Holčička, Bylo a Nebylo. Bylo s ní kamarádilo víc, ale ona nějak pořád cítila, že by byla raději s Nebylo. Nebylo nechodilo na návštěvu často, jen se tak někdy jakoby objevilo, překvapilo a pryč. Pak mu věřte. Pak ho hledejte. Pak pro něj opouštějte Bylo. Ale jsou Chvíle, kdy Víte. Střípek něčeho co znáte. Ach, tak dobře to znáte. Až to bolí. Tak holčička začala hrát hru. Skládala střípky k sobě, šla cestou od obrazu k obrazu až přestala rozlišovat kdo je Bylo a kdo Nebylo. Jakou hru to s ní hrajou? Ale šla dál, věřila s nadějí a pak? Co čekáte, že se stalo? Na co myslíte? I vy? I ty? Znáte cestu, kterou jdete? Ta naše je od obrazu k obrazu. Obraz není cíl. A když se to holčičce zase povede, zase se to stane. Bylo a Nebylo zmizí a v klášterech k tomu mniši budou číst nekonečné sútry, step se zavlní nebo budou troubit taxíky na Time Square. A holčička vám ty obrazy přiveze, protože Mongolsko je v Praze a New York v Mongolsku. A není velké ani malé a není dobré ani zlé.
(N. Verner, 2015 půlnoc nad oceánem / projekt Na Východ Západní cestou)