Filipika proti duševnímu monopolu
Protipirátská smlouva ACTA přivedla do ohniska veřejné diskuse otázku, kolik chceme investovat do vymáhání práv tzv. duševního vlastnictví a jakých základních svobod se v rámci tohoto boje máme vzdát. Domnívám se však, že přišel čas posunout se o krok dále a začít vážně přemýšlet, zda duševní "vlastnictví" vůbec potřebujeme a případně jaké. Pokusím se o první vykopnutí.
Duševní monopol je sociální konstrukt
Duševní monopol (v právu zavádějícím způsobem označovaný za "duševní vlastnictví") je v dějinách lidské společnosti poměrně nový výmysl. Pomineme-li několik zajímavých atypických institutů sahajících až do starověkého Řecka, sahají počátky duševního monopolu v dnešním pojetí ne dále než do 18. století. Jeho obsahem jsou dvě složky: osobnostní a majetková práva. Osobnostní složka zejména zaručuje, že se nikdo nesmí vydávat za autora díla, které sám nevytvořil, tzn. postihuje plagiátorství. V rámci naší diskuse není příliš důležitá. Majetková složka autorovi dává monopolní právo k využívání jeho díla, zejména k vytváření kopií. Monopolní právo, které je definováno, vymáháno a omezeno státem a zákonem.
Autor má monopol, protože... protože proto?
Na duševní monopol se lze dívat dvěma způsoby - přirozenoprávním a pozitivněprávním. První je dnes populární mezi zastánci tvůrčího průmyslu. Zjednodušeně stojí na tvrzení, že duševní monopol nad výsledkem tvůrčí činnosti je přirozeným právem autora a jakékoliv argumenty společenské prospěšnosti a užitečnosti nehrají roli. Je třeba i možné, že duševní monopol škrtí kreativitu a pokrok, je možné, že kvůli jeho neefektivnosti umírají děti v Africe, duševní monopol je ale nedotknutelný. Tento přístup bývá spojen s názorem, že duševní monopol by neměl být časově vůbec omezen, že by měl trvat navždy. Tomu odpovídá neustálé retroaktivní (!) prodlužování duševního monopolu, kterého jsme v posledních desetiletích svědky.
Pro zastánce přirozenoprávní teorie je duševní monopol nezpochybnitelným axiomem, který není třeba podpírat žádnou další argumentací. Diskusi je proto možno vést pouze v rovině: jaká jiná přirozená práva člověka bychom pro prosazování duševního monopolu měli omezit a v jaké míře. Je-li vám tento pohled blízký, argumenty obsažené v tomto článku vás neosloví. Doporučuji se raději seznámit s jeho libertariánskou kritikou, rovněž vycházející z přirozenoprávního konceptu.
Duševní monopol je diktátem zákona!
Druhý - pozitivněprávní - přístup je pro duševněmonopolní zákony typický. Tímto způsobem se na duševní monopol díval například Thomas Jefferson, když hovořil o "daru práva společnosti". Autorům jsme se jej rozhodli udělit, abychom dosáhli jistého prospěšného cíle. Jeho vznik byl libovůlí společnosti, proto také jeho podoba i případný zánik závisí pouze a výhradně na hodnocení a vůli společnosti. Duševní monopol by tedy měl existovat, pouze pokud jí skutečně prospívá a pouze v rozsahu, ve kterém je potřebný. Ostatně již Adam Smith napsal: "Monopoly, které trvají dlouhé poté, co jsou potřeba k podpoře jisté společensky prospěšné činnosti, uvalují na všechny ostatní občany velmi absurdní daň dvojí formy. Zaprvé, vysokou cenou statků, které by v případě volného trhu mohli koupit daleko levněji. Zadruhé jejich kompletním vyloučením z jistého odvětví podnikání, které by pro ně mohlo být jak výhodné, tak ziskové."
Více o filosofických pohledech na duševní monopol: "Intellectual Property" (Stanford Encyclopedia of Philosophy)
Co je tedy fundamentální charakteristikou duševního monopolu? Je jí uměle vytvořený nedostatek. Ať už hovoříme o patentech či autorském právu, duševní monopol je postaven na státem vytvořeném a prosazovaném umělém nedostatku. Léky pomáhající proti HIV? Mohly bychom je vyrábět za pár korun a byly by všem lacino dostupné. Ale to nejde. Tvůrce od státu obdržel duševní monopol a dokud nevyprší, může si - neohrožován výrobci generik - účtovat monopolní cenu. Harry Potter? Tisk by stál desítky korun a každý by si mohl koupit celou sérii za pár drobných. Jenže to ještě tak jedno století nepůjde, dokud Rowlingové a jejím dědicům nevyprší monopolní práva k vytváření kopií. Duševní monopol jednoduše vytváří umělý nedostatek.
