Když jsi mě opustil, myslela jsem, že mi skončil život. Že se s tím nikdy nesrovnám. Ale tvůj odchod byl to nejlepší, co mě kdy potkalo. Tehdy jsi mluvil o tom, že potřebuješ být sám, že jsi sám nikdy nebyl. Já doma plakala, že já sama nikdy být nechtěla. A přece sis o dva měsíce později přivedl domů novou dívku, za půl roku si s ní začal žít a ona teď nosí tvé dítě. Když jsem o tebe přišla, myslela jsem si, že jen ztrácím člověka, kterého jsem milovala. Že mě ten můj nejlepší kamarád neopustí. Že počká, až budu v pořádku. Nepočkal. Nikdy už se nezeptal, jestli jsem v pořádku. Vím, že máš černý svědomí; víš, že jsem si tehdy zasloužila pravdu. Ale já se na tebe nezlobím. Dal jsi mi totiž to, co jsem potřebovala nejvíc. Dal jsi mi všechno to, co jsi sám sobě vzal. Dal jsi mi čas a rok samoty. A já jsem našla sama sebe, poznala, kdo je mou záchrannou sítí, a pochopila, jakého muže vedle sebe jednou chci. Teprve tomu jsem dovolila mě znovu „spoutat“. Je čestný. Řekne mi pravdu vždy, i když ví, že to bude bolet. To na něm zbožňuju ze všeho nejvíc. Věřím mu. A to je ten rozdíl. Byla jsem s tebou šťastná, ale asi ne pořád. A asi ne tolik, jako jsem teď. Moc ráda bych ti to řekla. Moc ráda bych ulevila tvému svědomí, protože já jsem vlastně za to všechno moc vděčná. Protože mám v životě teď Jeho. Někoho, s kým jsem to opravdu já a s kým je mi dobře. A na druhou stranu vlastně nevím, proč bych měla. Protože ses nikdy nezeptal, jestli jsem v pořádku. Postavil jsi zeď. Zeď, o které jsem myslela, že mezi námi, ať už to v životě bude jakkoli, nemůže nikdy vzniknout. A přece je. A za tou zdí, a pod tou slupkou ranaře, kterému je všechno, co bylo, jedno, je ten kluk, který mě mě měl kdysi tolik rád, ten kluk, kterého jsem kdysi tolik milovala; ten pohodář, který by se dnes tomu tvému novému já vysmál ve vší parádě. Vím, že víš, že sis hodně věcí vzal; a ráda bych tě podpořila. Protože vím, že se bojíš. A taky vím, že budeš skvělej táta. Nebo že ten kluk, kterého jsem znala, by jím byl. Oba jsme dál. Tak proč mi nepřijde, že ty jsi to překonal? Proč se mi nepodíváš do očí? Proč neřekneš "ahoj"? Proč se mnou neprohodíš pár slov, prostě jen tak o životě? Proč jsem to já, kdo se ptá: Jsi v pořádku?
