot, který jsem se rozhodla s nadějí následovat. A k mému velkému nadšení mě přivedl k mému chlupáčkovi, který byl díky svým dlouhým chlupům zaklesnutý v bodláčí a nemohl ven. Takže všechno dobře dopadlo a všichni jsme se vrátili spokojeně domů. Sice jsem z něj při odstraňování bodláčí udělala téměř naháče, ale na to se už historie neptá, no ne?

 -Bae

Další:

[agategarden]

Kdo nevenčí, není Čech!

V naší malebné republice máme nejvíce psů na počet obyvatel v Evropě. Skutečně tak jsme národem pejskařů, páníčků či pejskoláskařů. Komunitu máme dozajista pevně ukotvenou a není již tak nestandardní, znáte-li sousedy zejména dle jejich psů. Psím ratolestem dopřáváme doslova lukulský život a odpouštíme jim i neodpustitelné. Třeba naše Johana, zrzavá fena ráce ryze čistokrevné – a sice 100% vestaj (vesnické tajemství). Johanka je nebožátko zachráněné z útulku, určitě se tak někdy ve svém krátkém štěněčím životě stala obětí minimálně týrání a my jí tak nyní všechnu lidskou lásku musíme vynahradit.

Naše miminko tak s námi spinká v postýlce, kdyby náhodou potřebovala utěšit z nočních děsů. Jakmile se probudí, připnu jí ručně šitý obojek z telecí kůže a vyrážíme do Hvězdy, kde po ní následně sbírám exkrementy do 100% recyklovatelného pytlíku. Po dlouhých procházkách, kvůli kterým se zpravidla nestíhám ani učesat, usedá Johanka k jídlu. Dostává se jí potravy od světoznámých (vzhledem k ceně snad až michelinských) šéfkuchářů, takže vždy u misky spokojeně vrtí ocáskem. Vodu jí samozřejmě filtruji a měřím na požadovanou teplotu, aby se náhodou nenastudila.

Nu a Johana pak jde, vyválí se od čumáku po hřbet v hlíně, vypije všechnu špinavou vodu v louži, napase se trávy a nezdráhá se ani okusit hovna svých psích kamarádů. To pak jenom čumim a přemítám proč vlastně celej měsíc žeru jenom rohlíky s máslem, abych měla na ty granule za dvojku. Holt i kdybys podvraťáka vedl do Paříže, pudl z něho nebude. Nutno však dodat, že mi aspoň ze svých dobrodružství loajálně přinese nějakou tu trofej – třeba uschlé torzo myšího mláděte.

Ale asi to za to všechno stojí. Nebo se v tom alespoň společně utvrzujeme s ostatními afektovanými psími matkami na internetových diskuzích, kde hledám radu vždy, když Johanku trochu pálí očíčko, bolí tlapička nebo sežere celej gumovej míček na posezení a ne a ne ho vysrat

[vosheb]

Život na jiné planetě.

Fakt, že lidstvo sní o vycestování z této planety, mě docela znervózňuje. Není divu, že tato idea je pro mnoha obyvatel Země přijatelná. V médiích kulminují katastrofické scénáře o konci světa či jiných přírodních pohromách. Proto se zdá, že řešení je právě v hledání života ve vesmíru. Pokud by se tento jev vůbec někdy stal, zřejmě by to znamenalo začátek existence umělé společnosti.

Ona umělá společnost už se jaksi formuje na této planetě. Hierarchie jasně napovídá, kdo bude mít možnost se na vysněný výlet dostat. A to je na tomto fenoménu nejzajímavější. V první řadě by se to nejspíše týkalo lidí, kteří mohou za devalvaci krajiny. Čili obyvatelé, kteří mají lhostejný přístup k následkům jejich činnosti. Hlavní je pro takové lidi ekonomický výnos. Toto chování není ničím novým. Jde o postupný nárůst tohoto přístupu. To, co mě ale děsí, je akceptovatelnost těchto kroků a rozšiřující se racionální myšlení ve společnosti. Tím vzniká nepřímá podpora tohoto systému, aniž by si to kdokoliv uvědomil. Vzniká větší soutěživost mezi jedinci, která vede ke kádrování skupin dle přesvědčení. Tyto skupiny posléze sjednávají vztahy na základě výhodnosti spolupráce. Není proto divu, že tento model převládá ještě z dob komunismu třeba v českém školství. Tento způsob je velice snadné si osvojit, protože od člověka neočekává nějakou větší invenci. Systém má jasně stanovená pravidla, tudíž se jedinec může plně zaměřit na svoji realizaci. Vydělat peníze, uživit rodinu a za zbytek se krapet pobavit. Tato loajálnost ale podporuje ty, jenž nás ždímají. A nám zajistí komfort a požitkářský způsob života. Můžeme v létě k moři a v zimě na hory. Dokud to bude možné, nejspíše setrváme v tomto stereotypu.

