Sielusanomat

[anne-liese]

Slovinsko, den druhý

Probudili jsme se do deště. Protože ty skály kloužou, i když jsou suchý a zbytek týmu byl znavený po ferratě, jali jsme se plánovat náhradní program. Naštěstí je Bovec největší turistické centrum, takže je tu kanceláří s různým zážitkovým programem habaděj. Nejsem fanouškem těchhle aktivit, ale na rafting jsem se fakt těšila. Ostatní šli pak ještě později na canyoning, který mě nejen nelákal, ale navíc by dost provětral peněženku, takže jsme s Martinem pak zařizovali kemp pro nás dva. O tom ale později.

Předtím se ale dostal ke slovu i můj průvodce a vyrazili jsme k vodopádu Virje. Původně pěšky, pak jsme tam dojeli autem, protože a) pršelo a b) byla to hnusná cesta po asfaltce, kde stejně nebylo nic vidět. Ovšem vodopád byl jako z pohádky, o to víc, že byl opředený tou nádhernou mlhou z deště. Takový výhled má mnohem míň lidí, ten týden už vlastně nikdo, protože zbytek dovolené jsme měli 35.

Rafting rozhodně stál za všechny peníze, který jsme za něj dali. Měli jsme výbornýho průvodce, Ira Eoina, který s náma dělal psí kusy, a tak jsme se v našich sebevražedných nájezdech na obří šutry v Soče stali vzorem i pro ostatní posádky. Bral to všechno s humorem, jako my všichni, ostatní měli takový ten sveřepý výraz “teď zabrat, teď ne!, teď zabrat, teď ne!” a chudáci jejich guidi to často museli oddřít za ně, protože synchronizace nebyla jejich silná stránka. My jsme si to ale užili maximálně - někteří skoky do vody, někteří po skluzavce, prostě nádhera. Jediné skvrnky na tomhle výletu byly spálené ruce, ramena a krk a mokré neopreny, u nichž si člověk nechce představovat, kdo je měl na sobě před nimi. Bez nich bychom ale v té Soče zmrzli.

Koupali jsme se v ní sice i potom večer, ale jenom na pár vteřin, pak to vyžaduje buď silné sebezapření, nebo kvalitní trénink finských saunařů. Ale zase se dá využít jako kvalitní lednička. Eoina jsme potkali pak ještě jednou, jak provází kajakáře. Je to borec a snad mu ta Plzeň chutnala.

[anne-liese]

Slovinsko, den první

Nakonec jsme jeli na noc, a když jsme po půlnoci dorazili do Bovce a začali vykládat věci před kempem, zarazil nás neuvěřitelně nepříjemný chlap, zjevně majitel kempu, že takhle pozdě ne, sorry. Tak jsme objevili kemp Vodenca, kemp, kde mluvili slovensky a kde bylo místa habakuk a s nočním ubytováním ráno problém neměli. Kousek od Soče místo od silnice, s výhledem na krásnou horu. Tam teda až druhou noc, první jsme se co nejtišeji snažili zakotvit u umývárek, odkud nás ráno vyhodili, že tam mají rezervaci. Ne že by nás musela dvakrát přemlouvat, lidi tam totiž vstávali fakt brzo.

Skoro jsem si tam nepřipadala jako v cizině, všude spousta Čechů a ještě přibyli o víkendu. Ale co, aspoň se člověk domluvil. Slovinština totiž není jazykem, kterému by Čech rozuměl na první dobrou, ovšem některé výrazy jsou strašně cute. Třeba otrok pro dítě, moc se mi líbí i chvala pro děkuji. S dobrý den si tam ovšem Čech vystačí, jejich dobr dan je to podobné dost.

Hned první den se šlo na ferratu, na kterou jsem jít nechtěla, takže se mnou Martin zůstal dole a pokusili jsme se o výstup na Mangart / Mangrt druhou cestou. Asi jsem dobře udělala, jenom při překračování úseku jištěného lanem, kde se mi sice nemohlo nic stát, ale neměla jsem dva metry širokou stezku pod nohama, jsem se roztřásla a chytla hysterický záchvat. Viděno zpětně bych ho tam asi už nedostala, během té dovči jsem prošla přes mnohem horší úseky a tyhle si nakonec budu pamatovat asi nejvíc. Nepříjemné, ale silné. A navíc spojené s tím, že jsem musela překonat něco v sobě, což dělám moc ráda. Sice to bolí a v tu chvíli nesnáším všechno okolo, ale pak jsem za ty momenty strašně vděčná.