Obrovské náklady tvorby, malé náklady výroby
Proč tedy státy něco takového dělají, proč se svět tolik ochuzuje? Odpověď vymyslíme selským rozumem: nebýt duševního monopolu, kdo by něco tvořil? Kdo by investoval stovky milionů do nejistého vývoje sofistikovaných léků či strávil tisíce hodin života vymýšlením příběhů mladého kouzelníka? Kdyby hned po prvním zveřejnění měl k dílu stejná práva jako kdokoliv jiný, kdyby jeho dílo mohl každý začít okamžitě kopírovat, jak by byl za svou práci odměněn? Pro produkty duševní činnosti je totiž charakteristické, že náklady jsou koncentrovány do počátečního vývoje (fixní náklady), zatímco samotná výroba vyvinutého předmětu (variabilní náklady) je řádově levnější, někdy dokonce prakticky zadarmo.
Selská logika je tedy prostá. Buď budeme mít svobodu kopírování, ale nikdo nebude nic tvořit. Nebo umožníme autorům vydělat prostřednictvím duševního monopolu, ale vytvoříme "zbytečný" umělý nedostatek. Duševní monopol je tedy výsledkem volby menšího zla.
Více o rozdílech skutečného vlastnictví a duševního monopolu: "Polemika: proč je "duševní vlastnictví" monopol a proč monopoly nemáme rádi" (jilm.cz)
Tržní mechanismus je skvělý. Většinou.
Používání zavádějících pojmů jako "vlastnictví" a "krádež" vede k jednomu klíčovému omylu. Mnoho lidí se domnívá, že současný trh s produkty tvůrčí činnosti je volný a svobodný. A protože se o volném a svobodném trhu obvykle domníváme, že je tou nejlepší možností, jsou alternativy k duševnímu monopolu považovány za nápady snad až marxistické. Proto jsou Piráti označováni za zhulené anarchisty, kyberkomunisty a podobně. Paradoxně přitom pirátský postoj k duševnímu monopolu sdílí i kapitalisté nejkapitalističtější - čeští Svobodní a libertariáni obecně.
Tento přístup je naprosto chybný. Tržní mechanismus je nádherná věc, bezesporu jeden z nejúžasnějších lidských vynálezů vůbec. Volný trh umožňuje čistým způsobem vyřešit velkou většinu koordinačních problémů naší velké společnosti, dokáže využít schopnosti milionů lidí způsobem, který nejlépe odpovídá jejich potřebám. Je kreativní, je efektivní, je nepostradatelný. Duševní monopol je však tržním mechanismem pouze zdánlivě, je jeho imitací.
Institut duševního monopolu má totiž dva velké nedostatky, které jej od skutečného volného trhu odlišují:
Problém transakčních nákladů
Rozeberme si je trochu podrobněji.
1. PROBLÉM DLOUHÉHO OCASU
Monopoly nejsou efektivní
Představte si, že jste filmový producent a chystáte se své dílo prodávat přes internet. Do filmu jste investoval jisté peníze a teď je chcete dostat zpět. Náklady na každého jednoho zákazníky jsou zanedbatelné, řekněme přímo nulové. Studií trhu jste zjistili, že za 100 Kč si váš film koupí 1000 lidí. Za 5 Kč by si jej koupilo 10.000 lidí. Jakou cenu určíte? Není těžké spočítat, že 100*1000=100.000 Kč je více než 5*10.000=50.000 Kč. Chcete-li proto vydělat, je správné se zaměřit pouze na těch 1000 zákazníků, co si je ochotno pořadně připlatit. Přestože to znamená, že film uvidí 10x méně diváků.
Co těch zbylých 9000 lidí? Ti by film také rádi viděli, ale buď jim za 100 Kč nestojí, nebo tolik peněz prostě nemají. Takže smůla, přeci nejste hlupák! Jenže je to tak správné? Těch 9000 lidí by rádo zaplatilo, film má pro ně hodnotu nejméně 5 Kč a vytvoření kopie nestojí nic. Nemají-li možnost se k filmu dostat, jedná se o čistou újmu na blahobytu společnosti. Hodnota (jakýsi kvaziužitek) ve výši nejméně 45.000 Kč by vzniknout mohla, ale nevznikne. A to pouze proto, že duševní monopol není plně efektivní! Tato zbytečně nevzniklá hodnota se nazývá nákladem mrtvé váhy.
