XIII. O tři roky dřív
Před výkladní skříně Alfy jsem se toho rána přiřítil tak tak, pár minut před otvíračkou. Ulice a bulváry Trespassingu se každoročně koncem září přeplnily lidmi a jejich přeslavnými dopravními stroji, takže pohyb po městě byl na začátku pracovního dne jako pohyb v bahně, pomalý a nešikovný.
Skromné knihkupectví a velkorysá, známým designovým studiem vyprojektovaná kavárna Alfa Beta, místo, které mi několik mělkých let po absolutoriu anglistiky na tuctové vejšce poskytvalo jistotu pevného měsíčního výdělku, ale kupodivu ještě spalo.
„Zatracený baristky!,“ začínal jsem metat blesky.
„Kavárna je přístav v bouři, nemůže mít zavřeno,“ říkával náš šéf, Alexand Bek, a v tom duchu podnik vedl. Otevřeno bylo denně, včetně prázdnin a státního volna. Většinou.
„To se mi snad, kurva, zdá,“ pokračoval jsem v antistresovém cvičení při odemykání venkovních rolet a zadávání bezpečnostního kódu. V řešení krizových situací mám ale naštěstí praxi, nedoceněnou praxi; měl bych si říct o víc peněz. I když Greta mi svou ledabylost, nejen pozdní příchody, oplatila jinak.
I ona totiž měla otevírat kavárenské oddělení o půl druhé hodiny dřív než já druhou knihkupeckou část. Greta – kunda!
A kundičkám leccos projde. Začátky jsou peklo samo, ale co se z tohohle ledabylého chaotika v sexy těle jménem Greta vyklube za ďáblici bych si býval ani v nejsladším snu nemyslel.
Zatímco jsem v ranním chvatu odemykal, rozsvěcel, spouštěl kasu a rozehříval presso a marně zkoušel stavět čas, v podvědomí jsem se v čase elegantně vrátil o tři čtvrtě léta zpět, na začátek roku, a ucítil, že se směju.
(…)
Už minulou inventuru nechal Saša komplet na mně a sobě určil pouze dozor, proto jsem s ní tentorkáte hned po svátcích začal sám, a jeho jsem uvědomil, ať se o nic nestará a tak dále; přes víkend to stihnu. Nenamítal ani popel, takže jsem se do probírky pustil ještě v pátek večer, zhnusen nudou uplynulých Vánoc a Nového roku.
Toho dne platila v Alfě ještě naposledy přesvánoční otvíračka, takže tu byl večer klid; Greta to vedle zabalila hned po osmé hodině, ztlumila osvětlení a zmizela bůhvíkam. Bez vlídného slova. Pravděpodobně se s fatální nezbytností potřebovala zůčastnit další z řady svých holčičích parties.
Duchapřítomně jsem si došel za bar pro espresso ještě než stroj zchládne, spustil jsem venkovní rolety a skočil rovnýma nohama do boje. Každý, kdo už v životě zažil nějakou tu inventuru zboží, by vám jistě potvrdil, že začíná úklidem a rekonstrukcí původního systému uložení věcí; v mém případě knížek.
Za prvé je potřeba si osvěžit rozdělení regálů na jednotlivé sekce označené písmeny a na policích potom velkými kontrastními nápisy jako „historické vědy“, „fantasy beletrie“, „poezie“ a také naše speciální kategorie (nejen) brakové literatury „18+“. Všechny je zběžně projít, dokonale se v nich zorientovat a sem tam něco urovnat mi trvalo asi do půl jedenácté.
Druhou fázi inventury představuje abecední seřazení podle jména autorů a nakonec porovnání se soupisem v denně aktualizované softwarové databázi. Pro kluka s vilnou fantazií představuje druhá fáze v jemu dobře známém prostředí, v noci, a vlastně už po práci, nepřekonatelný problém.
Začne totiž polevovat a topit se v příbězích, kterými je obklopený a chce si dát pauzu. Zároveň ale neexistuje žádné pozvání na drink a na plané tlachání do sedacího boxu studentského hudebního klubu, takže ten kluk vstane a jde se třeba napít. V tomto případě si ale nedojde jen pro holou vodu, nýbrž za bar pro skotskou a na chvíli se o bar opře.
A zabředne do příběhu. Ten se začne ovinovat kolem toho mladíka jako jemná deka, z níž mu za pár okamžiků čouhá už jen čelo s párem skelných očí, upřených do dveří v polotemném koutě za barovým pultem, za prosklenou lednicí.
„Tam jsem zatím nikdy nebyl,“ pronesl jsem v samomluvě už na půli cesty k nim. Za dvěřmi se samozřejmě nacházelo kavárenské zázemí. Ale nejen to.
Kromě skříněk na nádobí, polic s čaji a krabiček od surovin na přípravu různých jiných nápojů na zahřátí, což jsem usuzoval čistě na základě prvotního pohledu a hutného čichového vjemu, se podél zdi kamrlíku nacházely šatní skříně, miniaturní psací stolek v těsné blízkosti zdi a několik pytlů na odpadky z provozu. V úzké a pravděpodobně i dlouhé místnosti, její konec jsem totiž v panujícím šeru nedokázal rozeznat, jsem pod vůní mleté kávy rozeznával parfém.
Mimoděk jsem levou rukou hmátnul po zdi vedle futer, abych si tam posvítil.
Kamrlík se ukázal mít půdorys úzké nudle s masivními zavřenými dveřmi na opačném konci. Postoupil jsem dál.
Dvířka šatních skříní byla všechna otevřená; tedy pootevřená, abych byl přesný. Bez zvláštního zájmu jsem jedny z nich pootevřel trochu více a můj pohled padl na hromádku úhledného prádla. Skříně využíval očividně kavárenský personál, krásné mladé dívky, všechny moje kolegyně. Měli tam svůj kartáč, šminky, zástěru, případně i šátek, balíček hygienických vložek, balíček cigaret, flakony a různé dózy a umělý černý penis na podivném koženém řemenu. Oh, wait!
„No potěškoště,“ uniklo mi ze rtů rozšířených náhle do šibalského tvaru. Nějaké uměláky už jsem před tím viděl, ale na tomhle byl zajímavý spíš ten černý řemen, jeho funkce. Na obepnutí pasu byl totiž žalostně krátký a podivně členěný… Za chvíli jsem měl mít jasno. K řemeni byl totiž z druhé strany na cedulce, v piktogramech, návod. (Z čehož plyne, že je tahle hračka nová; možná dárek?) Tyhle podivuhodné řemeny mají sloužit jako důmyslná obličejová maska; člověku, který si takovou masku nasadí, trčí pak v samém středu tváře velký černý pyj.
V momentě, kdy jsem se chtěl v duchu spustit polemikou komu tahle frapantní věc přináší víc potěšení, zda člověku v masce, nebo dívce na ní, jsem zaslechl známý šramot od vchodových dveří, i když mírně tlumeně, a v šoku věc vhodil nazpět. Třásly se mi ruce skoro jako bych v maminčině budoáru našel malé topůrko zbavené své pravé funkce, za to ale přetažené šprckou, nebo nedej bože ostnaté Wartenbergovo kolečko nenápadně zamotané v silonové ponožce.