the night stuff

[beautifulscreenglitches]

27/04/22

chtěla bych vytvořit něco jako list nebo knihu random okolností mého života. jako třeba že sháním polystyrenové kuličky různých velikostí, že je něco sentimentálního na vůni chcanků a rozpomenu se, jak mi chyběla, že mám po bytě různě střepy o které si rozřezávám čas od času kůži náhodně. jsou extra malý a člověk je nevidí, ale dokážou rozříznout natolik velkou ránu aby krvácela

pojmenovávám svoje wip tracky RANDOMBITCH.wav nebo

[beautifulscreenglitches]

the moths are seeking the dark spots now everythin's on fire it burns me to touch it burns me to breathe in we are looking for a shore

[bythe1ake]

out of the city. endless meadow. the rest in the far and remains of city sounds merging into one meandering river that i came nearby to hear and observe

[beautifulscreenglitches]

Skrz vánoční světýlka jsme se dívali ven

Ale tys zapomněl

tys ležel vedle mě

a mezitím svět kolem ubíhal rychlostí světla

závrať byla nevyhnutelná a tak jsem skočila z vozu, skočila jsem z rozjetého vozu bez řidiče do tebe

a pak do sebe, a pak do tebe,

a pak -

jsme drželi poslední korunu mezi dvěma prsty

a její prach nám zalezl za nehty

A s tím jsi mě zapomněl

tam kde les zůstal přebuzený

[beautifulscreenglitches]

voláš na mě ve tvaru javorového listu

levituješ nad nebesy naší postele

příkrost vyprchala v nějakém jiném snu

fluoreskuješ zeleně a

jak jsme byli uvnitř trávy na každém rohu

jak jsme viděli skrz nebe

a po čase zmizela hloubka i mělkost

[beautifulscreenglitches]

jak funguje cibule:

Každá vrstva cibule čím blíže je středu obsahuje větší potenciál velikosti celé cibule, tzn. čím blíž jsme středu cibule, tím je celá cibule větší.

[beautifulscreenglitches]

Vtíravé větve tisu a okrasu

Na rohu rozpraskanosti, zaboč -

možná hladší trávník

ale temné mraky jako večer

A rozednívá se šedě

jako to začíná na podzim

nějaká červená se mihne

než vstoupíš do sychravého bahna

Fialové stromy a žlutý trávník

Nic padající dolů

ex-stáze

a antivěčnost

[beautifulscreenglitches]

Roztroušené kosti po pláži,

zeptala se mě.

Roztříštěné vázy, talíře, jídlo je servírováno vzhůru nohama

jíme, pijeme

skrz talíře, plovoucí na řece.

Křik je roztříštěn;

dotek

a silikonové sny.

Jednoslovné odpovědi

opouštějící dveře.

Kámen v mých dlaních

zahřívaný mými zimními sny

které končí

[beautifulscreenglitches]

[beautifulscreenglitches]

taky miluješ dívání se na sebe v zrcadle?

ne že by nás to sbližovalo, ale

dnes vypadám úplně jinak než včera - no, to protože

je úplně jiný den

každý den je úplně jiný

ale ty si nevšimneš, že nejsem stejná jako naposled

toužíš jen po mém dni

a stejně tak já po tvém

aby se z nich staly kostky různých barev a tvarů co spolu tancují

a proto tě miluji

s láskou

v zrcadle

[beautifulscreenglitches]

Svítání - díl 3: Shledání

Zas a zas a zas už se nenechám mást. Pilulka, co mi dělala dobře, dávala mi pocit bezpečí, byla asi tak účinná jako zbraň.

Ovšemže potřebujeme vitamíny - nicméně, opravdu se vstřebávají lépe z přirozené stravy. Ptám se, jestli vadí, že ta strava je všechna geneticky modifikovaná. Pokud modifikuje i mne, tak mne modifikuj. Proč všichni čekají na přirozenost? Jednou jsme byli mořští tvorové a dnes si užíváme se do moře jen ponořit a pak odpočíváme na souši.

Díváme se na slunce, jak se v hladině odráží, a to je dnes pro nás láska. Věřím, že náš odraz jsme my, protože se můžu spolehnout na to, že záříme.

