Idea inteligence v židovství
Kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?
Nedávno jsem ze své přeplněné bílé knihovny Ikea, kterou mám ve své pracovně, vyndal dvoudílný svazek knih od britského geografa Davida Harveyho, které se mimo jiné proslavil tím, že je zarytým zastánce Marxových teorií. Harvey je výborný učitel a jeho knihy i YouTube přednášky člověku odkryjí mnoho zákoutí monumentálního díla, kterým Marxův Kapitál rozhodně je. Marx je jedním ze tří židů, kteří radikálně pozměnili naše chápání moderního světa: Marx ve společenské teorii, Freud v psychologii a v neposlední řadě samozřejmě Einstein změnil pohled na to, co je to čas a prostor. Pokud chceme vysvětlit moderní svět, musíme dle mého názoru v první řadě vysvětlit, proč zrovna tyto tři pánové tak radikálně pozměnilo životy nás všech a proč jejich teorie měly a mají takovou moc se šířit rychle a intenzivně jako intelektuální virus.
Všichni tři pánové pocházejí z rodin, které v předchozích generacích byli ortodoxními židy. Většina lidí si pod ortodoxními židy představí jejích legrační oblečení, klobouky, jarmulky, u mužů vousy a u malých kluků pejzy. Tento stereotyp je jeden z mnoha stereotypů, které je založený na realitě. Stačí si zajít do New Yorku do židovských čtvrtí nebo si zajet do některých částí Jerusaléma, abychom si ověřili, že tento romantický obraz židů je stále aktuální. Málokdo se ale dnes již zamyslí nad tím, co to obnáší být ortodoxním židem. Každý věřící žid ví, že od Hospodina bylo prostřednictvím Mojžíše a následných orálních přenosů poznání všem věřícím židům dáno 613 micvot, tedy přikázání, které musí během každodenních životů plnit. I díky dvěma tisícům let evropského křesťanství ví každý průměrný, většinou ateistický školák běžné základní školy v České republice, že přikázání bylo deset. Bude mít sice o něco více problémů je všechny za sebou vyjmenovat, ale rozhodně se bude hádat o tom, že 613 přikázání rozhodně neexistuje. Navíc kdo by byl schopný něco tak přísného dodržovat?
Mojžíš na kamenných deskách sice od Hospodina obdržel přikázání deset, ale v celých pěti knihách Mojžíšových (hebrejsky Tóře) jich je dohromady právě 613. Pro moderního člověka z 21. století je nepředstavitelné, že by svůj život řídil podle tolika pravidel, které v dnešní době pro něj nemají žádný smysl. Život není o pravidlech a přikázáních, ale o svobodě, právech a benefitech, které nám poskytuje stát, že ano?
Je zřejmé, že život starodávného i dnešního ortodoxního žida je do posledního detailu řízený biblickými zákony, a tím pádem do velké míry formují jeho pohled na svět, osobnost i psychologii. Dnes by se málokdo chtěl podřizovat těmto zákonům a nemyslím si, že v minulosti tomu bylo nutně jinak. Člověk sám od sebe není bytost, která má ráda svázané ruce, naopak každý z nás přirozeněji tíhne k hedonistickému spektru vidění světa, kde hlavním cílem je potěšení, slast a naprostá volnost si dělat, co chceme. Nemá zde smysl argumentovat, jak pošetilý člověk musí být, aby si myslel, že práva někomu dají smysl života, ale takto náročné zákony nikdo přirozeně nechce dodržovat, aniž by k tomu měl dobrý důvod. Myslím si, že i v antickém, předkřesťanském světě mnoho lidí takto uvažovalo: proč bych měl dodržovat 613 hloupých zákonů a ještě si k tomu uříznout předkožku? Řekové i Římané to považovali za bláznovství a obřízku za obzvláště velkou nechutnost.
Přesto se našlo mnoho miliónů židů, kteří vše z toho dodržovalo. Již z toho důvodu byli ve srovnání s ostatními lidmi své doby výjimeční. Musíme se ptát, co vedle fanatické víry v existenci a hněv Boha vedlo židy k tomu, že podstoupili tuto psychologické vězení? Anebo jinak, jací to museli být lidé, čím se psychologicky lišili od ostatních lidí té doby, že nejen chtěli tyto zákony dodržovat, ale navíc, že toho byli schopni po celou dobu svého života?
Zkusil jsem si na vlastní kůži, zda je v moderním životě možné tyto zákony dodržovat. Víme, že již od roku 70 n. l. mnoho zákonů po zboření druhého chrámu nebylo možné dodržovat, protože se přímo týkaly ceremoniálních činností spojených s chrámovou bohoslužbou. Avšak i tak moderní člověk nemá šanci zbývající zákony dodržovat, pokud radikálně nezmění svůj život. Často zcela k nepoznání. Ve srovnání se židovskými přikázáními je křesťanské dodržování devíti zákonů, nedělní docházení do kostela a ranní a večerní modlení s breviářem opravdu hračka.