Kde se tato neefektivita bere? Vždyť jde přeci o volný trh, ne snad? Inu nejde! Tvůrce má ke svému dílu duševní monopol a jako monopol se chová při určování ceny. Většina výsledků duševní činnosti je mezi sebou jen obtížně nahraditelná. Řekněte fanouškovi Tolkiena, aby si koupil Harryho Pottera, když se mu výtisk Pána prstenů zdá příliš drahý. Řekněte nemocnému HIV, ať bere aspirin, pokud na účinný lék Truvada nemá peníze. Schopnost autorů využít duševní monopol k pokrytí fixních nákladů vyvěrá právě z této jejich monopolní moci a slabé konkurenci.
Co totiž dělá konkurenční trh tak efektivním, zatímco monopoly obecně považujeme za škodlivé? Je za tím jednoduchá ekonomická rovnost: MC=p. Mezní náklady jsou rovny ceně výrobku. Je-li trh opravdu konkurenční, cena produktu je bojem mezi výrobci stlačena až na náklad vyrobení poslední dodatečné kopie. Jsou-li však mezní náklady nulové (nebo prostě jen konstatní), nemohl by v tomto prostředí výrobce získat fixní náklady (svou počáteční investici) zpět. Proto mu stát vypomáhá duševním monopolem. Ale také proto není tvůrčí průmysl efektivní.
Náklady mrtvé váhy v grafech
Aby bylo vše jasné, ukažme si problém dlouhého ocasu na zjednodušených grafech.
Graf 1: p - cena, Q - prodané množství, MC - mezní náklady na vyrobení jedné kopie, AC - průměrné náklady zahrnující počáteční investici rozloženou dle počtu prodaných kopií, p0 - cena kopie stlačená konkurencí na hodnotu MC, Loss - ztráta tvůrce odpovídající počíteční investici
První graf ukazuje situaci, kdy tvůrce není chráněn duševním monopolem. Nemá proto možnost vyvoláním umělého nedostatku umořit svou počáteční investici. Naopak musí akceptovat tržní cenu odpovídající mezním nákladům na vyrobení individuální kopie. Protože jsou mezní náklady konstantní, tvůrce z žádné kopie negeneruje žádný zisk. Červený obdélník odpovídá jeho celkové ztrátě. Je součinem počtu prodaných kopií a rozdílu mezi průměrnými náklady na kopii (zahrnující počáteční investici) a cenou kopie, tj. fakticky jde o celou počáteční investici. Takový by byl svět - tvrdí nám zastánci duševního monopolu - pokud by stát duševní monopol nevymáhal. Tvůrci by čelili jen samým ztrátám a nikdo by se do tvůrčí činnosti nehrnul. Na druhou stranu na tomto grafu nenajdeme žádné náklady mrtvé váhy - pokud by už tvůrce dílo vytvořil, nikdo by z distribuce nebyl zbytečně vyloučen.
Graf 2: p - cena, Q - prodané množství, MC - mezní náklady na vyrobení jedné kopie, AC - průměrné náklady zahrnující počáteční investici rozloženou dle počtu prodaných kopií, D - poptávka závisející na ceně, MR - mezní příjem vyvažující příjem z dodatečného zákazníka a efekt snížení ceny, p* - cena kopie maximalizující zisk duševního monopolisty, Q* - prodané množství odpovídající ceně p*, Profit - zisk duševního monopolisty po odečtení mezních nákladů i počáteční investice, Dead-weight loss - náklady mrtvé váhy způsobené umělým nedostatkem
Druhý graf představuje situaci po zavedení efektivního duševního monopolu. Autor si nyní může cenu diktovat a za identické situace pokrýt svou počáteční investici i vygenerovat nějaký ten zisk navíc. Cena proto bude vyšší než mezní náklady na vyrobení dodatečné kopie. Tvůrce maximalizující svůj zisk ji nastaví na úroveň, kdy se mezní náklady rovnají mezním výnosům. Mezní výnosy přitom klesají s vyrobeným množstvím. Tato veličina v sobě totiž zahrnuje jak příjem z dodatečného zákazníka, tak ztrátu z nižší ceny účtované všem "předchozím" zákazníkům. Duševnímu monopolistovi se proto vyplatí vyrábět trochu méně a některé lidi ze spotřeby svého díla záměrně vyloučit. Tak vznikají náklady mrtvé váhy znázorněné červeným trojúhelníkem. Tvůrce je naopak schopen vygenerovat zisk v podobě zeleného obdélníku. Výše bude záviset na míře zaměnitelnosti jeho díla s díly jinými.
