Pavel Martinek pracuje jako nezávislý architekt, má vlastní ateliér. Současně je 2. místopředsedou v České komoře architektů (ČKA). Konkrétně je členem pracovní skupiny pro zahraničí, a pracovní skupiny pro standardy a honoráře. Z titulu těchto funkcí zastupuje ČKA v European Council of Architects v pracovní skupině standardy a pojištění. V poslední době se intenzivně zabývá přenášením zkušeností zahraniční praxe do našeho prostředí s cílem propagovat zjednodušení stavebně-legislativního procesu. Během kontaktů s evropskými profesními komorami architektů se čím dál více diskutuje i téma zavedení BIM do stavebnictví, což se dotýká všech účastníků stavebního procesu, architekty nevyjímaje...
1) Jak vy osobně vnímáte zavedení BIM ve stavebnictví, které nás dříve či později nemine?
Důležité si vždy na začátku vymezit, co BIMem myslíme. Mne, jako osobu zodpovědnou za standardy CKA, zajímá především BIM v širší rovině pojmu, tedy efektivity projekčního procesu. Samotný 3d model (building information) je jedna z cest jak k této efektivitě dojít a je odvislá o technických možností softwarového řešení. V teoretické rovině mohu dělat BIM s tužkou na papíře. Otázka tedy nestojí na tom, zda nás BIM nemine dříve či později. Hlad po eliminaci chyb v projektování a efektivitě zde byl vždy. Dříve se na to šlo přes standardizované normy ISO, dnes se věří v „information model“ . Ten však sám o sobě také není úplnou novinkou. Řada programů pracovala s principy BIM mnohem dříve, než toto slovo vzniklo.
2) Jak reagují na zavádění BIM architekti z okolních evropských zemí?
BIMu se daří a je přijímán především v severských, liberalizovanějších zemích. Tedy tam, kde architekt je zvyklý být součástí týmu vedeného project managerem a nemá postavení zodpovědného projektanta. BIM software je postavený v podstatě na tomto modelu, který především umožňuje transparentnější koordinaci a vhled do návrhu. To je rozdíl od zbytku Evropy, kde architekt je nositelem zakázky a více mu vyhovuje situace, kdy si sám definuje, jakým způsobem bude zesmluvněnou práci na svou zodpovědnost vykonávat.
3) V loňském roce jste se účastnil zásadních jednání na téma BIM? Setkání pracovní skupiny pro BIM European Council of Architects. Vzešlo z jednání něco zásadního pro Evropu, potažmo ČR?
V tuto chvíli se především jedná o platformu výměny zkušeností z praxe. Obecně se dá říci, že ACE nepodporuje legislativní ukotvení BIM pro účast ve veřejných zakázkách a dále chce řešit otázky spojené se zodpovědnostmi, pojištěním, autorskými právy či náležitostí uzavírání smluv s klientem, neboť z tohoto systému plyne řada úskalí, která se mohou proti projektantovi snadno obrátit.
4) V dubnu 2015 proběhla v polské Ustrońi schůzka pracovní skupiny pro BIM zástupců komor architektů na úrovni Visegrádské čtyřky. Přinesla tato jednání nějaká rozhodnutí či vize do budoucna?
Tato schůzka byla především o standardech. BIM byl spíše doplňkem tématu. Stejně jako na ACE, obsah jednání byl o zkušenostech a výměně informací. Pro mne bylo zajímavé Maďarsko, kde se BIM nebývale dobře chytil. Možná v souvislosti s jejich zavedenou CAD softwarovou společností.
5) Bude na výsledky výše zmíněných jednání ČKA reagovat nějakými konkrétními kroky?
V ČKA především chceme podat architektům ucelenou informaci, jak k BIMu přistupovat zejména v právních otázkách a vztahu s klientem. Zkušenosti a informace chceme promítnout do standardů, smluvních vzorů a otázek spojených s pojištěním, což je také velmi zajímavé téma. Myslím, že mohu říci za komoru, že rozhodně nepodpoříme nic, co by z BIM dělalo kvalifikační kritérium veřejných zakázek.
6) Jaké jsou podle Vás hlavní překážky pro širší zavedení BIM do architektonické praxe?
Jedná se o speciální inovaci, která potřebuje čas a najít si své místo. Speciální v tom, že predefinovává určitým způsobem proces projektování, který je v každé zemi nastaven trochu jinak. Další otázkou je lokalizace – chybí návaznosti na rozpočtové systémy, zaužívané výkazové tabulky, grafické značky kreslení atd… na tomto velmi snadno končí všechny výhody, které může BIM poskytnout. V neposlední řadě je to samotná uživatelská nepřívětivost, která je u některých software až pověstná.
7) Říká se, že BIM klade větší důraz na spolupráci, že do značné míry mění zažité modely spolupráce mezi jednotlivými účastníky figurujícími v celém životním cyklu budovy (stavby). Jsou architekti připraveni na tyto změny?
Především si nemyslím, že takhle teze platí. Postavení jednotlivých účastníku je i nadále vymezeno smluvními vztahy, zadáním, proces a zodpovědnost jsou vymezeny legislativně. BIM jistě umožňuje efektivní zohlednění většího rozsahu problematiky, ale to je nadstandard, který se mohl s různou efektivitou dělat i dříve. Konkrétně v zahraničí architekti zcela běžně rozšiřovali své portfolio služeb také o fázi „in use“…. Možné změny spíš vidím jinde. BIM totiž nahrává více Design and build (DB) a unifikaci. To proto, že je velmi efektivní do fáze stavebního povolení, myšleno včetně. Tato fáze představuje limitu míry detailu ještě efektivně zpracovatelného modelem a tudíž s výstupy komplexních parametrických dat. Další fáze prováděcí dokumentace je však souborem technických značek a detailů do té míry, že modelové prohloubení informací je již minimální a jedná se spíše o 2d dokreslení. A pokud platí, že BIM rovná se 3d model a data z něj generovaná, pak v prováděcí dokumentaci všechny výhody končí a nastává klasická 2d koordinace a manuálně finalizovaný výkaz výměr. Z toho důvodu mluvím o Design and build, jelikož čistě na základě transparentních BIM informací je možno vybrat zhotovitele po fázi DSP. Vybraný dodavatel si pak z modelu zpracuje vlastní realizační 2d dokumentaci nebo ji zadá. To není ideální situace, nicméně velmi dobře funguje ve Skandinávii. Jiný případ je zmíněná unifikace, kdy jsou stavební výrobky díky systému parametrických tabulek v hloubce zpracování vždy před detailem modelu unikátních skládaných konstrukcí. To se musí odrazit v tom, jak se o domu uvažuje.
8) V souvislosti s BIM stále silněji zaznívá, že BIM není o tom, že investor získá projekt co nejlevněji, ale o tom, že vlastník získává kvalitnější projekt - transparentní informace o své budově, které dále využije během provozování stavby. To by mohla být vhodná argumentace pro diskuze ohledně cen projektových prací. Jak v tomto směru vnímá přínosy BIM ČKA?
Ohledně cen projektových prací je tato diskuze velmi předčasná, nejsou k tomu zatím žádná data. Obecně vzato, tvorba projektu v 3d modelu je časově náročná, považujeme toto za nadstandardní provedení. Na druhou stranu se tvrdí, že prostřednictvím BIM se uspoří až 20% procent času projekčních prací díky eliminaci nekoordinovanosti technické stránky projektu a organizace procesu vůbec. Věrohodné vyčíslení nebo statistiku konečné bilance, tedy pracnost modelu versus úspora procesu, jsem však neviděl.
9) Poslední, osobní otázka? Ve Vašem architektonickém ateliéru. Praktikujete již BIM?