Ortodoxní židé, což jsou právě ti židé, kteří tvoří většinu židovské historie, byli vždycky velmi neobvyklí lidé svou schopností fanaticky dodržovat přikázání. Takoví lidé musí mít opravdu pevnou vůli, ale také inteligenci, aby si zařídili života takovým způsobem, jenž by byl slučitelný s náboženskými povinnostmi. Pochopitelně se během historie v židovském národě našlo mnoho lidí, kteří z nějakého důvodu nebyli, nebo přestali být schopni tyto zákony dodržovat. Pokud přestali cíleně, stali se odpadlíky a ze židovského národa sami nebo pod nátlakem vystoupili a začlenili se do majoritní společnosti, ve které židé jako minoritní skupina většinou na okraji společnosti existovali. Nesmíme také zapomenout, že židé měli od svého Boha nakázáno, že musí své děti (po většinu času bylo tím myšleno své syny) učit Bibli. Ti rodiče, kteří výchovu v Bibli zanedbávali, případně toho sami nebyli schopni, pak pro své syny nepřipravili nic pěkného, neboť hrozilo, že jejich nevzdělanost jim znemožní se stát dobrými židy a participovat na běžném židovském životě. To se skutečně také dělo a mnoho židů opustilo svůj národ a začlenilo se do jiné společnosti, protože neměli na to se naučit Bibli. Tudíž schopnost číst, pamatovat si text a obecně vést z dnešního pohledu docela akademický život bylo již v základní podobě od židů očekáváno. V roce 70. n. l. zničili Římané v Jeruzalémě druhý Chrám, a židovství se transformovalo na rabínský judaismus vedený nikoli proroky a kněžskou kastou sloužící v Chrámu, ale vysoce inteligentními rabíny, kteří měli monopol na vykládání božího slova, a tak i každodenní život celé židovské komunity. Právě během rabínského judaismu vidíme dále vzrůstající důraz na studium Bible, ale také Talmudu, což umocňuje akademický způsob života učenců, ale i běžných židů. To je něco, co ve zbytku světa bylo zcela nevídaného. Většina lidí do 18. století n. l. se živila zemědělstvím nebo řemeslem, málokdo byl gramotný a schopnost číst a psát byla privilegiem, které se dostávalo nejvyšším sociálním kruhům vzdělanců, šlechty a také chudým, ale vzdělaným křesťanským mnichům a učitelům.
Podle Seymoura W. Itzkoffa, současného psychologa inteligence a výzkumníka židovské historie, který je sám židovského etnika, již antičtí řečtí filosofové kolem roku 300 před Kristem nazývali židy národem filosofů. Do dnešního dne se podobně dochovalo v našem kolektivním vědomí a slovníku pojmenování židů jako národa knihy.
Většinou to ale říkáme bez toho, aniž bychom si uvědomili, co to reálně znamená a jak se židé od ostatních lidí zásadně liší.
Židé již 2500 let mají ve své kultuře zakořeněno, že je třeba studovat Bibli (a později Talmud) a čím lepší student Bible člověk je, tím je lepším židem. To pochopitelně vede k tomu, že židovská společnost bude společensky vyzdvihovat ty lidi, kteří budou dobrými studenty Bible a tací lidé budou mít vysokou sociální prestiž. Ať už si myslíme o židovské teologii cokoli, je nepochybně pravdou, že studium Bible nebo Talmudu je náročné. Po intelektuální stránce takové studium vyžaduje schopnost umět perfektně číst, pamatovat si text, být schopen text interpretovat, ale také argumentovat, proč ta či ona interpretace je správně. To se z dnešního pohledu rovná velmi intenzivního univerzitního studiu humanitních věd nebo studia na právnické fakultě.
Znamená to snad, že každý žid například žijící ve Štetlu kdesi v Haliči by udělal přijímací řízení na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, pokud by se naučil česky a měl dostupné potřebné učebnice a výukové materiály?
To nikoli, ale chci tím říct, že židovská kultura se rozhodně od nástupu rabínského judaismu a orientaci na Talmud začala velmi podobat kultuře, ve které se od všech dětí očekává, že se o ty zkoušky na práva minimálně budou pokoušet. A gramotnost, schopnost číst, psát, argumentovat a mluvit jim rozhodně k tomu předpoklady dávalo.