-

Vzpomínáš, jak jsme leželi na břiše obří blechy? Byla moc hodná, protože nám dovolila vykuchat její břicho, abychom viděli, že není odporná.

V televizi dávali pořad ve kterém tobogány jezdily po lidech a na hoře Olymp seděli jejich rodiče. Proč ti to všechno říkám? 

Vidíš tu lávku?

Zastavili jsme se uprostřed ní, ačkoliv čas nás nutí přejít na druhou stranu (kam někdy opravdu přejdeme, ale pořád stojíme uprostřed!) - ne, už je to jiná lávka, to protože jsme už předtím do řeky pod ní, co byla plná leknínů a ryb a žraloků, skočili, a pluli jsme a pluli mezi všemi těmi krásami

ale učitelé nám řekli, že nejsme vodní živočichové, tak jsme se zase vrátili na souš. Ale - ani jeden z nás to nikdy neudělal.

Ty víš, že žijeme v moři a že do řek chodíme jen abychom svlažili svou kůži vysušenou solí. A že řeka nás opět donese do moře.

-

miluju když se z mého těla kouří

zmítat se ve světelné bouři

nech se

[beautifulscreenglitches]

Svítání - díl 2: Plyšové akvárium

Ti dva se potkali dole u řeky, dole u řeky v zítřejší říši, trošku překvapeni, že je to dnes - lesknoucí se náhrdelníky v antických chrámech, nikdo uvnitř, žádné klima

jen bílá, bílý vzduch. (Vzduch to není)

Řekla jsem nikomu aby otevřel květiny, které jsem považovala za nekradené, které šly ruku v ruce s taxonomií sladkosti 

a nikdo se neobjevil.

A pak obrovský krystalový déšť, který nelze vidět okem, protože je za stěnou akvária, kde černý vítr splácí dluhy a pohyb mé mysli v počítači není kontrolován

medový chléb

Kartonová hlava - smích? Balkon který působí balkánsky, žvýkací plyšové tvary, sněz mě zevnitř, nůžky pouze na noční obloze, prosím. Tráva.

Slyšela jsem příliš mnoho kouře. Kniha by se měla skládat z vajec a majonézy.

Noha by se měla skládat z receptu - receptu na to, jak poslat do prdele recepty.

Povím ti jednou, ale už jen jednou, proč jsou mé nohy z křišťálu a proč nosím jen pilulky po celém svém obličeji. Řeknu to pouze jednou a v ten moment budeš vědět, že jsem to nikdy neřekla.

[beautifulscreenglitches]

Svítání - díl 1: Smrt semaforu

Sedíme naproti sobě na dvou obřích leknínech. Pod námi, to, co nás nadnáší, je jakási živoucí, zářivě růžovožlutá plasma, ve které ale nejsou žádné známky biologického života.

A hned zase hledíme společně dopředu, do mých očí.

Za sebou cítím antickou sochu, ale v tom okamžiku, co se otočím, se proměňuje v mé rodiče z mechu a vypouští černý dým, černou hmotu, křupe a praská jako skořápka, kuřata pípají na jejich hlavách, já se nechci smát, nechci nikomu říkat, že ho miluji, když máme v mém snu všichni povahu šumivého bonbónu.

Ten sen ale skrývá něco víc, něco, co mé existující já vidí, a proto je mu to skryto. Koupím si pytlík bonbónů na nádraží, aby cesta vlakem byla narozením, má cesta ven a také dovnitř. Vnitřek obývá vřelá květina co mne zalije deštěm a já nevyrostu.

Za brýlemi vidím svoje oči. Jeden, tisíc drátů, tužka zabodlá v oku pouští výpusť, sponou sepnuté dráty po vzoru květenství. Ultimátní vzor.

Snažíš se prodat své opice co se živí hlavami, pouze těch, co jsou v hierarchii výš než ony a dívají se jen na žluté kvádry. Dám je do kuličky, do žárovky, a jejich děsivost se nemůže říct. Vodopády přicházejí v krku ucpaném zelenou koulí. Hladší povrch není.

Ve hřbitovní jámě je sucho a červení šneci. Kdo se bude živit jejich slizem?

Na semaforu visí oběšená nicota. Světlo svítí pořád oranžově, ale my víme, že náš zrak se skládá z červené a zelené. Víme, že vědět není vědět.