Grafy, obdélníky a trojúhelníky jsou možná příliš abstraktním vyjádřením problému. Tak tam jsou prostě nějaké červené náklady mrtvé váhy, no a co? V reálném světě je však tato hrubá analýza reprezentovaná i závažnějšími důsledky než je pár lidí, co neuvidí nějaký film.
V Česku je HIV pozitivních cca 2000 lidí, ve Středoafrické republice jejich počet výrazně převyšuje 100.000. Jenže průměrné roční HDP na hlavu je v Česku cca 18.000 dolarů, ve Středoafrické republice 40x méně, 450 dolarů. Kdyby z povrchu zemského byla většina Afriky a spousta dalších rozvojových zemí vymazána, snížilo by se světové HDP o pouhých 5 procent. Na trhu s léky proti HIV jsou proto dvě výrazně odlišné skupiny potenciálních zákazníků: boháči (my) a chudina (Afričané). Pro duševního monopolistu nemají nemocní v Africe žádnou cenu (není-li péče o ně hrazena charitou). Při cenotvorbě se přirozeně zaměřuje výhradně na klienty ze západních zemích, kteří mu jsou schopni zaplatit mnohonásobně více. Bez ohledu na to, že by v Africe byla poptávka obrovská a pravděpodobně by dokázala pokrýt náklady na výrobu, monopolista ji musí ignorovat. Kdyby totiž snížil cenu Afričanům, těžko by mohl na Západě dál prodávat za prémiové ceny umožňující mu generovat zisk.
Důsledkem neefektivity duševního monopolu tak není jen horší dostupnost zábavy, ale také skutečné lidské tragédie.
2. PROBLÉM TRANSAKČNÍCH NÁKLADŮ
Odvozená díla - co to je?
Druhým vážným problémem jsou odvozená díla. Tvůrce je státem oprávněn bránit své dílo nejen proti kopírování, ale také proti využívání k tvorbě děl nových. Důvod je jasný: v opačném případě by jeho dílo mohl kdokoliv vzít a bez větších nákladů vytvořit dílo nové, téměř identické. Monopolní tržní síla tvůrce by pak byla fuč. Mezi identickou kopií a odvozeným dílem totiž není ostrá hranice. Odvozeným dílem může být remix, remake, ale třeba také doslovně přetisknutý text v novém kontextu. Odvozeným dílem je de facto i článek převzatý Pirátskými novinami, který zde na Lupě vyvolal takový poprask. Zařazením na server věnovaný pirátské tématice totiž získal novou kvalitu, podobně jako mají vlastní novou hodnotu sborníky a almanachy. Šíření kopií a tvorba odvozených děl jsou tedy dvě strany téže mince.
Je tedy zákaz explicitně nepovolených odvozených děl jen dalším z neblahých projevů výše rozebraného problému dlouhého ocasu, který je pro zachování monopolní síly tvůrce a uhrazení jeho počáteční investice nezbytný? Ne tak docela. Problém transančních nákladů zde přistupuje jako nový faktor poškozující efektivitu tvůrčí činnosti.
Transakční náklady jsou třením ekonomiky
O co totiž jde? Pomoc státu proti odvozeným dílům tvůrci potřebují ze dvou důvodů. Zaprvé, k získání licenčních poplatků pokrývajících jejich náklady. Pak se však jedná o situaci popsanou v našem prvním modelu, kdy zákazníkem je tvůrce odvozeného díla. A zadruhé, aby bylo možno eliminovat příliš podobnou konkurenci odlákávající zákazníky. Pokud by Wall Street Journal, The Economist a další noviny ukryté za platební zdí musely čelit přesným kopiím jejich článků na bezplatných serverech, jejich pozici vůči předplatitelům by to oslabilo. Pirátským novinám by Lupa své fotky a texty mohla předat třeba i zadarmo, jejich zveřejnění na PN má minimální a možná dokonce pozitivní dopad na čtenost Lupy. Přímým konkurentům jako je Živě, nebo různým agregátorům ve stylu Google News, by naopak předat svůj obsah měla být ochotna pouze při vysokou kompenzaci. Tento krok by totiž mohl mít výrazný dopad na dlouhodobou čtenost Lupy, jestliže by si lidé zvykli chodit jinam.
