odkladiště

odkládám archetypy a pokání.

[odkladiste]

hladovej jedu prahou, dlouhou ulicí mám na tebe chuť posílám v MHD moment na fotce přes smartphone labutí písně jirouse jsou mým zátiším a připomínám že jsem — jsem tvůj a tvoje: moderní gorila (řekla bys australopitékus) s pavím ocasem velkou hlavou femuru jedu do ráje

bude to stačit abychom se mohli dneska tiše milovat?

[odkladiste]

Může dnes muž kritizovat ženu?

Pokud člověk hovoří o mladší generaci a navíc kritickým tónem, riskuje, že bude označen za příliš prudérního a starého na to, aby rozuměl novým a moderním věcem. A do jisté míry je to pravda. Nikdo z nás nedokáže sledovat všechny trendy najednou, a již vůbec nedokáže všemu z nich rozumět. Naučil jsem se ale následovat jedno motto, které jsem odněkud vykradl a za boha si nevzpomenu kde. Zní takto: u mladých filozofů dávej pozor na to, jak argumentují, ale nestarej se o to, co říkají; u starých filozofů nesleduj, jak argumentují, ale co říkají.

Tímto mottem si připomínám, že mládí a stáří má své slabiny, i své přednosti. Když zůstaneme u filozofie, vidím i u svých studentů a studentek, že dokáží velmi pohotově, rychle a přesvědčivě argumentovat o věcech, které jsou většinou fakticky špatně. Jejich energie a nadšení je však to, co svět potřebuje a bude potřebovat. Na druhou stranu ale člověk ve svých 18—23 letech nic pořádně nedokázal: nikde pořádně nepracoval, nic nenapsal, nic nevytvořil, nezaložil byznys a už vůbec nebyl součástí dlouhodobého partnerského vztahu, ve kterém se naučil nutnému kompromisu a „dialektickému“ řešení situací, kdy já jednou vyhovím tobě a příště zas vyhovíš ty mně. Existují výjimky, ty jsou ale vzácné. Pro většinu mladých lidí platí výše napsané.

U starých lidí, třeba mého 87 letého prastrýce, nelze z pochopitelných důvodů očekávat pohotovost, rychlost a energičnost (třebaže i on ve svém věku ve srovnání se svými vrstevníky rozhodně patří mezi vysoký nadprůměr). Trvá mu, než se dostane k jádru věci. A i když se tam dostane, tak jeho argumentace je z mnoha pohledu špatná. Ale to, co řekne, je v drtivě většině případů správné, anebo obohacující.

I proto nemám rád, když lidé na základě věku se odsuzují. Staří mladší, a mladší starší. Myslím si, že obě strany jsou na tom vinni přibližně stejně. Aspoň do nedávné doby. V posledních letech vidím podivný zvrat, kdy jsme na úrovni společnosti proměnili pravidlo výše zmíněné: nyní více a více věříme mladým lidem to, co říkají, a ignorujeme proč nebo jak to říkají. A začínáme ignorovat více a více, co starší lidé říkají, a navíc kritizujeme, jak věci říkají.

Z toho důvodu se zdráhám veřejně dnes komentovat něco, co se týká mladších ročníků. A navíc žen. Kdo jsem já, že bych měl komentovat, jak se chovají mladé holky? Jsem muž a taková věc mi nenáleží, protože nemám „žitou zkušenost“ 18 leté dívky.

Kdo z nás má ale žitou zkušenost malých a chlupatých lidí (hobitů) nebo velkých, holých a modrých ne-lidí (avatarů)? Nikdo, přesto to celému světu nebránilo v tom se s těmito postavami identifikovat na nejhlubší úrovni bytí. Tyto postavy jsou ve výsledku tvořeny lidmi a nesou v sobě dostatečně archetypální pravdy, že jejich příběhy, strasti, emoce a chování přesahuje veškeré konkrétní identity a poukazují na něco univerzálně lidského. Navíc pokud jsme nevyrůstali ve tmavé místnosti, kde jediné světlo, co jsme viděli, bylo dole u podlahy dveří, kde nám každý den škvírou náš mučitel šoupal tác s jídlem, každý z nás měl šanci se socializovat s lidmi opačného pohlaví v dostatečně širokém záběru: rodiče, sourozenci, děti našich sourozenců, spolužáci, kolegové v práci, partneři, literární postavy, filmové příběhy, náhodná setkání apod. Pouze intelektuálové a jejich ideologie dokáží lidem zastřít zrak a mysl do takové míry, že začneme věřit tomu, že odlišní lidé nedokáží vzájemně empatizovat jeden s druhým. Opak je pravdou, jsme až příliš společenští a dokážeme i na dálku cítit, co druhé osoby cítí. Jenže to žádné ideologii, která svou sílu čerpá na poštvávání lidí proti sobě, nepomůže, a tak dělá vše proto, aby popřela lidskou univerzální vlastnost empatie.

---

Proč tohle všechno píšu? Během posledního týdne jsem si z různých důvodů nainstaloval Tinder. Na začátku jsem brouzdal pouze ve věkových vodách, které mi jsou emočně, fyzicky i psychologicky nejblíže. Ze zvědavosti jsem si ale přepnul ve filtraci na ženy 18—23 let, abych se dozvěděl, co dělá Tik Tok generace. Co jsem viděl ve většině případů mě vyděsilo, protože místo Tik Tok generace jsem se propadl do OnlyFans generace. Viděl jsem 18 leté holky, které jako své profilovky měly fotografie, které by ještě moje generace považovala před 15 lety za pornografii. První má reakce ale nebyla touha je odsoudit nebo zesměšnit. Zcela upřímně mě zajímala otázka: proč? Z jakého důvodu 18 letá dívka má dneska nutnost se prezentovat potenciálním partnerům ne tím nejlepším ze svého života — nadšením pro umění nebo vědu, zájmem o sport, radostí z rodinných okamžiků, ale místo toho se prezentuje jako kus steaku, na který čeká venku přede dveřmi smečka lvů? A i kdyby chtěla pouze na Tinder najít sexuálního partnera, proč si neuvědomuje, že tímto přitahuje pouze ty nejhorší, nejagresivnější a nejvíce zneužívající muže? A co očekáváme jako společnost, že se té 18 leté stane? Jaká je pravděpodobnost, že její zkušenost bude pozitivní? A jaká je pravděpodobnost, že z této nevyhnutelně špatné zkušenosti nebude mít trauma na celý život a bude hodnotit všechny budoucí muže na základě této zkušenosti, kdy se jako steak nechala sežrat nenasyceným lvem?

Musím si v tom udělat jasno. A chci vědět, kam se společnost bude ubírat, pokud většina žen bude takto „sbírat“ své první zkušenosti s muži.

[odkladiste]

Neděle, čas upřímnosti

V neděli jsem začal hrát takovou hru. Kdokoli se mě v neděli na něco zeptá, odpovídám pravdivě a upřímně, jakkoli je ta otázka osobní nebo náročná.

[odkladiste]

autopoietické božstvo

Musím se přiznat, že poslední tři roky trávím nadměrné množství svého času přemýšlením o Bohu a náboženství. Jedna věc, jak o náboženství přemýšlím jako normální člověk, a druhá věc je, jak se snažím náboženství uchopit jako někdo, kdo se snaží o co největší objektivitu (jakkoli je to hra, kterou člověk na konci vždycky prohraje, neb každý má své zakořeněné hodnoty a způsoby myšlení, které pořádně ani nevnímá).

Pokud se na náboženství člověk dívá tou druhou možností, musí ho zaujmout jedna věc. Jak je možné, že i ve 21. století přibližně 2/3 populace planety se pokládá za věřící v Boha a náležící k nějakému náboženství? Nemělo náboženství již dávno vymizet, pokud dělá více škody než užitku a hlásá nepravdivé mýty vytvořené někdy v době bronzové?

Že náboženství stále existuje i ve vysoce technologicky vyspělé společnosti by každého myslícího člověka mělo trknout a měl by si uvědomit, že z vědeckého hlediska asi nejúspěšnější teorie vůbec, teorie evoluce, říká, že věci, které nejsou pro přežití druhů užitečné, dříve nebo později přestanou existovat. Podle evoluce tak musíme usoudit, že náboženství je z nějakého důvodu užitečné pro přežití člověka / společnosti. Touto otázkou se zaobírá filozofie náboženství, sociologie. antropologie i má oblíbená disciplína ko-evoluce genů a kultury kombinující správný poměr sociální vědy, psychologie a evoluční biologie. Z mého pohledu náboženství je užitečné v tom, že 1) umožňuje, aby enormní množství lidí cítilo empatii a sounáležitost s lidmi, které jsou vzhledem, geografií i chováním značně odlišné, což z historického hlediska ve zvířecí říši je dost neobvyklé. Lidé jsou jedinou (chytrou) opicí, která dokáže svou empatii natáhnout nejen na další lidské etnika, nýbrž i směrem k dalším zvířatům, a dokonce i ke zcela abstraktním nebo neexistujícím věcem jako jsou postavy z filmů, seriálů, komiksů, básní apod. 2) Za druhé si myslím, že náboženství je užitečné, protože reguluje lidskou psychiku. A to tím, že člověku poskytuje nějaký základní cíl, neboli smysl života, který řídí veškeré další chování a hodnoty člověka.

Možná si jako ateisté myslíte, že nevěříte v Boha. Ale to byste se mýlili. V Boha věříte, akorát to není ona karikatura Boha starého pána s velkým šedivým plnovousem. Váš Bůh jsou určité hodnoty, které řídí velkou, ne-li celou část vašich životů. Pokud uvažujeme vědecky a nikoli nábožensky, musíme pochopitelně říct, že Bůh jako takový nikdy neexistoval, a tak Bůh i ten z Bible není nic jiného než něco, co představuje soubor hodnot a způsobu chování, které z nějakého důvodu byly užitečné, a tak lidé, většinou nevědomě, je zapsali do svých příběhů. Co je nesmírně zajímavé je, že i nejchytřejší vědci a vědkyně mluví o Bohu jedním specifickým způsobem: tím, jak jej definuje křesťanství nebo judaismus. I ateističtí vědci jsou tak nasáklí kulturou křesťanství, že i když kritizují Boha, respektive tvrdí, že neexistuje, tak ve svých představách mají Boha křesťanského (a nikoli třeba indického nebo panteistického Boha apod.)

Pokud definujeme Boha nenábožensky, jako nejvyšší hodnotu definující chování a další hodnoty člověka, a kterou nejsme schopni vědecko-logicky prokázat, proč v ní věříme, je takovým Bohem například environmentální filozofie, sociální spravedlnost, komunismus, ateismus, fašismus, nacionalismus, islamismus, feminismus apod. Proč všechny tyto ismy? Protože žádný není možné vědecky prokázat, že je to objektivní a správné teorie světa. To věda ani filozofie prostě nedokáže. Schválně si zkuste následující cvičení, abyste pochopili lépe, co mám na mysli: Zamyslete se nad tím, v co věříte a jaké hodnoty řídí vaše chování, žánr knih co čtete, typ lidí, se kterými se bavíte. Nyní si zkuste 5-10x za sebou odpovědět na otázku PROČ v to věříte. Respektive pokaždé, když odpovíte, se zkuste jako malé zvědavé dítě opět zeptat PROČ. Dříve nebo později dojdete k závěru, že se buďto točíte v kruhu (věřím v XYZ, protože ABC. A věřím v ABC, protože XYZ), anebo jednoduše si odpovíte: „věřím v to, protože to tak cítím“. Netvrdím, že něco intuitivně cítit je špatné, naopak. Jen tím chci říct, že podobně jako vy intuitivně cítíte, že veganství nebo anarchismus jsou pro vás ty nejlepší hodnoty, tak další lidé věří zcela stejně vášnivě a intenzivně v existenci Boha. Sociolog Erving Goffman napsal svou zásadní knihu přeloženou jako Všichni hrajeme divadlo. Já si myslím, že všichni především hrajeme divadlo v tom, že předstíráme, že naše hodnoty jsou položené na pevném základě, ale stačí 5-10x si odpovědět na PROČ otázku, proč v to a to věříme, a zjistíme, že nejsme schopni vědecky nebo logicky zdůvodnit svou víru.

To jen něco málo k tomu, jak přemýšlím nad klasickým náboženstvím. Tedy aspoň jako myslitel, nikoli jako běžný člověk, neboť jako běžný člověk v Boha věřím.

Pod vlivem počítačových her, různých argumentů, že žijeme v počítačové simulaci mě ale napadlo přemýšlet o Bohu a náboženství trochu jinak.

Představte si, že máte možnost stvořit virtuální svět, ve kterém stvoříte virtuální lidi, kteří se chovají, přemýšlí a prožívají emoce stejně jako my. Nyní si představte, že jim chcete dát maximum svobody k dosáhnutí štěstí. Takže do svého virtuálního světa přidáte funkci, že každý člověk je skutečně strůjcem svého štěstí. A to doslova. Takže ve vašem virtuálním světě bude existovat nebe, pouze pokud v něm lidé věří a mají nějakou hrubou představu, jak by nebe mělo vypadat. Dále pak ve vašem světě bude nebo nebude existovat Bůh podle toho, zda a jak lidé v něj věří nebo v nevěří. A v neposlední řadě bude v tomto virtuálním světě, co jste vytvořili, existovat posmrtný život, ale pouze pro ty lidí, kteří v posmrtný život věří. Ateisté by po své smrt ve vašem virtuálním světě přestali fungovat, jejich digitální duše by se nikam nestěhovala, nikam by se neinkarnovala. Zato duše křesťanů by se po smrti dostala do nějaké verze nebe, podle toho, jak daný křesťan věřil, že nebe vypadá a existuje. Věřící v Hinduismus by v takovém světě se často reinkarnovali a Židé by se skutečně staly božími dětmi pouze tehdy, pokud by si jako muži nechali udělat starou dobrou obřízku.

V takovém světě by tak bylo nejvíce racionální nejen věřit v Boha, ale mít o něm co nejlepší mínění. Pochopitelně byste ve vašem virtuálním světě asi museli nastavit pár pravidel, aby si většina lidí nepřála po smrti být v harému a jezdit ve Ferrari. Anebo, nechali byste svým „dětem“ zakládat i taková náboženství?

V takovém světe by tedy existence Bohů závisela na představivosti a intenzitě víry. Je pravda, že vědecky orientovaní lidé by řekli, že takto přesně náboženství a Bůh existují i v našem světě: Bůh je tím reálnější, čím více v něj lidé věří. Ne náhodou lidé mající zkušenost Near Death Experience si z nějakého důvodu tvrdí, že během té chvíle, co na chvíli byli prohlášení za klinicky mrtvé, navštívili nebe a Boha a oboje vypadalo tak, jak kultura, ve které žijí, říká, že by měli vypadat. Co když to ale není pouze jako, chybný artefakt lidské mysl a představivosti? Co kdyby naše představy o Bohu se proměnily v realitu?

