Silvestr na horách bude. Nakonec ve dvou, protože musím hned 2. do práce a do Jeseníků se nám z Plzně nechtělo, ale bude. Nouzové nocoviště Hůrka na Šumavě, to abychom neprovokovali správce národního parku, asi 11,5 kilometru od Železné Rudy. Všechno to vlastně krásně logisticky vyšlo – vlak je přímý z Plzně, jede vlastně chvilku (oproti pěti hodinám do Jeseníků je ale chvilka prakticky všechno), celá cesta nás vyjde na pětistovku.
I počasí nám přeje, je prakticky bezvětří, vítr by nás na tom holém polámaném šumavském hřebeni a hlavně v noci v tom stanu mohl docela slušně potrápit, azuro, které slibuje jasnou oblohu i na noc, a samozřejmě slunce. Díky sedmikilometrovému stoupání a pražícímu slunci nám po zádech stékají čůrky potu, pod nohama křupe čím dál větší vrstva sněhu a při přestávkách nám v uších zní naprosto božské ticho nerušené absolutně ničím. Vítr se neprohání větvemi, ptáci zpívají kdesi daleko v teplých krajích, v širokém okruhu doslechu jsme naprosto osamocení.
I když jsme předpokládali, že čas čtyř hodin, který ukazovaly mapy, dalece předeženeme, byla ta online aplikace nakonec daleko realističtější než představy o naší kondici. S bagáží na zádech jsme v horách přece jenom šli naposledy v Tatrách, a to už je pěkných 18 měsíců, já to sešroubované koleno vlastně extra nezatěžovala a zádové svaly už vůbec ne. Navíc táhneme stativ a brašnu s foťákem a objektivy, abych mohla v noci fotit mléčnou dráhu. Objektiv potřebuju nakonec prakticky jenom jeden, ten na pár dní půjčený z práce, takže ta křivá záda ve stáří budu moct připisovat pouze své vlastní blbosti a neprozíravosti. Nicméně stan naštěstí stavíme ještě za světla, mimo vyhraněnou oblast, protože tam je prostě nemožný zatlouct kolíky od plachty.
Martina sužuje úporná bolest hlavy, takže následujících několik hodin prospí, nemůžu mu ani ulevit horkým čajem, protože kombinací ucpaného hořáku a mrazu nám nefunguje bomba. Veškeré to jídlo k tepelné úpravě doneseme hezky zpátky dolů. Ještěže máme aspoň chleba, suchary a rozinky, jinak bychom už vůbec neměli co jíst. A víte co? Ledová voda s kousky ledu je v létě velmi osvěžující, v záporných hodnotách na Celsiově stupnici už to osvěžení tolik neoceníte. Buďme ale rádi za to, že na Hůrce není zdroj pitné vody, takže si táhneme pětilitrový barel, jinak by jediná voda, kterou do sebe můžeme vpravit, byla původně v pevném skupenství.
Přece si ale nenecháme zkazit večer. Zatímco já dočítám Zeměplochu, Martin se spánkem zbavuje bolesti hlavy a pak po osmé vylezeme a fascinovaně zíráme na nebe, na kterém nezbylo vůbec žádné místo pro obyčejnou čerň. Vše je poseté hvězdami, mléčná dráha září tak, že jsem nic takového asi nikdy neviděla. Foťák to všechno oproti nedokonalému lidskému oku umí vytáhnout ještě líp, ale už pohled pouhým okem stojí za to. Žít na horské samotě daleko od světelného smogu by se mi fakt zamlouvalo.
Přímo v Hůrce ale asi ne, Martin objevil i starý zbořený kostel, o němž jsem četla, který byl zničený v roce 1948. Původně v té vesnici žili odsunutí Němci, nakonec jsem i přímo u té nocovišťské ohrádky objevila zbořené základy domů, z nichž už rostly vysoké jehličnany. Ale tak nepříjemně jako v tom kostele jsem se už dlouho necítila. Jako by ta křivda ještě nebyla zapomenutá a lidé stále čekali, až budou schopni ji odpustit. Ráno ten pocit polevil jenom o stupínek.
Ráno se konečně seznamujeme i se spolunocležníky, kteří dorazili až v osm večer a s nimiž potom jdeme i skoro celou cestu dolů. My si to ještě prodloužíme k jezeru Laka (to sedmikilometrové stoupání jen tak opakovat nechci, abych viděla Laku ještě v zimě), cesta dolů nám ve čtyřech (a hlavně z kopce, že) rychle utíká.
Půlnoc jsme zaspali, já jenom zdálky zaslechla bouchání ohňostrojů, ale ze strachu, že nás ráno vyžene zima, jdeme spát brzo. Sice s promrzlýma nohama a ledovým nosem, což je spolu s kusy ledu v barelu s vodou jediný důkaz nočních mrazů, vstáváme až v osm a nevidíme rozednění. Ale co, aspoň jsme se vyspali, když už nemáme pořádně co do pusy.
Tak jaký bude příští rok? Bude nám zima, nebudeme mít co jíst a pít a propásneme okamžik, který všichni ostatní slaví? Ne, já se na to dívám jinak: bude dobrodružný, plný nevšedních (vizuálních) zážitků, zvládneme i obtížné situace, překonáme jakoukoli fyzickou bolest, budeme odpočatí a pořádně se vyspíme a budeme se řídit vlastními touhami a potřebami, ne tím, co dělají ostatní. A pro mě osobně bylo to hvězdné nebe tisíckrát lepší podívaná než jakýkoli ohňostroj.