I tak jsme si to tam celkem užili, i když na Martinovi bylo vidět, jak rád by se šplhal s nima až na vrchol. Je to světec, já bych se shodila dolů už po deseti minutách. Zajímavé je ale zjištění, že úseky, které byly nepříjemné nahoru, jsou dolů nepříjemné o dost míň, kromě těch, kdy vám ujíždí pod nohama suť, ty se jdou stejně blbě v obou směrech.

Z tohohle dne mám nejvíc fotek - připisuju to dvěma faktorům: byla jsem nabuzená na začátku dovolené a měla jsem mnohem víc času na focení místo na prožívání. I tak jsem za tenhle výlet vděčná, byla tam spousta duševní stravy :)

[anne-liese]

Praha žije hudbou alias busking festival v Praze. Brala jsem to jako příležitost nafotit si materiál do koncertního portfolia a navrch jsem si to fakt užila. Klus šel tentokrát mnohem víc do historie a připomněl svoje “protestsongy” - koneckonců není divu, celý festival byl i propagací zodpovědné volby prezidenta, na kterou už teď probíhají kampaně. Kromě toho budou na podzim volby do parlamentu, takže se to vlastně nabízelo. Šel tím hodně vstříc publiku, které si s ním pár písniček zazpívalo, ale spíš takové ty profláklé hitovky z rádií. Improvizaci ale nevynechal :)

Artmosphere naproti tomu nehráli na stagi s ozvučením, ale jenom na akustiku na Ípáku a sešlo se jim tam taky mnohem míň lidí. O to ale úplně nejde - smyslem festivalu bylo připomenout hraní na ulici a zákony, které ho oklešťují, a tímhle jednoduchým hraním Artmosphere zapadala do buskingového konceptu vlastně mnohem víc než muzikanti na profi stagích.

[anne-liese]

Jak líp oslavit státnice než výletem do hor :) Tentokrát na okružní trasu okolo Ještědu a na Ještěd, přičemž Ještěd byl ten nejošklivější bod celého výletu. Co mi z něho tak utkvělo... neodbytné mušky, které se nezadají se skotskými midges, elektrické vedení omotávající ten brutalistický skvost, které vypadalo, že ho od dob vzniku vysílače nikdo neměnil, a hromady a hromady turistů. Ostatní části trasy sice podaly neblahé svědectví o mé velmi upadlé fyzičce, ale lidí jsme potkali minimum a došlo i na prozkoumávání mimo značené stezky. Prostě i u nás je fajn :)

[anne-liese]

Mostecký festival zdravé stravy. Sešlo se tu tolik lidí, že někteří stánkaři pár hodin po zahájení neměli co prodávat. Jsem ráda, že i v Mostě se po něčem takovém prahne a není to úplně ztracený případ :)

[anne-liese]

[anne-liese]

Autorské čtení slovenské literární skupiny Osamělí běžci.

[anne-liese]

[anne-liese]

Výlet do Londýna mě nakopl. K výletu do Londýna mě zase nakopl Nikčin výlet do Irska (kam spolu možná příští rok díky tomuhle výletu pojedeme fotit svatbu a mně by se tak splnil sen o tom, kterak se dá spojit práce s cestováním). Mám ohromnou chuť poznávat všechno nové, zahraniční, což je téměř 100% veškerých míst na planetě. Zatímco ostatní v létě poznávali svět, já jsem zápecničila, nebo se maximálně vydala do Finska na nějaký ten kurz. Víkendové výlety byly pro mé megalomanské já příliš krátké, takže jsem ve výsledku neviděla nic – a teprve teď, když už mám před sebou vizi toho, že nebude tak snadné na měsíc dva odjet pryč, si začínám vážit času, který jsem na těch cestách mohla strávit a který na nich hodlám strávit letos a v příštích letech. Teď jsem totiž odhodlaná, i k diplomce, což se mi od vymyšlení tématu ještě nestalo.