Již druhým měsícem je spuštěna na stránkách ČKA kalkulačka honorářů projektových prací. Nedávno k ní byly přiřazeny aktualizované standardy výkonových prací, jejichž poslední podoba je mou prací. Počátkem roku 2016 by měly být tyto standardy vydány také tiskem jako příručka. Více informací v dalších článcích tohoto blogu. Věřím že tyto standardy budou sloužit k lepšímu vysvětlování práce architekta a uvítám jakékoliv připomínky a doporučeni k jejich zlepšení.
Rozhodně mne zaujal Stuttgart. Nadšení z procházky po Weisenhofu, respekt z nové bílé knihovny od Yi architects a velmi poučná návštěva ikony moderní architektury, kterou jsem do té doby nosil v hlavě jako pérovou kresbu už od přijímaček na architekturu – Stirlingovy galerie z roku 1984.
Zatímco první dvě pro mne byly jakýmsi potvrzením toho co mám rád, Stirling pro mne představoval konfrontaci s něčím natolik cizím, že z toho byl nakonec velmi silný zážitek. Nakonec jsem se ale nejvíc našel v objektu stojícím hned vedle této galerie, v pro svět neznámé, brutalistní Landesbibliotek. Za léta oschozené a ohmatané betony, užíváním vyleštěné zábradlí, lavice a skříňky. Všechno na jednom místě skvěle sloužilo svému účelu, včetně toho bufetu. Respekt z Yi, ale s knihou bych si sedl raděj tady. Z výstav mne jednoznačně zaujal Le Corbusier v Centre Pompidou prezentující obsáhlý průřez jeho tvorby, kde se mi nejvíc líbily dobové dokumenty ze stavby Chandigarhu. Spíš než na jednu knížku bych upozornil na, pro mne oblíbenou, edici subtilních esejí o teorii architektury od zlínského nakladatelství Archa.
vlastní projekt : malý skleník na soukromé zahradě v mírném kopci byl tvarován tak, aby nerušil výhled do krajiny a do zahrady přirozeně zapadl. Geometrie skleníku byla také určena rozměry polykarbonátových desek aby každá stěna byla proveditelná z jednoho kusu a vyloučil se tak neestetický vzhled lišt. Vzhledem k naproste nepravidelnosti musely být výkresy vyextrahovány z 3d modelu. Geometrie řezání polykarbonátu se musela zaměřit na místě tak, aby komůrky delších stran byly vodorovné a nekonkurovaly geometrii paprskovitých trámků. Ukončující lišty jsou pouze naraženy, v rozích zalepeny silikonem pro budoucí snadné sejmutí a pročištění vapem.
vlastní projekt - regenerace : v roce 2003 byla realizována retenční nádrž v areálu družstva Rotavská. Do roku 2012 byl stav nádrže zcela neuspokojivý, zahnívající voda o jejíž existenci se zajímali obyvatelé pouze v momentě nutnosti odsouhlasení nemalých nákladů na pravidelné čištění.
V roce 2012 se rozhodlo o zásadní regeneraci, která by nevyřešila pouze problém s čistotou vody, ale vytvořil se také středobod celého areálu mající potenciál povzbudit zájem o společné prostranství a to dále zlepšovat.
Původní idea vycházela z motivu různě velkých a vysokých kruhů představujících abstrakci vodního květu. To mělo být dotaženo také zásadně rozdílnou výsadbou typu rostlin v jednotlivých kruzích. Vysoké sudy měly být osazeny popínavou rostlinou, která by celý objem obalila do jedné “zelené hmoty” Mimo vlastní kruhy měly být osazeny samostatné lekníny. Nádrž byla doplněna oběhovým čerpadlem.
Počátky života výsadby však nebyly vůbec jednoduché. Rostliny okamžitě vzbudily zájem kačen, které první výsadbu téměř celou zlikvidovaly, lekníny úplně. Další rok proběhla dosadba, která však už narušila původní koncept rozdílných květů a převládl typ rostlin, který byl dostatečně rychlý a houževnatý dorůstat. Po třech letech jsou vodní rostliny již dostatečně vzrostlé a celému prostoru dominují. Při běžné údržbě a zajištění provozu čerpadla si voda udržuje křišťálovou čistotu.
V roce 2012 krátce pro výsadbě byla nádrž zamořena vylitím deseti litry motorového oleje. Zcela zaolejovaná mláďata kačen byla odchycena a převezena do útulku. Magistrat hl. Prahy řešil situaci jako havarijní stav a během dvou dnu byla nádrž sanována, řada čerstvě vysazených rostlin odumřela. Mladata kačen se podařilo zachranit a po třech dnech vrátit k mamě, v retenčce spokojeně odrostla.
Koupili jste pozemek a co dál? Samotné realizaci stavby rodinného domu předchází přípravná fáze, která předurčí průběh výstavby i kvalitu bydlení. Prvním partnerem stavebníka předtím, než se „kopne do země“, je architekt či projektant. Praktické rady na téma, jak spolupracovat při navrhování domu, nám dal Ing. arch. Pavel Martinek.
Text: Jitka Pálková, Pavel Martinek foto: archiv
Jaké fáze přípravy předcházejí vydání stavebního povolení?
Samozřejmě nejdůležitější je samotný návrh či koncept stavby, tedy architektonická studie. Podle mého názoru by ale spolupráces architektem měla začít už dříve. Architekt by mohl s klientem spolupracovat již při výběru pozemku. Běžný klient při koupi parcely ne vždy dokáže plně posoudit
vhodné podmínky pro stavbu rodinného domu – orientaci ke světovým stranám, sklon terénu, přístup na pozemek, stínění pozemku sousedními stavbami a další aspekty – jak se může vyvíjet nejbližší okolí apod. Pak následuje vlastní návrh domu, architektonická studie. V tomto momentě vznikají zásadní koncepční rozhodnutí. Následuje zpracování dokumentace pro územní řízení, pro vydání stavebního povolení a poté prováděcí projekt – ve všech těchto fázích se myšlenky návrhu
prohlubují a upřesňují. Bohužel v praxi často dochází k tomu, že se první fáze, studie domu, uspěchá, klienti bývají pod finančním či časovým tlakem, mnoho věcí se neřeší do patřičné hloubky, návrh se tzv. „neusadí“ a z toho později vznikají vícepráce, dohady, kdo co opomněl či zanedbal atd. Proto považuji za velmi důležité vše pečlivě promyslet a dát si dostatek času právě na tuto počáteční fázi.
Podle jakých kritérií by měl stavebník hledat a vybírat projektanta?
Především podle jeho předchozí práce, a to nejen podle výkresů a fotografií, ale i podle realizací. Pak je důležité vzájemné souznění po estetické a lidské rovině – projektování s realizací stavby je dlouhý proces, trvá třeba dva roky, architekt a klient musejí umět spolu komunikovat. Není možné nazírat na architekta jako na někoho, kdo jen překreslí vaše představy, nebo naopak za vás bude suplovat zásadní životní rozhodnutí. Aby vznikl dobrý projekt, musíte se navzájem dobře poznat, jsou důležité vzájemná vstřícnost, důvěra a slušné jednání. Vyhlášky a smlouvy nemohou postihnout všechny
problémy a úskalí, které při projektování vzniknou. Je dobré také vědět, že rozumný architekt obdobným způsobem hodnotí svého klienta. Návrh rodinného domu je poměrně pracný, nepatří k nejlukrativnějším zakázkám a tvořit po dlouhou dobu za neustálých konfliktů pro něj také není žádoucí. Už na počátku spolupráce se tedy dobrý architekt pozná také podle toho, jak vám vychází
vstříc. Vyvarujte se spolupráce s těmi autory, kteří mají zájem pouze o zpracování studie a nikoliv o další pokračování spolupráce.
Čím by měla spolupráce na návrhu domu začít?
Naprosto zásadní je samotné zadání. Považuji za vhodné, aby architekt vedl debatu již o samotném zadání. Často jsou klienti ovlivněni svým původním bydlením, chtějí především vyřešit, co jim dříve chybělo či vadilo, a nevidí, že nové místo jim nabízí úplně jiný potenciál, nové možnosti a kvality.
