#beletrie

[pepikhipik]

Knižní tip Františka Kalendy

Jestli si chcete udělat lepší představu o fungování brazilské vojenské diktatury (1964-1985), přečtěte si tuhle skvělou knížku. Je to neskutečně silný příběh otce hledající svou dceru, jež patří mezi stovky lidí, kteří v tomto období "zmizeli" - byli brutálně zavražděni.

Kucinski čerpá ze zkušenosti s vlastní sestrou, profesorkou chemie, kterou v období diktatury zavraždili. Mimo jiné výtečně popisuje mechanismy fungování vojenského režimu, způsob vyvolávání strachu a nejistoty, kolaboraci...

Přijde mi to zajímavé i z hlediska podobností s naším vlastním komunistickým režimem. Pronásledování je jen obráceno naruby - nehledají se "západní agenti", ale skuteční i domnělí "komunisté". Cílem se může stát kdokoli, kdo jen trochu vystupuje z řady, odváží se ozvat.

Většina společnosti se uzavírá do svého světa, depolitizuje se. Odvážná menšina odporuje - se zbraní v ruce nebo nenásilně. Nutno dodat, že Brazílie nikdy neměla tak brutální diktaturu jako sousední Argentina nebo vzdálenější Chile.

Ale i tak je strašné, že drtivá většina pachatelů těchto zločinů nebyla nikdy potrestána.

Zajímavý rozměr mimochodem knize dodává židovský původ hlavní postavy - a ostatně i samotného autora. Otec sotva unikl pronásledování v Evropě, jen aby nakonec přišel o dceru v zemi, která mu poskytla azyl.

Autor textu: František Kalenda

[pchmck]

Čtyři překvapivá fakta o Janu Sladkém Kozinovi

Objevte skutečný příběh Jana Sladkého Koziny (popraven 28. listopadu 1695): vážený sedlák, právní bitva, mýtus kletby a Jiráskovo přetvoření legendy. Lomikare, do roka a do dne! Čtyři překvapivá fakta o Janu Sladkém Kozinovi, která změní váš pohled na legendu „Lomikare, do roka a do dne!“ Téměř každý Čech zná tento vzdorovitý výkřik, údajná poslední slova vůdce chodských rebelů Jana Sladkého…

Čtyři překvapivá fakta o Janu Sladkém Kozinovi

[pchmck]

Přiznání pod Měsícem - LIBER SINE BIBLIOTHECA

Lyrická novela o muži, který čelí tichému soudu společnosti, paměti i vlastního svědomí. V pěti kapitolách sledujeme Marka – bývalého šansoniéra, který se po letech mlčení vrací do města, kde byl kdysi milován i zatracován. Rudá růže v klopě, prázdné jeviště a zpěv pod rozbitým měsícem – to vše tvoří jeho přiznání.

[pepikhipik]

Jak psát knihy o citlivých tématech

📚 ,Obětí se může dotknout, když to provedete banálně,‘ říká filozof 💬 „To, že si někdo půjčí motiv, není ani špatně, ani dobře, záleží na tom, jak se to provede,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz filozof Tomáš Koblížek z Filosofického ústavu Akademie věd České republiky ⬇️

Svět literatury v květnu rozvířila debata o knize Aleny Mornštajnové Les v domě a údajné inspiraci skutečným příběhem malířky Toy Box. Více než rozřešení přinesla kontroverze řadu otázek o tom, jak v umění přistupovat k citlivým tématům. „To, že si někdo půjčí motiv, není ani špatně, ani dobře, záleží na tom, jak se to provede,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz filozof Tomáš Koblížek. Upozorňujeme, že předmětem rozhovoru je i zápletka románu.

Jak psát knihy o citlivých tématech? ,Obětí se může dotknout, když to provedete banálně,‘ říká filozof

Jak psát knihy o vážných tématech či osobních traumatech? Kdo má přednostní právo hovořit o sexuálním násilí nebo holokaustu? Pro iROZHLAS.c

Polimika kolem knihy Les v domě

"Píšu o podobách zla, o těch zjevných i nenápadných"

Diskuse o tom, zda se Alena Mornštajnová nechala či nenechala inspirovat článkem Toy Box, je zatím nevídaně tribalistická. Kamila Kudlvasro

[pepikhipik]

Rob Halford a Ian Gittis Biblical Metalová bible podle Roba Halforda

Metalový bůh Rob Halford - hlavní zpěvák skupiny Judas Priest a autor kritiky oceňované a čtenáři milované autobiografie Doznání rockera - přináší opět, tentokrát v bibli hard rocku a heavy metalu, své upřímné a otevřené vyprávění, živý pohled a smysl pro humor. V knize Biblical, která je jakýmsi manifestem a soupisem zákonů a pravidel, Halford sdílí své názory, vzpomínky a anekdoty týkající se všech aspektů rokenrolového hraní a životního stylu, od koncertů a turné, groupies a tour manažery po tetování, paroháče, skládání a drogy. V uvolněném a upřímném tónu se v této "Knize zjevení" mísí vážné a hluboké kousky s rozmarnými úvahami, ale také ponaučeními, která si autor osvojil za padesát let svého hudebního života. Biblical je metalové svaté písmo, které fanoušky všemohoucími rockovými cestami převede do zákulisí a pak zpátky k jejich sbírkám nahrávek.