Pořád mám v sobě ale nedostatky, které musím co nejdřív vychytat. Bažím po nových (a cizokrajných) zážitcích, a když už stojím v knihkupectví před řadou průvodců se stovkami návrhů na výlety do přírody rozhodnutá vybrat si svůj příští cíl, po chvíli se otáčím a s nashledanou odcházím pryč. Dostavují se klasické šeptavé otázky mého bojácného podvědomí – co když jim tam nebudu rozumět? Co když to nebude takové, jaké si to představuju? Co když na to nebude dost času? Co když, co když, co když. Racionální část mozku se ty otázky snaží zapudit, tak neuvidíš všechno, ale budeš se snažit nasát atmosféru, rukama nohama se domluví každý a nehodláš jet do pralesa, bude to v pohodě, ale nakonec ani tak nejsem natolik odhodlaná, abych ty peníze za průvodce vydala. Přece autentické doporučení od někoho, kdo už dané místo navštívil, je lepší. Anebo ne, je přece nejlepší jet někam úplně do neznáma a třeba čirou náhodou objevit ráj na zemi. Ideální scénář, který podporuju prohledáváním obrázků náhodných názvů na mapě v místech, které mi zrovna padnou do oka. Tohle by ten vytoužený ráj skutečně mohl být, tohle vypadá moc městsky, na to teď nemám náladu. Jsem si jistá jenom tím, že to chci lowcost a co nejvíc pěšky, tak jako plánuju měsíční trip do Santiaga a z Edinburghu na Skye.

Snažím se dohnat všechen ten čas, který jsem místo vržením do dobrovolnických letních projektů strávila doma tím, že jsem se bála někam jet, protože co kdyby. Ale čím víc kamarádi a spolužáci začínají zakládat rodiny, tím víc si uvědomuju, že ta doba, kdy se nebudu muset starat o potřeby nikoho jiného než maximálně svého dospělého doprovodu, který si je zajistí sám, jen je potřeba si vyjít vstříc, co se týče programu dne, se krátí. Hodlám cestovat i s dětmi, jakkoli malými, obrovskou inspirací mi v tomhle směru je Anička s Danim. Věděla jsem, že to jde i jinak než klasickou cestou potkávání kočárků u pískoviště, oni mi ale ukazují, jak to vlastně může fungovat v praxi a já jsem z toho nadšená (byť to jistojistě není procházka růžovou zahradou). Ale chci strávit na cestách nějakou dobu i bez uzlíčku na zádech či břiše, sním o working holiday nebo dobrovolnických projektech na Islandu či v jiné zemi, do které se chystám už dlouho. Jenom v sobě musím najít vnitřní sílu přetrhat tu síť očekávání, do které mě motá moje okolí a širší okolí a především já sama.

[anne-liese]

Mike si spletl datum, takže ještě večer přijel zpátky z letiště a nad ránem jel zpátky a tehdy už opravdu odletěl. My jsme zůstali osamocení a přemýšleli, co vlastně ten den podnikneme, abychom nejezdili celý den sem tam jako blázni. První zastávka připadla na Britskou knihovnu a sbírku jejích pokladů, která byla přístupná zdarma. A byly to opravdové poklady – originál Beowulfa, Magny Charty, Lindisfarne Gospels nebo biblické svitky z 3. století. Poklady přes kartografii, všechny větší náboženské směry, deníků literárů až po politické dokumenty a dopisy. A samozřejmě středověké, nádherně (zlatě a pestrobarevně, ale vkusně) ilustrované kousky včetně Gutenbergovy Bible, z níž už mám jednu stranu doma z doby, kdy jsem si ji na knihtisku vylisovala na Frankfurtském veletrhu. Moje papírománie zde byla naprosto naplněna.

Celý ten výlet jsme chtěli pojmout spíš odpočinkově než honem za památkami, takže nám ani nevadilo, když jsme vlastně ten den stihli z tohohle hlediska vidět strašně málo. Zato jsme ale byli svědky policejní honičky, procházeli jsme se pestrými a přecpanými uličkami Camdenu až na zaplněný Camden Lock Market, projeli se doubledeckerem a nasávali atmosféru slunečného sobotního odpoledne v (obrovském!) Hyde Parku, kam chodí i místní. A na závěr jsme zamířili na Piccadilly Circus, kde jsem měla velice přesnou představu o jedné fotce (kvůli které jsem vlastně brala do Anglie stativ), abychom zjistili, že ty ikonické reklamní panely jsou sundané a zřejmě je opravují. Trochu nejistě jsme se rozhlíželi kolem, jestli jsme tam opravdu správně, protože jediná zajímavá věc na tomhle místě byla jakási manifestace.

