milosrdných sester
Skoro neprohlídnutelná kouřová clona vyplňovala celej členěnej prostor. Tady žádný nařízení ministerstva zdravotnictví, ani jakýkoli jiný, neměly moc velkou váhu. O tom co je povolený a o co naopak povolený není rozhodoval kdokoli držel v ruce pípu, což byla ten večer vyhublá žena s chybějícíma zubama, vlasy stažený do culíku. Vypadala že jí není dobře. Její šlachovitý tělo bylo neklidný a napjatý, jakoby se uvolnit ani neumělo, jakoby takovej stav zažilo naposledy kdysi dávno, tak dávno, že i vzpomínka na to už nejspíš vyprchala.
Nebyla v podniku zdaleka sama, kdo v sobě nemohl najít ten večer pokoj,a to přitom byl první adventní víkend-počátek svátků krátkýho smíření mezi nebesama a zemí, což se dalo rozpoznat podle toho, že nad výklenkem po dveřích visela větvička zlatýho jmelí. Pod jmelím stála hubená holka s dlouhýma nohama na vysokejch šteklích, úzký červený šaty obepínaly útlý tělo a kojením ztěžklý prsa. Mohlo jí bejt tak dva-a-dvacet, ikdyž její tvář, její vlasy, skleněný oči potažený melancholickou odevzdaností zrcadlily pocity mnohem starší. Vypadala jako zneuctěná madona, s kruhama pod vočima na ještě měkce pružný tváři. Ten večer patřil jí a jejím sestrám. Memorandum budoucí minulosti, že jednou byly krásný a spolu. Že k někomu patřily, taky někam, sem, do tohohle místa pro lůzu a spodinu, kde se čas měřil na vykouřený cigára a hladinu cizorodejch látek v krvi. Nafotily nahej kalendář na jehož stránkách v podvazcích i bez podvazků nastavovaly fotoaparátu různý části svejch vobnaženejch mladejch těl a teď ho prodávaly starejm i mladejm slintajícím chlápkům a rozcuchanejm divám s rozmazanou řasenkou jako benefiční počin, omšele erotickou charitu na neustále se zdražující nájemný pro tenhle hóch podnik. Než to tu zavřou, než zmizí další takový místo a jeho smetánka se propadne chtě-nechtě o třídu vejš, do nějaký lepší hospody, anebo naopak přímo a bez zábrany na chladivý dlažky starýho pražskýho chodníku, než ztratí poslední záchytnej bod před pádem na držku – spojenectví. Ubohý, chlastem nasáklý, všema směrama vyprcaný a zradama prošpikovaný spojenectví duší sužovanejch věčnou žízní.
„Nechceš se napít?“, přitočil se k ní poničenej kluk s malýma temnýma očima. Podával jí nějakou lahev, moc nad tim nepřemejšlela.
„Máte to moc hezký.“, řek jakoby nesměle a ona mu to věřila, možná spíš chtěla věřit, že je to upřímný. Že je to o ní a ne o něčem co on chce. Unaveně se usmála a napila se ještě trochu. víc.
„Dík.“
„To nemáš za co…“, koukal na ni úkosem a mluvil tak akorát potichu, aby s rukama založenýma nad pupíkem musela pokrčit ty svoje dlouhý nohy a nahnout k němu tvář. Bylo mu víc let i vrásek, stejně jako jejímu muži, kterej se schovával anebo popocházel sem a tam jako lev v kleci, ve snaze vyhnout se velkejm hnědejm očím amorovym šípem zasažený laně, do jejíž studánky chodil pro vodu, když mu vyschlo v hrdle. Dým z cigaret ještě o trochu víc zhoustnul. Svět se zanořil do mlhy, kterou spolu se zvířecím křikem sem tam problejskly ovíněný voči, doteky cizích rukou se pomalu vinuly kolem pružnejch stehen, jemný škrábance na předloktí, těžký oddechování postarších pánů nad panákem becherovky. V zadní místnosti seděla na zemi jedna ze sester, z pod šatů čouhala noha v roztrhnutý punčoše s podvazkem, mlátila skleničkou o podlahu a proti ní muž, co neviděl dál než na lem svejch kalhot nad kotníky, podával další a další sklo, přišlo mu to jako legrace. Střepy se tříštily po zemi a punčocha se pomalu barvila do světle červený. Mlha obepínala všechny ty krvežíznivý beránky a hladový vlčice, zvedala jim nohy do vzduchu, tiskly se k sobě, zpocený vlasy přilepený ke tváři, na čelech rozmazaný znamení bohyně Kálí, přimhouřený třetí oči. Brzo to zmizí. Je potřeba se do foroty nadejchat nečerstvýho vzduchu, než vyjdeme ven, kde nám chlad zaleze pod nehty i pod košili. Nechat se obejmout hřejivou náručí mrzký pospolitosti na úkor zítřejšího kovovýho smutku. Protože pak už nebudem nešťastný spolu, budeme každej sám a svět nám bude cizí.