V mnoha situacích by k takové dohodě přesto mohlo dojít. Pokud by prospěch příjemce z odvozeného díla byl vyšší než ztráta autora původního díla, měli by se spolu domluvit, tak říká Coaseho teorém. Jenže Coaseho teorém v praxi často nefunguje. Proč? Protože transakční náklady.
Domluvit se totiž není zadarmo. Abych pro tento článek mohl použít nějaký jednoduchý ilustrační obrázek, mapu či graf, musím: 1) spolehlivě zjistit duševního monopolistu a 2) zkontaktovat jej. On si musí zvážit, 3) zda ho mé odvozené dílo nepoškodí, 4) domluvit se na ceně, 5) uzavřít smlouvu a 6) přijmout platbu. Pokud hovoříme o částkách v řádu desítek a stovek korun, uvedený scénář je v naprosté většině případů jednoduše neproveditelný. A takových mikroztrát jsou jistě tisíce a milióny každý den. Například proto je polovina článků o osobnostech na Wikipedii bez jich fotky. A z trochu jiného soudku: proto máme tolik doménových vyžírků spekulujících na překlepech. Duševní monopol v součinnosti s transakčními náklady dusí kreativitu, dusí pokrok.
Více o Coaseho teorému a doménovém spekulantství: "Jsou doménoví spekulanti zmrdi?" (jilm.cz)
Profimedia je hnus. Profimedia je racionální duševní monopolista.
Na závěr této části jeden velmi specifický příklad, který zvrácenost současné úpravy odkrývá v celé nahotě. Dost možná jste již zaznamenali kauzu fotobanky Profimedia. Profimedia spravuje monopolní práva k obrovskému množství obrázků a fotografií. Své služby nabízí zejména velkým mediálním domům, tomu odpovídají její ceníkové sazby. Vedle toho si však našla nový lukrativní byznys v podobě vydírání blogerů a jiných internetových uživatelů.
Fotky Profimedie se objevují na stránkách nejpřednějších českých médií, mají proto velmi dobrý rating ve vyhledávačích. Když se nebohý bloger rozhodne doplnit svůj text o nějakou ilustraci, často použije třeba Google Images. Naťuká "noční obloha" či "čínská olympiáda" a ze seznamu obrázků si některý vybere. Porušuje tím něčí duševní monopol, protože každé dílo má svého monopolistu. Velmi pravděpodobně však nepůsobí žádnou škodu. Sám přitom získává tak málo, že by se nikomu nevyplatilo vyjednávat o ceně. V těchto případech Coaseho teorém nefunguje, protože transakční náklady jsou na obou stranách příliš vysoké.
To všechno v Profimedia jistě vědí. Ale také vědí, že podle platného práva může po nebohém blogerovi vymáhat dvojnásobek obvyklé ceny obrázku. Zaplatili si proto vyděrače, kteří blogery obesílají s pohrůžkami žalob a vymáhají 8.400 Kč za každý obrázek. Přestože je tato částka i podle platného práva nesmyslná, nemalá část blogerů se lekne a zaplatí. Profimedia zinkasuje tisíckrát více, než kolik by bylo rozumné. Je to prasárna? Samozřejmě! Je to logické chování duševního monopolisty maximalizujícího zisk za existence špatných zákonů? Nesporně!
Profimedia má dokonce motivaci porušování svého duševního monopolu podporovat a propagovat! Čím více lidí poruší její práva, tím vyššího zisku dosáhne. Žádný bloger její tabulkové ceny nikdy nezaplatí, ale pokud obrázek použije neoprávněně - bác! Nedivil bych se vůbec, kdyby některé fotobanky své obrázky záměrně optimalizovaly na nejžádanější klíčová slova čistě proto, aby se nachytalo co nejvíce lidí. Duševní monopol zakotvený špatnými zákony vede i takto zvráceným křivárnám.
Popsali jsme si dvě nejvýraznější formy, kterými se projevuje neefektivita duševních monopolů a kterými je naše společnost poškozována. Ve vzduchu však nadále visí otázka: šlo by to jinak? Svět není dokonalý a dokonalá řešení nemusejí vůbec existovat. Skoro v každé oblasti lidské činnosti se musíme spokojit se second bests, s tím nejlepším z možného. Co když je duševní monopol také takovým second best?
