dadaista

za duhovým mostem, počkej tam na mě, možná to bude dlouhý čekání

[kopretinovafialka]

je lepší to odkejvat, než vysvětlovat složitosti nervový soustavy.

[kopretinovafialka]

Tohle je konec konců,

Nezkoušej začít znovu,

Když karty osudu,

Máš rozehrané dobře

Nezkoušej najít výmluvu,

Že jako další omluvu,

Si vrazíš nůž do krku,

A budeš bodat ještě hlouběji,

Než všichni ti lidi před tebou

Už tě moc dobře znám, příteli

Říkáme, že se sejdeme vždy v neděli,

A pak se na to vykašleme,

A živoříme,

A vyhýbáme se

Jeden druhému

Jenže život,

Ten je tady a teď,

Vzhůru hleď,

A snaž se spatřit ňákou naději,

A třeba později,

Odsud opravdu vypadneme,

Protože příteli totiž osud,

Tím si meze neklademe

[kopretinovafialka]

když je vedle mě, moje tělo vibruje,

ten pocit mě paralyzuje,

dává mi ochutnávat přítomnosti,

když stojí vedle mě, vím, že v tu chvíli bych mohla v klidu na místě zemřít,

ten okamžik by byl nejvychutnanější chvíle,

v životě člověk potká lásku jen párkrát,

a tak myslím, že tenhle pocit nepřichází nazmar,

proč by člověk toto cítil jen tak z ničeho? bez důvodu? bez spřízněnosti.. ale

tak proč tu stojím sama bez mé milované bytosti,

setkáváme se očima, setkáváme se úsměvy,

jsem s ním ve svých snech, každou noc,

má nade mnou obrovskou moc,

tak prosím, chtěla bych jít s ním,

ale pokud mám být jen vedle něho,

to bohatě stačí, i když to neštěstí tlačí,

a já se zmítám v odporu, studu, výčitkách, a sebenenávisti,

nevím, proč zrovna ty, ale miluju tě,

nevím, proč zrovna takhle, ale musím tě nechat jít, asi ke mně necítíš to samé,

tak se omlouvám že jsem tě otravovala,

já bych se nejradši zase v koutě schovala,

a už nikdy nevylezla.

chtěla jsem tě nechat jít, ale když jsem se s tebou dnes setkala,

projel mi v těle tak zvláštní vibrující pocit,

že to nemůžu ignorovat.

ale ty mě ignorovat můžeš velmi

T.B.

[kopretinovafialka]

cítím v sobě podivné stýskání po někom, koho jsem nikdy nepotkala

[kopretinovafialka]

-,,Nojo, ale každej někoho milujem, každej máme někoho takhle hluboko v srdci, jen život někdy zvolí odlišný okolnosti.”

Kdyby tak jen kéž by mohl vědět, že já takhle miluju jeho.

[kopretinovafialka]

Je zvláštní,

Jak člověka ovlivní vždy ty nejjemnější záchvěvy,

Probudíte se do nového dne

A ani nevíte, že dnešek zásadně ovlivní chod vašeho života,

Je zvláštní,

Jak v cuku letu

Se změní priority,

A s tím i hodnoty,

A s tím i lidi kolem vás,

Jen protože

Se změnil postoj ve vás,

A tak ty události,

Naberou úplně jinej spád,

A život životuje

Bůh bohuje

A člověk bojuje

[kopretinovafialka]

Sem jako červ

Ošklivá a zrůdná

Sem jako zrůda

Nepustim k sobě dovnitř nic

A nic se ze mě nedostane ven

Všechno zničim a poseru

A pak si hovim v neštěstí a zmaru

Lituju se

Nenávidím se

Trocha lásky, trocha biče

Znám ty cykly nazpaměť

Cyklus co nikdy nekončí

Možná zkusit jinej klus

Ale na to jsem moc

Ošklivej a zrůdnej červ

Co se zaryje pod zem

A schová se před tím vším

Aby nemusel nic řešit

A taková já sem zrůda

[kopretinovafialka]

Najednou okny začalo po ránu prosvítat slunce,

cítila jsem to volání od samého začátku,

ale jakoby nešlo najít toho, kdo volajíce

se snaží dát do pořádku všechny ty situace,

kdy marnost a beznaděj byla vrozená predispozice,

a to neustálý motání se,

vyplétání se z uzlů nemilosrdných přesvědčení,

a nacházení se

doslova furt v těch samých sračkách,

trýznících a ničících všechen pohyb kupředu,

cítila jsem od samého počátku,

že se buď spojíme, nebo to jednoho z nás bude stát oprátku,

Nevim proč se vydávám tou cestou pozpátku,

Potkávajíce na každém rohu indicie,

Snažím se zůstat při smyslech vnímajíce,

Temnota mé mysli vítězí a já s oprátkou na krku,

Skáču dolů s neštěstím po boku

[kopretinovafialka]

Jsem špatnej člověk

Peklo je místo, kde pořád dokola děláte to, co nechcete.