Jinak řečeno, v židovské kultuře důraz na vzdělání v Bibli vytvářel dlouhodobý tlak na inteligenci, především tu spojenou s jazykovými schopnostmi, a takový uniformní tlak na jeden typ konkrétních dovedností neexistoval nikde jinde na světě, snad až na indické brahmíny a perské zorostriánské kněží, jež okupovali specificky vyhrazenou společenskou vrstvu, od které se očekávalo, že její členové se budou věnovat intelektuální činnosti, většinou výkladu náboženských textů, a že si budou brát v manželství za partnery, kteří pochází ze stejné společenské vrstvy (viz v Indii známý příklad kastovního systému).
Pokud kulturní a společenské tlaky na určité dovednosti ve společnosti trvají delší dobu, stane se něco, na co i dnešní chytří lidé naprosto nemyslí, ať už z neznalosti nebo z ideologických předsudků: to, co na začátku bylo čistě kulturní se po určité době může stát i biologické, tedy genetické, pokud kulturní tlaky jsou silné a jejich splnění nebo neplnění je přímo úměrné úspěchu ve společnosti a možnosti mít potomky, které ponesou genetické informace těch členů dané společnosti, kteří náročné kulturní tlaky zvládli a dokázali se prosadit. Tedy, na začátku biologie dá vzniknout některým dovednostem, které umožňují tvorbu kulturních artefaktů a procesů jako jsou například Bible nebo 613 přikázání. A tyto kulturní artefakty poté mohou za určitých podmínek fungovat jako tlaky biologickou evoluci. Biologie a kultura jsou provázané.
Tento mechanismus provázání biologické a kulturní evoluce je dnes dobře znám jako Dual Inheritance Theory a mezi jeho přední výzkumníky patří antropolog a evoluční teoretik Joe Henrich z Harvardu nebo Lambros Malafouris z Oxfordu.
Celá diskuze mezi “Nature” nebo “Nurture”, tedy zda člověka ovlivňuje více kultura a výchova nebo biologie, byla od počátku mylná, protože jsme nad kulturou a biologií uvažovali jako o dvou na sobě nezávislých procesech. Díky výzkumu Dual Inheritance teorie a společné evoluce (tzv. ko-evoluce) kultury a biologie je nyní jasné, že kultura má stejný, ne-li v dnešní době větší vliv na biologickou evoluci člověka jako geografické prostředí, ve kterém člověk žije.
Tím pádem zcela objektivně, deduktivně a neemocionálně můžeme hypotetizovat, že židovské kultura a židé jakožto národ knihy nebo národ filosofů od svého prvopočátku měla, s použitím programátorského slovníku, ve svém „zdrojovém kódu“ zakódované algoritmy, které při jejich přísném dodržování vedly k tomu, že židovské kultura měla eugenické sklony, neboť privilegovala a obměňovala učence Bible či Talmudu, a tím nepřímo i inteligenci.
Ruskému historikovi žijícímu v USA, Yuri Slezkinovi, vyšel v roce 2019 český překlad knihy Židovské století. V této knize Slezkine argumentuje, že ve 20. století se většina světa stala metaforicky řečeno židy a to proto, že většina moderního světa adoptovala životní styl, které byl donedávna pouze viditelný právě u židů. Je to styl vzdělaného, gramotného, výmluvného, kosmopolitního a městského člověka, jenž své živobytí si obstarává nikoli rukama, ale svým intelektem.
Slezkine ve své výtečné knize mapuje 20. století, především historii států sovětského bloku, a ukazuje na záznamech, jak židé byli hyperúspěšnou etnickou skupinou. Data, která mě na jednu stranu šokovala, avšak nepřekvapovala, byla ta, kde Slezkine ukazoval zastoupení židů v intelektuálních, respektive bílolímečkových pracovních pozic. Tak například přestože židé tvořili přibližně 5-15 procent v daných sovětských republikách, zastávali něco mezi 40-60 procenty všech právníků, akademiků, vědců, spisovatelů apod.
Podobná čísla bychom našli i v jiných evropských státech. Například v Německu bylo nadměrné zastoupení židů v intelektuálních doménách německé společnosti natolik zjevné, že to neuniklo ani Führerovi a německému obyvatelstvu, které si židovskou nadměrnou reprezentaci vysvětlovalo pouze a jen tím, že se museli spolčit proti německému obyvatelstvu, kují pikle, bychom řekli.
Jak jen mohlo 20. století vypadat jinak, pokud bychom si všichni otevřeně přiznali, že existují nejen lidé, ale i skupiny lidí, kteří se od nás liší v intelektuálních dovednostech. Neříkám, že by to zabránilo druhé světové válce, ale možná by to zabránilo holocaustu, který nebyl ničím jiným než ztělesněnou závistí, nepochopením, pomstychtivostí německému „Volku“ vůči lidem, kteří patřili k národu, jenž již staří Řekové označili za národ filosofů...
