My study in pink.

„Láska se podobá stromu. Vyrůstá sama od sebe, zapouští hluboké kořeny do celé naší bytosti a nezřídka nepřestává kvést a zelenat se ani na rozvalinách našeho srdce.“ – Victor Hugo

[my-study-in-pink]

Hating charity? Perhaps.

Dobře. Dneska jsem zjistila, že charita je sice fajn věc, ale být nucena chodit v dešti a prodávat nevrlým lidem magnetky a srdíčka je fakt o nervy. Díky bohu za úřednice, které to všechno vykoupily. Nebýt jich, asi by mi upadly nohy. ^^

I shall not dissapoint you. Jo, zas mám náladu na Sherlocka. Nicméně jsem už jeden díl viděla, tak jdu raději na Přátelé a pak spát. Zase někdy!

[yuksekislevli1sosyopat-deactiva]

You want me to shake hands with you in hell, I shall not disappoint you.

[my-study-in-pink]

My thoughts of... abortion.

Jak už to taky bývá, každý člověk má potřebu se neustále k něčemu vyjadřovat. Říkat své názory, aby všem dokázali, že je vůbec mají. A tak jelikož jsem i já člověk, jistě jste stihli vydedukovat, že i já tuto potřebu mám a jsem s ní seznámena.

Dívala jsem se na jeden ze svých starších blogů, na který jsem zveřejňovala své názory na různý typ věcí. Blog.cz má totiž v oblibě Vám nadhazovat témata týdne. A když už jsem byla u toho, podívala jsem se na téma tohoto týdne. Potrat.

Ano, možná, že tohle už není blog a tedy tu není žádný prostor na téma týdne, nicméně potrat je dosti zajímavou věcí, ke které by byla škoda se nevyjádřit, když už mám tu příležitost, že ano. Tak tedy... směle do toho.

Pokud se bavíme o potratu, nikoliv o interrupci, nedovolím si tvrdit, že se jedná o něco příjemného, či snad správného a dobrého. Ba naopak, je to hnus (za tento výraz se omlouvám). Nikdo by neměl přijít o své dítě dobrovolně. Myslím, že tohle matka příroda trochu nevyhmátla.

Nicméně já bych se o té interrupci bavila o něco raději. K předchozímu se totiž nedá vyjadřovat nějak obšírněji a můj názor by stejně nikoho nezajímal. V tomto případě se dá ale diskutovat mnohem více.

Pravdou je, že nikdo nemá právo rozhodovat o životě druhých a už vůbec by jim neměl život být schopen vzít. To jest ten nejzákladnější argument všech anti-potratistů. Musíme si ale uvědomit jednu věc. Když potratíme, to, co je v nás, ještě není člověk. Možná je to kruté, ale je to pravda. Je to nedozrálý zárodek.

Nikdo z Vás nemá právo rozhodovat o tom, jak má druhý člověk žít. A zakázat potraty? Tím bychom ovlivnili tolik životů, odepřeli bychom volbu tolika lidem, že to snad ani není představitelné. Vezměte si situaci, kdy je nějaká žena znásilněna a čirou náhodou otěhotní. Pokud zakážete potraty, bude si ho muset nechat. Bude ho v sobě nosit devět měsíců, žena s traumatickým zážitkem. I kdyby těhotná nebyla, bude mít deprese. Ale takhle? Nutit někoho prožívat post-traumatický šok zároveň s těhotenstvím? Docílíte akorát maximálně většího množství sebevražd.

A teď vyzývám všechny... zamyslete se nad tím! Zamyslete se nad vším, co si myslíte. Jsou Vaše názory opravdu tak mírné k životu, jak si myslíte?

[my-study-in-pink]

The Hound of Baskerville.

Jelikož jsem si již kdysi dávno půjčila od babičky s dědou knížku Pes Barskervilský, tak nějak jsem tušila, že bychom ji možná mohli mít stále doma v knihovně. Popravdě jsem se k ní nikdy nedostala, nikdy jsem tuto knihu nezačala číst. Ale vše je někdy poprvé, že ano...

Včera odpoledne jsem se rozhodla, že začnu s chvalně proslulým seriálem s názvem Sherlock. Moc jsem si od toho neslibovala, ale proč to nezkusit, že ano? Tedy jsem začala a... už se mi nechce skončit.

Každá série tohoto skvostného seriálu má bohužel pouhé tři díly. Ano, jsou dlouhé jako blázen (90 minut), ale to mé dušičce stejně nestačí. Vždyť je to Sherlock Holmes, společně s Watsonem, Mycroftem a Moriartym! Nicméně se přihodilo, že jsem to dokoukala v pouhých dvou dnech.

Zhruba tři až čtyři dny zpět jsem se začínala zajímat o práva. Tajně, nechtěla jsem to zase zakřiknout. Že by byla právnická fakulta něco pro mě? Bůh ví. Jenže díky Sherlockovi mám snad ještě větší chuť se do toho ponořit. A to se zaměřením na trestní právo.

Abych se ale dostala k věci. MILUJI BBC, miluji i Moffata a po všech těchto myšlenkách a nápadech jsem prohrabala knihovnu a našla Psa Baskervilského. Tudíž... hurá, jde se číst!

[my-study-in-pink]

„Nic neshledávám tak obtížným, jako být duchaplný ve společnosti hlupáků.“

Tak pravil moudrý Montesquie. Bohužel měl tenkrát pravdu. Vyčerpávající je to dostatečně. Lidé pořád jen plkají a plkají, aniž by si cokoliv kolem sebe nějak uvědomovali. A právě to z nás dělá hlupáky...

Mám již několik blogů, blogspotů, tumblr a podobných ptákovin. Dokonce mám i twitter. Jenže se mi nikdy nepodařilo se na něm udržet. Psát blog přeci není tak těžké. Tak proč u toho nikdy nezůstanu?

Možná proto, že jsem tvor nestálý, líný a zapomnětlivý. Mé nálady se mění společně s tím, co se aktuálně děje v mém životě a já nikdy nevím, zda to, co chci, je momentální či dlouhodobé. Nicméně chci mám dlouhodobou momentální potřebu psát blog... tak proč svému srdci zas jednou neulevit?

Ani bych nečekala, že to někdo bude číst. Myslím, že mi o čtenáře snad ani nejde. Tentokrát ne. Nezáleží mi na tom, kolikrát dá kdo "like" atp. Chci se vyzpovídat. Psát svůj deník a třeba jednou... někdo zareaguje. Někdo, komu bude stát za to si tohle přečíst. Přečíst si to i přesto, že nebudu uvádět žádná konkrétní či pravá jména. A ten někdo mě pochopí. A o to nám všem přeci jde, ne? Plkáme, abychom byli pochopeni.