Přemýšlel jsem, jak tuhle vůli kreativně tvořící reálně existující Božstvo pro sebe sama mám nazvat. Jaká forma *ismu by to byla? Nakonec jsem zvolil slovo „autopoietické“ božstvo skládající se z řeckých slov autos = sám a poiein = činit. Sami činíme božstva.

Dejme tomu, že žijeme ve světe, který přesně takto funguje. I tak bychom se ale nevyhnuli problému, v jaké hodnoty věřit. Nevím, jak vy, ale já bych za takových podmínek věřil v to, co bylo dostatečně otestované, upravené, opravené a něco, co m prokázanou historii, že je schopnost udržet a budovat relativně funkční společnosti.

Pokud totiž ve světě, kde existuje autopoietický teismus, by každé přání všech lidí bylo stejnou měrou vyslyšenou, neskončili bychom u toho, že všichni zemřeme, neboť minimálně jednou za život jsme chtěli někoho „odstřelit“ za to, jak se k nám chová? Zkuste si představit, kolik vteřin by existoval svět, ve kterém všechny přání se splní. Myslím, že by dlouho nevydržel, protože lidé by si nakonec přáli to, co vychází nejvíce z jejich zvířecích potřeb: jídlo, pití a sex.

[odkladiste]

proč mám raději programátory než antropology/sociology?

Dobrá, přiznávám, titulkem chci cíleně pár lidí naštvat. Faktem zůstává, že to myslím vážně.

Programátoři jsou podivná sorta lidí. Dost často neberou ohledy na to, co si o nich druzí lidé myslí, což z nich může zdánlivě dělat asociální tvory. A mnozí z nich do jisté míry sociálními negramoty jsou. Na druhou stranu dokáží trávit stovky hodin tím, aby lidem (uživatelům) zrychlili nákup na eshopu o pár vteřin. A pak že se o lidi nezajímají!

Teď vážně. Cením si u programátorů jejich upřímnost v mluvě. Poněkud autisticky v dobrém slova duchu nemají problém vám říct do očí pravdu, ať už se vám to líbí nebo ne. Své názory opírají o datově podložené argumenty a poslední věc, kterou by chtěli udělat, je do světa vypustit neotestovanou část aplikace. Ve skutečnosti v programátorské hantýrce existuje něco jako „test-driven programming“, což neznamená nic jiného, než že programátor začne tvořit svůj projekt tím, že na začátku si napíše co nejvíce přísné testy, které mají simulovat co se stane, když... uživatel zadá špatně email, číslo účtu apod. Jinak řečeno, na začátku lehce sadomasochisticky programátoři se lynčují a pouze soustavnou prací jim testy začnou procházet s velkým zeleným OK!, pokud danou část aplikace dobře napíší. Z politického hlediska je tak programování jakousi sebemrskačskou anti-revolucí: programátoři nejdříve do krve napíší všechny možné příklady toho, jak jsou jejich hlava a myšlení omezené a veškeré kroky, které podnikají, jsou ihned testovány a v případě chyby „trestány“. Desítky let teorie a praxe programování ukázala, že pokud chceme vytvářet digitální systémy ovlivňující životy stovek tísiců, ba i miliónů lidí, je toto skutečně nejplodnější způsob stavy takového systému (aplikace, appky, sociální sítě apod). A z mého pohledu je to i velmi pokorný přístup. Protože implicitně v sobě nese myšlenku, že jakkoli geniální programátor může být (nebo tým programátorů), nikdy nikdo nebude od stolu a bílé tabule schopný do posledního puntíku promyslet, jak navržená aplikace bude fungovat pro jednorukou a slepou babičku kdesi v Somálsku. To není výsměch stáří, genderu, postižení. Naopak je to připomínka toho, že lidí a společnost jsou skutečně velmi odlišní, s jinými historiemi, kulturami, náboženstvími, hodnotami, politickými postoji. Naše planeta Země je a priori multikulturní. A to je dobře. A programátoři a designéři si toho jsou vědomi, třebaže nad tím nepřemýšlí v politických postojích.

Naopak antropologové a sociologové jsou opačná sorta lidí. Přirozeně se jim daří mezi lidmi, jejich verbální schopnosti a talent na psaní učaruje kdekoho. Jejich obory se od druhé půlky dvacátého století smrskávají na jednu ideologii: lidé jsou sociální konstrukcí a největší zlo společnosti je kapitalismus. Pokud se dokážeme, jakkoli (ne)násilně zbavit ekonomického systému kapitalismu, vrhne nás to do lepších zítřků, kde všechny minoritní skupiny budou žít společně v harmonii a dosavadní dominantní sorta lidí bude pokud ne trpět a platit za své hříchy, tak se aspoň dívat z dálky, jak se ostatním daří. Antropologové a sociologové jsou teoretici par excellence. Zatímco programátoři jsou přirozeně skeptičtí vůči svým kolegům a kolegyním analytikům, kteří vytvářejí stovky a tisíce stránek dokumentace o tom, jak věci mají teoreticky fungovat, antropologové a sociologové považují své filozofické a literární hrdiny za pokud ne neomylné, tak neomylnosti se blížící myslitele, jejichž sto či dvěstě let staré texty jsou stejně relevantní jako kdysi, a pouze pokud bychom následovali jejich čistě napsanou a jednoduše pochopitelnou prózu jako maminky a babičky následující recepty ze starých kuchařek, tak bychom vstoupili do dosud netušených dnů utopie, kde láska a lež zvítězí nad pravdou a nenávistí.

Člověk by řekl, že měnit celou společnost je přinejmenším stejně náročná věc jako navrhovat aplikace pro stovky tisíc a milióny lidí. Zatímco programátoři přistupují ke své chytrosti a talentu tak, že nejsou dokonalí, přirozeně chybují, a proto musí začínat svou práci testováním svého úsudku, antropologové a sociologové nepochybují o své chytrosti a správnosti, a proto mohou bez špetky ironie požadovat anti-kapitalistickou revoluci ihned, včera bylo pozdě.

Neznamená to, že neexistuje lepší systém pro distribuci zboží, služeb a základních potřeb pro přežití. Takový systém je ale opravdu náročné designovat a za 150 000 let existence druhu Homo sapiens jsme ještě neviděli systém, který by byl dokonalý, a vydržel do dnešních dnů. Nikdy proto nebudu tak arogantní, abych do světa vypustil pro své „uživatele“ systém, které má měnit jejich životy, aniž bych své myšlenky nejdříve rigorózně netestoval v reálném prostředí na menším vzorku lidí. To ze mě mluví mé programátorské já.

Revoluci? Děkuji, raději knihu a evoluci.

[odkladiste]

spolu o samotě

dnes jsem na poště potkal jednu starší paní. poté, co jsem jí pustil ve frontě před sebe, jsme se na chvíli zapovídali. dozvěděl jsem se, že jí bylo 92 let. načež jsem odpověděl něco ve smyslu, že má velké štěstí, že v tomto úctyhodném věku je na tom zdravotně dostatečně dobře, že si sama může dojít na poštu.

řekl jsem jí, že jsem ji pustil před sebe, ať nemusí zbytečně čekat ve frontě mezi lidmi a aby se dostala brzy domů. odpověděla mi, že domů až tak nepospíchá, že si nejspíše sedne ještě v parku na lavičku a bude chvíli na slunci. 

žije již sama, neboť jí manžel zemřel. zeptal jsem se, jestli je v této době v kontaktu s rodinou (málokdo si uvědomuje, jak je pro seniory důležité být s lidmi v kontaktu, neboť si tak stále ověřují, že jsou stále žádáni a jejich život má smysl). odpověděla mi, že žije v domě, kde v dalším patře žije její dcera a vnučka. 

nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli spolu komunikují. babička mi odpověděla, že ano. že jí vnučka píše smsky. 

z jejího hlasu bylo patrné, že sama ví, jak je absurdní, že vnučka není schopna přijít na návštěvu, přestože žije v jiném patře stejného domu.

technologie nám ale toto umožňují: na jednu stranu máme pocit, že jsme s mnoha lidmi v kontaktu. na druhou stranu sedíme doma osamoceni a nikdo z těch, kdo nám volá a píše online, ani nenavrhne, že by se stavil na návštěvu. 

jsme tak neustále spolu, ale o samotě. 

[odkladiste]

memento mori

pokud bojuješ s tím, že tvůj život postrádá smysl, navrhuji jednu heuristickou pomůcku. 

tvoji rodiče dříve nebo později zemřou. možná to bude za 10, 15, 20 nebo 30 let, podle toho, kolik jim je, jak jsou zdraví a jak o sebe pečují. 

co kdybys místo sebemrskačství si dal/a jeden jasný cíl: zlepšit život svých rodičů, protože u drtivé většiny lidí si to zaslouží?

pro mnohé to může být tak silná motivace, že se jí budou věnovat do konce života. pro další to může být první reálná a smysluplná motivace, proč zlepšit svůj vlastní život, proč si najít práci, proč se vzdělávat, proč žít zdravější a aktivnější život, a v neposlední řadě, proč s rodiči po delší době začít mluvit a brát je nikoli jako břemeno svého života, ale jako plnohodnotné lidi, kteří jako jediní na světě vás budou milovat, ať už chcete, nebo ne.

pokud začnete nyní, za 30 let, až tu vaši rodiče nebudou, si můžete říct: „udělal/a jsem vše, co jsem mohl/a, abych se moji rodiče měli o něco lépe. přestože tu již nejsou a nikdy nebudou, nemusím si nic vyčítat, a naopak mohu vřele vzpomínat na naše společné okamžiky“.

ještě jsem nenarazil na člověka, který by mi řekl, že je to nesmyslný motivace...

[odkladiste]

Kniha „Umění uměřenosti: Cesta ke spokojenosti v nespokojené době“

Ve velkém výběru různé self-help literatury nabádající ke stále lepším a lepším výkonům je kniha Umění uměřenosti vítanou změnou. Hlavní „message“ knihy je, že v kultuře neustálého vývoje, zlepšování jsme neustále bombardováni zdánlivě neomezenými možnosti toho, co můžeme dělat. Avšak příliš možností a (paradoxně) svobody vede k nesvobodě a rozhodovací paralýze. Brinkmann se zaměřuje i na sílu rituálů a estetiky uměřenosti života jakožto něčeho, co je nezbytné pro život, ale z mnoha důvodů se tyto elementy z našich životů vytrácejí.

Progresivnější a levicově orientovaní čtenáři možná budou ohrnovat nos, že autor sem tam knihu prokládá citacemi z filozofie stoiků, křesťanství, starozákonní knihy Kazatel a především myšlení dánského génia Kierkegaarda. Autor jakožto Dán od svého narození byl odkojen na sociálně-demokratických hodnotách demokracie a rovnosti, proto z mého pohledu jeho útlá knížka zdůrazňující ctnosti uměřenosti, střídmosti, skromnosti a pokoře mohou stejně dobře promluvit do duše i mým progresivnějším přátelům vyznávající různé verze východních spirituálních tradic nebo zelené a zero-waste životního myšlení.

Místy kniha nabývá i fenomenologicko-existenciálního nástinu: subjektivní realita a každodenní interakce s druhými lidmi se značně liší od objektivitou se chvástající vědecké metodě zkoumání světa.

Kniha se ale nesnaží být filozofickým příspěvkem, spíše poznatky z filozofie a psychologie se snaží zpřístupnit širokému publiku. Co se týče formy a stylu textu, je dobře a jednoduše (uměřeně?) napsaný, takže cíl popularizovat plní dobře.

V neposlední řadě se čtenář dozví o několika zajímavých jménech současných dánských intelektuálů, jenž minimálně pro českého čtenáře a čtenářku nepatří běžně mezi vyhledávaná jména.

Pokud jste četli, ba dokonce obdivujete Kierkegaarda, Aristotela, Marka Aurelia, Seneku, stoiky a pamatujete si na pár pasáží z Bible, budete se cítit, že jste se nic nového nedozvěděli. Ale zas pro Vás ta kniha nebyla úplně psána.

Má jedna politická vsuvka nakonec: jsme si jisti, že více a více práv činí člověka šťastným, anebo jsou pouze vyprázdněnou náhražkou za skutečný smysl života? Práva jsou možná stavební bloky, ale kolik z nás jsou architekty a dokáží stavět svůj život „from scratch“? Kolik lidí se raději spolehne na zkušené architekty a převezmou osvědčené postupy, rituály a estetiky?

I politicky progresivní lidé budou souhlasit, že neúprosný konzumní život stimulovaný neustálou propagandou „just do it“, „buy it now“, „buy it, you deserve it“ není ekonomicky, psychologicky či ekologicky udržitelný. Proto i mnozí (většina) z nich se již dnes oddává minimalismu ve svých konzumních volbách a životnímu stylu. Zatímco čistě politicky něco takového není možné masověji prosadit, je to právě skrze kulturu a existenciální otázky, kde je prostor pro největší ovlivnění široké veřejnosti. Myslím, že zde opět paradoxně mají progresivisté a evropští (nikoli američtí) křesťané dost blízko, neboť vedou ve srovnání s masovou veřejností minimalistické životy. A troufám si říct, že evropští křesťané utrácejí mnohem méně, jsou méně konzumní, a tím k planetě šetrnější než tradiční „městský liberál“, který se bez nových tenisek a macbooku, jež cestují do jeho domova přes celou planetu, neobejde.

„Z uměřenosti pramení ryzí štěští“ — Goethe, Nemanželská dcera, 1803.

[odkladiste]

tíha následuje lehkost

kdykoli člověk čelí nějaké obtížné situaci a dokáže se s ní porvat, šrámy, které udrží, zocelují tělo i duši. je to jako kdyby čím těžší život byl, tím se na oplátku stává jednodušším.

když člověk přestane brečet nad tím, co nemá, a místo toho se chopí a zdokonalí to, co má, jako by mu univerzum za odměnu dalo sílu, důvtip a energii na to pokračovat ve zdokonalování něčeho další, snad něčeho trochu náročnějšího, zodpovědnějšího, co má dopad na větší počet lidí. 

pokud bych někdy měl šanci vytvořit si svůj vlastní svět a v něm lidi, chtěl bych po nich právě následující: ukažte mi to nejlepší ve vás, pracujte celý život na sobě tak, abyste vy i vaši nejbližší dosáhli té nejdokonalejší verze sebe sama. můžeme vyloučit, že tak nefunguje i náš svět?

[odkladiste]

Proč mít málo, když mohu mít hodně?