Nové bydlení může vnést jistou redefinici životního stylu, samozřejmě myšleno k lepšímu. To samo o sobě je v některých případech účinnější řešení než nekonečné zvětšování dříve chybějících úložných
prostorů. Není proto ideální, když architekt dostane přesný seznam místností včetně jejich velikosti, nebo dokonce již nakreslené schéma domu. Klient by měl v zadání formulovat pouze jasné zásadní limity (např. kolik lidí bude dům obývat, jeho přibližnou velikost, počet podlaží, preference materiálů, cenu). Více by se měl zaměřit na to, co od bydlení očekává, jaké má preference v životním stylu, motivy, které jsou pro něj příjemné pro odpočinek atd. V zadání je nutné zachovat určitou volnost, s níž pak může architekt pracovat. Je na něm, aby z těchto zadaných „ingrediencí“ vytvořil vám odpovídající návrh. Samozřejmě za průběžných konzultací a ověřování, že návrh jde správným směrem. V tom spočívá přidaná hodnota architektovy práce. Již při tvorbě zadání lze odhadnout, jak
bude spolupráce fungovat dál.
Co během této projektové přípravy zajišťuje stavebník a co projektant?
Každá etapa projektování si žádá jiné doklady či vstupní informace. Na úplném počátku by klient měl zajistit veškerou dříve zpracovanou dokumentaci, průzkumy, zaměření, přístup na pozemek či do domu (pokud jde o rekonstrukci). Projektant na počátku spolupráce klientovi sdělí, které podklady bude potřebovat. Zajišťování podkladů je samo o sobě odborná činnost, takže se mohou domluvit, že i podklady zajistí projektant jako extra službu, nebo na tuto práci někoho doporučí. Pokud to bude provádět sám klient, tak samozřejmě ušetří určité finanční prostředky, ale bude ho to stát čas (může se také stát, že podklady nebudou správně připravené).
Je dobré uzavřít smlouvu o dílo na všechny projekční fáze najednou, či odděleně?
Je lepší mít uzavřenou smlouvu celou, avšak měla by umožnit oběma stranám se v průběhu spolupráce z projektu vyvázat. Může být praktické nejdříve uzavřít smlouvu na zpracování studie, při které se architekt s klientem navzájem poznají. Zajistíte tak hladký průběh, správnou návaznost, úsporu času i peněz. Jasně z toho vyplývá i architektova zodpovědnost. Při změně projektanta logicky dojde ke zdržení, než se nový projektant zorientuje a nastuduje všechnu dokumentaci, a také může dojít k chybám v pochopení konceptu, princip jednoznačné odpovědnosti je narušen. U zakázky menšího typu, jako je rodinný dům, se výměna projektanta příliš nevyplatí a je namístě jen v případě vážných rozporů.
Co bývá nejčastější příčinou problémů?
Určitou inspiraci, jak uzavřít smlouvu o dílo, stavebníci najdou například na stránkách České komory architektů. Ve smlouvách bývá největším problémem to, co v nich není, respektive co se za určitými slovy skrývá. Z toho plynou nevyřčená očekávání, nevyjasněné představy. Architekt musí s tímto ve své profesi počítat, vždy se ale nedorozumění vyvarovat nejde. Vodítkem
jsou proto také tzv. profesní standardy, které stanovují a objasňují náplň práce. Klient pak přesně ví, jakou službu s jakými výstupy za své peníze obdrží. Projektování je dlouhý proces ovlivněný mnoha faktory, někdy může dojít k nepředvídatelným situacím, jako je třeba změna názoru souseda či další vnější faktory, které nelze smlouvou ošetřit. Proto jsou vzájemná vstřícnost a dobré vztahy obou stran nezastupitelné.
Může se klient nějak smluvně „pojistit“ proti problémům zvaným „vícepráce“, různým zdržením a zvyšování nákladů?
Je třeba rozlišit pojem vícepráce při projektu a vícepráce při realizaci. Při projektu obvykle vícepráce vznikají, když byl návrh stavby zpočátku uspěchán a posléze se objevují nové skutečnosti, nová přání stavebníka atd. S pokračujícím projektem se zapojuje práce specialistů (projektantů vytápění, elektro-,rozvody vody a kanalizace atd.) a díky tomu je každá změna komplikovanější a dražší. Proti vícepracím na stavbě je nejlepší pojistkou dobře vypracovaný prováděcí projekt s výkazem výměr a rozpočtem a dozorem na stavbě. Bez prováděcí dokumentace a dozoru není pro stavebníka před stavební firmou obrany, a ta si může na základě svých záruk či vlastních technických postupů sama stanovit rozsah práce či druh použitých stavebních materiálů.
Někdy se rodinné domy realizují podle projektu pro stavební povolení (aby se ušetřil čas a peníze) a vynechá se dokumentace pro provedení stavby. Jak se na to díváte?
Stavebníci se někdy domnívají, že je-li uděleno stavební povolení, projekt je hotov a lze bez problémů stavět. To však není pravda. Stavební vyhláška, která určuje obsah dokumentace pro stavební povolení, ve skutečnosti nesleduje zájem klienta, ale především sleduje hlediska veřejného zájmu.
Podstatnou součástí je řada připomínek tzv. dotčených orgánů, jako jsou hygiena, požárníci či životní prostředí, a také správců veřejné infrastruktury. Schválení projektu pro stavební povolení vůbec neznamená, že navržená dispozice je funkční, dům je hezký, realizace stavby bude hospodárná atd. Ve většině zemí je tato byrokracie mnohem menší, například se nevyžaduje územní řízení, projekt se
vypracovává více na míru klientovi, je méně obsáhlý, ale mnohem efektivněji zpracovaný. Architekt s klientem tak mají více času a prostoru zabývat se kvalitou návrhu a nejrůznějšími detaily. U jednodušších staveb projekt pro provedení stavby někdy potřebný není, pokud si jej dokáže zajistit sám dodavatel. O rizicích jsem se již zmiňoval a je třeba si uvědomit, že v takovém případě se bude vždy jednat o určité typové řešení, které nemusí splňovat individuální nároky klienta.
Co znamená změna projektu a kdy ji lze provést?
Změnu projektu lze obecně provést kdykoliv, souvisí však vždy s vícenáklady, prodloužením lhůt atd. Pokud máte na mysli legislativní termín Změna stavby před dokončením, ta se musí provést před kolaudací, je třeba podat žádost na stavební úřad a raději předem míru změny zkonzultovat. Stavební úřad podle míry změny určí další postup. Nejjednodušší je zápis do stavebního deníku přímo na stavbě, větší změna si může vyžádat úpravu projektu či dokonce opakované stanovisko některého dotčeného orgánu.
V které fázi doporučujete začít s výběrem dodavatele a jak by mělo vypadat toto výběrové řízení? Měl by stavebník v tomto směru spolupracovat s architektem– projektantem?
Nejlépe je vybírat dodavatele s hotovým komplexním projektem a vypracovaným výkazem výměr. Existuje tak jednoznačné srovnání nabídkových cen a pak je třeba jen adekvátně vyhodnotit poměr mezi referencemi a nejnižší nabídkovou cenou. Zejména pozor na výrazně nízké nabídkové ceny! U jednodušších nízkonákladových domků si často klient již na počátku přivede dodavatele a požaduje projekt vypracovat podle jeho technologie. Tento postup je jistě možný, odpovědnost a riziko však leží na klientovi, protože projektant v tomto případě pracuje se zadaným systémem. V procesu výběru dodavatele je pro klienta – laika velmi výhodné, pokud si k tomuto výběru objedná službu architekta nebo technika – ten má přehled o reálných cenách a je schopen odhalit případné
záludnosti a skryté nedostatky v rozpočtech. Pozor zejména na různé položky týkající se dopravy, přesunu hmot a různé vedlejší a blíže neurčené náklady!
