#máma

[kralovna-ne-stesti]

Máma: "V záhonku není vůbec žádná máta, jenom samá meduňka!"

Já: "Je tam máty tři prdele. Tak si ji promni v prstech a čuchni k nim."

Táta: "No ty si sprostá!"

Já: "...? ...Mami! Táta je sprostej!"

Táta: "Co já?"

Já: "No... ,tak ji promni a čuchni k prstům'.."

Táta: "Já myslel ty tři prdele. A pak kdo je sprostej!"

Já: ....

[kralovna-ne-stesti]

Já: *volám si s mámou* "Co zas děláte v obchoďáku?"

Máma: "Nic, jen tak. Ale táta si vzal úplně nový boty, a samozřejmě ho dřou, tak si tu musel koupit další boty, aby mohl vůbec chodit, chudák."

Já: "...jo, chudák... Dobrej návod jak mít dvoje nový boty!"

[kralovna-ne-stesti]

Už je to tady. Máma mi nacpala svoji noční kojící košili, co měla sama v porodnici. No... můžu bejt ráda, že to nezačalo už u svatebních šatů.

[kralovna-ne-stesti]

Já: "Hele, mám nový legíny, šáhni, tipni si, kolik stály?"

Máma: "No... možná i klidně pět set."

Já: "Jsou těhotenský, porostou se mnou.."

Máma: "Tak maximálně sedm set!"

Já: "No... sedmnáct set."

Máma: "No to si děláš prdel, to nemyslej vážně!" *otočí se na ostatní lidi na návštěvě* "Kolik myslíte, že dneska stojej legíny?! Oni se snad posrali?! Za tohle chtěj tisíc sedm set, chápete to? Tak chápete??"

[kralovna-ne-stesti]

Vlastně to (už) vůbec neřeším a dávno jsem se vzdala nějaký ublíženosti nebo smutku, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že maliličko mi to i přes všechno, co jsem už v sobě zpracovala, to líto je. Že máma, která mi volala, ví, že jsem nemocná a sama doma, protože můj muž je v nemocnici, se mě ani jednou nezeptala, jestli něco nepotřebuju, jen na mě štěkla, ať si vezmu prášky (který ví že nejím), a začala se mnou řešit, že až pro něj pojedu, abych tetě dovezla to a to, aby ona nemusela popojít, a abychom hlídali bráchu, když já jsem nemocná a on po operaci. Trošilililinku mě mrzí, no.

[kralovna-ne-stesti]

*přijedu na chatu, máma ukáže k pergole, kde najednou na klacku visí naše prastará, rozpadající se ptačí budka, nad lavičkou, v úrovni očí*

Máma: "Vidíš, co tady tvůj tatínek vypíčil?"

Já: "Ha, no, minule říkal, že tomu hledá místo..."

Máma: "Řekni mu ať to dá pryč, ty můžeš, já ne, ty jo!"

Já: "...mami, ty si řekla vypíčil?"

Máma: "Máš pro to snad lepší výraz?"

[kralovna-ne-stesti]

Máma: "Hele já tě už zase dlouho neviděla na instagramu, ty už tam zase nejsi?"

Já: "Nejsem."

Máma: "Proč?"

Já: *trpím, velký podstatný kus mojí duše umřel a ten zbytek pomalu strádá, přijde mi absurdně směšný v situaci co se mi stala dělat něco tak povrchního, jediný co bych mohla sdílet je jak brečím nebo zvracím,...* "Nebaví mě to."

Máma: "Aha."

[kralovna-ne-stesti]

Máma: "Musíme ti dát klíč od závory."

Já: "Jaký závory??"

Máma: "Co máme na dveřích."

Já: "Na jakejch dveřích??"

Máma: "No od bytu ne?!"

Já: "Od kdy máte závoru, na co?"

Táta: "Aby nás nevykradli."

Máma: "Kdyby se nám něco stalo, tak se bez klíče nedostaneš ani dovnitř."

Já: "Proč jste dávali závoru, vás chtěl někdo vykrást??"

Táta: "No už vykradli sousedy v prvním patře. Normálně jim vysadili dveře v noci a šli dovnitř."

Já: "Cože? Kdy se to proboha stalo??"

Táta: "Tak... před pěti lety?"

Já: "... před pěti lety. A vy na to reagujete teď jo? Hmmm..."