Před necelými třemi lety jsem zažil nepříjemný vstup do nového roku. Přišel jsem o vztah, vrátili se mi zdravotní problémy, a přestože jsem pracoval dvanáct hodin denně, měl jsem pocit, že můj život stojí na místě a nikam se neposouvám. Z dnešního pohledu vím, že jsem chtěl příliš mnoho, příliš rychle. Velký podíl na tom mělo to, že jsem chtěl pro druhou osobu být něčím, kým jsem v té době být nemohl, protože jsem tehdy se teprve zvedal na vlastní nohy. 

Takhle to trvalo to minulého léta, kdy naprosto vyčerpán studiem, výukou, jednou prací, druhou prací a vedením svého malého studia, jsem onemocněl a byl bez energie. A mezi námi i bez vidiny nějakých velkolepých plánů. 

Řekl jsem si, že kdyby se takto choval nějaký můj přítel nebo kamarádka, rázně bych je pomyslně profackoval, dal jim hodinovou přednášku o tom, proč takovýmto způsobem nemohou žít. I ti nejchytřejší z nás dokáží dobře radit druhým, ale jsou sakra špatnými objektivními rádci svých vlastních životů.

Přemýšlení nad tím, co se životem, mě zaneslo do temných koutů vědomí. Našel jsem v sobě hněv i nihilistický nezájem o život. Před nějakým unáhleným řešením jsem se rozhodl, že se zkusím starat o svůj život, jako kdyby to byl život někoho, na kom mi záleží.

V první řadě jsem si uvědomil, že prostor, ve kterém žiju, tedy například můj byt, odráží stav mé mysli. Kdykoli se přichytím, že se mi hromadí v kuchyni nádobí nebo prach na podlaze, nebo květiny žloutnout, protože jsem se zapomněl zalívat, je to znamení, že toho mám příliš a nestačím se chovat ke svému okolí (a také k sobě) tak, jak bych chtěl. 

Začal jsem se prostředí kolem sebe brát jako důležitou součást své mysli. Zbavil jsem se zbytečný věcí, které vlastním. Podobně jako jsem přestal přemýšlet nad věcmi a lidmi, které mysl pouze zatěžují a blokují plodnější myšlenky. Svůj byt jsem oprostil od veškeré dekorace. Mám nyní pouze pár kusů nábytku a vysoké bílé stěny připomínající mnišský pokoj nebo příbytek ve stylu Shakerů. Modernisté by to označili za minimalismus. 

Začal jsem si psát strukturovaný seznam každodenních činností. Vytvořil jsem si plán toho, co mám během dne dělat: od probuzení až po čas ke spánku. Již delší dobu si kupuji pouze pár kusů potravin, které mi poskytují dostatek potřebných živin. Nevadí mi, že každý den jím to samé, naopak minimalismus ve stravě se vhodně doplňuje s tím, jak se cítím uvnitř. 

Přestal jsem utrácet. Ba naopak jsem šetření peněz začal považovat za výzvu nebo jakousi formu gamifikace všedního života. Čím více jsem neutrácel, tím lépe jsem se cítil. Nikoli proto, že jsem za minulý rok ušetřil několik stovek tisíc. Nýbrž proto, že jsem věděl, že mám své tělo, mysl a pudy pod kontrolou. Místo cestování do zahraničí, což během koronaviru stejně není jednoduché, jsem začal prozkoumávat stezky a triky po České republice. 

Mnozí z náš se ohání svými tituly, intelektem nebo penězi. To vše nám je ale k ničemu, pokud se nejdříve nenaučíme chovat tak, abychom z těchto věcí měli my i naši nejmilejší nějaký požitek. 

Během toho všeho jsem si uvědomil ještě jednu věc: naše mysl potřebuje operační systém, neboli něco, co definuje nejzákladnější významy a cíle našeho života. Jeden mozek, jedna mysl může pojmout mnoho operačních systémů, podobně jako na vašem notebooku nejspíše poběží Windows i Linux. 

Ale pro každý mozek a mysl existují více a méně vhodné operační systémy, jejichž vhodnost je pochopitelně dána nejen solipsisticky pouze tím, co chcete vy, ale i tím, jaké požadavky klade společnosti, kultura a příroda (např. koronavirus).

Nedávno jsem napsal, že raději budu používat „operační systém“, které je testován přes 2000 let, než něco, co horkou jehlou sešilo pár nahněvaných chlapů nebo žen. 

To, že někdo odmítne takto starý operační systém typu abrahámovského náboženství, neznamená to, že jeho nebo její mysl může fungovat bez operačního systému. Je ale pravděpodobné, že začnou „používat“ operační systém, který je příliš nový a příliš radikální a příliš hrubý a příliš málo otestovaný ve všech různých situacích a na všech různých úrovních společnosti. Jinak řečeno, podlehnou dominantní ideologii doby. 

Anebo jinak: pokud člověk odmítne si do své mysli nainstalovat operační systémy, které pracující s nějakými duchovními tedy transcendentálními hodnotami přesahující čas a prostor, např. Bůh, znamená to, že takový člověk nepotřebuje transcendentální hodnoty? Kdepak, pouze těmi transcendentálními hodnotami, které leží na dně studně mysli není nic duchovního, ale něco zcela přízemního a materiálního: Já a má identita. Já se stane středobodem subjektivního vesmíru a vše, co se děje kolem mě musí podléhat tomu, co Já chci a co Já cítím. 

Tento postupný sestup od transcendentálního a univerzálního směrem k přízemnímu Já a tělu mi připomíná, co jsem kdysi četl v českém překladu Bhagavadgíty od kontroverzního Jana Kozáka. Třebaže Kozáka považuji za lehkého šarlatána, jedna jeho poznámka mi utkvěla v paměti. Kozák tvrdí, že význam slov kdysi dávno znamenal, neboli směřoval k „světelným“ a duchovním věcem. Postupem času ale tyto prosvětlené významy slov začaly referovat k materiálním věcem světa. Například slovo „átman“ podle Kozáka ve švédštině a v duchovní sanskrtské škole označovalo „ducha“. Postupem času ale to samé slovo začalo znamenat „Já“, až se postupně význam přeměnil na pro Kozáka zdrcující význam „tělo“.

Má obecně lidská povaha redukovat vše na tělesné tekutiny, pochody a potřeby? I kdyby Bůh neexistoval, není lepší se chovat tak, jako kdyby Bůh existoval spíše než povýšit sama sebe, své tělo a identitu na svého osobního Bůžka? A co když má identita je pro mě lepší než ta tvá? Jakým jiným způsobem než nátlakem, silou a výhružkami mě přinutíš uctívat tvého Bůžka více než mého Bůžka? A lze na něčem takovém postavit společnost?

[odkladiste]

Hovory k sobě

Překvapilo mě, jak často Marcus Aurelius ve svých Hovorech nutí čtenáře, aby nezapomínal na to, že smrt je nedílnou součástí našich životů. Zapomínáme na to, že zase tolik času nemáme, abych si urovnali životy do perfektních škatulek. Je dost možné, že i ve chvíli, kdy budeme umírat, budou naše životy pouhé polotovary. Je dost možné, že bychom potřebovali dalších 100 let života, abychom svou kariéru, vzdělání, vztahy a různé politické agitky dostali do takové podoby, které se blíží našemu vysněnému ideálu.

Náš život směřuje k smrti. To je jedna z mála pevných konstant. Aspoň do té doby, že přemůžeme biologickou smrt pomocí technologie, nebo nějakého velkého spirituálního zvratu, kdy si potvrdíme, že jsme schopni sami sebe zachovat v nemateriálním vědomí i po smrti kdesi v dosud nepoznaných dimenzích.

Co je ale horší, naše smrt, nebo smrt našich blízkých? To je otázka, která se mi honí poslední měsíce hlavou. A přemýšlím nad ní ve chvíli, kdy uvažuji o svých rodičích a prarodičích, kterým je 60, respektive 87 let. 

Kolik zbývá času člověku, kterému je dnes 87 let? A kolik mým rodičům? Možná dvacet pět nebo třicet let než zemřou, a třeba takových patnáct, než se u nich začnou projevovat známky senility.

Jsem ochoten vyměnit dalších deset let našich životů, abych si splnil nějaké své pošetilé cíle, jen abych pak zjistil, že budu mít pouhých pět let na to si užít své rodiče, dokud jsou ještě při plném vědomí? A kolik let po smrti budou v té době mí prarodiče? 

Aniž bych měl jasnou odpověď na to, jak bych já nebo ostatní měli naložit se životem, je jasné, že jednou s radou je se chovat tak, aby člověk svých činů litoval za pár let pokud možno co nejméně. Někteří z nás mají to štěstí, že jejich rodiče si vyplnili většinu svých snů. Ostatní možná jsou potomky rodičů, kteří tajně do nás vložili naděje, že si splní sny prostřednictvím svých dětí. Mají na to právo toto po nás chtít? A pokud ano, jsme si jisti, že jsme na správné cestě jim to vrátit?

[odkladiste]

23. 1. 2021

Více a více žen se mi přiznává, že přestože navenek se tváří srovnaně, sebevědomě a šťastně, ve skutečnosti netuší, kam se jejich život ubírá. Anebo rovnou vědí, že se ubírá směrem, který jim sice intelektuálně vyhovuje, ale uvnitř pocitově vědí, že to „není pro ně“. 

Některé z nich se s tím vyrovnávají tím, že jsou stále více naštvané na všechny a všechno kolem, co nějakým způsobem vyjadřuje úspěch a pohodu. Někdy je ten hněv namířen pouze na muže a to často pod rouškou sofistikovaných teorií. Jak moc je psychologicky udržitelné, že jediný význam v životě člověk získává z toho, že někoho nebo něco nesnáší? Z mé zkušenosti hněv možná na začátku  poskytuje atraktivní smysl života, ale po pár letech člověk zjistí, že hněv jako ďábel si se mnou hrál a ve výsledku ovládal on mě, než já něho, a sežíral mou duši za živa.

A další ženy řeší rozpor mezi intelektem a pocity tak, že si v určitý chvíli svého života přiznají, že v jejich dosavadním zaměstnání v marketingu nebo neziskovce z nich nebude teoretická fyzička nebo skvělá socioložka, ale přestane jim to vadit. Urovnávají si vztahy s rodiči, především se svým otcem, dají druhou příležitost mužům jako skupině, a uvědomí si, že nemá smysl 50 % populace planety hodnotit na základě jedné nebo dvou nepříjemných a bolestivých osobních zkušeností. Tyto ženy se vyrovnávají se svým stínem a démony. Začnou mít pokoru a začnou být spokojené s myšlenkou, že by si rády našly po třicítce partnera, který bude vhodným „materiálem“ pro založení rodiny a sdílený společných okamžiků v přírodě, kultuře anebo jen intimních chvil víkendových večerů společných večeří a usínání.

Odpuštění, druhá šance, pokora. Kdo by řekl, že jsou lepším lékem než stovky hodin u terapeuta?

[odkladiste]

Proč jsme skoro všichni křesťané. Aneb biologické křesťanství

Během období Vánoc se v České republice dějí zázraky. Nejvíce ateistická země na světě jednou do roka totiž věnuje pár dní svého života diskutování náboženských otázek. A pokud se najdou lidé, kteří vydrží poslouchat mé řeči o záhadné židovské sektě Esejců, mystickému proudu křesťanství, jezuitech, noosféře Teilhard de Chardinova apod, jsou pro mě jakožto filozofa z povolání žně. Tentokrát teologické spekulace odnesla během Vánoc má přítelkyně. Pár dní před Štědrým dnem jsem prohlásil, že třebaže Česká republika patří mezi největší pohany na světě, přesto skoro všichni, kdo žijí na území Česka jsou ve většině případů křesťany až na kost, aniž by o tom věděli, ba dokonce i když popírají existenci Boha. „Jak to?“, zeptala se.

Odpověděl jsem, že většina Čechů jsou po biologické stránce křesťané. Mé drahé polovičce se zježily vlasy, protože coby obhájkyně antropologie a sociologie není v jejím slovníku příliš místa pro biologické argumenty, pokud jde o společenské a kulturní procesy. Pomyšlení na to, že by křesťanství znamenalo něco jiného než příslušnost k náboženství se jí moc nezdálo. A protože jsem na jejím obličeji viděl typický seriózní pohled, kdy mně, ubohému filozofovi, který zná všechno a nic, chtěla dát univerzitní přednášku o tom, proč se mýlím, na poslední chvíli jsem ji zarazil a požádal, ať mi dá možnost vysvětlit tyto mé kacířské poznámky.

Rozhodně nepopírám, že křesťanství se zrodilo jako jedna z mnoha židovských sekt, které se zrodily v bouřlivém období prvního století našeho letopočtu v kulturním kontextu židovství druhého chrámu a rozvíjelo pro židovství možná v nejvíce destruktivním období po zničení druhého chrámu v roce 70 n. l. během potlačení židovského povstání Římany v první židovské válce. 

Avšak již od začátku křesťanství mělo hned několik požadavků na ty, kteří se chtěli stát křesťany. Tyto požadavky týkající se sebekázně, dodržování striktních pravidel, avšak zároveň i empatie vůči  lidem z jiných etnických skupin udělaly z křesťanství historicky první univerzální náboženství, které  dle svého „programu“ nebylo identifikováno pouze s jednou etnickou skupinou, ale bylo mířeno na všechny lidi světa. A praktikující křesťané se svými misijními cestami se aktivně ucházeli o konverzi lidí, neboť jejich život byl podle křesťanského dogmatu ztracený, pokud nepřijmou do svého života Krista, nebo pouze prostřednictvím Božího syna se mohou po své smrti vrátit k Bohu a být v nebeském ráji.

Ať už věříme na zmíněné požadavky, nebo ne, je to vcelku jedno. Faktem je, že mnoho lidí na evropském kontinentě v ně začalo věřit a snažilo se podle nich řídit svůj život, své hodnoty, intelektuální život a v neposlední řadě i sexuální reprodukci. Křesťanské hodnoty se staly postupně Velkým selekčním filtrem napříč celou evropskou kulturou. Kdo prošel tímto hrdlem tohoto náročného trychtýře, měl ve společnosti zajištěné slušné postavení. Naopak, lidé vymykající se příliš křesťanskému způsobu života byli prohlášeny za kacíře nebo čarodějnice. Často byli vyhnáni na okraj společnosti, nebo vyhoštěny do jiné země. A v nejhorším případě přišli tito vymykající se lidé o svůj život a také možnost šířit dále svůj genofond. (Připomínám, že skoro všechny prvky našeho chování a osobnosti jsou geneticky podmíněné [nikoli však determinované] a naše chování není nikdy pouze a jen produktem sociokulturních vlivů, jak by si mnoho lidí ze sociálních a humanitních věd i do dnešního dne přálo. Smůla, nejsme plastelína, geny hrají důležitou roli). 

