#z cest

[goodbuttaken]

pět nejdůležitějších míst

[goodbuttaken]

název téhle vesnice u ÚnL... poezie jiných světů

[goodbuttaken]

na domažlicku se s těma názvama zbytečně nedělají

[goodbuttaken]

tahle restaurace je dost populární na to, že tam občas někoho zabijou..

[goodbuttaken]

Fotodeník mého 100km výletu Praha (město) -> Praha (Brdy)

Byl to tak reálný den, že jsem na něj nechtěl bezprostředně moc myslet ani ho zaznamenávat nebo se probírat fotkami, vlastně jsem nechtěl dělat vůbec nic, protože v porovnání s tou prožitou měrou přítomnosti se aktuální přítomnost zdála plytká a nepřítomná. Přestal jsem poslouchat hudbu, ačkoli jsem běžně závislák. Přestal jsem toužit. Být je o tolik víc než mít. Být je o tolik víc než mít, když toho luxusu docílíte a aspoň chvíli jste.

Bezprostředně jsem si zaznamenal důležité, syrové myšlenky, okamžiky. Zkoušel jsem i nějaké vyprávěcí bla bla bla. Ale pořád to tu realitu jen zabíjí. Nechci to vyprávět dlouze a všem na potkání. Tohle je v minimalistické formě velkolepý i intimní den mého života, pokud ho chcete zkusit poznat.

5:53. No time for caution. V hlavě i hrající nahlas. Svítím si mobilem, ale to na té fotce samozřejmě neuvidíte.

9:08. Nejoriginálnější umístění značky ever. Ano, legitimně jdu po té modré.

10:07. Setkání s minulostí. Tady jsem se zasekl jednou při snaze dojet na kole bez map od hranic až do Prahy. Padla tma, vlaky měly výluku a "do autobusu kola nesmí". Ještě že existují i dobří lidé, řídící jiné autobusy...

10:27. První sedicí pauza. Dobříš, za zády silnice na Prahu, tohle přede mnou.

10:47. Už zase jdu, kousek dál.

12:10-12:17. Efekt motýlích křídel v praxi. Tyhle fotky nesdělují ani půlku té kosmické úžasnosti jít právě tudy právě teď, jít přímo do tohohle pohlcujícího nebe. Nahlas se směju a žasnu a je to jedno. Tohle je bůh - co jsou proti tomu normy společenského chování?

12:28. Vstupuju do bezejmenné vesnice. (Do vesnice s tak pitomým názvem, že jim někdo ukradl ceduli.)

14:06. Čas na prstofotku, ale kompozice se mi líbí. To je Příbram. Odpoledne působí velmi městsky, všechny ty city, young, chic lidi by šlo přesadit rovnou na Anděl. Akorát odtamtud nedojdete za pět minut na výpadovku.

15:23. (neoficiální, říkají Mapy)

16:22-26. Lezu na Klobouček. Epická cesta "just šutry". Miluju, i když mě to taky trochu zdržuje. Z vrcholu je něco™ vidět.

16:39-57. Kamenné schody a už jsem skoro na Toku. Menší krpál, než jsem čekal. A nahoře pláně jak na Šumavě.

17:06-08. Těsně pod Tokem je kaluž tak velkolepá, že nad ní vede oficiální pěšinka. Takhle to vypadá, když se ji rozhodnete vyfotit a zakopnete. Na fotce z vrcholu si povšimnětě hlavně dlouhých stínů. Ještě půlhoďku budu potkávat lidi, pak už jen jednoho frajera na mtb, co očividně holduje nočním sjezdům.

18:36-38. Z epické oblačnosti zbyli tihle, stále roztomilí, pusíci. Jdu rovnou vojenskou linkou přímo proti slunci (aka jadernému výbuchu, v interpretaci mého telefonu), přímo na Prahu.

18:56-19:02. Z Prahy je výhled, hlavně teda na straně k hranicím. Na té vrcholové fotím jen důkazní materiál.

19:16. Úžasná heart-shaped kaluž. A už musím běžet.

Do centra Příbrami dorážím v deset. Nepřejelo mě auto, nepotkal jsem potmě v lese divočáky a ačkoli mi došlo pití a oddělal jsem se nesrovnatelně víc než při maratonu, tělo na každém z nejistých kilometrů odsouhlasilo, že to ještě dává. Vylézt, ale i sestoupit - úplně chápu horolezce. Success. Čtvrthodinka štěstí. A pak jen potměšilý úsměv, že ten den se fakt stal, a tělo fragmentované na tisíc bolestí. Někdy před pátou konečně usínám.

[goodbuttaken]

Vítězné sbohem

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 5/5)

Poslední celý den v Maroku zase dost prší. Nijak se tím netrápím, naopak krvavé achillovky, které od příjezdu trpěly jen více a činily z prvních 100 - a touhle dobou už spíš 1000 - metrů každého dne opravdovou výzvu (protože jsem se celkově úžasně bavil, i to moje bolestivé hopsání mi tedy přišlo pouze zábavné), vítají trochu odpočinku. Až odpoledne vyrážím ještě courat a vyzkoušet místní avokáda. Velká, čerstvá, trochu aromatičtější a asi tisíckrát ekologičtější. Mňam!

