Nejhorší na zamilovanosti jsou vždycky ty malé praskliny, první kritiky nebo věci, co si bereme moc osobně. Zvykli jsme si na sebe, na to, jak spolu každý den mluvíme a existují pro nás jen víkendy v Praze nebo Bratislavě. Já jsem tady a ty jsi tam přes týden. Kdy máme pro sebe jen hlasy a moje domýšlivost mě zabíjí. Nedokážu přijmout kritiku ve věcech, u kterých se necítím dost confident, ale jak bys to měl vědět, když ti to neříkám, žejo.
Miluju tě. A přesto, že jsem si poslední dva roky říkala, že nechci chlapa a že budu jen sólista. Vždyť to samé sis říkal ty posledních kolik? Deset let? Čtrnáct let? Taky sis říkal, že nechceš kuřačku a potetovanou holku a já ti nevkročila do života, já ti do něj přímo vletěla. Už jsem ale rozbitá byla a tys to všechno tak nádherně složil do sebe. Vyléčil mě ze žalu.
Ale občas se to vrací a ty poznáváš i tu druhou stránku mě - tu stránku, kterou nenávidíš. Neboj, nejsi sám. Taky ji nenávidím. Ta stránka, co se v Berlíně potřebovala vytrestat a tys jí pak dával silent treatment. I přesto, že tě miluju a ty miluješ mě, na to někdy ta láska nestačí a ona stejně vyleze ven. A to jsou ty malé praskliny, kdy lituju, že jsi tak daleko. Že mě nemůžeš obejmout, když mi je špatně. Že já se nemůžu přitulit, když nedokážu bejt sama se sebou.
A ty večery kdy spolu nemluvíme se mi zdají jako věčnost.