Většina architektů se snaží doporučit solidního a prověřeného dodavatele, najdou se ale i projektanti spolupracující s firmami, od nichž pobírají provizi. Zakázka se může někdy prodražit, zpozdit, změní se výběr technologie… Jaké výhody či naopak rizika to pro stavebníka přináší? Jak se může klient v tomto problému zorientovat?
Tyto problémy, o nichž se většinou „taktně“ mlčí, jsou důsledkem nedostatečně kultivovaného stavebního trhu. Častěji k těmto situacím dochází u větších staveb a při zařizování interiérů než při samotné stavbě rodinných domů. Pokud má architekt z realizace s některým dodavatelem dobrou zkušenost, je zájem na obou stranách pokračovat ve spolupráci. Často je to však velmi ošemetné, i osvědčený dodavatel může zklamat. Jiná situace nastane, pokud je architekt s dodavatelem navíc svázán na principu provize (po právní stránce provize není nelegální – pozn. red.). To považuji za nevhodné a doporučuji se takovým vazbám vyhnout a s takovým projektantem nespolupracovat. Nebo si alespoň vše předem vyjasnit a vědět, v kterých momentech není projektant zcela nezávislý (například někteří projektanti vytápění a větrání pracují s určitými technologiemi a dodavateli).
Je-li architekt finančně zainteresován na technologii dodavatele, zájmy klienta jsou tím limitovány. Na první pohled „výhodnější“ nebo zdánlivě levnější služby mohou působit lákavě, ve skutečnosti jsou zaplaceny jinde a na úkor klientova zájmu. Ušetřených pár desítek tisíc korun není ve výsledku tak velká suma a vzhledem k riziku omezené hodnoty díla je nesouměřitelná
ing.arch. Pavel Martinek
Autorizovaný architekt, absolvent ČVUT Praha. Vede vlastní architektonický ateliér zaměřený na návrhy bytových a občanských staveb a rekonstrukcí. Je členem představenstva České komory architektů a vede pracovní skupinu zabývající se profesními standardy práce architekta.
4. analýza podoby stávajících standardů a použití výkonových fází
5. koncept uprav standardů
Ad1.
Standardy výkonů mají v první řadě definovat nabídku služeb architekta klientovi, být podkladem pro smluvní vztah a zajistit naplnění veřejného zájmu při realizaci díla. Jejich důležitost vyplývá ze specifičnosti práce architekta, která je typicky zakázková, zohledňující řadu místních vlivů, nároků vyplývajících ze zadání, legislativy a zájmů dotčených stran. Typickým jevem vzniku díla je také zapojení množství dalších specialistů, kteří na projektu spolupracují. Celkově tak projektování představuje holistický proces, jehož organizaci je zapotřebí vyjádřit jednotnou organizační strukturou zajišťující logické návaznosti postupů s jasně definovanými výstupy, odhady nákladů a časové náročnosti projekční práce. Standardy jsou tak nástrojem zajištění kvality návrhu a poskytnutí spotřebiteli nástroj pro její ověření.
Úkolu hledání ideálního postupu návrhu určitého produktu je věnována velká pozornost, některé postupy jsou certifikovány jako například ISO (mezinárodní certifikát) nebo TC (evropský certifikát). V rámci EU si jednotlivé státy mohou vydávat své vlastní standardy, kompatibilita s uvedenými certifikovaným standardy je však žádoucí. V poslední době se v rámci ISO uvažuje o certifikování metodiky BIM, která je v současnosti zatím stále vnímána pouze jako specifický nástroj.
Ad2.
Stávající situace se standardy u nás z části nenaplňuje svou hlavní úlohu, kterou je objasnění smyslu práce architekta zadavateli. Praxe je do značné míry deformovaná rozdílným nazíráním na rozsah projektu z pohledu zákona a pohledu projektanta. Dopady jsou následující:
U menších stavebníků vytváří schvalovací část projektu časově i finančně zcela zásadní náklad pořízení projektu a vytváří tlak na redukci práce architekta v částech koncepčních a přípravných. Architekt je tlačen do nevýhodného postavení jednostupňového projektování, které není v zájmu žádné zúčastněné strany. Objednatel si často neuvědomuje, že ve schvalovacích částech projektu se prověřuje jen soulad s právními předpisy a zájmy stavbou dotčených subjektů, nikoliv vlastní zájem zadavatele. Pouze výrazná menšina drobných zadavatelů si nutnost jednotlivých kroku uvědomuje a je ochotna si je takto objednat.
U veřejných zadavatelů má legislativní pohled na nutný rozsah projektu, s ohledem na společenský význam zakázek, dopad závažnější. Zadavateli je umožněno, aby zadával projekt pouze v rozsahu, jak jej definuje zákon. Část koncepční ( tzn předprojektová příprava) je zcela na jeho dobrovolnosti, aniž by si zadavatel mohl z legislativního předpisu nějak odvodit, že nejpodstatnějším je pro veřejný zájem správně koncepčně navržená stavba.
Výše jmenované dopady mají jednoho jmenovatele, tím je deficit v pochopení smyslu projektu, rozumné dohody mezi projektanty zadavateli a státem o tom, co je smyslem kontroly a co je již podstatou vlastního návrhu stavby. Stávající stav, který vyplývá ze sjednocením obojího se ukazuje jako kontraproduktivní a jde opačnou cestou než je běžné ve vyspělém zahraničí. Oba zásadní je možné definovat tímto způsobem:
Pro projektanta je proces návrhu stavby typicky zakázkovou prací, pokaždé je zcela jedinečná podle způsobu zadání. Procesy příprav, tvůrčí práce návrhu stavby, projektu pro realizaci a samotná realizace je neměnný proces, který probíhá zcela tradičně bez ohledu na legislativní prostředí. Projektant má za projekt plnou zodpovědnost a je z tohoto titulu pouze na něm, aby jmenované fáze zpracoval v rozsahu a kvalitě dle své odpovědnosti.
Z pohledu zákona je smyslem projektu ochrana veřejného zajmu, vypořádání zájmů v daném území, nově také teze plynoucí z Politiky architektury. Projekt je především Listinou, právním dokumentem. Činnosti ochrany zajišťuje stát prostřednictvím autorizovaných osob přes komory, vyhláškami, správními řízeními a vlastními dozory. Je věcí státu, aby měl jednotná pravidla pro taková posuzování a aby jejich naplnění vyžadoval.
Současná praxe v ČR je typická tím, že oba specifické přístupy jsou provázány v určitých výkonových fázích podle typu správního řízení. Pro schválení stavby je vytvořen univerzální model rozsahu díla, který má být v praxi naplněn „úměrně komplikovanosti stavby“. Tento princip však v praxi nefunguje, a to jak při praktické aplikaci na stavebních úřadech, tak také samotná koncepční úvaha je chybná, neboť:
Pokud je předmětem projektu ze zákona ochrana veřejného zájmu, je protismyslné, aby případná redukce byla ponechána na projektantovi. Stát má jednoznačně být schopen říct minimální, nepodkročitelné parametry obsahu projektu pro jeho schválení, případně také podle typu staveb, jak jsou definovány v OTP
Jelikož projektant v praxi postupuje především podle rozpracovanosti návrhu stavby plynoucí ze zájmu klienta, předkládá naopak stavebním úřadům projekty mnohem podrobnější, než je možné koncepčně posoudit. Také tímto způsobem není veřejný zájem ochráněn, nemluvě o skutečnosti, že samotnou koordinaci a vypořádání zájmů dotčených orgánů ponechávají stavební úřady běžně na projektantovi.
AD 3.
Zahraniční zkušenost je v kontrastu s naší praxí odlišná v tom, že je lépe odlišena práce vznikající ze zadání stavby od činností související se schválením stavby. Standard práce architekta vychází ze schématu tradiční tvorby projektu (příprava, koncept, návrh, technická dokumentace). Veřejný zájem má vlastní, specifický předpis jak má projekt vypadat, tzv schvalovací dokumentaci. Ta je ve své podstatě pro klienta nepoužitelná, neboť je zjednodušená pouze do té míry, aby byla vypovídající pro povolení stavby.