Tento druh uvažování nás právě odděluje od napojení se s tímto světem. Racionalizace přebila cit a empatii. Přestali jsme si vážit toho, co kromě nás samotných je ještě na planetě. Konečně jsme se stali vlastníky této země. Konečně dochází k absolutní domestikaci. Postupně jsme se zbavili strachu z neznámé a svévolné krajiny. Ale hodnota tohoto vlastnictví se rapidně snižuje. Ba co více, snižuje se tím i naše postavení. To, co skutečně vlastníme, jsme my sami. Držíme vlastní životy, které za chvíli nebudou schopny čerpat z bohatství okolního světa. Zvířecí druhy začínají vymírat, stromů a vody je méně. Půda, na které bychom mohli pěstovat je postupně zamořená chemikáliemi. Tento jev postupně povede k boji o přežití a nárůstu kriminality. Ne, vymírání krajiny a zvěře, ale teprve vymírání lidí je alarmem k přehodnocení dosavadního života.

Říkáte si jak je to možné, vždyť existuje mnoho charit a nadací. Každou chvíli se objeví nějaký bohatý člověk, který veřejně oznámí, že vložil určitý obnos do míst, které hlásí kritický stav. Jenže to, co se děje, nemá efekt zlepšení situace. Je to jen jakási náplast za naše činy. Toto chování je čirou ukázkou exhibionismu. Bohužel, toto je pokrytectví, jehož následky jsou výsledkem této nestability. Nestačíme zamést naše stopy.

Tato fakta vedou k tomu, že zaznamenáváme postupný nárůst stávek a pochodů za změnu klimatu. Jenže, nikdo si neuvědomuje, že změna pramení v naší změně myšlení. Takového pochodu se může zúčastnit jakýkoli panelákový pantoflák, fabrikant, kancelářský krysař, zemědělec, prostě člověk, který svým chováním může právě za již zmíněnou ekologickou krizi. A to, že pochody vznikly z řad studentů, je největší paradox. Vždyť tato generace využívá nejvíce digitálních technologií, jejichž výroba je pro planetu dosti drancující. Navíc energie potřebná pro tyto přístroje je další podstatná věc. Mladá generace je ta, která si zvyká na všechny moderní výdobytky. Ono totiž, jít do takového pochodu je vlastně legrace. Vypadá to, že by se mohlo něco konečně dít. Ano, tyto protesty jsou potřeba, ale mnohem více bychom se měli zamyslet nad tím, co bychom osobně mohli udělat pro lepší svět. Ne posílat peníze do jiných krajin, ale začít zlepšovat tu krajinu vlastní. Opustit dosavadní společenské modely a současné status quo. Snížit ze svých nároků. Vzdát se jistého komfortu a tím ušetřit závislost na planetě. Začít zase žít v harmonii s krajinou, nechat ji volně dýchat a dát ji potřebný kus svobody. Teprve v tomto soužití najdeme klid. Vyhneme se stresu a tlaku myšlenek, které jsou naší myslí neustále determinovány. Protože jsme zapomněli myslet přirozeně. Místo toho hledáme způsoby, jak lidstvo zachránit způsobem, jenž je zmíněný na začátku tohoto textu a který vedl k tomuto zamyšlení.

Ono, já si nedokážu totiž představit, že bychom na takovou novou planetu vzali veškerá zvířata a rostlinstvo, které lidský druh potřebuje k životu. To je další paradox. Existence, která by nás tam čekala, by byla tedy umělá. Nevím, na čem by byla závislá a jak by se projevovala, ale to zmíněné procento lidí, které by se tam dostalo, si to podle mého nezaslouží. Ale to je asi jedno, protože o lidi se už v ten moment jednat nebude.

[katerinajirkova]

Veřejná milenka

Přeju si její přítomnost se vším všudy, přestože jsem nervózní a trochu naměkko. Dneska jí odpustím všechno, i ty nejvíc do nebe volající chyby.

Tuším, že voní. Chtěla bych jí vidět, dotknout se jí, položit na ni tvář, přikrýt ji vlasy a přesvědčit se, že je skutečná. O jejím vzhledu jsem ještě před časem pochybovala (nohy byly popravdě trochu problém) a nakonec... ani ta lýtka neřeším.

Hned od rána jsem jí sháněla. Teď jsou tři odpoledne a nic. Žádná věrohodná informace o její přítomnosti. Volala jsem všude, kde by právě teď mohla být, ale nikdo nic nevěděl, nebo mi maximálně sdělil, že se objeví nejdřív zítra, spíš až za dva tři dny! Zavolej jinam, napiš mail, zprávu tomu a tomu, té a té... Jenže, kdo mi ještě dneska odpoledne odpoví?

