Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký by to bylo, kdyby nikdy nebyly vynalezeny mobily?
Telefonování přes pevnou linku, v domluvenou dobu. Telefonní budky pořád na ulicích.
Dopisy a pohledy.
Fotky ve foťáku, vyvolávání filmu.
Takový ty malý herní konzole na jednu, dvě hry, co měl každej na záchodě.
Počítač na důležitý věci.
Kalkulačka v každý domácnosti.
Papírový mapy a ty gps obrazovky v autech, který měli jen lidi, co byli bohatý.
Zlatý stránky, encyklopedie, křížovky.
Tištěný noviny na zprávy.
Kalendáře na zdi každý rodiny s poznámkami všech členů. Takže taky všichni viděli, komu se co děje v životě.
Volkmeny, diskmeny a empétrojky na hudbu. Kazety a cédéčka. A na klipy telka.
Míň kontroly, víc důvěry. A komunikace.
Soukromý.
Deskový hry, karty, soutěže. A ne jen na oslavě nebo na Silvestra.
Knížka před spaním. Místo sociálních sítí nebo her.
Víc času. Na všechno. Víc vnímání. Všeho. Protože ty věci, ty mobily, nám pomalu přirůstají k tělu.
Nemůžu si pomoct. Mobil je ohromnej vynález. Multifunkční, všestranná a neskutečně užitečná věc. Ale. Nechali jsme se jimi ovládnout a pohltit. Úplně. A já si nemůžu pomoct, ale když jsem byla dítě, tak prostě nebyly a počítače byly velký, hlučný a pomalý, připojení k internetu přes pevnou linku drahý a nic moc se na nich dělat nedalo. A tak jsme praktikovali všechno, co jsem psala. A bylo to boží. Skvělej život. Báječný dětství.
Chybí mi to. Tyhle netechnický, obyčejný časy.