Jsem špatnej člověk,

A tak pokračuju,

Ničim když chci tvořit,

Radši nic nevnímam,

Jediný na čem záleží

Je dat si další brko,

Neslyšim už ani kočičí mňoukání,

Moje kočka na mě pořád čeká,

Necítím už ani lásku druhých lidí,

Neumím milovat, a tak

Odsuzuju k samotě všechny které mám ráda,

Promiňte

Jsem špatnej člověk,

Jo, těžce se mi dýchá a

Ještě hůř existuje,

Nedokážu ukončit tenhle koloběh

A tak jen přijímám,

Že jsem špatnej člověk

[kopretinovafialka]

město co mi bylo domovem..

město co mě vychovalo..

město co vidělo a poznalo všechny moje bolesti,

se stalo zapovězeným místem,

už tady necítim útulno, už si nedokážu užívat dostupných krás,

jediný co vnímám je jed a bodliny, apatii

a chuť utéct někam hrozně hrozně daleko,

utíkat tak, až nebudu moct dýchat ani se nadechnout natož ohlédnout,

abych hypoxií zapomněla na všechno to hnusný,

co hýbe mojí myslí,

co vrhá stín na mojí duši a bolí mě na celym srdci,

všichni tady jsou zrádci,

a já nestačim vstřebávat tu bolest co mi tohle místo přináší,

zatím sbohem,

možná jednou, možná až za dlouho,

ale zatím je ta bolest moc čerstvá na to,

abych si chodila po ulicích toho města,

a nebyla sežraná zaživa těma věcma,

kvůli kterým mi život utíká mezi prsty a já jen koukám do prázdna v pětistěnnym pokoji

[kopretinovafialka]

Z pokoje co býval domovem zbyla jen kopka prachu a pavouků, připomínající mi věci, který bych nejradši vymazala a dělala, že se nestaly. Koukám se do zrcadla naproti postele, a vidím člověka co se snaží být jinej, a svým způsobem i jinej je, jenom si ještě až moc živě vybavuju tu holku co v tom pokoji bydlela. Přemýšlím nad tím, jak se to všechno stalo úplně jinak než sem čekala, kolik očekávání bylo zmařeno, ale ve výsledku to vůbec ani trochu nevadí. Všechno dobře dopadlo. Jen uvnitř mě je neustále podivná prázdná díra která všude sklízí pavučiny a pavouky a čeká, co se kde pokazí, kdo mě zase opustí a přestane mít rád

Lidé to dělali až nějak moc často

A já to od nich okoukala a chovala se tak k sobě celej život, je těžký tu se sebou zůstat když člověk dělá co může, ale prach a pavučiny se objeví vždycky ať už člověk uklízí sebevíc

[kopretinovafialka]

když tě opustí i nejlepší kamarádka,

když si s kamarády co máš, nemáš co říct,

když jedinej kdo tě chce, je starší muž s manželkou, a i on vypadá, že začíná couvat,

když rodina přijede na tvou oslavu, a o tobě nepadne ani slovo,

můžu si za to sama? možná to opuštění vidím všude aniž by tam bylo,

a pak si ho vytvářím a počítám s ním, a točím se v kruhu,

zlomená a bez hodnoty

[kopretinovafialka]

vzpomínám na tu dívku co chodila v zimě sama venku, zhulená, opilá, zlomená a zhroucená,

nechápající proč ji všichni koho má ráda odmítají,

odkud to pochází,

je to její chyba? je to její chyba?

byla to její chyba?

nebo to bylo jen něco, čím musela projít,

ale pokud ano, nějak to nemůže nechat být,

protože to opuštění, ta hladovost,

je hluboko v ní,

a občas se přistihnu

jak chodím po ulicích zhulená, opilá a zlomená,

cítím bolest, a vzpomínám na tu holku,

a občas ji v sobě ucítím,

jen s rozdílem že nyní vím, že někomu na mě a na ni záleží,

a kdyby na ní nikomu nezáleželo - mně záleží,

jen ta bolest je stále přítomná a promítám ji do každého koho potkám,

jakoby to byl hlavní instinkt,

taky nevíte, že dýcháte a děje se to,

taky nevíte, že vás někdo miluje a tak každý den se opijíte a zhulujete a čekáte,

na co? to sama nevím, protože i kdyby se láska objevila, já bych jí nevěřila, jen vím, že ona by se snažila po ní sápat a dát za ni cokoliv,

a já ji držim, občas jí držim flašku u pusy, a i když nechce, leju to do ní a říkám jí:

,,ber, nebo nech být."

[kopretinovafialka]

jeho cigareta v mém popelníku,

dal si z ní jen pár potahů,

proč ji nedokouřil.

proč tak rychle dýchal.

proč je tu tolik nevyřčených slov

nestačím je sbírat a uchovávat,

akorát tak schovávat a kouřit cigarety až do konce,

ten popelník už nevynesu

mám kousek jeho uvnitř mého světa,

proč jsem chtěla napsat místo ,mám' že ,budu mít'?

vždyť ten kousek je přímo tady

[kopretinovafialka]

ta bolest se stává neúprosnou,

nikdy nezmizí a vždycky tu je,

když už se skryje tak se objeví,

znovu a zase

ty stejný rány

opakujeme

dokola,

dokoláč,

tak když už tu ta bolest je,

když už nemizí a tu je,

když se neskrývá a objevuje,

proč se s ní nesetkat

tváři v tvář,

pocitem v pocitu,

klidem v chaosu,

nastavit jí celou svou bytost a

roztáhnout ruce, otevřít náruč,

proč ji trochu nepomazlit,

když už je to taková bolest

a nikdy nezmizí a vždycky tu je,

když už se objevuje

třeba chce jen pomazlit

[kopretinovafialka]

věci co říkám, že neudělám víckrát

se vrací nejčastěji

[kopretinovafialka]

to je tak člověk obležen horami,

obdivuje obrazy svýho kamaráda,

to takhle člověk sere v kauflandu,

protože nemá kam jinam,

to takhle má člověk v sobě tolik jedu,

že i když mu někdo dá lásku,

on zaplašenej uteče před tou hrůzou,

uteče před tou hrůzou

uteče před tou hrůzou..

řekl mi, že už to v sobě nemůže dál držet,

zatímco jsem vedle něj stála a

křečovitě držela ty pocity,

těžce polykala všechna slova,

těžce se dýchá, když jsem se ani nezeptala co vlastně drží,

a tak je člověk odsouzen

k zániku, samotě, a zbabělství

a způsobil si to jen sám