Na začátku května konečně přestalo pršet. Konečně, protože když pršelo, tak se na plastový penízky vysypaný na betonu v rohu hřiště nalepila hlína a nešlo je skládat do pytlů. Nešlo sundat střechu, pálit dřevo, brousit, ani natírat, balit. Nedalo se navíc téměř vůbec uvažovat o východiscích, perspektiva se za zavřenýma dveřma dodávek a maringotek zúžila natolik, až se chvílema zdálo, že už nebude nikdy nic. Že všechno už bylo; hezký, společný, radostný, bezstarostný. Probdělý noci se během deštivejch dnů měnily v hluboký vrásky na zmačkanejch tvářích, strouhy po slzách, po chemický křeči, svraštělý obočí, nahromaděný konflikty a přátelství proměněný v záštiplný poznámky, v lepším případě ticho.
Bylo to sedm let nazpátek, jestli správně počítám. Před náma tady sídlila varna, uvnitř smrdělo párno z očouzenejch stěn laborky (později kuchyně), v pokojích zapomenutý lidi v různý fázi umírání a jejich věci, no hele jejich věci vyskládaný podél stěn skoro až po pás. Tehdy nás bylo sedm, přesně tak, sedm let zpátky, sedm lidí a květen snad stejně jako teď, akorát nepršelo. Svítilo slunce a my leželi v prázdný vaně před barákem, vymejšleli jak zasadíme trávu tam, odkud jsme vytrhali do země zarostlý koberce. Byl to druhej den večer, plynule navazující na večer předchozí, kdy jsme na Palmovce olizovali z malíčků perník, v domnění, že je to emko. No, nebylo a ikdyž nám to v jednu chvíli doteklo
, stejně jsme ty malíčky do toho sáčku máčeli, protože bylo jaro a my měli dům, co dům, celý panství v podobě fotbalovýho hřiště se dvěma baráčkama na krajích. Tak komu by pak vadilo se na den dva vytratit? Nikdy jsme nepotřebovali moc ani moc peněz, ani moc růst, se nám nechtělo hlavně. Moc vyrůstat. Takže jsme leželi v tý vaně, potom na matraci, pak se celej svět přetočil nohama nahoru a byla zase noc. Zdálo se, že to nemůže nic narušit, jenže to by se nám prej líbilo se takhle rozvalovat na tak velkým prostoru, když naši špinavý bratříčci, naše špinavý sestřičky zrovna nemaj kam všechny svý movitosti složit, všechen materiál, svoje zavšivený hlavičky, když zrovna nemaj kam složit.
A tak nás za chvíli nebylo sedm, ani deset, ani patnáct nás nebylo. A venku nerostla tráva, tam, kde předtím ležely koberce, ležely tam hromady starejch dveří a vraky aut v různý fázi umírání. V kuchyni jak se vařit začalo, tak se postupně zase přestalo, protože plyn se vypotřeboval na nahřívání nožů, který tavily hnědý hrudky makový mateří kašičky. Víc lidí, víc psů, míň plynu, víc odpadků, žádná nahlášená popelnice. Trvalo to rok nebo dva, než se džbán sousedských stížností na neukázněnost živlů naplnil, přetekl a bratříčci i sestřičky museli z baráku pryč. Namísto nich tam město ubytovalo jiný nuzný lidi, jakoby v tom byl nějakej rozdíl. Jenomže rozdíl v tom byl, a to totiž takovej, že jeden z úředníků začal od těch chudáků kasírovat za nájem. A oni platili, za ty voprejskaný stěny, za pokoje bez topení, za posraný hajzly, který se splachovaly kýblem. Neměli totiž, a to byl další rozdíl mezi náma, tak docela na výběr a když někdo nemá tak docela na výběr, lze ho velice snadno přesvědčit k tomu, aby dělal věci proti svýmu přesvědčení, aby platil boháčům za zastřešenou bídu.
