„C chutná jako lékořice.“
Vzpomínal si, jak ta slova vyslovil poprvé. Bylo mu šest a už tenkrát nade všechno miloval hudbu.
Jeho matka si jej změřila nechápavým pohledem. „Cože? O čem to mluvíš?“
Zamračil se. Řekl to přece docela jasně. Tiše zabroukal příslušný tón a s úžasem pozoroval jeho temně nachovou barvu, zatímco se jeho ústa plnila tolik známou chutí.
„Tak vidíš?“ zvolal vítězně.
Jeho matka nad ním jen zakroutila hlavou. „Tak už přestaň s těmi hloupostmi, přijdeš pozdě do školy.“
Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je něco jinak. Že dokáže vnímat věci, které podle všeho většina lidí nezná anebo se o ně přinejmenším nezajímá a že by možná bylo lepší o nich příliš nemluvit, protože kdykoliv se o to pokusil, setkal se jen se zmatenými pohledy a výsměchem. Ani vlastní matka jej nechápala. Jeho výlevy v ní budily strach. Už tak měla dost starostí s jeho výchovou, protože na to byla úplně sama. Žili v malém střešním bytě, odkud byl sice úžasný výhled do okolí, zato v sousedství nebylo mnoho dětí jeho věku. Většinu času tedy trávil sám nebo s matkou, která jej od jeho fantazií – protože podle ní nešlo o nic víc, než pouhé smyšlenky – spíše odrazovala. Když se chceš věnovat hudbě, dělej to tak jako ostatní. Normálně, kladla mu na srdce.
Přesto se nikdy nedokázal vzdát svých barev a tónů. Od malička se učil hrát
na několik hudebních nástrojů. Bylo to jako vrátit se domů. Všechny tóny a zvukové vjemy se jej dotýkaly jako nějaká blízká bytost. Neměl problém si je zapamatovat. Každý tón představoval docela jinou barvu, každý z nich měl jinou chuť, stejně tak každá hudební tónina nebo dokonce nálada. Možná, že právě to jej na hudbě lákalo nejvíc. Její letmé doteky, její různorodé barvy a chutě.
C bylo temně nachové, tajemné a lehce nepřístupné a v jeho ústech chutnalo jako lékořice…
D zase světle šedé, neutrální, mírné…
E se rádo halilo do zlaté a probouzelo radost…
F tíhlo k zelené a hořkosti…
I teď po letech si tiše broukal a chutnal v ústech nachovou chuť lékořice. Tóny jej ovíjely jako hadí úponky a on už se je nesnažil uchopit, tak jako dřív. Zbyly mu pouhé vzpomínky. Jak mohl být kdysi tak opilý vlastními ideály a potřebou vyniknout? Vždyť už jeho první výstup, jeho první vlastní skladba, byla naprostým fiaskem. Dal do toho všechno. Pak mu došlo, že všechno může být až příliš. Zkoušel to znovu a znovu. Oklepal se, jen aby se následně nechal smést stejnou vlnou jedovatých klepů. Snažil se, bojoval. Tenkrát ještě oplýval touhou se nevzdat. Dnes si jen s ironií říkal, jak je to do určité doby snadné. Člověk má sílu se o něco pokoušet, ale kdy přesně se stane, že ho tato síla opustí? Dosud nepotkal nikoho, kdo by plně chápal jeho zvláštní vnímání světa. Ani on sám mu dlouho nerozuměl. Teď už věděl, že to, co vnímá, nese ne zcela neznámý odborný název a jde o logicky vysvětlitelný jev – synestezii, propojené smysly. Bohužel mu však chyběla síla své odlišnosti patřičně využít. Vlastně ji už dávno za nic tak zvláštního nepovažoval. Někde se dočetl, že poměrně vysoké procento populace má tu či onu formu lehké synestezie, tak proč v ní hned hledat klíč k velkému umění? Možná, že v něčem naprosto běžném hledal vyšší význam jen, aby se utvrdil ve vlastní výjimečnosti.
Okamžik, kdy dosáhl svého osobního dna, nastal před pár lety. Jeho konkurent jej tehdy fyzicky napadl. A to už se zdálo, že jeho životní cesta konečně povede strmě vzhůru. Konečně měl kolem sebe přátele, kteří jej podporovali. Aspoň si myslel, že jsou to přátelé. Ale brzy na to měl zjistit, jak se spletl.
