The Bowery Presents
todays bird
Cosimo Galluzzi

Jimmy Eat World
Sade Olutola

Product Placement

Love Begins

roma★
hello vonnie

❣ Chile in a Photography ❣
untitled

Kiana Khansmith
𓃗

ellievsbear
The Bright Sessions
Cookie Run:Kingdom Official!
One Nice Bug Per Day
d e v o n

blake kathryn
PUT YOUR BEARD IN MY MOUTH
seen from Germany
seen from Bangladesh
seen from Brazil
seen from United States
seen from United States

seen from United States
seen from Germany

seen from Switzerland
seen from Brazil
seen from United States

seen from United States
seen from Spain
seen from Liberia
seen from United States
seen from United States

seen from Germany
seen from United Kingdom
seen from Russia
seen from United States

seen from United States
@nasecokolada
Venku je jarně.
Venku je..
.. venku.
A uvnitř? U Tebe? V Tobě? Jak je?
Krásně a šťastně?
U mě překvapivě dobře, na to, jak je okolokolem tuze nedobře.
Držím se pevně téhle planety. Umí být bezva, planu touhou a hořím nedočkavostí, až mi to zase v celé své kráse předvede. Ve Vesmíru je nekonečný všeobjímající mír.
Trošilinku mi chybí má stará Já.
Potřeboval bych si načipovat neuronovou síť, abych se dokázal převibrovávat do svých starých Já. Chodit tak k nim na skok na návštěvu, pozdravit, načichnout, ochutnat, a opět zmizet jinam. A přitom být pořád sám v sobě. Jednou o tom napíšu knihu.
Jednou to bude realita.
Věř tomu.
////
Trošilinku mi scházíš.
Jednou se potkáme. A zamrkáme na sebe. Bezbřehým nadšením. V běhu. Za letu. Času.
Věřím tomu.
Jsi v tom trochu Ty, jsem v tom trochu Já..
Nabízíme šest televizních kanálů, mezi které patří ČT1, ČT2, ČT24, ČT Déčko, ČT art a ČT sport. Vysíláme 24 hodin denně. Zajišťujeme doprovo
Ha! Jsem tu! Jsem tu, abych byl!
P.S. Spočítej, kolik lidí Ti za dnešek řekne, že už roušku mít nemusíš, přestože Ty ji mít chceš. (Je to totiž ochranná pomůcka před dementkami a dementy.) Já už jsem na čtyřech, a to jsem na světě teprve dvě hodiny.
Ťukyťuk! Už zítra se vyklubu. V 7.20. Budu mít 4.20 kilogramů živé váhy. A hustě uhelné vlásky. A budu vypadat jak panenka, totiž panenek. A venku bude sněžit. A do porodnice mě přiveze stará sanitka. Ta bude za sebou zanechávat v rozbředlém sněhu dlouhou stopu. A já budu nejdřív krátce brečet, a pak se dlouze smát. Bude zase pondělí, 14. března 1988. A Vesmír zrodí šťastné dítě Univerza! Hurá! (Díky tomuhle momentu jsme se my dva kdy potkali.) Dvakrát hurá! Všechno je tak, jak má být! Tobě už je rok a čtvrt, Ty už si velký Knoflík, za to já jsem ještě mrňavé mrně.
Hurá, hurá, hurá!
Dva nejlepší kamarádi Oscar a Ježka tráví léto na letním táboře pod vedením čarodějek, přátelí se s příšerami ze sousedství a zažívají nejrů
Ty vogo, poslední tři dny, kdy je mi 33.
By mě zajímalo, kdy mi pak zas bude 33.
#nadčímpřemýšlímkdyžzrovna(ne)spím
Dneska za svítání mě ovládla čtivá nálada, a naarazil jsem na dva cizí (sic!) sdíleníhodné texty.
"Women don't belong in the kitchen! They belong in my arms. And if they are in the kitchen, it's because we're making dinner and I'm kissing her shoulder while she stirs the soup."
&
"Vlkodlaci, ve slovanské mytologii, po nocích doprovázeli mladé opilé dívky a ženy, aby se dostaly v pořádku domů."
Měj bezvapátek,
Vlčkokačko..
"Mé štěstí, kam jsi jen šlo? A proč jsi mě nevzalo sebou? Má duše, vždyť Ty jsi to jediné, co já v životě mám..."
Já vím, nemáš ráda němčinu, ale tohle je tak vlčí, že Ti to prostě pošlu, protože se Ti to bude líbit. A pokud ne - jakože to se nestane -, ale stejně, stejně si nakonec nalistuješ ten předloňský čokozápisek o vlčích planetkách. A o Tobě zvláště.
Wo bist Du?
Hab Dich lieb.
Ú jako únava.
N jako únava.
A jako únava.
V jako únava.
A jako únava.
(..)
Únava.
To je řešení rébusu, proč jsem o dvě hodiny a padesátsedm minut zmeškal včerejší čokokýnko.
P.S. Pokud jsi neměla ve středu co číst, doporučuju si nalistovat nazpět do prosince na přehled doporučeníhodných knoflíčkových her, protože právě chystám pokračování, rozuměj druhý díl, tohohle povídání.
Každý jeden má dírku svou, skrz níž vždycky prolezou. Je to kulaté, barevné, nádherné, nesmyslné a roztomilé, má to čtyři dírky a je to knoflíček, co je to?