Z angličtiny přeložil Milan Janeček.

https://volvox.cz/knihy/evokace/halford_gittis_biblical.php

[pepikhipik]

Esej o životě a díle ruského spisovatele Vladimira Sorokina z pera Libora Dvořáka

Jen málo ruských autorů budí takové nekritické nadšení u jedněch a nevraživé odsudky u jiných jako ruský konceptualista a postmodernista Vladimir Sorokin (*1955). Tento autor a jeho tvorba (společně třeba s Ludmilou Ulickou a Viktorem Pelevinem) patří v ruské literatuře moderní doby už po desítky let ke světově nejproslulejším a nejsledovanějším.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů nevystudoval Literární institut Maxima Gorkého, ale Moskevskou vysokou školu ropného a plynařského průmyslu. V této branži však nikdy nepracoval a jako začínající spisovatel se stal redaktorem známého sovětského časopisu pro mladou literaturu Směna. Odtud byl nucen už po roce odejít. Důvod? Odmítl vstoupit do komsomolu – a dlužno podotknout, že to si tehdy troufl jen málokdo. Jinak není zrovna všeobecně známo, že působil také jako výtvarník, k čemuž se v poslední době zase vrací. Každopádně už v mládí ilustroval a graficky upravil na padesát knižních titulů.

Ostatně postoj ke komsomolu a ke všemu komunistickému, na co Sorokin už jako mladý muž narážel, v něm zůstal po celý život. Svědčí o tom ostatně i nejnovější esej Monstrum z minulosti, který spisovatel napsal hned na počátku války Ruska proti Ukrajině, z něhož tu budeme průběžně citovat, abychom jím tento text prokládali jako intarzii.

Když roku 1999 nemocný Jelcin posadil Putina na ruský mocenský trůn, byla jeho tvář sympatická, možná dokonce přitažlivá, a jeho rétorika zcela zdravá. Mnozí měli dojem, že na vrchol ruské mocenské pyramidy stoupá inteligentní úředník, jemuž je jakákoli pýcha či povýšenectví cizí, a zároveň moderní člověk, který chápe, že postsovětské Rusko před sebou má jen jednu jedinou cestu perspektivního rozvoje – demokracii. Hodně o ní ve svých prvních interview mluvil a sliboval ruským občanům pokračování reforem, svobodné volby, svobodu slova, dodržování lidských práv ze strany moci, spolupráci se Západem, ale hlavně střídání osob v nejvyšších úřadech.

„Nemám v úmyslu se toho křesla křečovitě držet!“ prohlásil tehdy Vladimir Putin. V Rusku, jak známo, lidé, stejně jako kdysi, slovům a zevnějšku svých vládců většinou skálopevně věří. No a tenhle člověk byl, řečeno s Gogolem o jeho hrdinovi z Mrtvých duší, „v každém ohledu příjemný“: otevřený v komunikaci, snažící se každému porozumět, seriózní, ale zároveň vybavený smyslem pro humor, a dokonce i sebeironií.

V té době ho někteří politici, intelektuálové či politologové, kteří jsou dnes zuřivými odpůrci Putina a jeho systému, jednoznačně podpořili, a leckdo z nich dokonce ve snaze pomoci mu k vítězství v nejbližších volbách vstoupil do jeho předvolebního štábu. A on zvítězil. Jenže osudový prsten moci už okoval jeho prsteník a konal své zhoubné dílo – v tom na první pohled sympatickém a živém člověku se začalo zvolna rodit imperiální monstrum.