Někde v této chvíli mě má přítelkyně opět zastavila a odcitovala hned několik pasáží z různých knih, které by se zdály, že stojí v opozici vůči tomu, kam jsem svou argumentací mířil dále. Přesto jsem ještě jednou požádal o strpení, abych se dostatečně přesně mohl vyjádřit.

Stručně řečeno, lidé, kteří dokázali a chtěli následovat křesťanské hodnoty ve většině případů byli součástí širšího mainstreamu společnosti, a to jim stačilo k tomu, aby měli dostatek prostředků na to mít děti a vychovávat je do jejich dospělosti, tak aby i ony měly děti a tak dále.

Kultura je vybíravá. Podobně jako ženy. A rozhoduje o tom, kdo bude mít děti a kdo bude šířit dále své geny a naopak, kdo je genetickou slepou uličkou. Po několika stoletích při relativně stabilní společenské situaci a minimální ne-evropské, ne-křesťanské migraci jsme se pak dočkali, že v křesťanské kultuře žijí lidé, kteří i po genetické (tedy biologické) stránce byli vybráni tak, aby měli vhodné chování a osobnostní charakteristiky přizpůsobené pro život v křesťanské společnosti. Mezi tyto hodnoty lze řadit: univerzální morálka, abstraktní uvažování, touha po individuálním úspěchu, avšak i s prvky komunitního života, a v neposlední řadě i vědecké myšlení, neboť sv. Augustin i Tomáš Akvinský argumentovali ve svých spisech, že zkoumáním přírody odkrýváme dílo Boží, a tím i samotného Boha.

Kultura ovlivňuje, jaké geny budou ve společnosti užitečné. Podobně genetické složení společnosti podmiňuje, jaké kulturní charakteristiky bude daná kultura mít. A proto si myslím, že lze hovořit nikoli metaforicky, ale docela i vědecky o tom, že většina etnických Evropanů dnes ztělesňují genofond, který byl po 2000 let vybírám kulturními hodnotami křesťanství. Většina z nás má křesťanství hluboko zaryto pod kůží. A to i tehdy, pokud všem hlásáme, jací jsme ateisté. Všichni z nás, když budeme zkoumat hluboko v našich hodnotových systémech vždycky na dně narazíme na křesťanství a vliv toho jednoho židovského člověka, které byl kdysi ukřižován kdesi poblíž Jeruzaléma na místě, kterému se říkalo Lebka. A jste jeho biologickými následovníky. 

A já mám pocit, že dnes budu spát na gauči.

[odkladiste]

Multikulturalismus jako kognitivní elitářství: Prolog

Trigger warning: V této plánované sérii postů hodlám psát politicky nekorektní myšlenky týkající se nejvíce destruktivní a paradoxně nejvíce diskriminující síly novodobé historie: multikulturalismu. Posty budou cíleně provokativní s vědomím, že si to jako jeden z mála lidí mohu dovolit napsat, aniž by mě někdo mohl osočit z oblíbených „ismů“. Podobně jako mí předci v otroctví před tisíci lety jsem totiž i já nyní „nedotknutelný“. Chci toho využít pro osvobození ducha a intelektuální terapii, pro kterou využívám tento blog-zápisník jakožto zrcadlo své mysli. Potřebuji vědět, co v ní je. To mi rouška anonymity Tumblru dovoluje. Bez ní se domnívám, že to, co chci psát, by mi mohlo přinést zbytečné problémy u lidí, kteří se narodili bez pochopení pro ironii, hravé sebemrskačství, spekulaci ve vědě a filosofii, inteligence, ale především, bez smyslu pro humor. Protože takových lidí je většina (avšak mí čtenáři do ní nepatří), bylo by možné, že následující řádky by sice nezpůsobily, že bych si musel balit fusekle do Gulagu, ale mohl bych přijít o akademickou nebo pracovní pozici. Doufejme, že se tak nestane. Jako Otto Weininger ale nedopadnu. Tento text je prvním experimentem toho, co jsem začal nazývat „Xenodoxií“. Není to ani ortodoxie, ani heterodoxie. Jsou to myšlenky mainstreamovým masám populace tak cizí (odtud řecká předpona „xeno“), že se musí jevit buďto jako šílenou heresí, nebo zábleskem geniality. Nechám posoudit čtenářky a čtenáře, k jaké interpretaci se přikloní. Zároveň jsem založil nový tumblr blog https://xenodoxy.tumblr.com/, který bude sloužit právě k těmto kacířským esejům .

---

Během posledních týdnů jsme asi všichni zaregistrovali, co se děje za oceánem ve Spojených státech, v zemi, ke které většina z nás donedávna vzhlížela, a dokonce uvažovala o přestěhování, ať už za studiem nebo za bohatým partnerem se stálým pracovním místem ve společnosti Google nebo humanitárním institutu Goldman Sachs. Situace to není vůbec jednoduchá a její vysvětlení by si zasloužilo celý semestrální kurz politické a kulturní analýzy. Já se zde zatím omezím na zdánlivě lapidární shrnutí a řeknu, že Spojené státy byly donedávna obrovskou laboratoří, ve které tamní obyvatelé byly pokusnými králíky a zkusili si otestovat, zda koncept multikulturní společnosti může fungovat. Nemůže. Dávno předtím, než z drogově závislého a několikanásobně trestaného zločince George Floyda udělala mainstreamová americká média černého Ježíše-bojovníka za pravdu, čest a rasovou spravedlnost (Floyd byl údajně zatčen i za to, že mířil hlavní pistole na břicho těhotné ženy a vyhrožoval jí, to ale považuji za nemožné), se Spojené státy potýkaly s etnickou diverzitou a z ní vyplývajícím rasismem jako jedním z nejpalčivějších společenských a politických problémů.

Vedle afrických otroků a amerických Indiánů se jako s obyvateli třetí kategorie historicky také zacházelo s migranty z Irska a později i Itálie. Irové, kteří v půlce devatenáctého století utíkali před hladomorem ve své zemi, byli v USA přijati nevlídně. Nejen, že byli považováni za špinavé, nevzdělané a nekultivované lidi, jejich katolická víra byla v protestanské Americe ještě zásadnějším problémem. Protikatolický sentiment docházel tak daleko, že byli mučeni katoličtí kněží, vypalovaly se kostely a v neposlední řadě mnoho lidí se domnívalo, že papež chce touto irskou migrantskou vlnou podvrátit americký justiční a právní systém a místo něj zavést kanonické právo katolické církve, a tím vytvořit  „nový Vatikán“. Italové ke konci devatenáctého století utíkali z jihu Itálie za lepším životem do jižních států USA. Kvůli své tmavší barvě kůže a kudrnatým vlasům byli považováni rasistickými narážkami za „bílé negry“, nevzdělance, špinavce se zločinnými sklony. Podobně se v druhé půlce devatenáctého století zacházelo s migrujícími Číňany. Rasistickým útokům a diskriminaci se nevyhnuli ani Japonci. V reakci na útok na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941 se začala v USA šířit mezi obyvateli protijaponská nálada. Ze strachu, že by obyvatelé japonského původu mohli být tajnými kolaboranty s fašistickým Japonským císařstvím, se USA rozhodly zřídit koncentrační tábory, do kterých od roku 1942 bylo násilně přesunuto až na 110 000 obyvatel, kteří museli opustit své domovy a živnosti.

Ve všech těchto případech a v mnoha dalších (nezmínil jsem migraci východoevropských Židů, jež si zaslouží článek sám o sobě) reagovali rodilí Američané opakujícím se vzorcem chování: zdůrazňovali negativní stereotypy chování a vzhledu příchozích migrantů, poukazovali na jejich nekompatibilitu s protestanským étosem pracovitosti a morálky, často tyto nálady vedly ke tvorbě radikálních politických hnutí, v horším případě k lynčování a násilným proti migrantským útokům, pokud politické řešení nebylo možné nebo bylo příliš pomalé. Zmíněné skupiny migrantů z Evropy patřily v průběhu devatenáctého století na nějakou dobu k těm „Druhým“, kteří jsou jiní, nesdílí zvyky místních a věřilo se, že jejich přítomnost zásadně promění celé Spojené státy v pracovní, kulturní a náboženské sféře. Všechny tyto skupiny mají taktéž společné to, že se přes brutální diskriminaci dokázaly přenést a úspěšně se integrovat do širší americké společnosti. Dnes najdeme Američany irského a italského původu na předních politických, právních a kulturních místech amerického života. To pochopitelně platí i o východoevropských Židech, kteří z ghetta ukrajinského a ruského „štetlu“ se staly v USA kulturní, vědeckou a politickou elitou. Jejich schopnost se úspěšně integrovat je o to obdivující, když budeme brát v potaz, že jako skupina dosáhli průměrných platů srovnatelných s rodilými Američany za pouhých jedenáct měsíců! Ne nadarmo staří Řekové považovali Izraelity za „národ filosofů“ a dva tisíce let náročného studia a memorizace Talmudu se zřejmě také musely projevit.

Všichni při smyslech a s morálním kompasem musí dnes říct, že historické lynčování a diskriminace v USA existovaly a že se objevovalo mnoho konspiračních teorií, které byly bizarní a fantasmagorické. Třebaže to považuji za automatické, bylo nutné to ze začátku říct, abych ukázal, že jsme v tomto zajedno a na stejné lodi. Zmiňuji to také proto, že se chci pustit do otázky, která je většinou zastíněna jinou otázkou dotýkající se historického násilí. Mou otázkou je, proč takto rodilí Američané, a obecně můžeme říct, že většina civilizací a skupin, reagovali a reagují?

Méně sofistikovaní lidé a poličtí dogmatici a dogmatičky dnes většinou odpoví jednoslovně nebo jednou větou: může za to rasismus a systém bílé nadřazenosti. Tím ale neříkáme nic jiného, že za rasismus může rasismus, anebo 1 = 1. Historicky znalému člověku musí být jasné, jak tato odpověď je příliš úzká, příliš provinční, příliš zaslepená americkým kulturním imperialismem, kde historie a kulturní vzorce Spojených států tak hluboce prosakují skrze americkou populární kulturu do našich myslí, že nám doslova „mcdonaldizují“ mozek a paměť. Anebo si skutečně nevzpomeneme, že Egypťané podle Bible zotročili Israelity; že Israelité genocidou vyhubili hned několik národů Kaanánu na území dnešní Izraele a Palestiny; první muslimové si násilím podrobili oblasti Blízkého východu, včetně Persie; mongolský vojevůdce Čingischán si podrobil a zavraždil národy od Číny až po dnešní oblast Krymu; mnoho arabských zemí až do první poloviny dvacátého století provozovalo masivní systém otroctví subsaharských černochů, kde muže často kastrovali a ženy znásilňovali a byly nucené žít jako konkubíny;  co dále fašistické Japonsko, komunistická zvěrstva v Kambodže a Číně a v neposlední řadě dnešní diskriminaci Izraele vůči Palestincům a čínské koncentrační tábory, kde „převzdělávají“ ujghurjské muslimy?

Vybírat si pouze ty nejhorší historické okamžiky jedné společnosti bez toho, aniž bychom to zařadili do širšího historického kontextu a porovnali s praktikami v jiných zemích činíme ten nejhorší přestupek, který každý seriózní historik a historička mohou udělat. Taková historie není historií, nýbrž cvičením v ignorantsví, lhaní, fachidiotství, kvazi-náboženské politické dogmatice. Právě v těchto okamžicích tyto historické neduhy vykazují takové morální a intelektuální autority jako politické hnutí ikonoklastů Black Lives Matter (odlišuji od hesla „black lives matter“, se kterým všichni normální lidé souhlasí), larpující Leninisté aka levicoví studenti humanitních věd nebo poslední vlna feminismu, které nevadí, že muži, kteří se včera rozhodli, že budou ženou, jsou 100% kopií, ba klonem ženství, čímž tato poslední radikální vlna feminismu dělá (úspěšně) vše proto, aby eliminovala většinu právem vybojovaných ženských práv, neboť se její členky bojí vystoupit z davu, myslet samy za sebe a nemají sílu nepropadnout nátlaku „peer group“, kde se očekává do puntíku souhlas se všemi tezemi přibitými na dveře kostela (učebny), jinak budou exkomunikovány svými přáteli, možná i rodinou, ale určitě svou profesorkou teologie ženských studií, která je přestane zvát na obědy ve veganském bistru, v němž i mužští studenti loutkového divadla nebo operního zpěvu ztělesňují toxickou maskulinitu.

Ale zpátky k původní otázce, která se týkala toho, proč lidé tak ostře reagují na cizorodý prvek ve společnosti. Anebo jinak, proč by ho lidé měli přijímat vždy pozitivně? Mým názorem je, že pro většinu obyvatelstva je nenásilný negativní náhled na nově příchozí migranty přirozenou reakcí, která pramení z toho, že jsou si vědomi toho, co migrace přináší, odnáší, ale především, co vyžaduje po místních obyvatelích. Dále mým názorem je, že v drtivé většině případů jsou to pouze intelektuální, tedy kognitivní elity, které se politicky angažují na podporu migrace (a ženy, ale z jiných důvodů). Mezi kognitivní elity neřadím pouze akademiky, spisovatele, vědce či novináře, nýbrž kohokoli, kdo svým intelektem značně převyšuje průměrného člověka daného obyvatelstva, tzn. i většinu univerzitních studentek a studentů.

K tomu je potřeba si připomenout následující poznatek psychologie: kognitivní dovednosti se mezi lidmi liší. Z politického a právního hlediska možná mezi lidmi panuje rovnost, ale co se týče kognitivních dovedností, nejsme si rovni. Jak bychom mohli? V jakém smyslu jsem si já a Albert Einstein rovni? Einstein na rozdíl ode mě nenosil ponožky, uměl hrát mnohem lépe na housle, znatelně mě převyšoval ve znalostech matematiky a teoretické fyziky a v neposlední řadě získal Nobelovu cenu. Einstein měl dokonce více vlasů před svou smrtí, než mám ve třiceti já na své hlavě! V čem jsem si roven s Einsteinem? Anebo jinak: v čem jste si vy rovni s Einsteinem? Jste chytřejší? Umíte lépe teoretickou fyziku? Kde je ona rovnost? Vaše a má rovnost s tímto geniálním fyzikem pramení pouze a jen ze společenského právního konstruktu, že jakožto živočichové patřící do rodu Homo máme stejná lidská práva. Litera práva je naše jediná rovnost. Jiná neexistuje. A pokud byste tvrdili, že ano, budu od vás potřebovat odůvodnit, z jakého metafyzického systému vycházíte, ze kterého logicky vyplývá, že všichni lidské bytosti jsou si rovni. Zvláště, pokud jste ateističní larpující Leninisté a feministky třetí vlny.