To je pozice, ve které bychom se dnes měli nacházet, ale nenacházíme. To jsou otázky, které bychom si měli klást, ale neklademe. Duševní monopol je sociálním konstruktem a jako takový by měl sloužit společnosti. Máme právo (a civilizační i etickou povinnost) jej modifikovat způsobem, který bude maximalizovat pokrok, kreativitu a zároveň dostupnost výsledků tvůrčí činnosti. Nástroje k tomu máme: abstraktní ekonomické modely (například mechanism design, reverzní teorii her) či historickou zkušenost. A především živé experimenty vyvolané technologickým pokrokem, internetem, pirátstvím i rozdíly mezi právními systémy různých zemí.
Hudební průmysl jako příklad úspěchu
Pozorujeme například, že příjmy hudebního průmyslu z nahrávek klesají volným pádem a zároveň kvantita a především kvalita hudební produkce neprochází žádným negativním vývojem. Hurá! Dnes již tedy můžeme směle prohlásit, že by se hudební průmysl se zánikem, či výrazným omezením duševního monopolu dokázal vypořádat. Můžeme to tvrdit, protože se tak již stalo!
Hudební průmysl byl prvním a pirátstvím nejvíce zasaženým tvůrčím odvětvím. Armagedon, který byl jeho představiteli dlouho předvídán, jednoduše nenastal a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec kdy nastane. Mohou nám nyní tvrdit, že filmy, software, knížky, články či oblast patentů jsou zcela jiná odvětví tvůrčího průmyslu se zcela jinou ekonomikou. Je to jistě pravda, každé odvětví má své specifické prvky. Ale přesto nám nepoměr mezi dekádou strašení a realitou dneška v hudební oblasti dává dobrou indicii, že ani v jiných oblastech by to možná nebylo tak horké.
Osobně žádný pevný názor, kam až bychom v omezování duševního monopolu mohli zajít, nemám. Možná bychom jej měli zrušit úplně, možná jen odstranit ty nejkřiklavější nesmysly. Možná se jedno řešení ukáže schůdné pro všechna odvětví, možná budeme muset v každém postupovat trochu jinak. Pro inspiraci bych na závěr článku chtěl uvést několik možných reforem duševního monopolu, které by měly mít v diskusi prostor a o kterých bychom měli vážně uvažovat.
Duševní monopol dnes trvá od 25 let u patentů až po "70 let po smrti autora" u autorského práva. Jednou z možností, jak omezit neefektivitu způsobenou problémem dlouhého ocasu a transakčních nákladů je lhůty výrazně zkrátit. Zkrácení by sice šlo proti současnému trendu, ale na rozdíl od něj by dávalo nějaký smysl. V případě autorského práva je velká většina zisků autora realizována v prvních několika letech. Ochrana prodloužená na desítky let zvyšuje diskontovaný očekávaný příjem z díla jen velmi minimálně, brání však v tvorbě odvozených děl. Pro zájemce o tvorbu odvozeného díla je totiž často neúměrně obtížné vůbec vypátrat, kdo je aktuálním držitelem duševního monopolu k dílu originálnímu.
Více o nesmyslnosti prodlužování duševního monopolu: "Proč je prodloužení copyrightu chyba" (jilm.cz)
Omezení lhůty by také zmírnilo náklady mrtvé váhy. Zákazníci "z dlouhého ocasu" jsou pravděpodobně trpělivější a možná by těch 5 let do expirace počkali. Kdybych si mohl pustit jakýkoliv film starší 5 let, má motivace pirátit novější věci by výrazně klesla. Fakticky by se tedy jednalo o cenovou diskriminaci, kterou - na rozdíl od obecného povědomí - ekonomové obvykle vnímají pozitivně. Bohatší a netrpělivější by zaplatili potřebně vysokou cenu a získali dílo hned, chudší a trpělivější by konzumovali díla starší. Autor by dostal zaplaceno a dostupnost děl byla méně omezená, neboli vlk se nažral a koza zůstala skoro celá.
Více o pozitivním vlivu cenové diskriminace: Nonrivalry and Price Discrimination in Copyright Economics (University of Pennsylvania Law Review)
Creative Commons s opt-outem
Další užitečnou změnou by bylo otočení logiky licence Creative Commons. Dnes je dílo podrobeno svobodné licenci, pouze pokud je tak explicitně označeno. Ale mohlo by to být naopak. Zákon by mohl stanovit, že svobodná licence platí vždy, když tvůrce dílo neoznačí jinak. K čemu by to bylo dobré? Spousta lidí se s CC licencí neobtěžuje, protože z ní nemá přímý osobní užitek. Pokud by se opt-in změnil na opt-out, jsem přesvědčen, že by se u některých druhů obsahu poměr svobodných a nesvobodných licencí zcela otočit. Co tato změna neřeší? Velcí producenti tvůrčího obsahu by téměř jistě označovali vše, duševní monopol by se příliš neoslabil.