AD 4 analýza podoby stávajících standardů a použití výkonových fází
a) Popis jednotlivých pracovních úkonů
Jednotlivé úkony jsou v současnosti popsány v rámci výkonových fází podle rozdělení na činnost
Projektovou, nadstandardní, inženýrskou, speciální a součinnost investora. Možné problémy :
časté překrývání, či opakování pracovních úkonů mezi jednotlivými typy činností
není patrný smysl členění – zda vychází z dělení na standard a nadstandard či rozlišuje podle speciálních odborností (inženýring, speciální činnosti)
nevyjadřuje hierarchickou strukturu tvorby příslušné fáze
b) Obsah dokumentace příslušné fáze.
Obsah dokumentace příslušné výkonové fáze se skládá z částí A-E, které definují vlastní strukturu projektu. Jednotlivé části mají určené jednotlivé kapitoly a podkapitoly, jejichž míra naplnění se požaduje v míře odpovídající složitosti projektu. Základní osnova obsahu vychází z potřeb pro povolení stavby a další fáze se od ní odvíjí. Ve vztahu k prováděcí dokumentaci je rozšířena, zpětně k územnímu řízení, návrhu stavby a přípravě zakázky úměrně regulována. Obsah každé výkonové fáze obsahuje také rekapitulace části předchozí tak, aby byla vždy plnohodnotnou náhradou, uceleným zdrojem informací nahrazujícím dokumentaci předchozího stupně. Možné problémy:
Obsah dokumentace vyplývající z požadavku správního řízení je nezávazně předepsána i pro část návrhu stavby - studie, která je zcela individuální. Projektanti v praxi takový předpis nepoužívají
Obdobně je tato struktura navržena pro prováděcí dokumentaci, která má také individuální charakter jako návrh stavby. V tomto případě je navíc vyhláškou závazná. Pro potřeby kontrolní činnosti stavebního úřadu během realizace je takto obsažný předpis nadbytečný.
Velká složitost a obsažnost dokumentace vyplývající ze složitosti povolovacích procedur, ale také složitost zvyková. Množství dílčích dokumentací pro dotčené orgány a účastníky řízení vede k nadužívání členění projektu na stavební, inženýrské a technologické objekty vedoucí k nepřehledné struktuře vnořovaných složek
Potřeba uceleného zdroje dat v rámci každé fáze zaplňuje dokumentaci daty jinde dohledatelnými.
Struktura obsahu vychází z předpokladu, že množství informací od zahájení prací po dokončení projektu je stabilně lineárně narůstající, což praxe nepotvrzuje.
Analýza výkonových fází :
VF 1 Příprava zakázky
Stávající definice :
Příprava zakázky má pomoci klientovi – stavebníkovi definovat investiční záměr a konkretizovat funkci a účel stavby. Prací projektanta je případně formulovat stavební program objektu a prověřit předběžně vhodnost lokality, zjistit případné možné regulační podmínky místa a podmínky stanovené v územně plánovací dokumentaci (ÚPD)V této fázi je též třeba předběžně určit nutnost potřebných průzkumů a rozborů, případně dalších ověřovacích specializovaných studií nebo expertíz. Výsledkem přípravy zakázky je jednoznačné definování zadání pro smlouvu a následnou projektovou přípravu stavby a specifikace rozdělení zajištění jednotlivých činností mezi investora, osobu vykonávající inženýrskou činnost a projektanta. Dokumentace by měla ve struktuře projektu obsahovat části A až E s tím, že rozsah a obsah jednotlivých částí bude přizpůsoben druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání.
Výkonová fáze přípravy zakázky odpovídá svou náplní i rozsahem praxi jak je obvyklá i v jiných zemích. Obsah dokumentace je formální a odvinut z jednotné struktury kapitol A – F. Chybí rozlišení přípravy zakázky od studie proveditelnosti. Její charakter je také nedesignový a spočívá v prověření zadání se skutečností pouze na základě existujících dat. Rozdíl s přípravou zakázky je především v měřítku a podrobnosti řešení zadání. V praxi je často studie proveditelnosti spojována již s určitým schematickým návrhem, podle definice evropského standardu se však jedná jednoznačně o fázi přednávrhovou.
Z pohledu zahájení zakázky se spíše jeví problematickým skutečnost, že Příprava zakázky je vlastním zahájením projektu. Z praxe, ale také ze zahraničních zkušeností vyplývá, že zapojení architekta by mělo být již dříve. Jedná se o činnosti poradentské, jako pomoc při vlastním volbě stavebního programu, finanční, či poradentství s výběrem nemovitosti. Některé z takových poradentství nespadají pod architektovu kvalifikaci, je však vhodné upozorňovat na skutečnost, že jsou to často fáze velmi důležité pro řadu strategických rozhodnutí. V rámci stávající definice této výkonové fáze jsou možnosti zmíněné poradentské činnosti zahrnuty jako alternativa v rámci nadstandardní činnosti. Takové pojetí se však neslučuje s významem, jaký tyto úvodní poradentské činnosti mají. Jejich postavení jako samostatných výkonových fází je vhodnější řešení.
VF 2 Návrh stavby
Stávající definice :
Vypracování architektonické studie – dokumentace návrhu stavby - je prvním prostorovým vyjádřením záměru stavebníka. Dává mu konkrétní představu o urbanistické, architektonické, dispoziční, provozní, konstrukční, interiérové a materiálové koncepci a řešení. Konkretizování stavby v DNS zároveň odpoví na otázky ekonomické a může i naznačit časové limity budoucí výstavby. Dalším hlavním účelem DNS je pomoci stavebníkovi ve strategickém rozhodování a ověřování vhodnosti stavebního záměru při konzultacích s dotčenými orgány. Dokumentace by měla vždy ve struktuře projektu obsahovat části A až E s tím, že rozsah a obsah jednotlivých částí bude přizpůsoben druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby.
Zatímco náplň fáze návrhu stavby je odpovídající, poněkud problematickým se následně jeví obsah dokumentace, který ji má vyjádřit. Opět se jedná o redukovanou část schvalovací dokumentace stavebního povolení: V praxi je naopak postup takový, že návrh stavby je nejzásadnější fází, kde vzniká základní koncept zohledňující všechny požadavky zadání. Stávající obsah dokumentace návrhu stavby nijak nezohledňuje tvůrčí a návrhový rozměr této fáze. V rámci srovnání se zahraniční praxí je v tomto případě lépe hovořit o tzv koncept designu, který je skutečně individuálním vyjádřením myšlenky návrhu bez hlubších technických informací. Návrh stavby – studie je pak prohloubeným návrhem, z něhož je možné vytvořit jednoduchou schvalovací dokumentaci.
VF 3 Dokumentace pro správní řízení dle typu územního řízení.
Stávající definice :
Dokumentace pro územní rozhodnutí vychází z odsouhlasené dokumentace návrhu stavby a poskytuje dostatečné informace o konkrétním umístění stavby v dané lokalitě, o souladu s územně plánovací dokumentací a dává přehled o zabezpečení veřejných zájmů v daném území. Z dokumentace jednoznačně vyplývá polohopisné a výškové umístění stavby, vazby na okolní výstavbu a okolní infrastrukturu. DÚR též stanoví koncepci napojení stavby na dopravní a technickou infrastrukturu lokality a charakterizuje majetkoprávní vztahy budoucí výstavby. Na základě této dokumentace stavební úřad rozhoduje o umístění stavby, o změně využití území, o změně vlivu užívání stavby na území a vydává územní rozhodnutí. Projektová dokumentace musí vždy ve struktuře projektu obsahovat části A až E s tím, že rozsah a obsah jednotlivých částí bude přizpůsoben druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby.
