#jaroslavkalfar

[film-book]

‎

Film Review – SPACEMAN (2024): Launched into Space, Away from Unexploited Territory https://film-book.com/film-review-spaceman-2024-launched-into-space-away-from-unexploited-territory/?feed_id=122942&_unique_id=65e92a65d0e4d

[nofreeusernames-bloguje]

Otevřené dveře ledničky i poličky kolem byly pomazané tenkými čokoládovými šmouhami, po místnosti plulo bílé víčko prasklé vedví a přede mnou ve vzduchu visel ten tvor a dvěma nohama se ryl ve sklenici Nutelly. Několikrát zamrkal a pak mi ji nabídl. „Stydím se,“ řekl. „Zdá se, že jsem přestal být schopen odolávat svým popudům, pokud jde o pozemské lískové oříšky.“

Jaroslav Kalfař: Kosmonaout z Čech

[nofreeusernames-bloguje]

Pod prvním českým kosmonautem zažehl Jan Hus 1...

Dneska jsem se rozhodla nenapsat recenzi. A víte proč? Protože v Kosmonautovi z Čech jsem si označila mnohem víc pasáží, než je u mě obvyklé. A ano, jsem z té knížky docela nadšená, i když první část mě osobně vzala mnohem víc než finále. Hrozně jsem si oblíbila mimozemšťana Hanuše, dostala chuť na Nutellu a zapřemýšlela o tom, jestli je skutečnou zkázou vztahu odloučení, nebo ta vzdálenost jen zhorší to, co už dlouho bublá pod povrchem. Místo dlouhého povídání o debutu Jaroslava Kalfaře, mladého českého autora, který prorazil v Americe, tu s vámi sdílím pár těch označených řádků. Spoilerů se nebojte.

„Do hlubin vesmírné prázdnoty se nevydá jen naše věda a technika; ale také naše lidskost a naše krása v osobě Jakuba Procházky, prvního kosmonauta z Čech, který vynese duši naší republiky ke hvězdám. Dnes se konečně a absolutně ujímáme vlády věcí svých.“

„Potřebuju se z tebe vyspat. Jako z žaludeční nevolnosti.“

Jedna z končetin mu vězela v prázdné sklenici od obří Nutelly. „Ty jsi mi snědl dezert,“ vyčetl jsem mu. „Omlouvám se. Nenašel jsem žádná ova ptačího typu. Toulal jsem se po okrajích tvé paměti – jenom chviličku, věř mi – a začal jsem být to, čemu tvůj druh říká deprimovaný.“ „Přece jsem ti říkal, že si nepřeju, abys to dělal.“ „Je výborná, tahle pomazánka Nutella. Chutná a krémovitá, jako larvy štoma tam u nás. Rozloupnou se a vysaje se z nich tuk.“

„Ty tady jsi,“ hlesl jsem. „Ano, jsem,“ odpovědělo to. Pustil jsem nohu toho tvora a prudce ucouvl. Křečovitě jsem se chytal rukojetí na zdi. „Rád bych měl schopnost pomoci ti v tvém emocionálním rozrušení, hubený člověče. Nemohu ti nabídnout útěchu Nutelly, protože jsem ji právě zkonzumoval.“

Otevřené dveře ledničky i poličky kolem byly pomazané tenkými čokoládovými šmouhami, po místnosti plulo bílé víčko prasklé vedví a přede mnou ve vzduchu visel ten tvor a dvěma nohama se ryl ve sklenici Nutelly. Několikrát zamrkal a pak mi ji nabídl. „Stydím se,“ řekl. „Zdá se, že jsem přestal být schopen odolávat svým popudům, pokud jde o pozemské lískové oříšky.“

„Tak jděte do prdele i s tou svou spravedlností. Minulý týden jednu z našich koček přejelo auto. Kam si mám dojít pro odškodnění? Někdy se prostě stane, že lidi za svoje chyby nezaplatí.“

O tom Elvisovi nikomu neříkej, varoval při snídani. To byla jeho oblíbená věta. Když se o někom zjistilo, že poslouchá západní hudbu, předvolali ho k výslechu, celkem nic vážného (i když dnes si říkám, co pro něj asi to celkem nic vážného znamenalo?), jen místnost s malým okénkem a soudruh, který se přátelsky vyptává, proč podezřelému nestačí ke štěstí hudební nabídka matičky sovětské Rusi.

Propagační skupina naší vlády – většinou vypadali jako realitní makléři s čerstvou licencí a prakticky nikoho z nich jsem neznal osobně – objížděla Evropu a mluvila o mé statečnosti, o tom, jak důležité je udržet při životě program vesmírných výzkumů a jestli mám radši trenýrky, nebo slipy.

„Láska vám kazí ten přepych, že se můžete rozmnožovat podle vlastní volby.“

Nevzal jsem tu práci pro směšnou částku univerzitního platu nebo pro pochybnou čest známkovat práce studentů prvního ročníku, z nichž profesora bere čert a „jímá existenciální zoufalství“.

Chtěl jsem vidět, jak se Bůh dotýká vesmíru, jak prostrčí paži černým závěsem a zatřese nitkami, na nichž jsou zavěšeny planety. Důkaz.

Jsem kosmonautova manželka. Můžu ráno smažit palačinky, jít do práce, vrátit se domů, jít do fitka, uběhnout svých pět kilometrů a dělat dřepy, ale v noci, v posteli, jsem jen půlka dvojice rozdělené výpravou nikam.

Mohl bych si pořídit slepice, kvůli vajíčkům, a protože slepice nic nepředstírají. To jsou takoví dinosauříci.

A především bych chtěl poděkovat čtenářům knih za to, že už stovky let udržují tenhle rozhovor.