Ale pokročme dále v líčení Sorokinových životních osudů. Jako spisovatel se formoval během umělecky velmi zajímavých osmdesátých let minulého století, během nichž se tehdejší Sovětský svaz zcela zásadně proměnil. Roku 1985 vyšel v pařížském nakladatelství Syntaxis jeho román v dialozích Fronta; jeho děj se odehrává v klasické sovětské frontě, o níž básník Jevgenij Jevtušenko svého času prohlásil, že je to „nejodpornější projev sovětské epochy“. Bazální absurdita situace lidí v této frontě čekajících spočívá v tom, že nikdo z nich neví, na co se ta fronta vlastně stojí…

Ostatně – co je garantem už půltisícileté konstrukce, na jejímž půdorysu se v Rusku vládne, ať už v čele státu stojí car, imperátor, generální tajemník, nebo autokratický prezident? Právě toto je jedním ze Sorokinových stěžejních prozaických témat:

Moc v Rusku má podobu pyramidální. Tuto pyramidu v 16. století zbudoval Ivan Hrozný – ambiciózní krutý car, zmítaný paranoiou a mnoha charakterovými kazy. Ten za pomoci své osobní gardy, zvané opričnina, ruský stát krvavě a tvrdě rozdělil na Moc a Lid, na našince a cizáky, mezi nimiž vyhloubil hluboký příkop. Svazek se Zlatou hordou ho přesvědčil, že velké Rusko je možné spravovat jediným způsobem: jako okupační moc na tomto obrovském obsazeném území. Moc s manýrami okupanta musí být silná, krutá, nepředvídatelná a pro lid nepochopitelná. Lid smí jen poslouchat a kořit se. A na vrcholu té temné pyramidy sedí jeden jediný člověk vybavený absolutní mocí a všemi právy.

Je to paradox, ale za těch pět století se princip ruské státní moci nezměnil. Což považuji za největší tragédii naší země. Středověká pyramida tady celou tu dobu neochvějně stála, měnila svůj povrch, ale ne konstrukci. A na jejím vrcholu vždy seděl jeden jediný ruský vládce – Petr I., Nikolaj II., Stalin, Brežněv, Andropov… Dnes tam už přes dvě desetiletí trůní Putin. Starý slib porušil a svého křesla se drží ze všech sil.

Mocenská pyramida vladaře intoxikuje absolutní mocí. K nejvyššímu mocipánovi a jeho suitě vysílá archaické, středověké vibrace: „Jste páni této země, jejíž celistvost se dá zachovat jedině silou a krutostí. Buďte neprůzrační jako já, nelítostní a nepředvídatelní. Dovoleno je vám všechno, musíte v obyvatelstvu vyvolávat strach a strnulou hrůzu. Lid vám nemusí rozumět, ale musí se vás bát.“ Soudě podle posledních událostí Putina zcela opanovala šílená myšlenka obnovy Ruského impéria.

Co k tomu dodat? Středověkou konstrukci pyramidy bohužel nezbořil ani Jelcin, jehož k moci vynesla perestrojková vlna. Ten také jen obnovil její povrch, takže místo chmurného sovětského betonu tu najednou byla křiklavě barevná plocha, tvořená reklamou na západní zboží. V Jelcinovi pyramida moci prohloubila jeho nejhorší povahové rysy: svéhlavost, hrubost i alkoholismus. Jeho tvář se proměnila v těžkou, nehybnou, hrubě povýšeneckou masku.

Během svého panování právě Jelcin rozpoutal nesmyslnou válku s Čečenskem, které se hodlalo od Ruské federace odloučit. Pyramidě, již vystavěl Ivan Hrozný, se podařilo probudit v dočasném demokratovi imperialistu: jako pravý ruský car vyslal na Čečensko tanky a bombardéry, čímž čečenský národ odsoudil k útrapám a obětem.

Jelcin a budovatelé perestrojky v jeho okolí nejenže proklatou pyramidu moci nezbořili, ale na rozdíl od poválečných Němců, kteří během 50. let mrtvolu svého nacismu pohřbili, oni nepochovali ani svou sovětskou minulost. Zdechlinu tohoto netvora, který zničil desítky milionů životů vlastních občanů a vrátil zemi o 70 let zpět, jen odhodili do kouta – však shnije sama. Jenže se ukázalo, že zdechlina je nanejvýš životaschopná.

Vraťme se ještě do Sorokinových literárních začátků. Nesmírně zajímavým juvenilním textem je román Třicátá Marinina láska z prostředí sovětského disentu. Sorokin ho psal na počátku 80. let, konkrétně za tajemnické vlády bývalého šéfa KGB Jurije Andropova. Ten sice panoval se smrtí na jazyku, která na sebe také nenechala dlouho čekat, ale jak se Sorokin přiznává, duch jisté beznaděje, který z tohoto románu čiší, byl dán tím, že tehdejší mladá sovětská inteligence měla dojem, že „sověty jsou tu navždy“.

K tomu snad podotkněme, že „sověty tu sice nebyly navždy“ (na čas je vykořenila Gorbačovova perestrojka a poté Jelcinovy „drsné devadesátky“ s jejich pokusy o politickou i hospodářskou reformu největší země světa, o nichž byla právě řeč), jenže Putinovo téměř čtvrtstoletí u moci i nejnovější politická praxe, umocněná válkou, vedou k návratu do sovětského temna.

