Konečně! Konečně prší, na vyprahlou krajinu, na celý svět, mě do duše. Bude zase všechno svěží, čisté, umyté. Jak jsme to všichni potřebovali! Nikdy mě nenapadlo, že se opravdu budu modlit za každý déšť a pak se z něho radovat jako z nekrásnějšího dárku. Kapky mi kouzlí na tváří úsměv, zase od nás uvidím až na Sněžku, zase uvidím víc, než jen zaprášený nejbližší obzor. Nasávám energii z vody, stejně jako rostliny, na poušti bych bydlet nemohla, doufám, že se toho nedožiju.



