Nemusíme ale zacházet do těchto extrémních příkladů, abychom ukázali na to, že kognitivní rozdíly mezi lidmi se v každé společnosti liší. Distribuce kognitivního talentu následuje tzv. Gaussovu křivku: většina lidí tak má průměrné schopnosti, menší skupina lidí má nadprůměrné a podprůměrné dovednosti, a nakonec velmi malé skupiny lidí jsou extrémně inteligentní, ale také extrémně hloupí.

Jakým způsobem dokážeme definovat kognitivní talent? Existuje mnoho definic. Rozhodně nesouhlasím s definicí Howarda Gardnera, jehož model mnoha inteligencí do dnešního dne nemá rigorózní experimentální otestování, přestože se jeho teorie běžně aplikuje na nižších stupních vzdělávacího systému, bohužel proto, že paní učitelky mají více starostí srovnat do latě Pepíčka, než číst nejnovější akademické články v časopise Nature.

Model kognice, který mi přijde dostatečně jednoduchý a funkční, je následující: inteligence, respektive kognitivní dovednosti poukazují na schopnosti týkající se rychlosti zpracování nových informací, jejich zapamatování a jejich flexibilní využití při řešení existujících, ale především nových každodenních problémů, mezi které taktéž řadíme intelektuální problémy abstraktního, jazykového, matematického, hudebního, uměleckého či vizuálně-prostorového charakteru. Stručně řečeno, čím je člověk inteligentnější (má kognitivní talent), čím lépe se dokáže vyrovnat s novými věcmi, adaptovat se a využít je ve svůj prospěch.

Důležité doplnění této definice je, že inteligence je obecná a netýká se pouze jedné specifické dovednosti. Avšak čím je člověk inteligentnější, tím více bude oproti průměru inteligentní ve všech intelektuálních doménách. To znamená, že člověk mající matematické dovednosti na úrovni Einsteina má vysokou obecnou inteligenci, která ho předurčuje k tomu, že bude mít oproti průměrnému člověku také nadprůměrné schopnosti jazykové, hudební apod. Jako technickou poznámku o tom, jak funguje lidské inteligence, ještě uvedu, že čím je člověk inteligentnější, čím více se projevuje jedna konkrétní inteligence, což je jakási biologická daň za to, že člověk byl obdařen od pána boha jednou geniální dovedností (matematikou, pamětí na jazyk, absolutní sluch apod.) Přestože jedna dovednost u geniálních lidí často dominuje, neznamená to, že jejich ostatní dovednosti budou podprůměrné, budou vždy nadprůměrné, avšak ve srovnání s tou jednou geniální dovedností budou horší. Zde také začíná a končí populární představa, kdy si průměrní lidé utěšují, že nevadí, že nejsou geniální, protože géniové trpí mnoha neduhy a psychickými poruchami, tzn. že nejsou normální a nedokážou fungovat ve společnosti.

Jejich fungování či nefungování ve společnosti se odvíjí od toho, jak se příliš svým intelektem odlišují od svých vrstevníků a také, zdali daná společnost dokáže géniům poskytnout prostředí a cíle, ve kterých by se génius mohl chovat dle své přirozenosti a mohl naplno využít svého potenciálu. Tímto vyhrazeným prostředím byly v Evropě od nepaměti univerzity a jejich antické a středověké předchůdkyně. Toto vyhrazené prostředí bylo též důležité, protože géniové často vykazují minimální touho následovat zavedené společenské řády, které považují za trapné a nesmyslné, způsob, jak ovládat průměrné masy lůzy, aby se mezi sebou nepovraždila. To není můj názor, nýbrž to vychází z psychologie geniality, kde geniální tvůrci převratných myšlenek a děl vykazují velkou kreativitu, otevřenost vůči novým věcem, ale minimální ochotu se podřizovat společnosti, což je vlastnost v tradičním Big Five rozdělení asociována s vlastností přívětivosti (agreeableness).

Ženy ze statistického hlediska jsou průměrně přívětivější než muži. To je jedna z příčin, proč mnohem více mužů končí v kriminále, má problémy ve škole (holky posledních dvacet let převyšují kluky na střední a vysokém stupni školského systému), kdežto mnohem více žen následuje mainstreamové kulturní a intelektuální vzorce jako veganství nebo feminismus třetí vlny, neboť mají z emocionálního hlediska problém vystoupit z davu, avšak psychologicky vyžadují, aby byly součástí nějakého davu, což je důvod, proč všechny „alternativní“ ženy současností tíhnout k feminismu jakožto zastřešujícímu pojmu pro „alternativní femininitu“, třebaže v minulosti by byly nejspíše součástí jedné z alternativních kultur emo, punkerů, metalistů, rockerů, hipíků apod. Feminismus redukuje ženství na ufňukané čtení lehce nadprůměrné básnířky Sylvie Plath, nábožensky následované (gluten-free) veganství a umělou morální nadřazenost a nesnášenlivost vůči 50 % planety Země vyvolanou emocionálním přežvýkáním Simone Beauvoir a jejího The Second Sex, Kate Millett a její Sexual Politics, Luce Irigarayová a její Speculum of the other woman, pamflety od Gloria Steinem, případě bell hooks a její rasové pasáctví a nedej bože Judith Butler, která píše o genderu, aniž by se obtěžovala porozumět biologickým mechanismům zvířecí přírody – ale chápu, genderová teorie, podobně jako marxistická deterministická historie společnosti jsou stejně, ne-li více přesné a robustní teorie jako kvantová mechanika. Dnes bych to této nejsvětější skupiny autorek přidal i Robin DiAngelo, která přišla na fascinující myšlenku, že svůj rasismus vysvětlí tím, že všichni bílí lidé jsou rasisté, ať už se jedná o ukrajinské farmáře, bezdomovce v Albánii nebo rybáře na Islandu. Zdá se, že ženy rádi čtou tuto knihu, neboť našly kvazi-filosofický důvod, proč samy sebe nesnášet, a také, jak dále odůvodnit svou morální nadřazenost. Jelikož se nepovažuji za „bílého člověka“, mohu svou inteligenci a kulturnost oslavovat, kdežto vy, bílé ženy a muži, musíme sami sebe jen nesnášet. Údajně. Jak vám to jde, mimochodem?

Na druhou stranu muži jsou častěji nepřívětiví, což je často vede k tomu, že nechtějí pracovat s lidmi (na rozdíl od žen) a raději se vrtají v nějakých technických objektech. Geniální muži pak obecně patří mezi nejméně přívětivé lidi, a proto historicky jediné místo, kde skutečně mohli aspoň trochu normálně přežívat, byly kabinety univerzit. Dříve to bylo možné, protože univerzity nevyžadovaly po akademicích, aby museli pravidelně publikovat. Mohli tak několik let být zavřeni ve své laboratoři a pracovat na dlouhodobém projektu. Byrokratičtí administrátoři univerzit doufali, že když jim poskytnout takovou volnost, dříve nebo později přijdou s nějakým geniálním dílem, které odůvodní jejich několikaleté stranění se veřejnému životu. Bohužel s tímto je již konec. Univerzity jako na běžícím pásu adoptují různé praktiky sociální spravedlnosti a rovnosti, což vede k tomu, že méně přívětiví lidé nejsou na univerzitách tolerováni, místo toho jsou přijímáni lidé, kteří nejsou geniální, snad pouze „lehce výjimeční“, ale zato parádně umí následovat veškerá nařízení sociální spravedlnosti a rovnosti, nikdo nikoho neurazí a vždy se svými kolegy souhlasí, pokud se jedná o ženy a ženy nebílé pleti, souhlas s nimi je de facto vyžadován. V opačném případně nesouhlas často vede k pokárání, povinnému přeškolení, a nakonec k vyhazovu a ostrakizaci způsobené tím, že Twitter lůza si mezi sebou napíše, jak daný ne-věřící kacířsky odmítl se podrobit dogmatům nejsvětější trojice novodobého náboženství Kulturní smrti - D.I.E (diverzita, inkluze, ekvita). Nepřívětiví (mužští) géniové ztratili tímto jediné místo ve společnosti, kde mohli v klidu pracovat, bez toho, aniž by byli zatíženi morálkou mas. Pokud přišli o své tmavé kabinety univerzit, kde se nyní nepřívětiví geniové shromažďují? Jedním slovem: YouTube.

Intelekt je ve společnosti nerovnoměrně rozdělený. Co z toho vyplývá? Podle mého názoru z toho můžeme vyvodit jednoduchý závěr: většina společnosti se nedokáže dobře vyrovnat s rychlými změnami ve společnosti, protože jejich intelekt není dostatečně flexibilní a pružný, aby to zvládli. Z tohoto důvodu většina populace každé společnosti tíhne ke konzervativnějšímu politickému náhledu, neboť zcela přirozeně kvůli svému psychologickému profilu vyžadují stabilní prostředí, kde se hodnoty nemění tak často, kde se nemusí učit nové hodnoty každý rok, kde nemusí se učit deseti až dvaceti různým způsobům, jak jednat a chápat mnoho etnických a minoritních skupin. Chci jednoznačně říct, že to není a priori rasismus nebo nativismus. Jde jednoduše o to, že ne všichni chtějí každý den „počítat sociální integrály a derivace“, mnohem raději budou za to, pokud zůstanou u „společenské násobilky“, která je sama o sobě náročná. Většina lidí ve společnosti kvůli svému průměrnému intelektu vyžadují stabilní „kulturní software mysli“, kterým jsou společenské, náboženské a kulturní vzorce a hodnoty, po dlouhou dobu zakořeněné v dané společnosti. Jsou to osvědčené hodnoty, které se lidé nemusí explicitně učit, neboť v nich jsou doslova od narození namočení a postupem času je nasákli stejně jako se naučili mateřským jazykem. Kulturní software mysli je důležitý, neboť je pomyslnou optikou, kterou interpretujeme a chápeme svět kolem sebe. Všichni tento software máme, všichni ho potřebujeme. Neexistuje člověk, který by neměl žádné hodnoty. Takový člověk, čistokrevný nihilista, by totiž neviděl žádnou hodnotu v tom ráno vstát z postele, jít se nasnídat, nebo dokonce si dojít na toaletu. Vše by bylo bez hodnoty, ploché a zbytečné. Takový člověk by se ale nenarodil, protože takto čistě nihilistické matky by buďto neviděly hodnotu v sexu, anebo pokud by náhodně otěhotněly by neviděly hodnotu v tom se starat o narozené dítě, takže by rychle zemřelo a tyto bizarní nihilistické geny by se nepřenesly na další generaci. Nikdo není nihilistou, všichni máme vedle mozku jakožto hardwaru v hlavách nějaký kulturní software.

Po dlouhou dobu lidské historie bylo nejúspěšnějším kulturním softwarem náboženství všech druhů. Náboženství si nikdy nekladlo za svůj cíl být vědeckou metodou. Jak by také mohlo, vždyť systematická věda evropského typu se začala ustanovovat až počátkem 17. století. Místo toho náboženství představovalo ucelený světonázor, který vznikal a stále vzniká po tisíce let, možná již od prvních dob, kdy se zrodil moderní člověk. Náboženství nemělo pro své měření a zkoumání urychlovač částic nebo umělou inteligenci a chytré algoritmy. Místo toho lidé využívali to, co viděli před nosem. Tato „smyslová data“ lidé použili pro své spekulování a abstrakce. Protože lidé jsou zvířetem obdařeným schopností hledat pravidelnosti v chaosu, dříve nebo později náboženství začala kodifikovat smyslový, či chcete-li filosoficky přesněji fenomenologický svět do vzorců, pravidelností, proměnných a stálých struktur. Náboženství je tak do určité míry „vědou“ toho, co člověk dokáže pozorovat svými smysly – fenomenologií světa.

Fenomenologii nezmiňuji náhodou, protože fenomenologie Martina Heideggera mi poskytuje vhodné podloubí pro myšlení o tom, proč je idea multikulturalismu kognitivním elitářstvím. Nepočítám s tím, že v tomto prologu dokážu shrnout Heideggerovo myšlení do několika vět. Avšak naznačím aspoň to, že Heidegger přišel s revoluční myšlenkou, kdy se ve svém velmi abstraktním tázání po Bytí dobral k novému pojetí člověka a jeho existence ve světě; pojetí, které se zásadně liší od toho karteziánského, jež dominovalo v Západním myšlení od 18. století poté, co geniální francouzský matematik a filosof René Descartes ustanovil, že myšlení a racionální uvažování, tedy mysl, je nezávislá na těle a okolním světě. Zatímco Descartova (karteziánské) vidina člověka poukazovala na možnost, že člověk dokáže fungovat jako člověk bez vnějšího světa, Heidegger tuto myšlenku zcela převrací naruby a tvrdí, že Bytí člověka (tzv. Dasein) je hluboce integrováno do okolního prostředí. Podle Heideggera technická racionalita, logické uvažování a v neposlední řadě věda samotná jsou velmi neobvyklými módy, jak se dívat na svět. Člověku mnohem bližší je totiž vidět svět nikoli jako svět oddělených a jasně čitelných a vnímatelných objektů, nýbrž jako svět, ve kterém se pro nás vnější realita ukazuje jako možnosti pro akci, činnost a jednání. Svět se lidem jeví jako tma, ze které prosvětlují věci způsobem, že se nám jeví jako věci, se kterými můžeme něco udělat, něco vykonat. V ekologické psychologii, teorii designu a architektury o těchto způsobech ukazování hovoříme jako o „afordancích“, případně můj známý Palo Fabuš afordances překládá jako „skýtavosti“. Tedy, věci „skýtají“, poskytují nebo nám dávají možnosti, jak se ve světě chovat.  Zatímco však ekologická psychologie v čele s J. J. Gibsonem tvrdila, že tyto afordance nebo skýtavosti jsme schopni vnímat přímo, Heidegger, ale i teoretik designu Don Norman oponují a vcelku rozumně tvrdí, že afordance je nutné nějakým způsobem interpretovat. Otázkou je, na základě čehož interpretujeme afordance a ve výsledku celý (fenomenologický) svět? Zde přichází na řadu Heideggerův koncept bytí-ve-světě a vtělenosti.

Francouzští postmoderní myslitelé jako Michel Foucalt nebo Jacques Derrida měli mimo jiné pravdu v tom, že význam literárních nebo vědeckých textů se nenachází v textu samotném, ale odvíjí se od mimo textových faktorů jako jsou kultura, historický kontextu, náhodné společenské jevy apod. Podle postmoderního myšlení texty potenciálně schovávají v sobě nekonečně mnoho možných interpretací a není možné privilegovat jednu interpretaci nad druhou. Derrida a později další převzali tuto myšlenku týkající se interpretace textů (tzv. hermeneutiky) a aplikovali jí na celý svět, který se začal jevit jako jeden velký text. Ne náhodou zde vidíme podobnost s tím, co tvrdil Heidegger. Například Derrida byl velmi vášnivým čtenářem a obdivovatelem Heideggerovy hermeuticko-fenomenologického přístupu ve filosofování.