[beautifulscreenglitches]

Ševel stromů mě léčí

pamatuj si - přístě to nebude pravda

musíš ji znovu objevit

slunce pálí neobvykleji než před týdnem

dítě se směje s ozvěnou

skromné ostruhy podzimu mám na paměti

stín

mé děti

mé listí tuším že

spadnu do bílé tmy

ševel stromů v mé péči

a sítě natažené mimo prostor

nositel, věřitel, v bednění skřípe imaginárně

tuším, že nikdo nejde

mé děti, tuším

žádné planety, komety, přelety

zrohovatělá vlčí srst a rudá játra

blednou v kapičkách zmrzliny

a mísí se s vůní zeminy

v průboji deště listí

[beautifulscreenglitches]

bila jsi ve skleněných hodinách

a spadla jsi do slunce

své nyance

[beautifulscreenglitches]

Kdybychom žili na kvádrech

stoupl bys někdy do díry vykotlané dlažební kostkou?

Mám tě ráda na kupce sena, rámě ztmeleného traumatu a kancelářských závěsů

prorůstá mezi slovy jako orchideje

hovící si v automatu

na každém tvém kroku, při každém stisknutí kliky ti steče kapka potu

a trmácíš se nově oslepujícím světlem jako delfín v obrazovce

kokosové nápoje jsou vysoce hydratační, jen to načni, jen

to už dej ven, nevadí že se ti to rozlije

skrz černou oblohu

jen

dávej pozor na nohu

[beautifulscreenglitches]

Neurotic data

Noc, modrá, podivně světlá.

Načítání ulic – všech, kterými jsem kdy prošla, skrz na skrz. Létání ve snu je možné, slouží jako sebekontrola, ujištění, jestli se opravdu nacházím ve snu. Ale zdá se, že já, ani nikdo kolem mě, nelétá.

Můj počítač vyzařuje modré světlo skoro celý den. Ve dne kontrastuje s teplým světlem slunečním – zdálo by se, že je snad ze stejného zdroje, sálá životem, řve spoustu zmatených slov a tváří se, že jsou stoprocentní. Ne, že by sluneční světlo bylo zanedbáno. Kdyby nepronikalo obdélníkovým střešním oknem dovnitř, pravděpodobně by obrazovka počítače zhasla smutkem.

Přetáhnu přes celou plochu obrazovky žlutý čtverec. Jeho polovina zmizela mimo rám obrazovky. Odkud svítí to slunce – zpoza rohu, z dat, která jsou schovaná ve vzduchoprázdnu? Z okna, nebo z red, green a blue? Když prostor za obrazovkou rozložím, roztáhnu všechny jeho vrstvy, bude tam možná miliarda náhodných obrázků slunce. U každého z nich bude v datech perfektně popsaná jeho funkce, cílová skupina, výhody, proč má v mém životě existovat, proč je důležité. Má určitě mnoho vitamínů. Zlepší deprese, soustředění. Ani se nemůžu soustředit na psaní tohoto textu, protože televize je strašně nahlas. Ze zpravodajských stanic se staly koronavirové stanice, ale já bych se chtěla dozvědět konečně také něco o svém životě.

Je modrá obloha čtverec, obdélník, koule, modrá díra, zrcadlo? Jediné, co se zelená, jsou rostliny. Děkuji ti, slunce, že takhle čeříš modrou svými žlutými paprsky. Svět postupem času celý zrudl. Passion is fashion. Teď ji máme hlavně v podobě srdíček na sociálních sítích. Snad už brzy porostou vlčí máky a my budeme jako ony – láskyplně se kývat v zeleném moři trav, pod teplým sluncem a modrou oblohou, objímány větrem. Tohle všechno přece jen působí nějak více autenticky, než před pár měsíci. Fialová, nateklá, mokvající rána na opravdových srdcích v neskutečných šedých obalech rezervovanosti a smíření se s nedobrovolným ohraničením duše.

Ráno touží po rudé. Ptáci teď oblohu protínají ještě bezstarostněji. Obloha dýchá. Strach se nebojí. Sluneční brýle ukazují nové barvy. Chuchvalce neurotických dat se rozmotávají a vlní se v nových, provzdušněných vzorech. Do těsných spár vniká vítr a s ním i já.