Mocenská pyramida se rozvibrovala a ty vibrace zastavily čas. Země jako obrovitá kra vyplula do minulosti, nejdřív do sovětské a pak do vyloženě středověké. Putin prohlásil, že rozpad SSSR je největší geopolitickou katastrofou 20. století. Pro všechny normálně uvažující sovětské občany to přitom bylo vyložené štěstí – po celé zemi jste nenašli rodinu, přes niž by se nepřevalilo rudé kolo stalinských represí. To zničilo miliony životů. Desítky milionů občanů zažily otravu chimérou komunismu, neuchopitelné ideologie, která od lidí požadovala mravní i fyzické oběti.

Jenže Putin ze sebe nedokázal vypudit důstojníka KGB, jehož učili, že Sovětský svaz je naděje celého pokrokového lidstva, kdežto Západ je nepřítel, který je schopný jedině nás morálně rozložit. Stroj času spustil obráceným směrem, vrátil se tak do let svého sovětského mládí a postupně donutil všechny poddané, aby se tam vrátili taky.

Jakmile Putin získal moc, začal se měnit a ti, kteří ho zpočátku vítali, postupně pochopili, že tyhle proměny Rusku nevěští nic dobrého. Televize NTV byla rozdrcena, jednotlivé televizní stanice začaly přecházet do rukou Putinových souvěrců, zavládla v nich tvrdá cenzura a Putin se ocitl mimo jakoukoli kritiku.

Zatčen a na deset let uvězněn byl Michail Chodorkovskij, šéf nejbohatší a nejúspěšnější ruské soukromé firmy. Jeho společnost JUKOS rozkradli Putinovi kamarádíčci. Smyslem této „zvláštní operace“ bylo poděsit další ruské oligarchy. A to se podařilo: leckteří odjeli do zahraničí, ale ti zbylí přísahali Putinovi věrnost a z leckoho z nich se staly jeho „peněženky“.

Z novější a nejnovější tvorby na sebe upozornily především romány Den opričníka, Cukrový Kreml, Vánice, Telurie a nejnověji Doktor Garin. Především prvně jmenovaný text je opravdu světoznámý a je považován za velmi přesné alegorické zobrazení osobnosti Vladimira Putina a jeho doby. Sorokin častou nálepku jakéhosi politického vizionáře odmítá a tvrdí, že jeho romány jsou jen a jen beletristickým ztvárněním světa, který kolem sebe vidí. Jak ovšem v Praze při křtu Dne opričníka v roce 2009 uvedl, jeden jeho přítel historik řekl: „Na to, že to nejsou politické vize, ti to až pozoruhodně vychází…“ Zřejmě právě proto je v proputinovských kruzích odmítán, až hanoben.

Zhoubnost mocenské pyramidy spočívá v tom, že vládce sedící na jejím vrcholu přenáší svou psychosomatiku na veškeré obyvatelstvo země. Putinova ideologie je velmi eklektická: úcta ke všemu sovětskému sousedí s feudální etikou a Lenin zase s carským Ruskem a pravoslavím.

Za Putinova oblíbeného filosofa je přitom považován Ivan Iljin – monarchista, ruský nacionalista, antisemita, ideolog bílého hnutí, jehož Lenin v roce 1922 ze sovětského Ruska vypudil a který závěr svého života strávil v emigraci. Když se v Německu dostal k moci Hitler, Iljin ho jako vůdce vřele vítal, hlavně za to, že „zastavil bolševizaci Německa“. „Kategoricky odmítám hodnotit německé události posledních tří měsíců z pohledu německých Židů…,“ psal tehdy.

Když ale Hitler prohlásil Slovany za rasu druhé kategorie, velmi se ho to dotklo a za kritiku führera se dostal až na gestapo, odkud ho vysvobodil Sergej Rachmaninov. Hned nato se přestěhoval do Švýcarska. Ve svých statích Iljin vyslovoval naději, že po pádu bolševismu se v Rusku vynoří jeho vlastní vůdce, který velkou zemi pozvedne z kolenou. „Rusko zvedající se z kolenou“ je oblíbený slogan Putina a jeho putinistů. Stejně jako Iljin se opovržlivě vyjadřuje o ukrajinském státu, „který vytvořil Lenin“.