Bude to znít kacířsky, ale zvěrstvo holocaustu možná není tak mysteriózní, jakým jej mnoho akademiků dělá. Z mého skromného pohledu se jedná o jednu z dalších manifestací toho, jak jedna skupina obyvatel převyšuje svými schopnostmi druhou, většinou majoritní skupinu obyvatel, která si to nenechá líbit a vymyslí si mnoho teorií toho, proč se té chytré minoritní skupině daří. Nikdo v minulosti, ani bohužel nikdo v přítomnosti, ani v blízké budoucnosti nezačne jako o prvním možném vysvětlení hovořit o Dual Inheritance teorii a o ko-evoluci biologie a kultury. Je to příliš nebezpečné. Nebezpečnější než holokaust sám.
Avšak musím se ptát, kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?
Můj zrak se nyní posouvá na Jižní Afriku. Čím dál tím více bílých jihoafričanů je pozabíjeno nejen z čisté rasové nenávisti, ale také proto, že bílým jihoafrickým farmářům se daří mnohem lépe než černým jihoafričanům. Tato situace je o to komplikovanější, neboť nikdo na světě momentálně na veřejnosti nepronese, že by černoch mohl být rasistický vůči bílému člověku. Rasismus je totiž podle současného ideologického směřování lidstva pouze a jen zločin, ba dokonce hřích Evropana.
Pokud je má teorie toho, že v poslední instanci nejde o rasu, etnicitu nebo dokonce ani gender, nýbrž o to, že jedna skupina lidí znatelně převyšuje další skupinu lidí, mělo by se to v nejbližších letech ukázat podle mě právě v Jižní Africe. Čím více bílých jihoafričanů bude pozabíjeno, respektive emigruje jinam, tím více bude potřeba, aby jejich práci zastával někdo jiný.
Již nyní je vidět, že touto náhradou jsou talentovaní lidé z Ghany nebo Nigérie. Jsou to taktéž černoši, pro Evropana často nerozlišitelní (podobně jako Evropané jsou nerozlišitelní pro Japonce nebo Číňany, je to oboustranné pozn.). Sleduji jihoafrické zprávy a více a více čtu o tom, že místní Jihoafričané si stěžují, ba dokonce napadají ony přijíždějící talentované Afričany z Ghany a Nigérie: napadají je na ulici, drancují a vykrádají jejich obchody apod. Cynicky mě pobavilo, když jsem v jednom televizním rozhovoru s místními černými jihoafričany slyšel, že si stěžují na to, že ti „cizinci“ (foreigners) z Ghany a Nigérie berou místním práci, připravují je o peníze a obecně o to, co by mělo patřit místním. Jedná se o rasismus mezi Afričany. A rétorikou se to velmi podobá argumentům z Nacistického Německa před cca 80 lety. Rasismus je ale pouze symptom či důsledek něčeho hlubšího. A tím jsou dle mého názoru inteligenční rozdíly mezi skupinami lidí.
Chci se příště zamyslet nad tím, zdali by toto myšlení mohlo vysvětlit současnou nevraživost mezi muži a ženami a obecně vliv feminismu, jenž ve svých radikálnějších sklonech metastázuje na čistou nenávist vůči mužům. Myslím, že každý amatérský historik může tento hněv feminismu porovnat s hněvem Nacistů, hněvem proletariátu vůči buržoazii, hněvem minoritních skupin vůči Evropské civilizaci.
Žádná civilizace není bez hříchu, podobně jako žádný člověk není bez viny. Připomeňme si otroctví Slovanů, tureckou genocidu Arménů, japonský fašismus, barbarský islámský trh s africkými otroky a jejich kastrováním, genocidy v Číně, kmenové války a genocidy afrických států, kanibalismus v předkoloniální Latinské Americe apod.
Myslím, že v tomhle se Bible nemýlí.
Problém nastává, když lidé, kteří jsou naplněni iracionálním hněvem, emocionalitou a závistí se snaží vysvětlit chod světa a historii tím, že si najdou skupinu lidí, kterou nesnáší, a najdou na té skupině pouze to nejhorší možné. To lze udělat, neboť skutečně každý z nás je vinen z mnoha věcí.
Kde se ale Bible opět nemýlí je to, že i člověk narozený v hříchu má možnost dosáhnutí odpuštění.
Současné ideologie, které de facto nahrazují u ateistů náboženství, zastávají ďábelskou kombinaci vlastností a myšlenek: hřích nelze smýt, jsi pouze tím nejhorším, čím můžeš být, a důvod, proč se ti daří, nemá nic společného s rozdíly v inteligenci a osobnostních charakteristikách (čti kombinace kultury a vrozených dovedností), nýbrž je to tím, že kuješ pikle.
Avšak musím se ptát, kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?