Creative Commons s opt-outem a registrem
Předchozí návrh by však šlo vylepšit. Označení bychom mohli nahradit registrací. Ta by mohla být navíc podmíněna registračním poplatkem. Efekt by byl podobný jako dnes u patentů - ochrana by nebyla automaticky přiznávána každé maličkosti, ale pouze dílům, u kterých tvůrce může rozumně předpokládat velkou příležitost zpeněžení. Této změně by se ovšem snáze přizpůsobili velcí komerční producenti než malí tvůrci bez zkušenosti s registračním procesem a jeho smyslem.
Více o registraci autorských děl: Free Culture (Lawrence Lessig)
Povolení nekomerčního sdílení
Zachovat duševní monopol, ale povolit jakékoliv nekomerční sdílení. To je základem programu českých i jiných evropských Pirátských stran. Zdá se, že tento poněkud vágní záměr reflektuje především jisté antikapitalistické, antiamerické a antikorporalistické tendence Pirátů. Domnívám se však, že může mít racionální jádro. Do značné míry totiž odráží již dnešní stav. Individuální sdílení ve formě vypalování či torrentů je i dnes obtížně postihovatelné. Na druhou stranu provozování velkých, komerčních služeb, které by duševní monopol porušovaly, je téměř nemožné.
Boj proti pirátství jej nedokázal zničit, ale dokázal pirátění učinit o dost méně pohodlné. Pirátská scéna má The Pirate Bay, ale nemá Netflix. Má FrostWire, ale nemá Spotify. Jsme proto opět u jisté formy cenové diskriminace. Bohatši zákazníci si připlatí za pohodlí autorizovaných komerčních služeb. Odměnou jim je vyšší rychlost, lepší rozhraní, méně hledání a bezpečnost. Chudší zákazníci se sice k obsahu dostanou také a zadarmo, ale musí pro to něco vytrpět. Chtějí-li vidět poslední díl Californication, jsou odkázáni na Kinotip. S jeho mizernou rychlostí, nízkou kvalitou obrazu a pop-up reklamou na porno. A jak jsme už říkali: ekonomové cenovou diskriminaci považují za dobrou věc.
Co je slabinou této cesty? Je tím vymezení slova "nekomerční". Znamená nekomerční, že já z toho nemám žádný zisk? Co když jej realizuji nepřímo? Co když z toho mají zisk osoby se mnou spojené? Co když toto "nekomerční" sdílení probíhá prostřednictvím komerčních služeb? Je nekomerčním sdílením nahrání seriálu na Ulož.to? Napasovala by se do této kategorie i služba Grooveshark, přestože zvenčí vypadá skoro jako Spotify? Nebylo by touto výmluvou zákon příliš snadné obcházet? Než dojde na reformování duševního monopolu, budou si Piráti tyto otázky muset vyřešit. V principu se však nezdají být neřešitelné.
Více o definici nekomerčního užití: "Defining Noncommercial" (Creative Commons)
Úplné odstranění duševního monopolu
Tento radikální postup obhajují nejlépe ekonomové Boldrin a Levine v knize Against Intellectual Monopoly. Domnívají se, že historicky je duševní monopol minimálně tak velkou brzdou pokroku jako jeho stimulací a dokládají to celou řadou příkladů sahajících až do 19. století. Jak by ale tvůrci bez ochrany poskytované duševním monopolem mohli prosperovat? Boldrin a Levine tvrdí, že by si díky levnější digitální distribuci a především "náskoku prvního na trhu" i tak udrželi dost tržní síly k umoření počáteční investice. Nedokonalý příklad bychom mohli vymyslet i sami. Wikipedii může kdokoliv legálně a do posledního písmenka zkopírovat. Přesto patří mezi deset největších internetových serverů a žádná jeho kopie nebude ani v prvním tisícovce. Být první a originál je jednoduše výhoda.