Ve skutečnosti není tvůrcem nezávislé Ukrajiny Lenin, ale Ústřední rada v lednu 1918 hned poté, co Lenin rozehnal Ústavodárné shromáždění. Tento stát se zrodil kvůli Leninově agresi, nikoli jeho zásluhou. Iljin byl přesvědčen, že pokud po bolševicích nastoupí do čela Ruska moc „protinárodní a protistátní, servilní vůči cizákům, rozvracející zemi a vlastenecky vykastrovaná, která nehájí výlučně zájmy velkého ruského národa a místo toho dá prostor všelijakým zprostituovaným Malorusům, jimž se o státnost postaral Lenin, pak revoluce neustane, ale vstoupí do nové fáze záhuby, způsobené západním rozkladem“.

Jedna důležitá poznámka – Sorokin, a to v podstatě jakýkoli, se nečte právě snadno. O příznačné čtenářské náročnosti jeho textu známý český rusista Tomáš Glanc před časem napsal: „Na čtenáře se Sorokin neohlíží, nijak zjevně s ním nepočítá a v určitém smyslu ho dokonce zastupuje. Své ‚čtenářství‘ ovšem rozhodně nepředkládá jako pasivní nebo nezaujatou skrumáž slov: vlastní kompozicí, vlastním autorským prožitkem proměňuje i citaci v tvůrčí čin. Nicméně jako každé čtení, i četba psaním představuje výpověď výrazně jedinečnou, osobní.“

A úplně na závěr jedna osobní zpověď. Když jsem byl před časem v jednom rozhovoru požádán o svůj názor na tvorbu autora, jehož dílo dlouhá léta s velkým zaujetím překládám, odpověděl jsem: „Už jako jeho čtenář jsem byl velkým Sorokinovým fandou – a tady vlastně rozdíl mezi čtenářským a překladatelským vnímáním autorova díla skoro nevidím. Fascinuje mě jeho schopnost střídat styly a psát prózy nejen velmi moderní a postmoderní, ale i skoro klasické (příkladem posledně řečeného je pro mě v každém případě Vánice).“ Mimochodem prakticky totéž platí i o Doktoru Garinovi.

Jak jsme už několikrát konstatovali, Sorokin samozřejmě patří do první řady Putinových odpůrců, ale v předchozích letech, podobně jako další autoři soustavně kritizující jeho režim (Ulická, Alexijevičová) a vlastně i další umělci, nijak ohrožen nebyl – Putin si byl dobře vědom toho, že jeho tvorbu stejně čte jen ta výseč ruského obyvatelstva, která si rovnou myslí to, co on sám.

To se ale v posledním roce dramaticky proměnilo a za kritický postoj k válce vás Putin může odměnit i 15 lety vězení. Proto Sorokin i se ženou (podobně jako mnozí další) odjel do Berlína a prohlásil, že se do Ruska vrátí, až tam bude vládnout někdo jiný a jinak. Ovšem kdy to bude, to se dnes dohlédnout nedá…

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.

Zdroj: FORUM 24

Vladimir Sorokin: spisovatel v zápase s ruskými monstry na vrcholu temné pyramidy moci | FORUM 24

ESEJ / Jen málo ruských autorů budí takové nekritické nadšení u jedněch a nevraživé odsudky u jiných jako ruský konceptualista a postmoderni

[vosheb]

Stepní vlk - Hermann Hesse (interpretace)

 Obtížnost jednotné interpretace a vliv F. Nietzsche

Výkladů samotného díla Stepní vlk se naskytuje celá řada. Je to tak mnohovýznamový příběh, že objevit úplnou podstatu je prostě nemožné. O tom je vlastně i pesimistický motiv knihy, že svět už lepší nebude a my v něm musíme přijmout fakt s konečností a nepoznáním pravdy (jak to líčí novodobí myslitelé v čele s Husserlem). K pochopení alespoň některých základních myšlenek nám pomůže autorova doba a jeho životní situace. Text v sobě nese mnoho filosoficko-psychologických témat, které se postupně vzájemně doplňují. Hlavní příběhová rovina se točí kolem protagonisty Harryho Hallera. Jde o samotnou projekci autorova života a jeho myšlenek. Koncept knihy je čistým odkazem na myšlení Fridricha Nietzsche. Harry je stvořen do světa, který pro něj má dystopický charakter. Neexistuje zde žádné východisko a zdá se, že jediným možným řešením je smrt. Dále se na Nietzscheho odvolává tím, že člověk je ze své podstaty vinen, přičemž samotná vina se během života sytí. Z toho mohu usoudit, že Harryho existence spočívá v tom, že žije proto, aby se trápil. Jak je z autorova života patrné, tak má sklon k východní filosofii, z čehož vyvěrá, že má pochopení pro duchovní cestu. Tato cesta je v první polovině knihy převrácená a zanechává čtenáře hluboko ve skeptickém náhledu. Cesta zde značí proud vznikání, ve kterém nejde plout proti proudu. Zároveň zmiňuje, že cesta k Bohu (míněno pravdě) vede jen dál do viny a stále hlouběji do vývoje lidství. Tím se vytváří kolektivní nesvoboda, ze které chce Harry neustále uniknout, přestože je na ní závislý. Z tohoto pohledu je cílená pozornost na přílišnou individuaci. Jeho empirické vyčlenění z něj dělá psance, který si potrpěl na svou nezávislost vůči společnosti. Zároveň to je prototyp romantika vzpírajícího se technologickému pokroku. Zmítán ve svých přehnaných emocích a náladách se zdá, jako by si vytvořil maniodepresivní poruchu. Ta je zde vyjevena v oblasti dichotomie duše, která je utvářena množstvím vlivů na Harryho cestě za duchovní svobodou. Tato svoboda je v první části definována jako smrt, která je nutná. Ve druhé už má svoboda střízlivější charakter a je chápána jako láska ke svému osudu a tím porozumět svému údělu. Tento motiv je taky Nietzschovský a mohli bychom ho popsat latinskými slovy Amor Fati. Ve zkratce to znamená, že se musíme spokojit s nedokonalou skutečností a alespoň pracovat na vlastním obrození. To je podmíněno v diskurzu mezi dionýským a apollinským principem, mezi kterými je důležité nalézt nutný soulad.