Potíž je v tom, že to není pravda. Text ani svět neinterpretujeme nekonečně mnoho způsoby. Ať už se nám to líbí nebo ne, vždycky svět interpretujeme na základě naší vtělenosti, naší situovanosti ve světě, v jaké kultuře žijeme, v jaké historické době se nacházíme, ale také na základě mnohem jednodušších faktorů našich fyzických proporcí i kognitivních dovedností: muž měřící 195 cm bude svět doslova vidět jinak, než žena měřící 155 cm. Důvodem není éterický sexismus, ale prostý fakt, že vysoký člověk dosáhne na vysoká místa, o kterých méně vysoký člověk ani nepřemýšlí, protože během života taková místa jednoduše vytěsnil ze své pozornosti, aby poskytl místo jiným, důležitějším věcem k přemýšlení. Dále také člověk, který má přes dva metry přemýšlí o své budoucí kariéře jinak než zmíněná malá žena. Znamená to, že žena se 155 cm nemůže například hrát basketbal nebo být horským záchranářem? Po právní stránce samozřejmě může a nemyslím si, že nikdo bude aktivně takovou ženu diskriminovat a odrazovat. Na druhou stranu by tato nízká žena měla dříve nebo později pochopit, že právní svoboda se nutně nepropisuje do svobody od gravitace a fyzikálních zákonů fyziognomie těla. Může 155 cm / 45 kg žena úspěšně zachránit dvoumetrového muže, který byl zavalen v horách lavinou? Teoreticky ano, prakticky však ona „vtělenost“ této ženy jí klade určité limity, které jí předurčují k jiným dovednostem a kariérám.

Akademici a akademičky by nejspíše nyní zírali, jak jsem přízemně vysvětlil vtělenost a argumentovali by, že jsem ji redukoval vysloveně na fyzické proporce těla. Faktem je, že vtěleností a situovaností myslíme ve fenomenologii něco o trochu obecnějšího: to, jak kombinace našeho těla, kultury, společnosti a historického kontextu vytváří určitý rámec, kterým interpretujeme svět, a jak tato vtělenost a situovanost vytváří určité limity, jak svět interpretujeme a jak nás vůbec svět napadne interpretovat.

Proč domorodý Papuánec nepřemýšlí o kvantové fyzice? Respektive pro Pepík o tom nepřemýšlí při hraní fotbalu a proč Janička při uploadování selfies na svůj Instagram nepřemýšlí o tom, proč teorie relativity není kompatibilní s kvantovou fyzikou? Fenomenologie by řekla, že jejich rámec světa tyto věci neobsahuje, tudíž se to ani neobjevuje v jejich myšlení. Já bych však dodal jednu důležitou a již zmíněnou věc, kterou (prozatím) fenomenologie úspěšně ignoruje: kognitivní dovednosti. Člověk s IQ 60 nejen, že bude přemýšlet o jiných věcech, ale také má úplně jiné limity toho, o čem je vůbec schopen přemýšlet, i kdyby o tom chtěl přemýšlet. Anebo jinak: proč průměrná Janička přemýšlí spíše o tom, jak vypadá, kdežto průměrný Pepíček přemýšlí o tom, aby byl dobrým fotbalistou a vydělal hodně peněz? Zde se Judith Butler a její zástup extrémně maskulinizovaných, přesto ječících žen automaticky mýlí, neboť zcela ignorují milión let biologické evoluce, která pro ně z nějakého důvodu funguje u všech zvířat až po šimpanze a neandertálce, pak se však evoluce u člověka zastavila a lekla se, neboť by mohla způsobit biologické genderové nerovnosti způsobené fyziognomickými, tělesnými, hormonálními, psychologickými a kognitivními rozdíly, jakožto důsledek odlišných biologických tlaků, limitů a funkcí, které by Matka Příroda nadělila sexuálně dimorfním zvířecím druhům, kde žena rodí a muž nikoli. I přírodní zákony údajně mají Twitter účet a bojí se dělat politicky nekorektní věci, takže u šimpanzů a neandertálců vše funguje podle pravicových extrémistů a sexistů, kdežto u člověka jsou muž a žena amorfní kumbája, identičtí, k nerozeznání, skoro by se dalo říct kloni a více stejní než jednovaječná dvojčata.

Zas seriózně. Znamená to, že sociální a kulturní genderová očekávání nehrají vliv na to, jak se ženy a muži prezentují navenek? Pochopitelně ne, tyto očekávání jsou součástí toho, co nazývám kulturním softwarem mysli. Znamená to však, že milión let evoluce se zázrakem zastavilo u člověka, který čirou náhodou je bratrancem šimpanze? Také ne. Diskuze nad přírodou a kulturou jsou mrtvé. Máme nový a lepší model, kde se geny a kultura vzájemně ovlivňují. Tento model vysvětluje, proč akvarijní rybičky nemají v plánu sestrojit jadernou elektrárnu, ale také, proč autisté se více zdržují v Sillicon Valley.

Díky tomu, že naše bytí-ve-světě a situovanost je biologicky limitována, jsme schopni vůbec ve světě existovat, a opačně, naše biologie ovlivňuje, jaké bytí a jakou situovanost jako lidský druh budeme mít. Díky částečně biologické determinaci jsme i schopni se během dětství velice rychle naučit mateřský jazyk, protože všichni lidé, až na zdravotní výjimky, jsou schopni si osvojit mateřský jazyk. Podle Noama Chomského nám totiž příroda nadělila určité mozkové struktury, jakousi univerzální či proto gramatiku, které umožňuje novorozencům rychle začít rozeznávat, jaké zvuky jsou ruchy a šumy, a jaké kódují lingvistické údaje. Bez biologické připravenosti našeho mozku bychom se většinou nenaučili mluvit, protože naše rodinné prostředí není nikdy dostatečně stimulující na to, abychom z něho pochytili všechny potřebné znalosti. Dále ve prospěch biologické připravenosti našeho mozku také hovoří to, že děti se samozřejmě nikdy neučí jazyk přímo tím, že by studovali gramatiku, syntax, sémantiku, slovní zásobu apod. Mateřský jazyk v dětech roste podobně přirozeně jako lidem rostou vlasy nebo končetiny. V neposlední řadě musíme mít v hlavě biologickou komponentu pro jazyk, protože jsme schopni používat slovní zásobu a vytvářet věty, které jsme nikdy v životě neslyšeli. Zde se mýlili behavioristé na počátku dvacátého století, kteří zastávali pozici, že se lidé učí mateřský jazyk „imitací“ toho, co slyší kolem sebe. Nemůžeme vyloučit, že imitace je důležité pro zdravý vývoj jazykových dovedností dítěte, ale nemůže to být celá „story“. Biologie musí hrát roli. Dnes o tom seriózní lingvisté, kognitivní vědci, psychologové a filosofové nepochybují. Až tedy na radikální levicové a feministické teoretičky, pro které vidina toho, že by člověk mohl být jakkoli částečně determinován biologií je jen krůček od koncentračních táborů, ztráty volebního práva žen a pravěkého sexismu.

Profesor Petříček by mě asi tímto od zkoušky fenomenologie vyhodil (a nene, ohromil bych ho svým intelektuálním šarmem, už o něco méně svým výstřihem), ale shrnuto podtrženo můžeme říct následující: ten nejniternější způsob toho, jak žijeme ve světě, jak vnímáme věci kolem nás, jaké hodnoty zastáváme, je ovlivněn naší vtělenou situovaností, ale také kognitivními dovednostmi. Čím více inteligentní lidé jsou, tím méně se potřebují spoléhat na „kulturní software“ a tedy i hodnoty, které jim předává společnost, v níž žijí, a naopak si více mohou sami vybírat, jaké jiné a nové hodnoty budou chtít a mohou přijímat, protože díky své vyšší inteligenci jsou mnohem flexibilnější v tom se učit, asimilovat a aplikovat nové věci a informace. Naše vtělená situovanost, kognitivní dovednosti a komplexita kulturního softwaru, který pobere mysl, jsou určený pochopitelně kulturním kontextem, ale také biologií, jež člověku dává velkou volnost v relativně jasně vymezených horních a dolních limitech toho, čeho bude člověk schopen po kognitivní stránce dosáhnout. Někdy dobrý kulturní software mysli dokáže kompenzovat nižší „rychlost biologického hardwaru mysli“. Někdy naopak rychlý biologický hardware mysli dokáže znovuvytvořit a znovunalézat věci nezávisle na existujícím kulturním softwaru mysli, ba dokonce nahradit částečně stávající kulturní software něčím relativně novým, až revolučním: vzpomeňme si na změnu, kdy jsme přijali, že Země není placatá, že není středem vesmíru, že člověk je součást biologické říše, kde čas a prostor jsou propojené apod. Lidé s průměrnou nebo nižší inteligencí se o to více spoléhají na zděděný kulturní software, jelikož jejich biologický hardware mysli není schopen si vytvářet nové hodnoty, nové teorie, nové vědecké poznatky.

To pochopitelně je v pořádku, ostatně všichni stojíme na ramenou intelektuálních obrů minulosti (Newton) a vše, co je nově vytvořené, vychází vždy s řešení předchozích designérů, umělců, architektů, vědců a vědkyň – všichni jsme tak spojeni s minulostí jakoby pupeční šňůrou (Jan Michl), která nám dodává potřebné živiny pro přežití v současnosti a budoucnosti.

Avšak v otázce multikulturalismu nalézáme zajímavý paradox, který mnohé z toho, co jsem zmínil, ignoruje. V první řadě multikulturalismus je ideologie, která tvrdí, že je jednoznačně prospěšné pro všechny strany, pokud všichni z nás nahlédnou na to, jak žijí jiné kultury a pochopíme jejich hodnoty. Již u této nejvíce nevinné definice musím nesouhlasit. Pokud žijeme ve státě, kde jasně dominuje majoritní kultura, běžný člověk nepotřebuje pro své přežití se učit, jak funguje kultura domorodých Papuánců nebo proč arabské země považují ženskou obřízku klitorisu za pozitivní přístup k ženství. Tam, kde dominuje jedna majoritní kultura, tam je třeba v první řadě se během života naučit tento jeden dominantní kulturní software mysli.

Ostatně naučit se pořádně jeden kulturní software není nic jednoduchého. Od malička se člověk učí mateřský jazyk, musí se zorientovat, v jakém prostředí žije, kde a co ve městě nebo v přírodě se nachází, co nás chce zabít, co je jedovaté a co nikoli. Ještě v předškolním věku musíme mít už docela jasno, jak fungují společenské vztahy v nejužších rodinných vazbách a mezi prvními dobrými přáteli. Po nástupu do školy se začíná náš kulturní software více a více zaměřovat na intelektuální dovednosti. Učíme se počítat, učíme se psát a číst. Vše v počátku v našem mateřském jazyce, případně k tomu postupně přidáváme další jazyky, které nás rodiče od mala učili. Od nějaké třetí třídy se to se školou začíná myslet vážně. Učíme se přírodovědu, matematiku a dějepis. Očekává se od nás, že budeme znát nejdůležitější událost nejen našeho národa, ale také celého kontinentu. Po dokončení základní školní docházky buďto pokračujeme v rozšiřování a prohlubování humanitních a přírodovědných znalostí, nebo se chceme zaměřit na o něco více praktické dovednosti, které ale svou komplexitou často převyšují gymnazijní látku. Ještě do první poloviny dvacátého století žákyně a žáci, kteří vystudovali střední stupeň vzdělání byli považováni za dobře vzdělané osobnosti, které jsou relativně schopnosti myslet samostatně. Ti, kdo vystudovali gymnázia nebo získali maturitu, častokrát měli hlubší porozumění o životě a souvislostech mezi historií, kulturou, vědou a technikou daného národa, než mají mnozí dnešní studenti vysokých škol. Každopádně i po dostudování vysoké školy málokterý člověk dokáže říct, že se naučil více než přibližně 20-30 % kulturního softwaru, který mu jeho vlastní kultura a národ nabízejí. Větší historický, kulturní a technický záběr pak mají pouze intelektuální elity, které dle definice jejich společenské pozice, prodávají směrem ke společnosti své intelektuální dovednosti, a proto mají pobídku tyto dovednosti a znalosti po celý život doplňovat a aktualizovat. Přesto, který novinář má výborné znalosti matematiky a který učitel matematiky má encyklopedické znalosti českého hospodářství za Rakouska-Uherska?

Získat hluboké znalosti své vlastní kultury vyžaduje kontinuální zájem se učit celý život. Nabýt hluboké znalosti o dvou kulturách je pak pro většinu lidí nemožné a pouze kognitivní elity mají dostatečně rychlý biologický hardware mysli a velkou paměť pro mnoho kulturních softwarů. Proto nejvíce šetrná definice multikulturalismu, která se týká poznávání druhých kultur, je v základu nesmyslná, protože poznávat více kultur můžeme, pouze pokud si uvědomíme, že poznávat další kultury můžeme vždycky pouze velmi povrchně. Ba co více, schopnost poznávat nové kultury na úrovni biologického hardwaru je ve společnosti nerovnoměrně rozdělena a opět je to umožněno pouze intelektuální smetánce. Ta pochopitelně z multikulturních znalostí těží také nejvíce, protože tyto znalosti dokáže dobře aplikovat ve své práci a akademické činnosti, ve svých mezilidských vztazích, čímž z toho na úkor průměrných lidí o to více profituje a o to více se vzdaluje svým průměrným spoluobčanům. Zůstaneme-li pouze u poznávání jiných kultur, multikulturalismus je kognitivně elitářská ideologie, která čím více je propagována, tím více z ní profituje pouze kognitivní elity, zvláště tehdy, pokud se multikulturní ideologie zavede do společnosti jako něco povinného, co všichni musí praktikovat.

Multikulturalismus ale není pouze barevná ideologie, která by nevinně jako vlídná učitelka říkala Pepíčkům, aby se naučili něco nového o jiných zajímavých zemích. Ve věku digitálních technologie totiž by takto chápaný multikulturalismus šlo docela pohodově praktikovat prostřednictvím internetu: jazykové chaty, práce na dálku, dopisování si s „pen friendy“, sledování dokumentům, či filmů. Objednávání si poznávacích zájezdů a ochutnávek exotických jídel lze také částečně dělat po internetu, avšak pochopitelně osobní zkušenost s reálnými lidmi v reálném prostředí je něco jiného. Avšak pokud skutečně jde o „poznávání“, většinu lze, jak ostatně ukázala i doba koronavirová, poznávat online.