Pár měsíců, dýl to neuhrál úředník-podnikatel a na vině, světe div se, nebylo v první řadě jeho podnikání, ale sousedský stížnosti, jejichž nádoba už zase přetejkala protože - pozor! to byste nečekali, ti noví chudáci byli povětšinou Romové. No museli pryč, jen jednu starou paní tu zapomněli v malým kamrlíku nalevo od vchodu. V oknech měla krajkový záclony, v nose náušnici, na nohou chlupatý pantofle a pod polštářem balíček karet, dar od Boha - řekla mi a že prej nikomu to neřikej, prosila, jinak všichni budou chtít a to já nechci.
V kuchyni zůstalo špinavý nádobí a hejno much, octomilek i masařek a bratříčci se sestřičkama se zase sestěhovali na hromádku. Za chvíli z hromádky byla hromada, hromada kovošrotu, další dveře, lidi, přízraky, odlesky smutnejch očí zablešenejch psů. Nejspíš abychom nepropadali do letargie, dovezl jeden z bratříčků někde od Mělníka čtyři husy. Počet much se znásobil a husy ovládly zbylou plochu, nezastavěnou vrakama, maringotkama nebo dveřma. Pod verandou někdo vykopal blátivý jezírko, černočerná zem plná motorovýho oleje byla teď posetá nazelenalýma hovínkama, v nejodlehlejším rohu hřiště zaparkoval strašidelnej zámek. Víc hlav prej víc ví, na druhou stranu víc hladovejch krků spolyká tučnější účet za elektřinu. Z dluhů na nástěnce vyrostou nejdřív plůtky, potom ploty, nakonec i číslovky se zápornýma znamínkama v předvoji. To zas království vzkvétá ve všech směrech a na jaře navíc obroste zelenou travou, která schová kelímky od jogurtů, banery, koberce už zase zarůstají do země.
Pak uběhl další rok, dva, tři, lidi se objevujou a zase mizí za horizontem všednosti a po nich zůstávají prázdný auta, plný auta, plný pokoje, pokoje plný vydejchanýho vzduchu. A šrámy na duších, někdy na tělech, divoká násilná láska, a nebo závislost, kdo ví. Jak kdy. Jak ke komu, čemu, na co. Jenže co jinak, co už. Před bránou války, po válkách inflace, studená zima, horká planeta, penízky který nejsou ani trochu plastový (leda v Rumunsku, ale to je země z pohádek) a odcizená práce krade lidem sebe samotný, až jsou si nakonec sami sobě ničím. Zato my? Živoříme si jako páni, jako dámy se špínou za nehtama, vysoko na dně, na hromadě suti.
Poslední dny, teď když už neprší, tu hoří ohně vždycky navečer. Pálíme dřevo, lednice, pražce od kolejí, skelnou vatu, starý plachty, že plameny sahají vysoko nad hlavu a černej hustej dým se nese až k Čertově vršku. A pod rukama jak nám mizí naše historie, mizí i vzájemný dohady, křivdy, neporozumění se rozplývaj u toxickejch táboráků, nad hlavou listy stromů tančí a mihotají ve světle duhovejch plamínků. Vřelý to je. Přes všechny překážky, přes všechny pasti, co jsme na sebe nastražili, na sebe samotný, na sebe navzájem. Stojíme na konci jednoho času, v přerodu do novýho, za horizont není vidět. V izolaci největší z maringotek se uhnízdil rehek. Naději? Takový slova jsou většinou vzdálený, našemu ideálnímu světu. Vyklízí nás. A nakonec to poslední, to první co navzdory veškerým křivdám cítím, je láska.
lucii, soně, ondrovi, ondrášovi, hurvínkovi, bacilovi, šárce, albertovi, davidovi, štěpánovi, erice, etienovi, anče, holubovi, denise, ráďovi, martině, markymu, zuzce, jendovi, kačeně, zuzaně, vendule, korálkovi, všem co jsou zrovna pryč, co tudy někdy prošli.