Tato fáze je specifikem českého legislativního prostředí. V praxi z části nahrazuje činnosti, které by se jinak zpracovávaly ve fázi návrhu stavby nebo je s návrhem stavby rovnou sloučena do jednoho výkonu. K tomu navádí také skutečnost, že dle zákona je projekt započat až touto fází. Takový postup je však pro výsledek vyloženě škodlivý.
VF 4 Dokumentace pro vydání stavebního povolení.
Stávající definice :
Hlavním účelem DSP je dostatečné definování stavby tak, aby stavební úřad mohl posoudit soulad s vydaným územním rozhodnutím, s obecnými technickými podmínkami a s veřejným zájmem v dané lokalitě. Na základě DSP vydává stavební úřad stavební povolení. Projektová dokumentace musí vyhovět ustanovením stavebního zákona a ostatním zvláštním předpisům, např. požární ochrany, civilní ochrany apod. Projektová dokumentace pro vydání stavebního povolení musí vždy poskytovat jednoznačnou urbanistickou, architektonickou, konstrukční, dispoziční, provozní, a materiálovou charakteristiku stavby. Ze zpracované projektové dokumentace je možné zpřesnit odhad nákladů stavby, způsob provedení a časové možnosti budoucí výstavby. Projektová dokumentace pro ohlášení je zpracována jako DSP, přiměřeně charakteru, funkci a velikosti stavby. Projektová dokumentace musí vždy ve struktuře projektu obsahovat části A až E s tím, že rozsah a obsah jednotlivých částí bude přizpůsoben druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby. Po dohodě (stavebník, projektant) lze, u méně rozsáhlých staveb, zpracovat „jednostupňovou“ dokumentaci podrobně, až do úrovně dokumentace pro provádění stavby.
Definice o posouzení s vydaným UR a dalšími normativy jednoznačně poukazuje na legislativně právní charakter dokumentace, která nezohlednuje specifičnost zakázky. Z pohledu klienta se přitom jedná o fázi, kdy je zapotřebí prověřit celou řadu požadavku, které nejsou pro stavební úřady potřebné ani žádoucí. V zahraničí se běžně volí postup dokumentace rozdělené na dokumentaci Návrhu stavby (entwurf, developed design) a zjednodušenou části schvalovací. Význam této dokumentace a náročnost na obsah jejího zpracování (ve smyslu vůči klientovi) také vyplývá ze skutečnosti, že řada zadavatelů po této fázi volí, zda bude pokračovat v zadání prováděcí dokumentace nebo provede výběrové řízení, z něhož získá zpřesňující podmínky dodavatele pro zadání prováděcí dokumentace. Česká praxe je v tomto procesu specifická tím, že potřeba určité úrovně hloubky informací plynoucí z vyhlášky je pro ocenění nedostatečná a projektanti jsou tlačeni do dopracování, jinak nespecifikované, tendrové dokumentace.
VF 5 Prováděcí dokumentace
Vychází ze schválené projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, u staveb technické infrastruktury nevyžadující stavební povolení ani ohlášení se vychází z dokumentace pro vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. DPS je prohloubená a rozšířená DSP do té míry, že jednoznačně definuje základní požadavky na kvalitu stavby (standard, kvalita materiálů a provedení). Projektová dokumentace pro provádění stavby se zpracovává samostatně pro jednotlivé pozemní a inženýrské objekty a pro technologická zařízení. Projektová dokumentace se zpracovává v podrobnostech umožňujících vypracovat soupis stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr. DPS je podkladem pro realizační dokumentaci zhotovitele stavby – výrobní a dílenskou dokumentaci. Na jejím základě je možné stavbu jednoznačně ocenit, vybrat zhotovitele stavby a uzavřít s ním smlouvu o dílo. Projektová dokumentace obsahuje též technické charakteristiky, popisky a podmínky provádění stavebních prací. Projektová dokumentace pro provádění stavby je zpracovaná tak, aby také splňovala požadavky zákona o veřejných zakázkách. Výkresy podrobností (detailů) zobrazují pro dodavatele závazné, nebo tvarově složité konstrukce (prvky), na které klade projektant zvláštní požadavky a které je nutné při provádění stavby respektovat. Projektová dokumentace musí vždy ve struktuře projektu, obsahovat části A až E s tím, že rozsah a obsah jednotlivých částí bude přizpůsoben druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby. Po dohodě (stavebník, projektant) lze u méně rozsáhlých staveb použít „jednostupňovou dokumentaci“ i pro stavební řízení. U nenáročných staveb může sloužit jako tzv. prováděcí projekt jako podklad pro realizaci stavby.
Prováděcí dokumentace je poslední projekční výkonovou fází, kterou zpracovává projektant. Její další rozpracování do tzv dílenské dokumentace již není standardem jeho výkonu, nýbrž spadá pod dodávku stavby. Podrobnost dokumentace taková, aby šlo stavbu nacenit, realizovat a provádět kontroly stavby. Obsah dokumentace je závazný z vyhlášky podle struktury A – E. Vzhledem ke skutečnosti, že na základě prováděcí dokumentace se nevydává žádné správní rozhodnutí, je tato právní úprava nadbytečná a obsah dokumentace by měl být pouze doporučený nebo závazný pouze v případech veřejných zakázek
5. koncept uprav standardů
Možné úpravy standardů reflektující výše popsané skutečnosti je možné rozdělit na dva zásadní kroky:
Úprava stávající metodiky, která nemá vliv na legislativu a zásadně také nemění stávající proces projektování
Rozhodnutí o koncepční změně související s legislativní úpravou
Ad 1 )
Vychází z přehlednějšího vysvětlení současného materiálu tak aby byl zřetelný zadavatelům a pro projektanty byl dostatečně pružný pro individualizaci zakázky. Tyto úpravy mohou mít charakter jako vlastního výkladu komory architektů a podobně jako vzorové smlouvy nemusí vyžadovat konsenzus s komorou inženýrů. Mezi takto učiněné kroky může patřit:
Zjednodušení druhů činností ze čtyř na dvě ( standardní a nadstandardní)
Jednotlivé činnosti vysvětlit v hierarchické návaznosti vzniku příšlušné fáze tak, aby bylo zřetelné, že nedochází k jejich dublování tzv check list činností
Uprava názvosloví – na základě tzv trvalého modelu zakázky redefinovat základní terminologii
Pojímat projekt jako celý proces vzniku díla, nikoliv pouze z pohledu zákona
Zdůraznit význam úvodních fází, zejména také přednávrhové poradentství
Pro fáze přípravy zakázky a studie navrhnout nový obsah dokumentace nevycházející ze struktury A-E
Ad 2 )
Představuje kroky, které by vedly k zásadnější koncepční změně v přístupu s potenciálem řešit problémy popsané v kapitole 2. Je však podmíněna shodou s Komoru inženýrů a příslušnými ministerstvy. V zásadě se jedná o zjednodušení podoby projektu pro správní řízení na základě využití zodpovědnosti projektanta a potřebě stavebních úřadů po kvalitním koncepčním rozhodování. Tento model vychází ze zahraniční praxe a zavádí zjednodušenou, avšak přesně specifikovanou podobu schvalovací dokumentace jako výtah z vlastní dokumentace zpracovávané dle specifika zadání. Tento model pak představuje tyto fáze:
poradentství
příprava zakázky
koncept design (+schvalovací dokumentace UR)
návrh stavby (+schvalovací dokumentace SP)
prováděcí dokumentace (+ kontrolní dokumentace)
zadávací dokumentace
dílenska dokumentace
V případě souhlasu s krokem v bodě 2 je možné určité kroky k jejímu pozdějšímu naplnění zavézt již nyní a to způsobem nezávazného metodického doporučení. Poskytne se tak dostatečný čas pro ověření jeho funkčnosti, zaužívání a zvýší se tím možnost pozdějšího formálního zavedení.