Vypadá to, že se nedočkám... tajemné, vzrušující a nedosažitelné... přestože dneska jsme spolu mohly mít vekolepé rande. Jsem připravená na všechno (kromě toho, že nedorazí). V podvečer jsem utekla z festivalového představení Dejvického divadla (!), protože jsem s malými závratěmi z toho očekávání skoro přepadla přes zábradlí lóže. Koupila jsem narychlo v Žabce nejlepší sekt a probdím kvůli ní třeba celou noc (za následky plně přebírám odpovědnost).

Dobře, ještě to nevzdám, ještě budu bojovat a do mrtva volat všem možným i nemožným zúčastněným. Mám přece slušný trénink.

Jenže kam se na ni hrabou dospívající dcery se svými domácími absencemi. Ty napíšoutřeba přitroublou esemesku, kde se přibližně pohybují, a i když se mi to nelíbí, jsem v jakémsi matném obraze. Ale tohle není matné, to je absolutně matoucí! Někam vyšla, ale nikdo přesně neumí říct kam.

Může ženská v šestačtyřiceti takhle zblbnout? Může!

Tolik energie jsem jí věnovala. Skoro bych mohla říct (i když nerada), že jsem se kvůli ní vzdala...a já se fakt nerada obětuju... mnoha večerů a víkendů, kdy jsem se mohla smát s dětmi a objímat se svým milým. Taky rodinné dovolené na horách jsem se vzdala. I poloviny letního pobytu. Tolika času, že nejsem ochotná počítat, kolik jsem toho možná zmeškala. Takže, kde teď jako je? Kdo cizí na ní necitlivě šmatá, kdo neznámý ji zvědavě okukuje, kdo si jí, nedejbože, nevšímá, kdo ji právě teď míjí? Patří přece ke mně…

Nebo je to jinak? Má už svou vlastní cestu, vlastní příběh, kterému nerozumím a nemůžu ho následovat?

Řekli mi, že dneska půjde ven. Jenže nikdo přesně neví kam. Ani odpovědný pracovník to nejspíš neví. Cítím se trapně jako zamilovaná patnáctka, ale volám mu. Odpovědný pracovník zaujal pochopitelně racionální postoj: „Zítra, pozítří uvidíme.“ Uvidíme, řekli slepí… Stojím na hraně touhy a rozhodnutí to pro dnešek vzdát.

Můj milý je právě otrávený jako malajský šíp, protože mu něco důležitého v práci nevyšlo a jeho jedinou vidinou je nastoupit v Praze na rychlík, zavřít všechny informační kanály, oči, uši a myšlenky na dnešní marnej den a prostě odjet domů.

Do tohoto rozpoložení mu provinile volám: „Vůbec nevím, kde je. Dopátrala jsem se - přes dvacet telefonů a mailů, že snad někde na Václaváku. Mohl by ses tam, prosím, podívat?“ (Proč do toho, marjápano, ještě zatahuju jeho?)

„Nevím. Ujel by mi už druhej rychlík.“

Ok. Vzdávám jakoukoli další snahu o dnešní setkání. Jde to už hodně přes závit. Zapomenu na všechny probdělé noci s Ní, na všechny ty studený večeře, i když... dělala jsem to přece pro Ni.

Beru zpátky, kecám. Dělala jsem to hlavně pro sebe.

„Vykašli se na to a nechoď pátrat na Václavák. Nech jí bejt a pojeď domů“, říkám svému milému. Možná se za pár dnů sama objeví někde poblíž.

Nastalo dlouhé ticho.

„Najdu ji a pojedu dalším vlakem“, řekl najednou rozhodným hlasem.

A v deset večer mi ji předal.

Mou první knížku.

Navzdory té upocené cestě, byla neuvěřitelně hladká na dotek a opravdu voněla.

Moje veřejná milenka

...co mě právě opustila.

[harrymarqez]

Flákárna

Poslouchám Addict podcasty a čtu dopisy z kriminálu. Asi už půjdu psát ten fejeton. Měl bych.

[jeef]

[katerinajirkova]

Vílí princip

Znám jednoho muže, který je,viděno mýma očima, zakuklená víla. Genderové předsudky stranou. Jeho duše působí mnohem subtilnějším dojmem než mohutné tělo a spíš by ho přemluvili k bosému tanci za úplňku než k Plesu v Opeře.

