Starosta and Starostová. Two majestic towers in dream area called Adršpach in Czech Republic. I am so happy that I climbed these towers this summer. Thanks to my friends for this adventure!
When I had finished this short edit I realized that last two years were amazing more than I thought. But this is start for me. I am going to explore much more places, cultures and climb another peaks. Thanks everybody to be a part of my adventures.
Finaly I made EN subtitles and upload video on my VIMEO chanel. I hope you will like it. Switzerland, alpine climbing, Pizzo Badile via Cassin TD 6+ [EN subt.]
Před měsícem se nám povedlo vylézt jednu úžasnou švýcarskou stěnu proslulou cestou Cassin. Zde je článek od Oty, který je i k vidění na webu našeho oddílu.
Občas se stane, že čas přestane tolik pospíchat a přijdou dny, během kterých člověk zažije tolik, co jindy nenasbírá za celé týdny....
Většinou se to nedá moc poznat dopředu, ale někdy jo. Je to jak lomoz naloženýho nákladního vlaku, takový divný dunění. Člověku se z ničeho nic zrychlí tep…
Tak tenhle vlak, co nás vyklopil pod kopcem jménem Piz Badile se rozjel už dost dávno.
To tehdá v roce 1934 se do jeho, do té doby neprostoupené, severovýchodní stěny pustil Ricardo Cassin. A o jeho nakonec úspěšném prvovýstupu napsal neméně legendární Gaston Rébuffat:
Zase jednou to byl Riccardo Cassin, který byl po svých velkých úspěších
v Dolomitech (Torre Trieste a severní stěna Západní Cimy) přilákán
stěnou Badile. Po podrobném prohlédnutí stěny zahájili Cassin a jeho
druhové Esposito a Ratti prvního pěkného dne, 13. července 1937, výstup.
Současně se však do horoucně vytoužené stěny pustili dva mladí horolezci
z Como, Molteni a Valsecchi, cestou, která byla v dolní části odlišná.
Večer se obě lanová družstva setkala na malé plošině k bivaku. Další
den byli Molteni a Valsecchi vyčerpaní. Deštivé dny před výstupem pro ně
byly v chatě Sciora opravdu nepříjemné. Museli ležet na podlaze v
kuchyni, protože neměli klíč od ložnice, a s proviantem velmi šetřili,
aby mohli jít co nejdříve na stěnu. Nyní se připojili k lanovému
družstvu Cassina.
Druhého dne večer bivakovali horolezci pod velkou světlou plotnou. Byla
to opravdu hrozná noc, neboť počasí se obrátilo. V dalších dnech byly
podmínky velmi špatné. Díky výdrži a neuvěřitelné odolnosti Cassina,
Esposita a Rattiho dokázalo pět horolezců třetího dne v šestnáct hodin
vystoupit na vrchol. Řádila zde silná sněhová bouře.
Pro sestup použili normální cestu na italské straně. Při pěkném počasí
je lehká, ale rozběsněné živly, sněhové víry a ledové poryvy větru z ní
udělaly mimořádně těžkou cestu. V krátké době zemřel Molteni. Ostatní
šli s námahou dál, ale když došli k poslední překážce, malému skalnímu
stupni, byl výhled tak omezený a zasněženou skálu bylo tak málo vidět,
že Cassin váhal a hledal cestu. Kdyby tudy prošli nebo mohli tu překážku
obejít, byli by zachráněni: chata Ganetti byla docela blízko. Cassin se
namáhá a brzy se vrací. Čtyři horolezci jsou zase spolu. Valsecchi,
který smrt kamaráda nezpozoroval, hledá Molteniho očima. Potom pochopí,
propukne v pláč a umírá.
Stejně jako jiné hory si i Badile nechal vítězství lidí draze zaplatit.
No a jak jsme se mi chlapci z HOVRCHu co spolu chodíme a zažíváme různá dobrodružství dostali na takovýhle čupr vlak? To je zase jiný příběh a tím Vás nebudu nudit. Ale dostali a to je hlavní, že?
Na konci září v pondělí se najednou na meteo serverech zasekly ikonky na sluníčkovým symbolu, a že prej teda bude v západních Alpách plech snad alespoň týden. Slovo dalo slovo a ve středu večer odjíždíme Luki, Miki Viki Piki (dál už pouze krátce „Mikuláš“) a já směr Bondo ve Švýcarsku.
Čtvrtý do mariáše, tedy Rudolf, si v tu chvíli válí šunky někde v Miláně, či kde. Do telefonu ale tvrdí, že má sbaleno a sraz že je ve čtvrtek večer pod stěnou. Ve třech tak vyrážíme z parkoviště nahoře v údolí, kam nás za přijatelný bakšiš pustila automatická závora dole v Bondu. Napakujeme batohy, pořešíme drobnosti jako že si Luki zapomněl lezečky a vyrážíme.
Nástup je skvělý v tom, že na půdorysně krátké vzdálenosti nabíráte velkou výšku…žádné courání, ale hezky nahoru po schodech. Za dvě hoďky jsme na chatě Sasc Fura. Tam nám místní chatárka suše oznamuje, že stěna je už na letošek „not possible“. Před pár dny se odtamtud prý vrátili nějací zkušení horolezci („experienced climers“) co chtěli jít taky na Cassina a kvůli ledu nakonec vzdali i severní hranu (IV-V, taky dlouhý jak týden před výplatou). No moc nám to na náladě nepřidalo, prohazujem něco, že se tam zajdeme podívat a uvidíme. Dáme pivko a kafe a vyrážíme pod stěnu.