Neviděl svým útočníkům do tváře. Byli maskovaní, nemohl je identifikovat. Pak ale jeden z nich cosi zakřičel a on věděl s naprostou jistotou, že kyselá šťovíková příchuť odpovídá zcela jednoznačně hlubokému hlasu Richarda Langa. Hlasu známého pouličního skladatele, jenž přesně věděl, jak se vetřít do přízně těch správných osob. Jak to ale mohl dokázat? Co by asi tak řekl policii? Vím, kdo mě napadl, protože znám odpornou příchuť jeho hlasu málem líp, než své vlastní boty? Kdo by mu uvěřil?
Skončil s přelámanými prsty pravé ruky. Přesně té ruky, na kterou se celý život spoléhal. Uzavřel se před svým okolím s vědomím, že každý člověk, kterému se rozhodne věřit, jej stejně jednou zklame a jeho nejlepšími přáteli se staly čtyři stěny domu, jenž stál daleko za městem. Jeho pochroumané prsty se už nikdy znovu nedotkly kláves.
Toho dne jej jeho nohy zavedly mezi husté stromoví nedalekého lesa. Volně podél rybníku až na známou lesní pěšinu.
Na mysl mu přišla jedna zákeřná, avšak již tak dlouho omílaná myšlenka: Neměl by to raději skoncovat? Už neměl co ztratit. A právě, když se utápěl v nejhlubším zoufalství, probral jej z jeho chmur vysoký pronikavý výkřik. Výkřik, jenž chutnal jako popel
a strach.
Rozběhl se mu vstříc, nejistý, co spatří. A pak to uviděl – drobné dětské tělíčko plácající se ve vodě a zuřivě bojující o život. Nemeškal a rozběhl se k němu. Nepřemýšlel. Jednal. A než si sám stihl plně uvědomit, co to vlastně dělá, vylovil zesláblé dítě ven
a vysadil je na pevný břeh.
Dítě vykašlávalo vodu, bledé, hubené a bezbranné. Byl to chlapec, snad čtyř či pětiletý a on si byl skoro jist, že ho dnes vidí poprvé v životě, a přece z něj vyzařovalo cosi blízkého. Chlapec na něj zvědavě pohlédl. Jeho pohled byl klidný, čirý, modrý jako nebe
a tolik odevzdaný, že v uzavřeném umělci vzbudil náhlý soucit. Měl světlé vlasy, které se mu vlnily na skráních. Celé jeho tělo se třáslo zimou, červené kalhoty a žluté tričko promočené skrz naskrz.
„Děkuji,“ zašeptalo dítě nesměle. Jeho hlas měl jemnou nasládlou příchuť medu
a voněl jasmínem.
„Kde máš rodiče?“ zeptal se ho André pomalu.
Chlapec se na něj nepřestával upřeně dívat, ale neodpověděl. Pak se potutelně usmál. André nevěděl, jak s ním mluvit. Chtěl se jej ještě na něco zeptat. Zodpovědnost mu radila, aby zjistil potřebné informace a odvedl jej domů, jenomže chlapec mu nedokázal sdělit nic podstatného. Nenapadlo jej tedy nic lepšího, než vzít jej k sobě.
Teprve, když překročili práh jeho domu a chlapec zpozoroval řadu zaprášených hudebních nástrojů, probudil se v něm nenadálý zájem. „ Jé, zahrajte něco,“ vyzval skladatele vemlouvavě a nadšeně se zasmál smíchem, jenž zněl jako zvonkohra.
„To nejde,“ váhavě mu ukázal své prsty. „Už dlouho jsem na nic nehrál.“
Chlapec se zmateně zamračil. „Proč?“
„Nevidíš, jak mám zkřivené prsty?“
Chlapec odmítavě zavrtěl hlavou. „To není ono.“
André se trochu zarazil. Je možné, aby jej tak rychle prokouklo jedno malé dítě?
Musel se na chvíli odvrátit. Tolik let pátral po někom, kdo mu porozumí. A vždy hledal jen na poli vrstevníků a doufal, že si najde sympatického přítele či věrnou ženu. Ano, byl pár let ženatý, než ho opustila. Byla to zpěvačka. Krásná, černovlasá, s podmanivým pohledem. Obdivovala ho. Alespoň do té doby, než se mu to stalo. Než ztratil sebeúctu. Odešla. Nechtěla to chápat. Připadalo mu krajně ironické, aby mu malý chlapec nakonec rozuměl ze všech nejvíc.
„Buď rád, že o tom zatím nic nevíš,“ promluvil k němu trpělivě.