Dobývá svět dat, ale také se opájí myšlenkou, že jednoho dne zmizí do lesů, a když jej žena nebude následovat do chýše ve stromoví (což myslím neplánuje), zavře se za ním navždy. Ke všemu chodí pořád bos. Slušně tím prý rozhodil ruské hosty karlovarského hotelu. Sami sice přišli k večeři zčásti v teplákách a gumových pantoflích, ale obutí. Kdyby věděli, mávali by transparentem: VÍLY VŽDY BEZ VEČEŘE!, takhle jen předvedli zdařilé pantomimické etudy na téma opovržení. Také vyprovokoval k akci švýcarského celníka, který při pohledu na chodidla lezoucí z nacpaného auta vyhodnotil, že tenhle zastydlý hipísák pašuje nejmíň dva pytle hulení. Ve skutečnosti musel domnělý hipísák, jinak zodpovědný muž - občan platící daně, DPH a evangelík navrch, obrátit kufr naruby - a umíte si představit těch krámů, které vezl dceři na půl roku zahraničních studií. Celník, který evidentně nepoznal vílu, zkoumal obsah i doklady s citem pro detail hodným filatelisty. Když nic závadného nenašel, tak mu jen důrazně doporučil, ať si obuje boty!

O krizi mužské a ženské identity toho bylo napsáno hodně. Stejně tak o tom, že mnozí muži jsou šovinističtí machové nebo rozmazlení měkkýši toužící po ochraně a vedení silné partnerky, i o tom, že ženy jsou čím dál víc ekonomicky nezá-vislé, že chtějí být milované a hýčkané, ale umějí se prosadit stejně tvrdě jako chlapi. Ale kde jsou zakuklené víly? Třepetavé, snivé, mámivé, rozmarné, někdy poťouchlé a tvrdohlavé, co mají chodidla od hlíny a čisto v duši. Ty, kterým jsme byly vnitřně tak blízko v dětství, dospívání nebo zamilovanosti a co teď krouží pánví na kurzech orientálních tanců, meditují nebo běhají po hvozdech.

Když mi bylo za dva dny třicet, vedly jsme s mámou hovor na téma, co třicítka vlastně znamená. Jsem už stará? Tak brzo? Už si nezatancuju jen tak na chodníku? Seděla jsem nad kafem plná odporu a zmatku a máma se smála. Říkala něco o nejlepších letech, kdy děti odrostou a ženy rozkvetou, neboť se začnou věnovat samy sobě. Neplánovala jsem hledat a nalézat sebe sama někde v Barmě se slovy: „Musím se posunout dál!", protože moje opuštěné dcery by pak musely proležet léta na pohovce psychoanalytika a to bych jim nepřála (ať radši leží s někým zábavnějším). Potom se máma zeptala, co bych si v životě nejvíc přála. Ošívala jsem se, že to bude znít obecně a divně, že mi nebude rozumět, a nakonec jsem vyklopila: „Být ženou." Tenhle čtrnáct let starý hovor jsem jí nedávno připomněla. „Jo, asi splněno," řekla jsem rozpačitě. A vzápětí mi došlo, že jsem prošvihla přání před čtyřicítkou. Měla jsem sice oproti plánu další malé děti, ale věku jsem se už nevzpouzela. Když máte v náruči dítě a prsa plná mléka, cítíte se nesmrtelná. Neřešíte ,hlubokomyslné` otázky a hledíte si hlavně těla, citu a intuice. A dnešní přání? Nezapo-menout na vílí princip. Na lehkost, mystiku půlnoci i svítání, tajný tanec za zamčenými dveřmi, ne-čekaná obdarování, na sesterství, ochrannou ruku nad básníky a ji-nými outsidery, na smích, chicho-tání a vlasy v pohybu. Ano. Vlasy. Nenechám si je ostříhat. V rámci zachování vílího principu.

Vztah víl k lidem je ale často líčen také jako velmi kladný. Někde víly mladým mužům neubližují, ale naopak jim pomáhají, drží nad nimi ochrannou ruku, a dokonce se za ně mohou i provdat. Ale takový sňatek mívá podmínku, která nesmí být porušena, jinak víla muže opustí. Takovou podmínkou je třeba to, že muž nesmí víle nikdy vyčíst její vílí původ, ustřihnout jí vlasy nebo se snažit zjistit, co dělá v noci v zamčeném pokoji. V pověstech tuto podmínku obvykle nedodrží a víla od něj i s jejich dětmi odejde. Dokud je ale víla s ním, pomáhá mu svými znalostmi i kouzly a manželům se daří. Jejich děti bývají neobyčejně moudré a mají výbornou paměť.

Nešlapejte vílám na paty. Jednak je mají bolavé dost a pak by mohly mít pocit, že je chcete zastavit nebo hlídat. Nestavte se vílám do cesty, tančí tak rychle, jak dokážou, jak si přejí. Víly potřebují vzduch, pohyb a tanec, čistoty, dotyků, hloubky i lehkosti, mystiky i smíchu.