Pro pár dirhamů navíc... (viz níže; montáž na obalu od spacáku, mém marockém zavazadle)

Plán na sobotu, den odjezdu, je jednoduchý. Najít copycentrum (protože v bnb mi ochotně vytiskli boarding pass, ale kvalitou, jíž nechci zbytečně pokoušet irskou toleranci) a dojít volným krokem na letiště. Po domě se nemůžu nikoho dobrat, a tak odjíždím bez rozloučení, což pohodářským majitelům nebude nijak vadit.

V copycentru se potvrzují dvě věci: 1) neskonalá vstřícnost místních, 2) absolutní nedostatek mincí v marocké společnosti. Kvůli transakci v hodnotě dvou dirhamů placené 20dirhamovou bankovkou (mimo Maroko bezcennou, směna je ilegální) musí běžet shánět keš na vrácení. Fatálně prováhám správnou chvíli říct té kouzelné slečně (která dokonce nemluví francouzsky, zato umí anglicky), že to už je dobré, a místo pár nouzových drobáků mi vrací všechny. Pakliže bude v očistci rozhodovat jejich váha, beru to.

Sportoviště, kam se podíváš. "Nový Tangier" (obojí foceno na stejném místě)

Den je jinak přívětivý, teplý a slunečný. Cesta k letišti vede kolem vyhlášeného trhu na Casabaratě (nicht so mein ding), pak rušnými ulicemi a kolem starého fotbalového stadiónu až k "Novému Tangieru". Všechny investice určitě nekončí v Rabatu, protože tady právě tou dobou vyrůstá nová čtvrť a obrovská zóna plná sportovišť. I bez ní by ale Tangier byl prostavěný prakticky až k letištnímu terminálu. Přímo u něj se pak nalézá velké ohrazené území, které si vykládám jako něco jako utečenecký tábor, a před jeho branami se poklidně (doslova - letadla město obkružují a prakticky o nich nevíte) pase hejno slepic.

I staveniště jsou fotogenická, když je takhle krásně

Všichni místní ale už zase myslí jen na jedno. Jsem totálně sladěný s vesmírem, což se projevuje zpožděným odbavením. Cestující i personál se totiž shlukují u televizí a Maroko mi dopřeje rozloučení další historickou výhrou, tentokrát nad tou druhou zemí za průlivem, Portugalskem. (Do třetice, v semifinále proti Francii, a ani v zápase o bronz, už to nevyjde; jako bych jim odvezl štěstí.)

Tady končí marocký trip. Leč jak by řekl spolužák ze střední, moje prdel ještě měla poznat středověk. Noc trávím bdělý kompletně na podlaze letiště v Charleroi, start se navíc odkládá kvůli mrazu. Po 12 hodinách čekání mozek dostupuje přesně toho stavu, který činí z řidičů kamionu vrahy. Jakákoli abstraktní myšlenka se okamžitě stává snem a německými oblaky prolétám sérií mikrospánků. Po přistání mám ale mysl naprosto čistou. Tohle je ten pocit bytí naživu. Beru Indovi iluzi rychlodráhy a společně nasedáme do autobusu číslo 100.

[goodbuttaken]

Moje první TGV

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 4/5)

Je 7. prosince a já jsem stále na severu Afriky. Jedna věc se však změnila. Zatímco Tangier patří kočkám, na mysu Spartel dominují psi. Neuvázaní psi. Většina přátelská. Pár jich hlídá svá stáda. "I'm leaving!!!" řvu právě na svého pronásledovatele, ale anglicky tu umí fakt málokdo. Musím jít křovím, velkým obloukem (a stejně zvonečky na krcích koz může každou chvíli doplnit štěkot), až s úlevou konečně dospěju k silnici.

"Dálnice obrů" (jak tomuhle jevu zcela nevědecky říkám) umožňují zkrátit si cestu. Ne však rychlý úprk před strážci farem nad nimi

Marockým specifikem je přetrvávající silná orientace na hotovost, poplatky v bankomatech a chronický nedostatek drobných na vrácení. Nákupy tedy šulím převážně v Carrefourech (pro Česko již 18 let moc velký luxus, sic!), kde i moje "carte s'il vous plaît" zní trochu přirozeněji. Cesta z mysu příhodně vede kolem moderního OC s jedním z nich. Navíc tu mají jediné mně známé marocké nádoby na třídění odpadu. Před obchodem si ještě stihnu procvičit francouzštinu se dvěma mladíky, jejichž život je dur (tvrdý). Typická reakce, s níž se setkám také o den později v Rabatu: nedám jim nic zázračného, přesto se tváří jako výherci v loterii.

Stmívání nad Tangierem

Do hlavního, nejmodernějšího, byť zdaleka ne největšího města mířím druhý den. Nejprve totálně přecpaným autobusem MHD (v 9:30! marocká představa pojmu "ráno" mi konvenuje), kde se nedostanu ani k zaplacení, než si všimnu, jak se to tu řeší: prostě minci dáte člověku nasáčkovanému u předních dveří a lístek vám přijde štafetově zase zpátky. Vystupuju na konečné, u skvostného proskleného "paláce" skoro jako na Střížkově. Jen vlak z něj jede o 200 km/h rychleji, méně drncá a nabízí hezčí výhled.

