21.10.20
posledni den před lockdownem. Krásný podzimní podvečer, jak ho mám ráda. Jedu busem a jsem trochu napjatá a všichni moji spolucestující taky. Naproti přes uličku sedí týpek, veze si nově zakoupenej smeták, hraje hru na mobilu a u toho usrkává pivo z plechovky. Ten mi přijde asi nejmíň napjatej. Někdy je ta atmosféra, kterou cítím ze svýho okolí a z celé situace tak brutální a hustá, že mě polije horko a těžko se mi dýchá. Miluju to, miluju podzim a pocit, že já (a nejenom já) jsem tak kurva unikátní, že při pohledu z okna busu prožívám vizuální orgasmus, že už zase píšu. Tyhle úplně běžný večerní cesty busem mi vždycky přinášely pocit klidu, jako by na ničem nezáleželo. Jen na mě výhledu na hořící oblohu. Klidně teď umřu a bude mi to prdel. Pointa? Prdel, moje prdel.