U té policejní akce jsme se vlastně ocitli blíž, než by asi bylo záhodno. Mířili jsme do Hyde Parku, že si tam romanticky sníme supermarketový oběd včetně zákusku, když jsme prošli okolo kamionu a dvou policistů stojících u něj. Zamířila k nim skupinka rozjařených holohlavců v černém a natáčela si je na mobil, a když jsme došli k přechodu, jako vichřice se kolem nás prohnala ona dvojice a pelášila za chlapem s obrovským pytlem trávy v ruce. Nakonec jsme se shodli, že tím byl zřejmě naložený celý ten kamion, protože se tam pak sjelo víc hlídek, zatímco jsme si pochutnávali na tom obědě v parčíku hned u té křižovatky (hladu neporučíš). Na takovéhle zážitky se vzpomíná pak asi nejlíp.

Zažili jsme i londýnskou špičku, i když to podle Mika není až taková klika, prý je zázrak, když Londýn ucpaný není. Z doubledeckeru mi to vlastně ani nevadilo, konečně jsme si sedli, zahřáli se a Soho jsme v noci aspoň projeli, když už jsme tam nedošli. Navíc jsme zjistili, že londýnská povrchová doprava má několik specifik – autobusy jsou uzpůsobené tomu, že je na ulicích málo místa, takže nejenom že jsou vyhnané do výšky a mnohem užší než ty naše, ale mají i speciálně upravená kola, takže v situaci, ve které by náš autobus jen těžkopádně a velkým obloukem vyjížděl ze stání za dalším autobusem, doubledecker udělá myšku a vyhne se podstatně obratněji. Ta svižnost, se kterou kličkuje záchranný autobus ve Vězni z Azkabanu, je vlastně docela přesná. A pak tam neexistují tramvaje, alespoň jsme žádné nepotkali. Pro člověka zvyklého na pražské MHD do velké míry stojícím na tramvajích a metru je to docela změna, ale já jsem si to užívala. A taky to, že na to, jak je Londýn v mnoha ohledech o tolik dražší než Čechy, MHD v první zóně, ve které jsme se vlastně výhradně pohybovali, není o mnoho dražší než to pražské, a díky tomu, že jsme zkusili asi 4 různé autobusové linky, jsme viděli z Londýna opravdu hodně.

[anne-liese]

[anne-liese]

Mike s námi nakonec nezůstane až do konce, takže nám nechá klíče a my mu je předáme v Praze, odkud se v pondělí zase vrací zpátky do Británie. S tím souvisí i to, že hned po příjezdu z Doveru mizí na vlak a musí se tudíž sbalit rovnou ráno. I když tedy vstaneme včas, na metro spěcháme a na Victorii běžíme, aby nám ten autobus neujel. Do Doveru je cesta dlouhá a můžeme se tam vyspat, po tom, co nějací dva kluci po Mikově lehce nerudném napomenutí vypínají arabský pop, i celkem v klidu.

Dover jsem chtěla vidět vlastně hlavně kvůli bílým útesům, které jsou zřejmě, jak jsem se dozvěděla tam, vidět hlavně z lodi z Calais. Ale i válečné tunely, ve kterých se ukrývali vojáci a vojenští lékaři nejen během operace Dynamo, mě lákaly. Vstupné na hrad zahrnovalo komplet všechno a tunely z toho nešly vyčlenit, takže jsem vysolila nestudentských 18£ a Martin studentských 16£, abychom se dostali dovnitř. Je pravda, že ty tunely jsou skvělý, hodně interaktivní a divadelní, pro některé menší děti možná až příliš. Efekty se zvukem padajících bomb a blikajících světel, nemluvě o zážitku z operačního sálu snášely některé děti přitisknutím k rodičům a zacpáváním uší, od rodičů možná trochu nerozum je tam brát. Ale průvodkyně v podzemní nemocnici byla taková ta příjemně entuziastická, na které je vidět, že ji to průvodcování upřímně baví. Škoda, že jsem nerozuměla úplně všemu, co říkala.

Na útesy zbylo relativně málo času, navíc když jsem zjistila, že se k nim vlastně přes přístav a dálnici nedá moc dostat a lepší pohled na ně bychom měli kousek od hradu, z něhož jsme sešli dolů. Ale aspoň tam zůstane něco na příště. Největší zážitek pro mě stejně bylo koupel nohou v Atlantiku a kamínková masáž na pláži.