Chlapec na to nic neřekl, vyšplhal se na stoličku u klavíru, která pro něj byla příliš vysoká, a začal něco umanutě drnkat. Hrál s nadšením, i když to neuměl. Zbytečně do kláves mlátil, přesto každý tón nesl své jasné sdělení: Ne, to vy nic nevíte. Mýlíte se.
André si dlouze povzdechl. Ještě před chvílí přemýšlel o tom, jak to konečně skoncuje. Teď se ale jeho myšlenky hnuly úplně jiným směrem a mohl za to ten chlapec. Připomínal mu, jaký kdysi býval. Přece byl rovněž plný nadějí. Proč za ně vlastně přestal bojovat? Odpověď dobře znal. Bál se. Bál se tak moc, že byl ochoten zatratit sám sebe jen, aby už nikdy svému strachu nemusel čelit.
„Chtěl jsem být skladatelem,“ řekl po chvíli zamyšleně. „Byla to pro mě nutnost a já ji pak ztratil.“
„Proč ji nehledáte?“ zkřivil chlapec nespokojeně pusu a přestal třískat do kláves.
A tak skladateli, jenž za ta léta získal pokřivený pohled na svět, konečně došlo, že slova malého chlapce nejsou tak úplně prázdná. Možná přece jen nebylo pozdě. Kdyby jen měl dostatek odvahy…
„Máš pravdu,“ přiznal a jemně chlapce odstrčil ze stoličky, jen aby se na ni sám posadil. „Zahraju ti.“
Rázem zapomněl na své okolí a nechal své prsty rozběhnout se po klávesách. Zprvu to bylo těžké, jakoby na všechno zapomněl. Jeho prsty byly skutečně ztuhlé a neobratné, ale po chvíli se začaly uvolňovat. Možná, že skutečný problém nebyl v jeho polámaných prstech. Ostatně ta rána se už dávno zahojila. Myslel si, že prohrál. Co když se zmýlil?
Možná, že teď dostane novou šanci. Celou tu dobu jenom ztrácel čas. Ale on ho dožene. Ještě není příliš pozdě.
Hrál a byl přitom jako u vytržení. Barvy a tóny jej obklopovaly ze všech stran.
A chutnaly hořce i sladce i kysele, jako všechno to, čím si za poslední roky musel projít. Úplně ztratil pojem o čase.
Pak se na chvíli otočil, aby se na chlapce usmál, ale ten už tam nebyl. Zmocnil se ho strach. „Hochu!“ zvolal naléhavě. Jeho volání však zůstalo bez odezvy.
Rozběhl se ven. Pátral po dítěti, volal, křičel, ale nemohl je nikde najít. Vyděšeně pobíhal kolem domu, pročesal skoro celý les, až se zastavil u jezírka. Kde mohl zmizet? Snad se nakonec přece jen neutopil!
„Hochu!“ křičel pořád dokola, poněvadž neznal chlapcovo jméno. Vyhlížel zářivě červené kalhoty a malé žluté tričko s komickým obrázkem, které měl chlapec na sobě, ale stále bezúspěšně. Kam mohl jít?
Ovládán strachem skočil André do jezera. Přeplaval ho několikrát, ponořil se
pod vodu, ale nenašel nic, než starou bačkoru, kterou tam pravděpodobně kdysi hodil on sám. Vlastně se mu i ulevilo. Třeba se ten hoch zkrátka jenom vydal tam, odkud přišel. Proč hned tolik panikařil?
Vylezl ven z jezera, vyčerpaně se usadil na břehu a unaveně zamžoural očima do vody. Klidná vodní hladina mu tiše vracela jeho vlastní odraz. Odraz promočeného staršího muže, který už měl ledacos za sebou. Ale to nebylo tím, co ho na jeho odraze zaujalo nejvíc. Ta změť rysů a vrásek skrývala něco velmi povědomého – dlouhý nos, vystrčenou bradu, úzké rty, hluboké modré oči, světlé vlasy, jež se na skráních mírně kroutí…
Rozjařeně se rozesmál, jak mu náhle něco došlo. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Jeho smích se nesl celým prostorem jako zvonkohra s nasládlou příchutí medu. Neslyšel svůj smích tak dlouho, že už si ani nepamatoval, jak vlastně zní. Teď už věděl, proč mu byl chlapcův lehce zajíkavý chechtot tak povědomý. Byl totiž úplně stejný jako jeho vlastní.
stormborns
yousharknotpass
jimmyeatworldofficial
amandla
2087
gummygunk