 Sny o J.W. Goethem a nutné vystřízlivění

Stejně jako Nietzsche i Hesse bojuje s měšťáckou třídou. Vadí jim její průměrnost a bezduchý konzumní charakter. Nevidí v ní uspokojení a trápí je absence čehosi vznešeného. Místo toho se uzavírají do svého intelektuálního světa a věří v individuální poznání pravdy, aby povznesli svého ducha. Skrze rozum chtějí dát věcem řád, přičemž si neuvědomují, že to je nad jejich síly. Přirovnal bych to k větě: chtějí se dotknout Boha (pravdě) a za trest je srazil k zemi. Tento pád je v nekonečné rozpínavé existenci nevyhnutelný. Člověk touto snahou dojde k jakýmsi ideálům, které jsou přehnané a pro praktický život nepřijatelné. Harry Haller žije ideály předchozí doby v době nové - plné nicoty a zábavy. Jeho společností není tento svět, nýbrž vyšší nereálný svět nesmrtelnosti. To dokládá i samotný rozhovor s Goethem. Nicméně právě v tomto rozhovoru dochází k postupnému vyvrácení Harryho pesimistického nahlížení na svět kolem sebe. K tomu je zapotřebí, aby se Goethe snížil na úroveň prosťoučkého Harryho a následně uvedl, co nesmrtelnost znamená a co ji předchází. Stejně jako Harry, tak i Goethe poznal a procítil pochybnost ohledně beznadějnosti lidského života. Je to tíha existencionalismu, která nás odsuzuje k pomíjivosti. Toto postupné uvadání Harry vnímá jako marnost lidské existence a obrací pozornost k vyšším ideálům, které nás přesahují. Přesto sám uvadá v konzumaci těchto vznešených hodnot, čímž se dostal do intelektuální zlaté klícky. To se mu Goethe snaží vysvětlit. Tuto klícku popisuje jako příznak diletantství a působením lidské slabosti, která přes svou přílišnou vážnost přestala vidět krásu a přestala umět žít. Je to rozum, který nás tíží, stejně tak jako technologické směřování společnosti, potažmo chceme-li v dnešní době také vědecké poznání. Goethův přístup je optimistický. I přes toto uvědomění se snaží najít nádheru okamžiku a dát mu plnou hodnotu. Goethe si, stejně jako Harry, všímá městského folklóru, který kopíruje urbanizaci a modernizaci. Tím je předefinována skutečnost žité každodenní kultury. Zatím co Goethe z ní čerpá, tak Harry ji soudí a dokonce i kritizuje samotného Goetha za přílišnou neupřímnost. Tím (jak se píše v knize) je míněna mumifikace, která zakrývá zmíněné existencionální poznání. To zaobaluje do vznešené estetické formy, která je sama o sobě účelná. Přes veškerou pomíjivost je přesto jeho dílo natolik přítomné. Zde si vypomohu Goethovým citátem: ,,Protože lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem, touží tolik po lepší budoucnosti a koketují tolik s minulostí.” Tady se na chvíli zastavím a to hned z mnoha důvodů:

1) Harry je ztělesněním tohoto citátu. Je mu padesát let, čili se nachází na sklonku “nejlepších” let. Jeho perspektiva je smrt a jeho hlava je zahlcena zaniklou minulostí.