Multikulturalismus ale není pouze o vzájemném poznávání. Stejně jako pracující třída v sovětských republikách nebo nyní minoritní skupiny v USA, jsou masy davů reprezentující „the Other“ zneužívány úzkou skupinou intelektuálních elit s cílem napravit historické prohřešky způsobené evropskou civilizací. A to tím způsobem, že evropské hodnoty budou aspoň částečně nahrazeny ne-evropskými hodnotami. Důvod? Aby bylo pro ne-Evropany co nejjednodušší se integrovat do států Evropy. Jak jsme si totiž řekli, situovanost člověka, jeho vtělenost a učení se novému kulturnímu softwaru jsou vysoce náročné věci, které zásadně limitují to, jak člověk vnímá svět a jak v něm dokáže fungovat. Protože tradiční evropské hodnoty jsou antitezí vůči těm ne-evropským, a to i z důvodu historických nespravedlností (kdo by a priori vyčítal Židům, že se nechtějí učit Německy a německou historii?), pokud chceme dostat ne-Evropany na území Evropy, musíme toto území tak upravit, aby integrace migrantů byla co nejrychlejší a nejjednodušší. Multikulturalismus tak není „operační systém mysli“, nýbrž je to „cíleně vytvořený softwarový virus“, který má za úkol přepsat, pokud ne celý, tak aspoň části stávajícího kulturního softwaru a nahradit jej jinými kusy kódy, které budou lépe vstřebatelné novým příchozím.

V důsledku toho je multikulturalismus ve svém základu o přesunutí lidí do Evropy. Jak jinak lze zdůvodnit ideologii multikulturalismu? Pokud by šlo pouze o hodnoty, stěhování národů není třeba, stačí vytvořit vhodné webové a mobilní aplikace, vytvořit lepší připojení k internetu, aby ti lidé, kteří chtějí provozovat „multikulturalismus“, tak mohli dobrovolně činit ve svém volném čase. Přemisťovat těla z jednoho konce planety na druhý není třeba pro to, abychom se učili hodnoty druhých kultur.

Nebo by snad Japonci a Číňané souhlasili, pokud by se milióny Čechů a Rusů stěhovalo do těchto asijských zemí jen proto, aby se mohli jejich obyvatelé něco naučit o těchto dvou evropských civilizacích? Každý asijský Pepíček se zeptá: „a je nutné, aby Jan Novák nebo Igor Medveděv se ke mně přestěhoval, není jednodušší si napsat po internetu nebo si přečíst článek na wikipedii, případně si dvakrát do roka zaplatit poznávací zájezd nebo aspoň letenku na couchsurfing?

Faktem je, že naše planeta je multikulturní již od počátku. S přibývajícím možnostmi cestovat do zahraničí nadzvukovou rychlostí pak již zcela postrádá smysl, aby kvůli ideologii multikulturalismu docházelo k masivnímu stěhování národů. Ten, kdo tvrdí opak, poukazuje pouze na reálné cíle své ideologie.

V neposlední řadě ale ještě nabídnu poslední, nejvíce filosofický argument proti multikulturalismu ve formě stěhování národů. Heidegger by řekl, že každý člověk se narodí do nějakého kulturního a sociálního prostředí, jež tvoří bytí-ve-světě člověka. Člověk není pouze biologií, masem a kostmi, nýbrž právě i tím, jak toto bytí-ve-světě člověka od malička formuje. Pokud však budeme stěhovat masy lidí z jedné části planety na druhou, tyto masy přijdou o své „autentické“ bytí-ve-světě. Místo toho budou žít neautenticky v cizorodé kultuře, do které se nenarodily, ba co více, ve které se po tisíce let neformovaly jejich genetické predispozice (to by Heidegger neřekl, ale je to přirozené rozšířené Heideggeriánského myšlení). Jinak řečeno, pokud multikulturalismus praktikujeme stěhováním lidí, nevyhnutelně tím přicházíme o autentičnost existujících kultur. Kulturu tvoří ideje, materiální artefakty a samotní lidé a jejich znalosti o dané kultuře. Pokud něco z toho měníme nebo zcela odstraníme, přijdeme o kulturu. Pochopitelně, každá kultura se v průběhu věku vyvíjí, kultura není statická. Ale je něco jiného sledovat 2000 let vývoje katolictví v Evropě a něco jiného násilně zavést cizí náboženství do velkolepé kultury tak, jak to učinili mezi osmým a devátým stoletím první muslimové v Persii, kde Peršané (Íránci) byli nuceni přestat praktikovat své náboženství (Zorostriánství), nebo jim hrozila smrt. Který normální člověk by ten druhý příklad považoval za šíření „multikulturalismu“? Peršané, respektive mnoho dnešních Íránců rozhodně nikoli. Mísení a syntéza kultur logicky vede k aktivnímu vyhlazování kultur. Pokud smícháte černou a bílou barvu, dostanete padesát odstínů šedé, již nikdy z ní ale neuděláte čistou černou nebo čistou bílou (pokud při slovech „bílý“ a „černý“ si okamžitě přestavujete v nějaké podobě rasismus, říká to něco o vás než o mně, já se totiž právě zamýšlím nad temperovými barvami své neteře).

Nemusíme však spekulovat o tom, proč multikulturní centra, neziskovky a další organizace tak touží po tom přemisťovat těla z jednoho místa do druhého, abychom se zaměřili na hlavní téma této série esejů. Proč by běžní lidé měli trpět multikulturní ideologii, která je jednoznačně navržena tak, aby z ní benefitovaly pouze kognitivní elity, protože jsou to právě kognitivní elity, kteří mají na to stavěný hardware i software mysli? Proč by lidé dobrovolně měli tolerovat, že již tak náročné studium vlastní kultury musí být po nátlakem sociální ostrakizace doplněno o studium dalších kultur, když je technicky nemožné, aby se průměrní lidé naučili o více než jedné kultuře něco, co nebude povrchní (seriály, pokrmy, pár historických milníků)?

Mým názorem je, že by to lidé tolerovat neměli. Ba co více, všem, komu jde o blahobyt druhých lidí by to také neměl tolerovat. Neboť na multikulturní ideologii doplácí nejvíce běžní, čti kognitivně průměrní občané. Ztrácejí pevnou půdu pod nohama, kterou reprezentuje kulturní software, který zdědili po svých předcích a který se pracně během života naučili. Nové hodnoty, nové situace, noví lidé a jejich zvyky, odlišné psychologické profily, způsoby reakcí a jednání, to vše přináší neskutečnou kognitivní komplexitu a nároky na paměť a myšlení lidí. Nároky tak velké, že je dle mého názoru nelidské chtít po kognitivně průměrném člověku, aby si na ně zvykal, zatímco musí pracovat, starat se o rodinu a o své nemocné prarodiče.

Nejedná se o populismus, ani xenofobii. Nýbrž o aplikaci zcela známých poznatků z kognitivní vědy a psychologie na politické myšlení o tom, co to udělá s lidmi, když se jejich životy stanou komplexnějšími, než jsou schopny zvládnout. Jistě, mnoho lidí reaguje podrážděně až násilně. Dokonce i rasisticky. Potíž je v tom, že kognitivně průměrní lidé, na které dopadají nevýhody multikulturalismu nejvíce, nemají z logiky věci tak vyvinutý slovník a znalosti, aby dokázali intuitivně cítěné nesouhlasy převést do uhlazených textů eseje nebo knihy. Od toho ostatně jsou intelektuálové, respektive kognitivní elity, aby hájili zájmy svého lidu pomocí svých znalostí, státem placeného vzdělání a vybraného slovníku, který od kognitivních elit očekáváme.

Největší zrada, kterou se kognitivní elity dopustily v historii lidstva, bylo uvrhnout na své kognitivně průměrné obyvatele multikulturní ideologii a jakýkoliv nesouhlas nazvat oblíbenými nálepkami jako jsou xenofobie, rasismus apod. Tyto nálepky nemají žádnou hodnotu a lidé, kteří je používají se de facto vzdávají myšlení. Od toho nálepky jsou: nahrazují myšlení.

Multikulturalismus je kognitivní elitářství a zrada kognitivních elit. Teze, kterou chci dále prozkoumat ve svých následujících textech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Internace_Ameri%C4%8Dan%C5%AF_japonsk%C3%A9ho_p%C5%AFvodu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Big_Five

[odkladiste]

Overdosed

Yesterday, due to certain causes, I lost my memory, reading and thinking abilities for 4 hours.

My verbal thinking was lost. The only way to think was through emotions that I felt in the past during the most negative events. Imagine your life and all the worst moments. Now imagine that you have to experience these moments for four hours simultaneously and you are feeling exactly what you felt at that time. As if there is a special memory in your brain for emotional states.

Who said that Hell must be a physical place and not a mental state?

To make it even stranger, all my feelings and non-verbal thoughts could be only represented by a certain abstract person. In other words, I could think only through these abstract figures of persons that represented thoughts and emotions.

My IQ dropped 60 points. I experienced a great fear and possibly a few seizures. I had hallucinations and saw myself standing in front of my bed looking down at myself.

Lastly I remembered things from past when I was 3-7 years old, 

Everything you experienced, it's all there in your head stored. It’s all there.  

[odkladiste]

Idea inteligence v židovství

Kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?

Nedávno jsem ze své přeplněné bílé knihovny Ikea, kterou mám ve své pracovně, vyndal dvoudílný svazek knih od britského geografa Davida Harveyho, které se mimo jiné proslavil tím, že je zarytým zastánce Marxových teorií. Harvey je výborný učitel a jeho knihy i YouTube přednášky člověku odkryjí mnoho zákoutí monumentálního díla, kterým Marxův Kapitál rozhodně je. Marx je jedním ze tří židů, kteří radikálně pozměnili naše chápání moderního světa: Marx ve společenské teorii, Freud v psychologii a v neposlední řadě samozřejmě Einstein změnil pohled na to, co je to čas a prostor. Pokud chceme vysvětlit moderní svět, musíme dle mého názoru v první řadě vysvětlit, proč zrovna tyto tři pánové tak radikálně pozměnilo životy nás všech a proč jejich teorie měly a mají takovou moc se šířit rychle a intenzivně jako intelektuální virus.

Všichni tři pánové pocházejí z rodin, které v předchozích generacích byli ortodoxními židy. Většina lidí si pod ortodoxními židy představí jejích legrační oblečení, klobouky, jarmulky, u mužů vousy a u malých kluků pejzy. Tento stereotyp je jeden z mnoha stereotypů, které je založený na realitě. Stačí si zajít do New Yorku do židovských čtvrtí nebo si zajet do některých částí Jerusaléma, abychom si ověřili, že tento romantický obraz židů je stále aktuální. Málokdo se ale dnes již zamyslí nad tím, co to obnáší být ortodoxním židem. Každý věřící žid ví, že od Hospodina bylo prostřednictvím Mojžíše a následných orálních přenosů poznání všem věřícím židům dáno 613 micvot, tedy přikázání, které musí během každodenních životů plnit. I díky dvěma tisícům let evropského křesťanství ví každý průměrný, většinou ateistický školák běžné základní školy v České republice, že přikázání bylo deset. Bude mít sice o něco více problémů je všechny za sebou vyjmenovat, ale rozhodně se bude hádat o tom, že 613 přikázání rozhodně neexistuje. Navíc kdo by byl schopný něco tak přísného dodržovat? 

Mojžíš na kamenných deskách sice od Hospodina obdržel přikázání deset, ale v celých pěti knihách Mojžíšových (hebrejsky Tóře) jich je dohromady právě 613. Pro moderního člověka z 21. století je nepředstavitelné, že by svůj život řídil podle tolika pravidel, které v dnešní době pro něj nemají žádný smysl. Život není o pravidlech a přikázáních, ale o svobodě, právech a benefitech, které nám poskytuje stát, že ano?

Je zřejmé, že život starodávného i dnešního ortodoxního žida je do posledního detailu řízený biblickými zákony, a tím pádem do velké míry formují jeho pohled na svět, osobnost i psychologii. Dnes by se málokdo chtěl podřizovat těmto zákonům a nemyslím si, že v minulosti tomu bylo nutně jinak. Člověk sám od sebe není bytost, která má ráda svázané ruce, naopak každý z nás přirozeněji tíhne k hedonistickému spektru vidění světa, kde hlavním cílem je potěšení, slast a naprostá volnost si dělat, co chceme. Nemá zde smysl argumentovat, jak pošetilý člověk musí být, aby si myslel, že práva někomu dají smysl života, ale takto náročné zákony nikdo přirozeně nechce dodržovat, aniž by k tomu měl dobrý důvod. Myslím si, že i v antickém, předkřesťanském světě mnoho lidí takto uvažovalo: proč bych měl dodržovat 613 hloupých zákonů a ještě si k tomu uříznout předkožku? Řekové i Římané to považovali za bláznovství a obřízku za obzvláště velkou nechutnost. 

Přesto se našlo mnoho miliónů židů, kteří vše z toho dodržovalo. Již z toho důvodu byli ve srovnání s ostatními lidmi své doby výjimeční. Musíme se ptát, co vedle fanatické víry v existenci a hněv Boha vedlo židy k tomu, že podstoupili tuto psychologické vězení? Anebo jinak, jací to museli být lidé, čím se psychologicky lišili od ostatních lidí té doby, že nejen chtěli tyto zákony dodržovat, ale navíc, že toho byli schopni po celou dobu svého života? 

Zkusil jsem si na vlastní kůži, zda je v moderním životě možné tyto zákony dodržovat. Víme, že již od roku 70 n. l. mnoho zákonů po zboření druhého chrámu nebylo možné dodržovat, protože se přímo týkaly ceremoniálních činností spojených s chrámovou bohoslužbou. Avšak i tak moderní člověk nemá šanci zbývající zákony dodržovat, pokud radikálně nezmění svůj život. Často zcela k nepoznání. Ve srovnání se židovskými přikázáními je křesťanské dodržování devíti zákonů, nedělní docházení do kostela a ranní a večerní modlení s breviářem opravdu hračka.