[anne-liese]

Rozhodli jsme se (vlastně jsem spíš rozhodla já a Martin moc neprotestoval) před 14 dny, zatím asi nejrychlejší plán zahraniční cesty vůbec. Můj toulací reflex už křičel tak hlasitě, že nešel ignorovat (a já ho ani ignorovat nechtěla), navíc nejlepší valentýnský dárek je něco společně zažít. Tak jsme tady. Na Gatwicku, kde jednou z prvních věcí, kterou tam návštěvník spatří, je fotografická mozaika obřího portrétu královny Alžběty zamlada a teď.

Bydlíme u Mika na koleji, ale ten přijede až večer, takže máme až do večera čas se toulat městem. S krosnou na zádech (ten stativ jsem možná měla nechat doma) se nám to po pár hodinách začíná zajídat, ale procházka okolo řeky je krásná. Vlastně toho nachodíme spoustu a jsme pak i pyšní, že jsme do centra z Farringdonu i zpátky ke King´s Crossu došli po svých a ušetřili celkem dost za londýnskou dopravu.

Vlak z letiště měl pár minut zpoždění, díky tomu nemusíme čekat další půlhodinu a jenom dosprintujeme na nástupiště. Mike sice říkal, že vlaky zpoždění nemívají, ale my jsme za to rádi. Dokonce si tam sedneme a máme výhled na první památky. Oba dva jsme v Londýně poprvé, takže vyplesklí ze všeho. Já už jsem v tomhle směru trochu otrkaná ze Skotska, Martina překvapuje i široká nabídka hotových jídel v Tescu (a následně dalších supermarketech, ve kterých se stravujeme), na kterou jsem se strašně těšila. Tady si dokonce i pochutnávám na mase v cornish pasty.

Před desátou zamíříme i k Harryho vozíku na King´s Crossu a do obchůdku s potterovskými předměty, což se ukáže jako šťastný tah – nikdo tady není, zatímco v sobotu dopoledne je to tam hotové peklo, ve kterém ztratíte svobodnou vůli změnit směr a můžete jít jenom s davem. I s Mikem se po určitých peripetiích (zapříčiněných i mou blbostí) nakonec scházíme na londýnský ale a on nám jakožto jeden ze správců kolejí pyšně ukazuje výhled ze střechy. Londýnské panorama je fakt krásné – městské, ale krásné.

[anne-liese]

Jak já mám to focení ráda! A to čekání na to, co vyjde z analogových fotek, je strašný nezvyk pro někoho, kdo je schopný nacvakat 2000 fotek za večer. To by se tady hodně prodražilo. Ale člověk si pořádně rozmyslí, co vlastně chce fotit a výsledek? Vždyť stejně jen zhruba desetina z toho, co nafotím, je publikovatelná, s ještě menší částí bych se chlubila mimo okruh rodiny a kamarádů. Takhle to vlastně vyselektuju ještě předem a třeba mě to v tom focení posune dál a naučím se vnímat líp to, co stojí za vyfocení a co ne. A vizuálně je to výborný retro.

[anne-liese]

[anne-liese]

Silvestr na horách bude. Nakonec ve dvou, protože musím hned 2. do práce a do Jeseníků se nám z Plzně nechtělo, ale bude. Nouzové nocoviště Hůrka na Šumavě, to abychom neprovokovali správce národního parku, asi 11,5 kilometru od Železné Rudy. Všechno to vlastně krásně logisticky vyšlo – vlak je přímý z Plzně, jede vlastně chvilku (oproti pěti hodinám do Jeseníků je ale chvilka prakticky všechno), celá cesta nás vyjde na pětistovku.

I počasí nám přeje, je prakticky bezvětří, vítr by nás na tom holém polámaném šumavském hřebeni a hlavně v noci v tom stanu mohl docela slušně potrápit, azuro, které slibuje jasnou oblohu i na noc, a samozřejmě slunce. Díky sedmikilometrovému stoupání a pražícímu slunci nám po zádech stékají čůrky potu, pod nohama křupe čím dál větší vrstva sněhu a při přestávkách nám v uších zní naprosto božské ticho nerušené absolutně ničím. Vítr se neprohání větvemi, ptáci zpívají kdesi daleko v teplých krajích, v širokém okruhu doslechu jsme naprosto osamocení.

