Rašomon
„Strašně jim záleží na tom, co si jiní lidé budou o jejich chování myslet, a jsou také plní pocitů viny, když jiní lidé nevědí o jejich přestupcích.“
Ruth Benedictová: Chryzantéma a meč
Film byl natočen dle povídky od Japonce Rjúnosukeho Akutagawy a jeho režisér Akira Kurosawa se jím proslavil. Film je specifický svým nelineárním vyprávěním, začíná u brány Rašomon, kde se setkávají tři postavy. Dvě z těchto postav vyprávějí svůj zážitek od soudu, kam přišli jako svědci vraždy, mnich a dřevorubec, oba jsou z případu rozrušení. V lese byl zavražděn muž, kterého naposledy spatřil mnich, jak putuje se svou manželkou. Nejdříve se dovídáme výpověď prvního podezřelého z vraždy, zloděje Tajomura, poté manželky mrtvého a nakonec ducha mrtvého. Výpověď každého zní jinak, proto jsou mnich a dřevorubec z případu tak rozrušení, náhle se ale ukáže, že dřevorubec nenalezl pouze mrtvolu, jak tvrdil na začátku, ale byl svědkem celé vraždy, takže sledujeme čtvrté podání situace, které se opět neshoduje s žádnou předchozí verzí, přesto zní nejvěrohodněji, protože nebyl přímo aktérem situace.
Ve filmu není používáno antropologické terminologie, ale sledovat v něm můžeme například statusy postav a v jejich rámci přecházení z různých rolí do dalších, druhy sankcí, pojetí dobra v japonské kultuře, hodnotový žebříček společnosti japonského středověku apod. Obzvlášť podstatná je pro příběh instituce manželství, status ženy a muže, status manžele a manželky, status zloděje,status otce, instituce znásilnění a vraždy, pokud si takto tohle negativně sankciované jednání definujeme, získaný status znásilněné a role znásilněné...Murphy píše:
„Problém vzájemné kompatibility jednotlivých statusů je komplikován tím, že své role předvádíme přímo před obecenstvem. Když před tímtéž obecenstvem hrajeme více rolí, musí být navzájem konzistentní. Pouze tak dosáhneme toho, že v očích diváků bude naše postava celistvá a důvěryhodná. Další často využívanou možností je, že herec předvádí každou svou roli před jiným obecenstvem.“1
Proto jsou také mnich a dřevorubec v úvodu tak rozrušení, trojice aktérů vraždy má množství statusů, které nejsou vzájemně příliš kompatibilní, žena má například při vraždě status ženy, manželky a nejspíše znásilněné, dle kterého se musí chovat a jednat, hraje jinou roli ve vztahu ke svému manželovi, jinou k zloději a násilníkovi a jinou před soudem. Murphy píše, že uměním společenského života je právě segregace souboru rolí, která v příběhu není dodržena, čímž vzniká divácky atraktivní dílo. Žena má jinou roli jako manželka vůči svému muži a vůči zloději a jinou jako znásilněná vůči svému muži a zloději, který ji měl znásilnit, a následně před soudem opět nastává otázka, vůči komu si udržet roli a ke komu ji změnit. Právě díky tomuto filmu se ve světě začal užívat pojem Rašomon efekt, který můžeme vnímat i jako antropologové třeba při terénním výzkumu. Různí lidé vyprávějí o stejné situaci každý jinak, každý ze své perspektivy, zdůrazňují jiné věci a snaží se vůči druhým určitým způsobem vykreslit sama sebe. To jak příběh vyprávíme vždy závisí na obecenstvu, jsme vystaveni neustálé sociální kontrole a jsme neustále pozitivně nebo negativně sankciováni za plnění našich rolí. Dřevorubec se neodváží vyjevit před soudem, že byl vraždě přímo přítomen, aby se do případu nenamočil, ale když je napaden třetím mužem u brány z potenciální loupeže, tlaku podlehne a přizná se. Hned v prvním vyprávění zloděje se žena obrací k zloději a potom, co ji políbil, ho prosí, aby vyzval jejího muže na souboj, aby neztratila svou čest, čímž obecně nedodržuje adekvátně roli manželky a staví na první místo udržení nějakého postavení ve společnosti, závislého od statusu znásilnené nebo ženy „poskrvněné“ stykem s jiným mužem. Zloděj takto ospravedlňuje svůj násilný čin, navíc se vyhýbá přímému vyřčení toho, že ženu znásilnil a aby svůj čin zlehčil, popisuje ženu jako bojovnou a agresivní. Žena pak ve své verzi popisuje zloděje zcela opačně, jako povýšeného a násilnického a také se v popisu situace drží své role manželky a vykládá o strastí svého svázaného muže, kterému se snažila pomoci. Ve verzi dřevorubce naopak vyvstává, že muž po zmocnění se ženy, prosí plačící ženu o odpuštění, což před soudem mohl pozměnit také z důvodu zachování statusu muže, který v sobě obsahuje jistou potřebu neustálého vyjadřování maskulinity, ze strachu o možnou ztrátu pozice tvrdého muže a lstivého zloděje. Zlodějova verze také zakrývá, že ho žena jako muže odmítla. Žena také v dřevorubcově verzi využívá svého postavení ženy a vzdává se rozhodnutí o dalším osudu, přenechává je na mužích, pro svého muže ovšem znásilněním získala status něčeho v této společnosti považovaného za nečisté a on ji překvapuje odmítnutím boje o ni. Odsouzení ženy jako nečisté přenáší muž i na zloděje, což ženu logicky, protože je v neprávu a ještě navíc obviněna ze slabosti, vyprovokuje k popření několika rolí. Obviní svého muže z neplnění povinností manžela a muže, ale zároveň kontradiktivně popře roli své manželky, vyzdvižením svého statusu ženy před zlodějem, o kterou se má dle ní bojovat. Rytmus příběhu tedy udává právě přecházení z jedné role do druhé a aktuální důležitost toho nebo toho statusu. Závěr je krásný v tom, že ani původně pouhého svědka a pozorovatele nemůžeme považovat nikdy za objektivního, protože také on má své statusy, které mají na jeho výpověď vliv. Z dřevorubce a svědka se stává otec, tento status je tak důležitý a určující, že přesahuje možné negativní sankce za křivou výpověď u soudu.
1MURPHY, Robert F., 2010. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické
nakladatelství. ISBN 978-80-86429-25-0. (str. 64)