Ortodoxní židé, což jsou právě ti židé, kteří tvoří většinu židovské historie, byli vždycky velmi neobvyklí lidé svou schopností fanaticky dodržovat přikázání. Takoví lidé musí mít opravdu pevnou vůli, ale také inteligenci, aby si zařídili života takovým způsobem, jenž by byl slučitelný s náboženskými povinnostmi. Pochopitelně se během historie v židovském národě našlo mnoho lidí, kteří z nějakého důvodu nebyli, nebo přestali být schopni tyto zákony dodržovat. Pokud přestali cíleně, stali se odpadlíky a ze židovského národa sami nebo pod nátlakem vystoupili a začlenili se do majoritní společnosti, ve které židé jako minoritní skupina většinou na okraji společnosti existovali. Nesmíme také zapomenout, že židé měli od svého Boha nakázáno, že musí své děti (po většinu času bylo tím myšleno své syny) učit Bibli. Ti rodiče, kteří výchovu v Bibli zanedbávali, případně toho sami nebyli schopni, pak pro své syny nepřipravili nic pěkného, neboť hrozilo, že jejich nevzdělanost jim znemožní se stát dobrými židy a participovat na běžném židovském životě. To se skutečně také dělo a mnoho židů opustilo svůj národ a začlenilo se do jiné společnosti, protože neměli na to se naučit Bibli. Tudíž schopnost číst, pamatovat si text a obecně vést z dnešního pohledu docela akademický život bylo již v základní podobě od židů očekáváno. V roce 70. n. l. zničili Římané v Jeruzalémě druhý Chrám, a židovství se transformovalo na rabínský judaismus vedený nikoli proroky a kněžskou kastou sloužící v Chrámu, ale vysoce inteligentními rabíny, kteří měli monopol na vykládání božího slova, a tak i každodenní život celé židovské komunity. Právě během rabínského judaismu vidíme dále vzrůstající důraz na studium Bible, ale také Talmudu, což umocňuje akademický způsob života učenců, ale i běžných židů. To je něco, co ve zbytku světa bylo zcela nevídaného. Většina lidí do 18. století n. l. se živila zemědělstvím nebo řemeslem, málokdo byl gramotný a schopnost číst a psát byla privilegiem, které se dostávalo nejvyšším sociálním kruhům vzdělanců, šlechty a také chudým, ale vzdělaným křesťanským mnichům a učitelům.

Podle Seymoura W. Itzkoffa, současného psychologa inteligence a výzkumníka židovské historie, který je sám židovského etnika, již antičtí řečtí filosofové kolem roku 300 před Kristem nazývali židy národem filosofů. Do dnešního dne se podobně dochovalo v našem kolektivním vědomí a slovníku pojmenování židů jako národa knihy. 

Většinou to ale říkáme bez toho, aniž bychom si uvědomili, co to reálně znamená a jak se židé od ostatních lidí zásadně liší. 

Židé již 2500 let mají ve své kultuře zakořeněno, že je třeba studovat Bibli (a později Talmud) a čím lepší student Bible člověk je, tím je lepším židem. To pochopitelně vede k tomu, že židovská společnost bude společensky vyzdvihovat ty lidi, kteří budou dobrými studenty Bible a tací lidé budou mít vysokou sociální prestiž. Ať už si myslíme o židovské teologii cokoli, je nepochybně pravdou, že studium Bible nebo Talmudu je náročné. Po intelektuální stránce takové studium vyžaduje schopnost umět perfektně číst, pamatovat si text, být schopen text interpretovat, ale také argumentovat, proč ta či ona interpretace je správně. To se z dnešního pohledu rovná velmi intenzivního univerzitního studiu humanitních věd nebo studia na právnické fakultě.

Znamená to snad, že každý žid například žijící ve Štetlu kdesi v Haliči by udělal přijímací řízení na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, pokud by se naučil česky a měl dostupné potřebné učebnice a výukové materiály?

To nikoli, ale chci tím říct, že židovská kultura se rozhodně od nástupu rabínského judaismu a orientaci na Talmud začala velmi podobat kultuře, ve které se od všech dětí očekává, že se o ty zkoušky na práva minimálně budou pokoušet. A gramotnost, schopnost číst, psát, argumentovat a mluvit jim rozhodně k tomu předpoklady dávalo.

Jinak řečeno, v židovské kultuře důraz na vzdělání v Bibli vytvářel dlouhodobý tlak na inteligenci, především tu spojenou s jazykovými schopnostmi, a takový uniformní tlak na jeden typ konkrétních dovedností neexistoval nikde jinde na světě, snad až na indické brahmíny a perské zorostriánské kněží, jež okupovali specificky vyhrazenou společenskou vrstvu, od které se očekávalo, že její členové se budou věnovat intelektuální činnosti, většinou výkladu náboženských textů, a že si budou brát v manželství za partnery, kteří pochází ze stejné společenské vrstvy (viz v Indii známý příklad kastovního systému).

Pokud kulturní a společenské tlaky na určité dovednosti ve společnosti trvají delší dobu, stane se něco, na co i dnešní chytří lidé naprosto nemyslí, ať už z neznalosti nebo z ideologických předsudků: to, co na začátku bylo čistě kulturní se po určité době může stát i biologické, tedy genetické, pokud kulturní tlaky jsou silné a jejich splnění nebo neplnění je přímo úměrné úspěchu ve společnosti a možnosti mít potomky, které ponesou genetické informace těch členů dané společnosti, kteří náročné kulturní tlaky zvládli a dokázali se prosadit. Tedy, na začátku biologie dá vzniknout některým dovednostem, které umožňují tvorbu kulturních artefaktů a procesů jako jsou například Bible nebo 613 přikázání. A tyto kulturní artefakty poté mohou za určitých podmínek fungovat jako tlaky biologickou evoluci. Biologie a kultura jsou provázané.

Tento mechanismus provázání biologické a kulturní evoluce je dnes dobře znám jako Dual Inheritance Theory a mezi jeho přední výzkumníky patří antropolog a evoluční teoretik Joe Henrich z Harvardu nebo Lambros Malafouris z Oxfordu.

Celá diskuze mezi “Nature” nebo “Nurture”, tedy zda člověka ovlivňuje více kultura a výchova nebo biologie, byla od počátku mylná, protože jsme nad kulturou a biologií uvažovali jako o dvou na sobě nezávislých procesech. Díky výzkumu Dual Inheritance teorie a společné evoluce (tzv. ko-evoluce) kultury a biologie je nyní jasné, že kultura má stejný, ne-li v dnešní době větší vliv na biologickou evoluci člověka jako geografické prostředí, ve kterém člověk žije. 

Tím pádem zcela objektivně, deduktivně a neemocionálně můžeme hypotetizovat, že židovské kultura a židé jakožto národ knihy nebo národ filosofů od svého prvopočátku měla, s použitím programátorského slovníku, ve svém „zdrojovém kódu“ zakódované algoritmy, které při jejich přísném dodržování vedly k tomu, že židovské kultura měla eugenické sklony, neboť privilegovala a obměňovala učence Bible či Talmudu, a tím nepřímo i inteligenci.

Ruskému historikovi žijícímu v USA, Yuri Slezkinovi, vyšel v roce 2019 český překlad knihy Židovské století. V této knize Slezkine argumentuje, že ve 20. století se většina světa stala metaforicky řečeno židy a to proto, že většina moderního světa adoptovala životní styl, které byl donedávna pouze viditelný právě u židů. Je to styl vzdělaného, gramotného, výmluvného, kosmopolitního a městského člověka, jenž své živobytí si obstarává nikoli rukama, ale svým intelektem. 

Slezkine ve své výtečné knize mapuje 20. století, především historii států sovětského bloku, a ukazuje na záznamech, jak židé byli hyperúspěšnou etnickou skupinou. Data, která mě na jednu stranu šokovala, avšak nepřekvapovala, byla ta, kde Slezkine ukazoval zastoupení židů v intelektuálních, respektive bílolímečkových pracovních pozic. Tak například přestože židé tvořili přibližně 5-15 procent v daných sovětských republikách, zastávali něco mezi 40-60 procenty všech právníků, akademiků, vědců, spisovatelů apod.

Podobná čísla bychom našli i v jiných evropských státech. Například v Německu bylo nadměrné zastoupení židů v intelektuálních doménách německé společnosti natolik zjevné, že to neuniklo ani Führerovi a německému obyvatelstvu, které si židovskou nadměrnou reprezentaci vysvětlovalo pouze a jen tím, že se museli spolčit proti německému obyvatelstvu, kují pikle, bychom řekli. 

Jak jen mohlo 20. století vypadat jinak, pokud bychom si všichni otevřeně přiznali, že existují nejen lidé, ale i skupiny lidí, kteří se od nás liší v intelektuálních dovednostech. Neříkám, že by to zabránilo druhé světové válce, ale možná by to zabránilo holocaustu, který nebyl ničím jiným než ztělesněnou závistí, nepochopením, pomstychtivostí německému „Volku“ vůči lidem, kteří patřili k národu, jenž již staří Řekové označili za národ filosofů...

Bude to znít kacířsky, ale zvěrstvo holocaustu možná není tak mysteriózní, jakým jej mnoho akademiků dělá. Z mého skromného pohledu se jedná o jednu z dalších manifestací toho, jak jedna skupina obyvatel převyšuje svými schopnostmi druhou, většinou majoritní skupinu obyvatel, která si to nenechá líbit a vymyslí si mnoho teorií toho, proč se té chytré minoritní skupině daří. Nikdo v minulosti, ani bohužel nikdo v přítomnosti, ani v blízké budoucnosti nezačne jako o prvním možném vysvětlení hovořit o Dual Inheritance teorii a o ko-evoluci biologie a kultury. Je to příliš nebezpečné. Nebezpečnější než holokaust sám.

Avšak musím se ptát, kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?

Můj zrak se nyní posouvá na Jižní Afriku. Čím dál tím více bílých jihoafričanů je pozabíjeno nejen z čisté rasové nenávisti, ale také proto, že bílým jihoafrickým farmářům se daří mnohem lépe než černým jihoafričanům. Tato situace je o to komplikovanější, neboť nikdo na světě momentálně na veřejnosti nepronese, že by černoch mohl být rasistický vůči bílému člověku. Rasismus je totiž podle současného ideologického směřování lidstva pouze a jen zločin, ba dokonce hřích Evropana. 

Pokud je má teorie toho, že v poslední instanci nejde o rasu, etnicitu nebo dokonce ani gender, nýbrž o to, že jedna skupina lidí znatelně převyšuje další skupinu lidí, mělo by se to v nejbližších letech ukázat podle mě právě v Jižní Africe. Čím více bílých jihoafričanů bude pozabíjeno, respektive emigruje jinam, tím více bude potřeba, aby jejich práci zastával někdo jiný.

Již nyní je vidět, že touto náhradou jsou talentovaní lidé z Ghany nebo Nigérie. Jsou to taktéž černoši, pro Evropana často nerozlišitelní (podobně jako Evropané jsou nerozlišitelní pro Japonce nebo Číňany, je to oboustranné pozn.). Sleduji jihoafrické zprávy a více a více čtu o tom, že místní Jihoafričané si stěžují, ba dokonce napadají ony přijíždějící talentované Afričany z Ghany a Nigérie: napadají je na ulici, drancují a vykrádají jejich obchody apod. Cynicky mě pobavilo, když jsem v jednom televizním rozhovoru s místními černými jihoafričany slyšel, že si stěžují na to, že ti „cizinci“ (foreigners) z Ghany a Nigérie berou místním práci, připravují je o peníze a obecně o to, co by mělo patřit místním. Jedná se o rasismus mezi Afričany. A rétorikou se to velmi podobá argumentům z Nacistického Německa před cca 80 lety. Rasismus je ale pouze symptom či důsledek něčeho hlubšího. A tím jsou dle mého názoru inteligenční rozdíly mezi skupinami lidí. 

Chci se příště zamyslet nad tím, zdali by toto myšlení mohlo vysvětlit současnou nevraživost mezi muži a ženami a obecně vliv feminismu, jenž ve svých radikálnějších sklonech metastázuje na čistou nenávist vůči mužům. Myslím, že každý amatérský historik může tento hněv feminismu porovnat s hněvem Nacistů, hněvem proletariátu vůči buržoazii, hněvem minoritních skupin vůči Evropské civilizaci. 

Žádná civilizace není bez hříchu, podobně jako žádný člověk není bez viny. Připomeňme si otroctví Slovanů, tureckou genocidu Arménů, japonský fašismus, barbarský islámský trh s africkými otroky a jejich kastrováním, genocidy v Číně, kmenové války a genocidy afrických států, kanibalismus v předkoloniální Latinské Americe apod. 

Myslím, že v tomhle se Bible nemýlí. 

Problém nastává, když lidé, kteří jsou naplněni iracionálním hněvem, emocionalitou a závistí se snaží vysvětlit chod světa a historii tím, že si najdou skupinu lidí, kterou nesnáší, a najdou na té skupině pouze to nejhorší možné. To lze udělat, neboť skutečně každý z nás je vinen z mnoha věcí.

Kde se ale Bible opět nemýlí je to, že i člověk narozený v hříchu má možnost dosáhnutí odpuštění. 

Současné ideologie, které de facto nahrazují u ateistů náboženství, zastávají ďábelskou kombinaci vlastností a myšlenek: hřích nelze smýt, jsi pouze tím nejhorším, čím můžeš být, a důvod, proč se ti daří, nemá nic společného s rozdíly v inteligenci a osobnostních charakteristikách (čti kombinace kultury a vrozených dovedností), nýbrž je to tím, že kuješ pikle. 

Avšak musím se ptát, kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?

[odkladiste]

Jak empatická je empatie? Jak inkluzivní je inkluze?

Docela rychle bychom si měli uvědomit, že ti nejtalentovanější z nás nemusí a dost často nejsou empatičtí a nezáleží jim na tom, jestli při cestě za hledáním léku na rakovinu, tvorbě nových tranzistorů nebo stavění kvantových počítačů někoho naštvou. Jejich práce je mnohem důležitější než to, že jejich morálka v daném období není košer a politicky korektní.

Fyzik a laureát Nobelovy ceny William Shockley je dobrý litmus test. Přesvědčením eugenik, ale bez něj bychom nemohli 24/7 hejtovat na kapitalismus, posílat memy svým ideologickým bratrům a sestrám a ukazovat na instagramu své nejlepší fotky, které nám zvyšují SMV (sexual market value). Důvod? Bez něj by neexistoval tranzistor, a tudíž možná ani počítačový průmysl jako takový.

Empatie a inkluze jsou fajn. V designu, architektuře, škole, politice, filosofii, vlastně všude. Ale jsou jedna strana mince. Samy o sobě nás nikam nedostanou. Jsou atributy toho, jak se dostat k cíli. Nemohou být cílem samotným.

V rámci inkluze by tedy mělo být možné přijmout i lidi, kteří se chovají jako hovada, ale jejich práce mění celé lidstvo k lepšímu. 

Nezapomínejte, že existuje miliónů lidí, kteří mají s empatií problémy kvůli svým kognitivním diverzitám - například autisté. 

Je empatické a inkluzivní být neempatičtí a neinkluzivní vůči autistům, kteří chtějí být empatičtí a inkluzivní, ale nemohou? Trochu limerik, ale chápete, že?

Pokud empatie je pouze pro empatické, tahle kumbaya skončí tím, že se ko-evoluce biologie a kultury o to postará sama.

A to píšu jako empatický člověk, co rád učí a spolupracuje s Diakonií (můj vlastní virtue signalling).