I když jsme předpokládali, že čas čtyř hodin, který ukazovaly mapy, dalece předeženeme, byla ta online aplikace nakonec daleko realističtější než představy o naší kondici. S bagáží na zádech jsme v horách přece jenom šli naposledy v Tatrách, a to už je pěkných 18 měsíců, já to sešroubované koleno vlastně extra nezatěžovala a zádové svaly už vůbec ne. Navíc táhneme stativ a brašnu s foťákem a objektivy, abych mohla v noci fotit mléčnou dráhu. Objektiv potřebuju nakonec prakticky jenom jeden, ten na pár dní půjčený z práce, takže ta křivá záda ve stáří budu moct připisovat pouze své vlastní blbosti a neprozíravosti. Nicméně stan naštěstí stavíme ještě za světla, mimo vyhraněnou oblast, protože tam je prostě nemožný zatlouct kolíky od plachty.

Martina sužuje úporná bolest hlavy, takže následujících několik hodin prospí, nemůžu mu ani ulevit horkým čajem, protože kombinací ucpaného hořáku a mrazu nám nefunguje bomba. Veškeré to jídlo k tepelné úpravě doneseme hezky zpátky dolů. Ještěže máme aspoň chleba, suchary a rozinky, jinak bychom už vůbec neměli co jíst. A víte co? Ledová voda s kousky ledu je v létě velmi osvěžující, v záporných hodnotách na Celsiově stupnici už to osvěžení tolik neoceníte. Buďme ale rádi za to, že na Hůrce není zdroj pitné vody, takže si táhneme pětilitrový barel, jinak by jediná voda, kterou do sebe můžeme vpravit, byla původně v pevném skupenství.

Přece si ale nenecháme zkazit večer. Zatímco já dočítám Zeměplochu, Martin se spánkem zbavuje bolesti hlavy a pak po osmé vylezeme a fascinovaně zíráme na nebe, na kterém nezbylo vůbec žádné místo pro obyčejnou čerň. Vše je poseté hvězdami, mléčná dráha září tak, že jsem nic takového asi nikdy neviděla. Foťák to všechno oproti nedokonalému lidskému oku umí vytáhnout ještě líp, ale už pohled pouhým okem stojí za to. Žít na horské samotě daleko od světelného smogu by se mi fakt zamlouvalo.

Přímo v Hůrce ale asi ne, Martin objevil i starý zbořený kostel, o němž jsem četla, který byl zničený v roce 1948. Původně v té vesnici žili odsunutí Němci, nakonec jsem i přímo u té nocovišťské ohrádky objevila zbořené základy domů, z nichž už rostly vysoké jehličnany. Ale tak nepříjemně jako v tom kostele jsem se už dlouho necítila. Jako by ta křivda ještě nebyla zapomenutá a lidé stále čekali, až budou schopni ji odpustit. Ráno ten pocit polevil jenom o stupínek.

Ráno se konečně seznamujeme i se spolunocležníky, kteří dorazili až v osm večer a s nimiž potom jdeme i skoro celou cestu dolů. My si to ještě prodloužíme k jezeru Laka (to sedmikilometrové stoupání jen tak opakovat nechci, abych viděla Laku ještě v zimě), cesta dolů nám ve čtyřech (a hlavně z kopce, že) rychle utíká.

Půlnoc jsme zaspali, já jenom zdálky zaslechla bouchání ohňostrojů, ale ze strachu, že nás ráno vyžene zima, jdeme spát brzo. Sice s promrzlýma nohama a ledovým nosem, což je spolu s kusy ledu v barelu s vodou jediný důkaz nočních mrazů, vstáváme až v osm a nevidíme rozednění. Ale co, aspoň jsme se vyspali, když už nemáme pořádně co do pusy.

Tak jaký bude příští rok? Bude nám zima, nebudeme mít co jíst a pít a propásneme okamžik, který všichni ostatní slaví? Ne, já se na to dívám jinak: bude dobrodružný, plný nevšedních (vizuálních) zážitků, zvládneme i obtížné situace, překonáme jakoukoli fyzickou bolest, budeme odpočatí a pořádně se vyspíme a budeme se řídit vlastními touhami a potřebami, ne tím, co dělají ostatní. A pro mě osobně bylo to hvězdné nebe tisíckrát lepší podívaná než jakýkoli ohňostroj.

[anne-liese]

Další focení s Květou, z mé strany řízenější, momentkově trochu chudší. Ale i tak si myslím, že se některé povedly. Třeba už tomu začínám přicházet na kloub.