2) Zaniklé ideály se staly jeho vnitřní dočasnou libostí, která sytila jeho trápení. Takováto snaha o vznešenosti ducha je milná a postrádá empatii. ,,Abychom i my žili novým životem” (Řím 6,4) (...) ,,v novosti ducha a ne v zastaralosti litery” (Řím 7,6).

3) Hesse ve Stepním vlku píše, že měšťák upálí jako kacíře zločince toho, komu pozítří postaví pomník. Tím potvrzuje ošemetnost vypjatého individualismu. V tomto kontextu mě napadá nepřímá literární aluze na Milana Kunderu. Jak píše ve své knize Nesmrtelnost, tak je potřeba se stát duchaplnými spojenci svých vlastních hrobníků. Tento princip přijetí změny je patrný právě v druhé části Stepního vlka.

4) V dnešní době bych to pojmenoval laickým souslovím: Terapie populární kulturou. Je důležité porozumět novým trendům, které s novými generacemi přicházejí. Případně bychom  k nim měli být shovívaví.

5) V konečném důsledku i Harry Haller přijme změnu postoje k vnějším rozporům  a zjistí, že se jedná pouze o jeho vlastní rozpor vnitřní a že je třeba ocenit a užívat si momenty všedního života, a přitom v nich rozeznávat vyšší smysl, hodnoty a krásu.

6) Mnoho recenzentů naráží na fakt, že knize porozumí převážně starší generace, která už tento předěl zažila a uchyluje se k zdánlivé nostalgii. Proto se částečně interpretace liší. Nicméně síla sdělení koreluje právě někde mezi těmito názory a nutně se nevyžaduje divákova zkušenost. Naopak, i mladý čtenář může vnímat vlastní pozici na přelomu doby minulé a současné (společenský vývoj).

 Literární parabola k psychoanalýze K.G. Junga

Veliká polemika a rozporuplné názory se odkazují k tzv. ,,bráně” do druhé části Harryho příběhové roviny. Samotná brána nese název: ,,Vstup ne pro každého” - “a jen pro pomatené”. A ano, najednou se vše převrátí a rozehraje se úplně jiná hra, ve které je Harry veden jak v nějakém psychedelickém snu. Čtenáři nemusí být zcela jasné, zda se jedná o přelud, či o co vlastně jiného. Samotný text je koncipován poměrně narativně a mohl bych s nadsázkou poznamenat, že se jedná o zajímavou zápletku, která v díle rozkřeše příjemný surrealistický nádech. Avšak, tato záměrná změna v autorově stylu přináší vhled do psychologie protagonisty, čímž by dílo mohlo být žánrově zařazeno do magického realismu. Forma podléhá obsahu, který si žádá nutné rozšíření abstraktního myšlení. Pokud k tomu přistoupím psychoanalyticky, tak se jedná o propracovaný narativní děj, kterým je dopomáháno k externalizaci Harryho traumatu. Přesněji vzato jde o jakousi terapii. ,,Aby byl Harry takového smíření schopen, musí se nejprve setkat se svým alter egem Hermínou, která ho uvede do způsobu života, jakým prve opovrhoval.” Hermína je bytost, kterou potkal v baru, když už mu je úplně nejhůře. Zná Harryho celou osobnost, čímž si získá plnou jeho pozornost. V ten večer si stvrdí slib, že on ji bude poslouchat ve všem a na oplátku až se do ní Harry zamiluje, tak ji bude muset zabít. Tento princip plně odpovídá tomu, co by člověk řešil během psychoterapeutických sezení. V první řadě jde o pochopení sebe sama a svého problému. Jakmile přijme svoji minulost (trauma) s láskou, tak teprve potom ji může zcela odstřihnout a tím se vysvobodit. V tento moment se Harry stává pomyslným klientem Hermíny. Ta se staví do role psychoterapeuta a průvodce jeho potlačené minulosti - nevědomí. Tento fenomenologický obrat otevírá vnímání úplného rozhledu Harryho zkušenosti a snaží se pochopit jeho smysl. Je to připodobnitelné k odbornému pojmu psychická realita, kdy člověk slyší různé hlasy, které pramení z člověka samotného a narušují jeho existenci. Tím se dostávám k tomu, proč se Harrymu říká Stepní vlk. Jedná se o metaforu spjatou s jeho emocemi, čímž se trauma snáze identifikuje.  Jestli je Hermína též jen výplodem jeho mysli (pouhým hlasem) nechám na každém zvlášť, protože to je irelevantní. Bezesporu se jedná o funkční dramatickou postavu, která má za úkol integrovat Stepního vlka a vrátit mu kontrolu nad svým životem.

