Dvacet minut hrůzy ve vlaku
Je sedm hodin a padesát minut, coby nebohý cestující vlakem.
Se sluncem opřeným do zad jdu na vlakové nádraží, zakoupím lístek za malý poplatek a nepříjemný pohled pokladní jako bonus.
Na nádraží přijde žena plnoštíhlé postavy s třemi dětmi. Děti jsou dle mého odhadu ve věku od pěti do jedenácti let. Dva chlapci a jedna dívka.
Dítka se rozprchávají po malém nádraží a objevují kouty, jenž mi byli dosud utajeny. Paní jim říká, ať neběhají. Děti ji poslechnou, neběhají, ony přímo lítají.
Vlak má zpoždění. Nejstarší dítko běhá po peronu jak smyslů zbavené a houká, jako lokomotiva. Žena rezignovaně vytahuje mobil.
Vlak konečně přestal být nezvěstný a místo toho se zjevila na první koleji u prvního nástupiště. Mamina a její tři největší životní úspěchy nastupují do posledního vagónu, já v přesném opaku zaujímám místo hned za lokomotivou.
Paní se nejspíš umí teleportovat, jinak si její extrémně rychlí přesun do prvního vagónu nedovedu představit. Děti schopnost teleportace nejspíš zdědily po své matce. Jsou ji v patách.
Holčička se okamžitě pouští do okusování sedadla, zajímalo by mě jak modrý povlak chutná. Mladší z chlapců, se snaží zdolat stěnu vagónu a zavěsit se na strop, alespoň jeho chovaní o tom nasvědčuje. Starší chlapec se mezitím vzteká, že chce sedět u levého okénka a ne u pravého. Kdo by taky taky chtěl sedět u okna na pravé straně, když může sedět u autentického okna na straně druhé, že?
Holčička stále okusuje sedačku, divím se že si z domu nepřinesla majonézu, ten povlak se nemusí zrovna dobře polykat. Mladší chlapec zjišťuje že myšlenka o zavěšení svého těla ke stropu byla bláhová, a tak se pouští do přetlačování posuvných dveří oddělující vagón na dvě části. Jejich maminka mezitím nezaujatě telefonuje.
Osm hodin a dvacet šest minut. Vystupuji z vlaku s rozhodnutím, cestovat spoji po čtvrté hodině ranní. Jsou většinou liduprázdně.