Nebylo by těžké prohlásit Rabat za protěžované město, do kterého víc investic přináší moderní budovy, infrastrukturu, čistotu. Ale jeho ulice jsou světlejší, je tu víc prostoru, květů a zelenější tráva. Homely vibe mu dodává i typické duté cinkání tramvají. Je jednoduše tak příjemné se tu procházet.

Jdu zase převážně naslepo, po vytyčeném okruhu, ale aniž bych se předem podíval na jedinou fotku a řešil, "kolik toho minu". Jakkoli je majitel, který mi večer přichází do bnb instalovat bombu (novou plynovou, abych se mohl přestat sprchovat ledovou vodou), pohoršený mojí "Tour des Traps", když nemáte žádná zvláštní očekávání, pochopíte, čím jsou ta hyperturistická místa atraktivní. Zatočíte a bác - Pražský hrad! Respektive mešita a věž Hassan.

Rabat člověk musí zažít. Fotek jsem tam udělal spoustu, tyhle mu aspoň jakž takž dělají čest

(pokračování přístě)

[goodbuttaken]

Přepište dějiny

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 3/jak to vyjde)

Třetí den v Tangieru chci pro orientaci zajít do infocentra, ale je už zavřené. Chodím opatrněji, držím se hlavních cest a nakonec nacházím, zase kousek jinde, než si myslel Google, obchod s mobily/kabely. Je 6. prosince, LP 2022. Prodavač mě zve, abych si přisednul. Celé město kouká na fotbal: Maroko proti Španělsku, první poločas osmifinále MS.

Já se ale radši budu brouzdat městem. Když si nezjišťujete skoro nic předem, zážitky přicházejí samy. Nevěděl jsem, jestli/že je z Tangieru vidět Evropa, a teď mi z toho buší srdce. Dojdu zpátky do bnb a protože se mi na TV nedaří chytit konec fotbalu, nadobro na něj zapomínám, vracím se k pobřeží a odbočuju do mediny. Je celkem vyprázdněná. Čím to bude?

Aniž bych to věděl, na MS se prodlužuje. Kopají se penalty. A marocké Nagano přichází.

Z mediny scházím ve stále rostoucím davu. Na ulici je snad půlka (miliónového) Tangieru. Španělsky skoro nikdo nemluví, ale u marockých hranic leží Ceuta a Melilla, "španělská severní Afrika", ambasáda je obrovská a jsou tu i další španělské instituce. Nikoho by nebylo lepší porazit.

Tohle je život. V Česku bych si podobný sportovní nacionalismus moc neužil. Vzpouru marginalizovaných proti koloniální velmoci, tu jo. Všechna auta troubí, ale zároveň, i když vypadám víc španělsky než marocky ("Eres de España?" ptají se kolemjdoucí Španělky hledající soustrast), je to to nejbezpečnější místo na světě. Ambasádu obehnanou provizorním kovovým plotem snad stovka policistů hlídá, jak se zdá, úplně zbytečně.

Sever Maroka (Tangier, Rabat) ve mně celkově zanechal nečekaně silný dojem kosmopolitnosti a svobody. Občas potkáte ženu v burce a žebračku, která je od hlavy až k patě v černém a vybírá do rukavice téže barvy. Ale zároveň samozřejmě spoustu "středně konzervativních" outfitů a turisty, migranty i místní ženy oblečené naprosto "západním" způsobem (ačkoli minisukni jsem asi za ten týden neviděl žádnou). Podobně rozmanitá je architektura. K tomu všudypřítomné kočky a v menším počtu psi, a ostatně i rozvolněná pravidla v oblasti veřejné i soukromé dopravy. Za mě krásná, civilizovaná země, ve které se zároveň aspoň tímhle povrchním pohledem řeší mnohem míň a škála normality je krom nejprogresivnějších poloh širší než ve střední Evropě.

Psi jen tak si hovící na kruháči, kočky vyhřívající se na korbách aut. "Já bych to zabila." (moje babička, kdybych jí ty fotky ukázal)

Když přestane pršet, vyrážím na úplný severozápad Afriky, mys Spartel, kde se Středozemní moře střetává s Atlantikem a kde Gibraltar obeplouvá jedna loď za druhou. Na autobus čekám místo pár minut víc než hodinu a o zastávku jinde (kde dokážu identifikovat místo), ale výstup mám na míru, jakmile zmáčknu stopku. Přímo u totálně keřovité cesty, jež drásá moje jizvy po ještě pražském pádu na kole. Tady Mapám.cz (ani té random appce, co mi běžela na starém iPhonu a jejíž GPS se mi v městském terénu stalo spásou) moc nevěřte.

Dvoubarevný oceán a za vodou Evropa

Den je jinak krásný a stejně tak mys. I lidí je tu v pracovní den pomálu a většina volí cestu autem. Na druhou stranu nebojte. Záhy si zase najdu cestu k adrenalinu.

(pokračování příště)