Paris - Louis Vuitton - Nouvel - Pantin - LC v Centre Pompidou
Louis Vuitton - Gehryho skleněno dřevěná skořapka kryjicí vnitřní plné objekty galerie je mnohem vydařenějsi realizace než jeho další stavby. Zásádni rozdil je v konceptu využiti skleněnych konstrukci sloužících k zakryti strešnich teras, tvořících rozmanitý prostor s výhledy do okolniho parku a nedalekého La Defense. Terasy nabízí vskutku silný zážitek, který pokud bude v budoucnu umocněn umistěnim uměleckych děl, bude dílo dokonáno. Tolik funkčnosti a opodstatněnosti by člověk od Gehryho nečekal.
Naproti tomu vnitřní části galerie jsou typickou slabinou Gehryho staveb, kde vnějsi rozmach nekoresponduje s interierovým funkčnim řešenim. Výsledným dojmem je zmatečnost. Dvouplášťovost skla a objemu však funguje dobře ze vzdálených pohledů, stavba má najednou další rozměr. Odstupy ale bohužel chybí, botanická zahrada odhaluje jen menši část objektu. Přitom abstrakce kvetu rostliny by mohl být silný kompoziční počin právě ve vazbě na okolní zeleň. Horši řešeni naskýtá objekt ve vazbě na teren. Zařezává se jedním podlažím pod úroveň okolí a vytváří okolo sebe úzkou grotu členěnou řadou vodních ploch a nikamnevedoucích chodníků. Ve výsledku stísněný pocit z poněkud nadbytečné architektonické atrakce, kterou podruhé už nikdo nenavštíví. Neštěstí je dokonáno nemožností přístupu z okolního parteru ... jména Vuitton a Gehry jsou však dostatečná pro neustálý přísun prvonávštěvníků. Samostatným tématem je materiálové řešení, které je opět utahané především díky vnější vaně opěrných zdí groty, které působí dojmem solidní provize od nějaké keramičky.
Užitečná poznámka na závěr - vstup do botanické zahrady je i vstupenkou do objektu, není tudíž nutno obcházet botanickou zahradu po silnici a ta zahrada opravdu stojí zato.
Nouvel - respektive jeho nová filharmonie v parku De la Villet je obdobně bombastická s obdobně velkými ambicemi jako LVFG. Tvarování ala houba s fasádou připomínající zoxidovaný pozink, se na první pohled snaží tvářit angažovaněji, cool a na rozdíl od Gehryho snobských kabelkářek na výletě za uměním, mířit na ten “správný” typ lidí.
V současnosti byl objekt před dokončením, sál zatím nepřístupný, funguje zatím jen galerie. Poznatky proto jen kusé. “Pozink” plášť je skvělý, tím to ale prozatím končí. Ani z výkresů jsem nepochopil jakékoliv odůvodnění onoho houbovitého tvaru, bohužel, nakonec tedy jakýsi hard-core Gehry. Co mi však přijde naprosto zásadní problém je urbanismus. Tvarové gesto by zasloužilo patřičnou soliternost, pak by i ona formálnost měla aspoň trochu opodstatnění, zde se však objekt krčí v zadní výbytkové části parku, západní stranou úplně nalepená na magistrálu peripherique. Problematičnost osazení je čitelná také v řešení vstupů. Jeden v přízemí do galerie se nachází přímo z exponovaného parku, druhý rampový monumentální nástup do 2np - filharmonie podél magistrály. Vzájemně jsou propojeny schodištěm. je nasnadě který vstup bude využíván.
Pantin - návštěvu jsem řadu let odkládal, až jsem nakonec prošvihl známý betonový squat, který se dnes pod rukama developerů mění na nový housing. Zde alespon odkaz na dřívější podobu :
V okolí stojí za zmínku koleje od Ofis - na Rue des Petits Ponts a jeden brutalistní maršmeloun.
Rekonstrukce starých mlýnů a skladišť za kanálem byl už z dálky natolik komerční, že ani nestal za přiblížení.
LC - všemi vychvalovaná výstava na mne udělala dojem typu “ode všeho něco”, u takové osobnosti je to málo. Obrazy z ranné tvorby, puristické období, modely a konče filmem o výstavbě Chandigahru. Ústředním motivem a jádrem expozice je modulor - trochu násilně vpreparovaná pionta výstavy. Závěrem - pokud už někdo navštívil všechny jeho objekty v Paříži, proč ne. Jinak raděj věnovat čas vil La Roche (přístupný), Maison du Bresil, Pavillon Suisse (přístupný) a především Immeuble Molitor (přístupný) více info na www.fondationlecorbusier.fr
Česká komora architektu poslední roky zintenzivňuje svou činnost na poli zahraničních aktivit. Ukázalo se, že je přínosné být aktivními členy pracovních skupin v rámci Evropské rady architektů (ACE) a podílet se na agendách, které jsou pro naše architekty zajímavé. To je zejména okruh profese, pod který spadají standardy, honoráře, pojištění, ale také okruh zadávání veřejných zakázek či vzdělávání. Tato aktivita je o to důležitější, že možnost ovlivnit výsledky práce skupiny vychází více z aktivit vlastních členů, než formálního poměrného zastoupení podle velikostí organizací.
Vedle ACE se ČKA také každoročně účastní setkání Komor na konferenci Slezské komory architektů v Ustroni. Hoste ze sousedních zemí jsou zde ve výrazném nepoměru k účastníkům polských zástupců a konference tak má spíše zdvořilostní charakter. Proto vznikla z naší strany v roce 2013 idea pracovního setkání zástupců Komor Višegrádských zemí na bázi úzké, tematické pracovní skupiny. Potřeba takového vzájemného informování byla inspirována především poznatkem řady zajímavých událostí na poli legislativním a existencí materiálů vypracovávaných v Komorách, vhodných pro vzájemné sdílení.
Po ročních přípravách, hledání optimálního formátu jednání se nakonec letos 16. ledna v Brně uskutečnila první pracovní schůzka. Místo setkání bylo v reprezentativním prostoru nového jednacího pavilonu Vily Stiassny rovněž za přítomnosti zástupců města Brna. Zastoupení Komory naší, Slovenska, Maďarska a Polska se uskutečnilo v rovnocenném počtu delegátů; jednacím jazykem byla angličtina. Hlavními tématy byla dohoda o možném zastoupení a sdílení informací při účasti v Evropské radě architektů. Vzhledem ke skutečnosti, že náklady služebních cest jsou pro všechny organizace zátěží, byla důležitým bodem jednání dohoda o synchronizaci a zastupitelnosti při účasti v pracovních skupinách ACE. Diskutovala se také možnost vzájemné koordinace kandidáta do představenstva a možnost vzájemného informování se o politických zástupcích na postech eurokomisařů a poslanců v Evropském Parlamentu. Po formální stránce bylo výsledkem ustanovení kontaktních osob, které budou zodpovědné za vzájemnou výměnu informací.
Dalším blokem diskuse byla diskuze o standardech a honorářích. ČKA prezentovala práci za uplynulé období, ve kterém se snaží vyvíjet aktivity k přiblížení standardů výkonům profese více západním příkladům, akcentujících tvorbu projektu podle zadání a požadavků klienta na úkor obsažnosti vyplývající z vyhlášek. ČKA prezentovala také snahu a první nadějné indicie poukazující na možnost zavedení pouze jednostupňového řízení v rámci novelizace stavebního zákona. Kuriózní informaci podala maďarská strana, která referovala o vzniku specializovaných stavebních úřadů, jejichž projekty mají v rámci veřejného zájmu automaticky vydané stavební povolení ze zákona. Slovenska strana, která jako jediná spolu s Českem používá institutu dvoustupňového řízení, informovala, že zatím neuvažuje jít cestou změny této praxe. Nad rámec programu jednání se diskuse dostala také k problematice projektování podle metodiky BIM, což jen potvrdilo, jak důležitě je vnímáno toto téma ve všech zemích a jak rozdílné informace a představy o tomto fenoménu existují. Na návrh polské strany se bude ve výměně informací o standardech a BIM-u, stavební praxi pokračovat na dalším setkání v Ustroni.