Za hodinu a půl už máme flek na bivak co je cca půl hodiny od nástupu přímo do Cassina. Jsou zde sněhová pole, čímž se řeší zde jinak docela problematicky sehnatelná voda. V jiných letech prý tahle pole roztávají už během července, takže docela štěstí. S posledním světlem obhlížíme z nástupového sedélka stěnu, přichází Ruda, chystáme matroš na zítra a jdeme spát.
Ve 4:30 se skutečně ozývá Rudův budík a jde se na to.
Rychle povaříme a po páté už stoupáme okolo zmíněných sněhových polí do sedla k nástupu. Ze sedla slaňujeme na úvodní skalnatou rampu, prokličkujeme zbytkem v minulosti nepříjemného seraku a za chvilku nandáváme lezečky pod první délkou (III) co už v rámci klidu vyžaduje jištění.
Rampouchů a ledu všude okolo je víc než dost a doufáme, že v klíčových délkách jich budeme ušetřeni co nejvíce. Následuje naprostá lahůdka v podobě Rébuffatově spáry (Diédre Rébuffat, 5c). Nádherné lezení v koutové spáře. Dál pokračujeme směrem doleva po plotnách a spárách až k další těžší délce (5c+/6a), kde se podlézá převis. Lezení po dost malých chytech a ještě menších stupech, je naštěstí doplněno dostatkem erárních skob, takže paráda.
Dál máme dle topa traverzovat 20 m doleva a hlavně se nepouštět rovně vzhůru směrem k 1. Cassinovu bivaku.
Následuje vypečený kout za 6a, ve kterém Luki hrdě hází cca 6 m tlamu. Obohacen zážitkem nalézá správné místo kudy z kouta uhnout doprava do ploten.
Následují krásné délky plotnami a kouty, které jsou ale až moc často okořeněny sněhem a ledem. Naštěstí se to dá nějak řešit a pokračujeme dál. Čas utíká a je nám jasné, že za světla budeme rádi, když stihneme těžké délky ve výlezových komínech. Přeci jenom se na nás podepsalo bloudění v první třetině stěny a obecně už toho ten den máme za sebou dost. S šíráním míjíme druhý Cassinův bivak a s posledním světlem Luki natahuje úvodní komínovou délku. Ke slovu přistupují čelovky a hlavně junior výpravy Mikuláš. Se slovy, že než aby furt mrznul na štandu, tak to radši všechno bude tahat, zahajuje svůj noční koncert. Všechny zbývající 4 délky na hřeben natahuje a tak se ve tmě, mrazu a solidním větru dostáváme na vrcholový hřeben. Připomínáme už asi spíš nějakou zombie výpravu, ale setrvačností a s vidinou vrcholové bivakovací budky valíme dál po hřebenu. Na vrchol to je dalších cca 300 lezeckých metrů za II-IV. Plni dojmů tak ve dvě v noci dorážíme k vrcholové pyramidě, která je zároveň pomníkem Valsechiho a Molteniho. Necháváme to na ráno a rychle se přesunujeme do blízkého bivaku. Luxusní klasická budka se 6-ti palandami nám po téměř 22 hodinách ve stěně připadá jako 5* hotel. Rychle něco povaříme a sníme a spát…
Ráno nás budí Mikuláš, který jde fotit východ slunce. Za těch pár hodin jsme až překvapivě pookřáli. Začínáme vařit vodu z různých zbytků sněhu co okolo bivaku nacházíme. Jíme pár dobrot a dle dohody v 9 hodin vyrážíme na sestup.
Čeká nás dlouhé slanění po severní hraně, která je jinak asi nejoblíbenějším lezeckým směrem na Piz Badile. Nejdříve se souběžným lezením dostáváme po hřebeni zpět do místa, kde jsme v noci dolezli ze stěny a zde už začíná dlouhá série slanění.
Valíme systém, kdy všichni čtyři využíváme společně obě dvojice lan. Každý má svoji stálou úlohu, na což si rychle zvykáme a vcelku rychle postupujme dolů. Slanění je dost orientačně náročné, ale podle rad se pořád držíme hrany. I tak jsme slaňovali téměř 10 hodin, ale během nich jsme si i v půlce dopřáli luxusní svačinku i s vařením.
S poledním sluníčkem, tak šťastni docházíme zpět na bivak. Vaříme, pijeme vše co se dá a plni dojmů kecáme ještě chvíli za tmy. Pak nás už ale přemůže brutální únava a jdeme spát.
Ráno nikam nespěcháme, vždyť máme hotovo. Je krásná neděle, obloha opět téměř bez mráčku a mi dnes musíme jen sejít opět přes chatu Sasc Fura dolů k autu. Plácáme se jak to jde. U chaty doplníme zásoby vody, pokecáme s italama co jdou na nějaký přechod do druhého údolí. Gratulují nám ke Cassinovi. Pod chatou potkáváme i chatárku, která se diví, že jsme to probojovali a taky nám gratuluje. No je nám hezky, co bych to nenapsal . Kousek před parkálem si užíváme koupačku v řece a pak už rychle k autu. Valíme napříč Evropou a těsně před půlnocí se loučíme v pořádku zpět v Nováči.
Napsal jsem asi tak 1/10 všeho co se událo, ale koukám, že i tak to je nějak dlouhý – tak sorry. Ale číst to vlastně nemusíte, že?
Ahoj, Ota.
Rock climbing reduces stress.
Exercise itself has been shown to reduce stress by increasing levels of norepinephrine, a chemical that helps balance our brains’ response to stress. Some researchers suggest exercise be used to help treat a variety of mental...
A few months ago we made our first bolted route. We climbed that route with natural protection before bolted. It calls Old times 5+ UIAA. You can see video from first ascet VIDEO HERE. It is great overhang!
We climbed two towers in Adršpach (Czech Republic) yesterday, It was another great experience from trad climbing. You can look forward to a new video from this climbing!
pixelskylines
dailybridgerton
snowghoul
janainaart