Boldrin a Levine ale připouštějí, že některá odvětví by mohla podporu potřebovat. V takovém případě však může být vhodnější přímé financování z veřejných rozpočtů než pokřivování trhu duševními monopoly. Produkty tvůrčí činnosti jsou svou podstatou veřejné statky v ekonomickém smyslu. Jiné veřejné statky (policie, životní prostředí, čistota) často zajišťuje stát, tak proč by nám to v tomto případě mělo vadit? Navíc například velká část výzkumu je již hrazena z veřejných zdrojů.
Boldrin a Levine především odmítají, že by zrušení duševního monopolu vedlo k zaměření výzkumu méně užitečnými směry. Namítají kupříkladu, že velká část medicínského výzkumu dnes vůbec nesměřuje do nových objevů v nových oblastech. Pokud někdo přijde s průlomovým objevem (Viagra) a duševní monopol mu přinese obrovské zisky, ostatní farmaceutické firmy se tuto patentovou překážku snaží obejít. Soustředí se proto na nalezení léku s identickými účinky, který by se však složením od originálu dostatečně odlišoval (Cialis). Místo posunování hranic možného je tak nemalá část výzkumu zaměřena na nalezení jiných cest k témuž.
Pokud nic jiného, argumentace této dvojice ekonomů je natolik silná, že by ani tuto nejradikálnější možnosti neměl nikdo jen tak odmávat a pomyslet si cosi o komunistech. Mějme na paměti: duševní monopol není přirozený stav světa, ale přinejlepším nejmenší zlo.
Více o odstranění duševních monopolů: "Against Intellectual Monopoly" (Michele Boldrin a David Levine)
Zmínit si zaslouží i jedna konzervativní možnost: zachování dnešního právního stavu za současného snížení postihů. Někteří právnici se domnívají, že i pravidla, která nejsou většinou lidí dodržována, by měla být zachována, pokud je považujeme za "obecně správná". Tak například chození na červenou je zakázáno, přestože se ho průměrný měšťák dopouští tak stokrát do roka. Účinně eliminovat pirátství by znamenalo obrovské finanční náklady a zásahy do osobní svobody, které za to možná prostě nestojí. Na druhou stranu dnešní stav, kdy si stát z milionů pirátů každý rok vybere několik jedinců a napaří mu obrovské pokuty, je podobný, jako kdyby policie každý rok jednoho "přecházeče na červenou" exemplárně zastřelila. Jednoduše to není fér a právo alespoň trochu fér být musí.
Omezená dekriminalizace by znamenala, že velká část společnosti by i nadále porušovala zákony. Ale ne všichni. I kdyby z metra zmizeli všichni revizoři, část cestujících by si tramvajenku stejně koupila. Opět bychom mohli hovořit o prospěšné cenové diskriminaci mezi těmi, kdo pirátit nechtějí a nemusejí a ostatními. V právu by byl zachován morální odsudek "pirátit se nemá", zároveň by však nebyl doprovázen drakonickými tresty. Rozpor mezi právem a realitou by se poněkud narovnal. Pro většinu společnosti by se z otázky duševního monopolu stalo témat podobně nezajímavé, jako je legalizace marihuany.
Domnívám se, že tato varianta je to nejlepší, čeho dnes tvůrčí průmysl může dosáhnout, není-li již pozdě. Je krátkozraké, pokud se prostřednictvím ACTA/SOPA/PIPA snaží o utužování vymáhání duševního monopolu. Výsledkem totiž nebude méně pirátství, nýbrž radikalizace internetové generace, úspěch Pirátských stran a nakonec i daleko intenzivnější omezení duševního monopolu.
Přepišme právo duševních monopolů!
ACTA mobilizovala internetovou veřejnost. Vykrystalizoval se jednoznačný konsensus: nechceme akceptovat další omezování osobních svobod kvůli vymáhání duševního monopolu. Věřím, že pokud ACTA projde, bude to poslední úspěšný pokus něco takového protlačit. Co nechceme, tedy víme. Je však na čase ptát se, co chceme. Zda si přejeme duševní monopol zachovat, v kterých oblastech a v jakém rozsahu. Tvůrčí činnost je klíčovým prvkem naší civilizace a náš budoucí úspěch je s ní pevně spjat. Měli bychom být otevřeni i těm nejradikálnějším změnám v radikálně se měnícícm světě. Jak praví okřídlené klišé: co bylo včera nemožné, je dnes nepravděpodobné a zítra může být nevyhnutelné.
P.S.: Tento článek původně vyšel na Lupa.cz. Se souhlasem vydavatele Lupy je uvolněn pod svobodnou licencí CC BY.