Diskuze o honorářích se dále odvíjela od dvou základních témat. Honorář jako nástroj, parametr k posuzování adekvátnosti cenové nabídky při veřejných soutěžích a otázky honoráře jako mandatorního způsobu odměňování projektanta jako ochrany jeho spotřebitelského zájmu. V prvním případě padla shoda, že tato cesta je reálná a potřebná, ČKA informovala o probíhajícím procesu tvorby metodického materiálu pro Ministerstvo pro místní rozvoj, kde uvažuje se zavedením normohodinového principu jako ukazatele pracnosti podle typu a velikosti zakázky. V případě mandatorního honoráře se konstatovalo, že vzhledem k politice prosazované Evropskou komisí není v současnosti naděje na změnu přístupu k antimonopolní doktríně a v první řadě je nutné zajistit férový výběr veřejných projektů. Jinak řečeno „první se musí chytnout veřejný sektor, až potom možná trh“.
Poslední blok diskuse se týkal soutěží a veřejných zakázek, ČKA informovala o procesu transpozice evropského zákona a problémech s tím, jak jsou stále nedostatečně využívány soutěže o návrh. Přesto se můžeme pochlubit vzrůstem soutěží k počtu 40 za rok, například oproti Slovensku, které přes velké snahy a propagaci nepřekročí počet desíti soutěží. Zajímavý přístup prezentovala Maďarská strana, která v rámci prosazení soutěží se snaží o co nejjednodušší proces organizace. Nabízí jejich organizaci, rychlé termíny, méně náročnou formu odevzdávky a rychle zajištění výsledků. Tento v něčem inspirativní přístup bude z pohledů zkušeností naší Komorou s maďarskými partnery dále studován.
Polsko informovalo o právě odsouhlasené novele zákona o veřejných zakázkách, kam je implementována evropská směrnice s textem, že nejnižší cena není jediné kritérium výběru.
ČKA předala informaci o vládou přijaté Politice architektury a stavební kultury.
Závěr konference nastavil pravidla, jakým způsobem nadále spolupracovat, neboť byla shoda, že schůzka byla pro všechny strany inspirativní. Témat je celá řada a její smysl se teprve ukáže, pokud bude pokračovat a dokážeme tohoto potenciálu využít. Byl odsouhlasen návrh na jednoroční konání setkání v Brně, které bude mít více informativní a koordinační charakter. V mezidobí se mohou setkávat jednotliví zástupci podle potřeby k danému tématu.
Portland je největší město státu Oregon nacházející se v severovýchodní části USA. Spolu se sousedním státem Washington představuje v rámci Unie svébytnou oblast, z pohledu Evropana jakési americké Švýcarsko. Samotný Portland je usazen ve výjimečné přírodní lokalitě. Na soutoku dvou velkých řek Columbia a Willamette river, dvě hodiny cesty od divokých oceánských pláží a celoročně zasněženého Mt. Hoodu, představuje jedno z nejvyhledávanějších měst USA. Oproti jiným městům je známé propracovaným územním plánováním (opak Houstonu) a podle různých metodik se řadí mezi deset nejvíc eco friendly měst na světě. Pro návštěvníka z Evropy je také příjemné zjištění, že dlouhodobě liberálně vedené město dokáže eliminovat projevy dramatických sociálních rozdílů, jak je v jiných amerických městech běžné. Prosperita města se odvíjí od původního rozvinutého ocelářského průmyslu (během války se zde každý čtvrtý den spouštěla na vodu jedna loď Liberty).
V současnosti je tahounem ekonomiky společnost Intel, nabalující k sobě další technologické společnosti tvořící tzv. Silicon Forest ve čtvrti Beaverton. Dalším zdrojem prosperity je sportovně oděvní průmysl (Nike, Adidas) a v celé oblasti Oregonu a Washingtonu je silná tradice sklářského průmyslu; tabule barevného fúzovaného skla značek Spectrum nebo Bullseye jsou v uměleckém sklářství dobře známé i u nás. Tradičním řemeslem je také pivovarnictví. V Portlandu a okolí je nespočet drobných pivovarů produkujících typické americké pivo a degustace rozmanitých piv v industriálně rekonstruovaných braweries jsou jedním z turistických lákadel. Pro českého turistu je bonusem jízda některou z českých tramvají, které po městských linkách jezdí už dlouhou dobu.
Charakter města není postaven na výrazné architektuře jednotlivých objektů, ale na celkovém urbanistickém výrazu. Výjimečné stavby se dají najít spíše v okolí jako např. Altova knihovna Mt. Angel, Wrightův Gordon House nebo řemeslně pitoreskní, newdealový hotel Timberline Lodge, známý z filmu Shining. V případě Portlandu je však jedinečnost, stejně jako v případě New Yorku, San Francisca nebo Seattlu, dána zmíněným predefinujícím krajinným reliéfem. Centrum města se rozkládá na úzkém pásu mezi kopcem a západním břehem řeky. Předměstské čtvrti jsou těmito přirozenými bariérami upozaděny. Nejvýraznější architekturu a dominantu města jednoznačně představuje množství ocelových industriálních a visutých dálničních mostů, které se na malé ploše velmi organicky zaplétají do organismu centra. Nábřeží města je těžištěm a bezprostřední oddechovou zónou. Protiváhou tomu jsou svahy nad městem (dostupné městskou dopravou) s rozsáhlým parkem Washington, jehož součástí jsou známé Růžová a Japonská zahrada. Zejména vliv Japonské zahrady (která je mimochodem považována za nejkvalitnější mimo Japonska) je patrný v dalších veřejných a rezidenčních částech města. Prezentují příkladný doklad pozitivního účinku na okolí.
Jádrem vlastního centra je tradičně downtown. Zde se nachází asi jediná mezinárodně známá stavba Portlandu – rozporuplná postmoderní radnice od Michaela Gravese. Downtown se poměrně nenásilně, organicky rozpouští do přilehlých částí: na jihu do univerzitního města a na severu populárního Pearl District. Právě z Pearl Districtu pochází většina zdařilých realizací poslední doby. Čtvrť města zde prochází průběžnou renovací z původních skladišť na galerie, kavárny a bydlení. Z mých pravidelných návštěv města od roku 2006 si nelze nevšimnout setrvalé kvality, lokálního řemeslného rukopisu založeného na industriálním výrazu. Špatná nebo průměrná realizace se zde nenalezne. Za nejvýraznější rekonstrukce je možno považovat Archery, což je přestavba bývalé zbrojnice na víceúčelový sál, dále sídlo společnosti Weiden Kennedy a především Ecotrust Building.
Z předměstských částí stojí za zmínku řada kvalitních realizací drobných knihoven. U těchto novostaveb je zase znát stavitelský princip patrný i na jiných mimoměstských realizacích napříč Oregonem. Použití masivního dřeva v kombinaci s hi-tech skleněným detailem, jednoduchá racionální forma ukotvená v indiánských prérijních tradicích. Základem je dřevo, to má však kvalitnější materiálovou základnu, jak je patrno z rozlehlých skladů zkrápěného řeziva, které jsou vidět po celé oblasti. V Americe bylo vždy stavitelství chápáno jako racionální montovaná „skládačka“ reagující na momentální potřebu. Při letmém pohledu na většinu staveb jsou stále znát odlišnosti postupů. Za všechny případy lze uvést např. obvodové pláště budov, které se u skeletových staveb budují v jedné etapě s příčkami z identických C-profilů, avšak s větší dimenzí. Tyto příklady ukazují, jak se přetěžké detaily evropské architektury zatížené normativními požadavky vzdalují lehkosti americké produkce. Ta právě v Portlandu ukazuje tu přívětivější stránku, než je zažitá představa nekvalitních plastových mobilehousů nebo laciného zbohatlického kýče.