Pro naší interpretaci nám postačí přijmout fakt, že Hermína a posléze i Pablo jsou kvazi personifikované archetypy Harryho protipólu. Zprvu proti nim bojuje jak poblázněný Don Quijote hájící si své přehnané ideály. *1 Avšak, přes svůj slib se začíná odevzdávat lekcím radosti a prožitku. Důležitou myšlenkou je uvědomění, že život není hrdinská báseň (nic od nás nepožaduje). Harry jako jedinec stejně nic nezmění a jediné co může ovlivnit je jeho postoj (ve smyslu způsobu vidění) vůči svému pocitu nepatřičnosti, protože utrpení samo o sobě nemá žádnou mravní kvalitu.

Kvalita života pramení v umění prožívat přítomnost, nikoliv v její analýze. Tento princip ztělesňuje zmíněný Pablo. Jeho lze vnímat jako čistou a nezatíženou bytost odkazující na dětskou nevinnosti. Nemá žádnou potřebu soudit ani kritizovat a svým způsobem připomíná vyrovnaného mudrce. *2 U Pabla neexistuje čas, jen pouhá přítomnost. V tomto nepodléhání času mohu zřít věčnost, po které Harry tolik toužil. Jedná se o nepozemský svět věčných hodnot (spojení se s božskou substancí).

Všechny předchozí úvahy směřují k nejednoznačnému vyústění. Tím je magické divadlo, do kterého ho Pablo zavede. Je to takový svět za zrcadlem a je tam poslán proto, aby se konfrontoval se svými předchozími Já, která jsou součástí jedné osoby - Harryho. Je nucený k vytvoření si nadhledu nad sebou samým. Je to tak absurdní konstrukt, že jediným východiskem je se přestat brát vážně. Lidská bytost je složena z tolika osobností, že umět je brát všechny vážně je zkrátka nemožné. V tomto momentě se Harry ocitá ve svém nevědomí, ve kterém se postupně seznamuje s dílčími osobnostmi. Aby jeho roztříštěná duše znovu ustanovila celek, musí dovolit všem osobnostem znovu splynout do jedné. Motiv šachových figur a šachovnice demonstruje jeho budoucí úkol. Každá figurka je část jeho samotného. K tomu, aby člověk vyhrál nad životem, tak je důležité umět vést a ovládat všechny figury. Ve výsledku jde jen o jakousi hru, které máme porozumět a následně si ji i užít. A v době, která tolik trpí psychickými poruchami je nutné rozšířit svou duši tak, aby byla opět schopna pojmout do sebe celý vesmír. Jedině to je cesta proti kauzálnímu řádu tvoření traumatu.

 Vošvrda Sebastian

---------------------------------------------------------------------

*1 Zde se odráží autorův postoj ke společnosti, která se mezi I. a II. světovou válkou ocitá v nestabilitě. Hermann Hesse reflektuje vypjatý nacionalismus v Německu, čímž se oslabuje jeho víra v lidi. Zároveň se vytrácí vše, co miloval. Tím pro něj krása přestala existovat. Přehnané ideály nabraly opačný směr do pozice oběti v dystopické době. Mohl bych poznamenat, že ho okolní svět přestal zajímat, čímž veškerou pozornost věnoval do rozvoje ducha. Proto je Hermína symbolem hmoty, protipólem duše.

*2 Hermann Hesse byl ovlivněn východní filosofií, proto můžeme u Pabla rozpoznat buddhistické ideály.

---------------------------------------------------------------------

TRESMONTANT, Claude. Bible a antická tradice. Praha: Vyšehrad.

KUNDERA, Milan. Nesmrtelnost: román. Vydání čtvrté. Brno: Atlantis. ISBN 978-80-7108-362-7.

http://gjk.cz/wp-content/uploads/2019/06/palice_%C5%A0t%C4%9Brbov%C3%A1_stepni-vlk.pdf [online; cit. 2022-01-28].

Adi Hasanbašič, In: Youtube [online]. 04.01.2019 [cit. 2022-01-25]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=csaWQu-0RPU. Kanál uživatele DVTV.

[kritikycz]

Martina Doležalová: Plovoucí po hvězdách - 100 %

Co dát mladému čtenáři jako dárek k pozdním Vánocům nebo do nového roku? Nejspíš druhou povídkovou knihu Martiny Doležalové s názvem Plovoucí po hvězdách. Volně provázaný cyklus dvanácti povídek se věnuje tématům lásky, vztahů a nových životních etap mladých hrdinů i hrdinek. Lehce psaná próza nás tak zavede do známých tuzemských koutů jako je pražský Břevnov nebo Klášterec nad Ohří,…- Více na https://www.kritiky.cz/martina-dolezalova-plovouci-po-hvezdach-100/