Ba ne. Kvarteto Kvinteto hádanek dnešního dne zní docela jinak:
1) Má podobu hada a v těle díry, malé škvíry, nic nejí, přesto nikdy neumře.
2) Pálí-li Slunce svit, lze uzřít, lepí se Ti na špičky i na paty, pak nelze se jej zbavit.
3) Neustále mění tvář, neustále mění tvar, přesto to zůstává kulaté.
4) Nedýchá, bez vzduchu však nepřežije. Sní všechno a nikdy nemá dost, když se však napije, blízko je tomu nebýt.
5) Blíží se blíží. Stříhá, stříhá, pořád stříhá, a ještě nic nepřistříhla.
Máš ráda superpotraviny? Já jo. Borůvci se stali nedílnou součástí mého jídelníčku, akorát, jak jsou kulatí, čas od času vyskočí na zem, a pak mají tendenci být zašlápnuti. Tahle zvláštní hra na šlapanou mi nápadně připomíná dětství, když jsem vždycky hopsal po takových těch bílých keřovitých kuličkách, jejichž jedinou funkcí bylo se rozprsknout! Anebo bublinková fólie! Ta také rámusila bezvadně. Prásk! Prásk! Prásk! A teď mě ba takové ty nafouknuté těsnění, co se v dnešní balíčkové době, přidávají do křehkých zásilek v krabicích.
Volný tok myšlenek mi kdovíproč utekl k Tvé helmě, kterou jsi vyfasovala, když jsi na pár dní nastoupila do práce kamsi na stavbu. Jaké by to asi bylo, kdybychom kromě roušek chodili i v helmách?
Ale zpět k superpotravinám. Docela mě ba celá záležitost mindhackingu a biohackingu, a věřím, že náš střevní mikrobiom přímo ovlivňuje naše myšlení, přemýšlení, potažmo kvalitu ruchů a vzruchů centrální neuronové sítě, potažmo kvalitu života vůbec. A aby byly synapse spoko, je třeba je krmit ňamkami. A borůvci jsou jen začátek. Bezva jsou i dříšťaly, rakytníci, vlastně cokoliv má trny, dále různorůzní oříšci, bobulci, ale i různá komba. Hlavně se vyvarovat glukózo-fruktózo hnusům, a přes pusu mi nesmí ni sladidla vyjma stévie, se kterou zase neumí (takřka) nikdo zacházet, takže to chutná, že to nechutná. Cukr je sice droga, ale alespoň se Ti štěpí primárně v energii, a ne v šity. Ale to musíš vědět Ty, co Ti vyhovuje. A co ne. Nejraději bych pořád pil jen Bacilli. A jiné fermentované věci. Jací Tě baví nejvíce? Mě krvavý pomeranč, protože je to pomík a je krvavý.
Volný tok myšlenek mi kdovíproč utekl k Tvým maskám. Těm reálným, reálně nereálným, a možná i cereálním, ať je to tématické. K těm, co máš na zdi, ale i k těm, co máš v sobě.
Skok jinam. Představ si zdánlivě nevyřešitelnou hádanku, rébus, kterým se usilovně již půl pátého roku zabýváš. Utekla bys teď bez hnutí brvičkou?
Náš ohnišťový čas se plíživě kvapem blíží.. dá-li Vesmír v dáli.
A to je tak vše. Kdyby Tě ta tématika výše, v úvodních odstavcích nastíněná, zajímala, můžu Ti připravit i hlubší pojednání o průsečíku mezi ezem a snězem. A čagou. A hugou. A hugačagou. A tak.
Měj fejkzimní ponedělí, Knoflí.
Noc střídá den a sen další sen.
Pořád si zapisuji sni. Mám jich již nasbíraných jak hub po vydatném podzimním dešti, ba doslova celou snovou kroniku. Teď jsem si vzpomněl na jeden dávný, předávný, bylas tam Ty, mělas o dost víc tetování, než (možná) máš, a na hlavě jsi měla helmu, buď motorkářskou nebo tu od virtuální reality, blíž jsem to nezkoumal, neb jsi mě blíž nepustila. Seděli jsme spolu v učebně s takovými těmi středoškolskými židličkami a lavicemi posetými nápisy a malůvkami. Všude byly nalepené žvýkačky. Růžové. A Ty jsi byla šíleně drsná a nedostupná. A já chtěl. A Tys chtěla všechno, jen tohle ne. Ano, moji sni jsou plni symboliky a bizarních paralel a odkazů. Těším se na každé další promítání, kam se můj životní příběh posune. Tu a tam se mi v něm umíš objevit. Budu Tě pozdravovat.
Kromě snů si již notnou dobu tvořím i zápisníček dnů, takový deníček, při jehož psaní mi často dochází to, co mi nedojde v reálném prostoročase. Obdobný třídič myšlenků je k nezaplacení. Doporučuji.
Každý můj den má v téhle kronice svůj vlastní otisk, odraz, jedinečný obraz (alespoň jedna pořízená fotka denně), ale i zvuk (dtto s nahrávkami). Činím tak z přehršle důvodů, jedním z nich je pak mimojiné poučení z minulosti, aby se mi třeba znova nestalo, že tak unikátní superdni, jaké jsme prožili (nejen) o tom nejletnějším létě spolu my, zůstanou uchováni jen v zapomínkách a odkazech na řádcích a mezi nimi. Snažím se zakonzervovat myšlenky i čas, připadám si občas jak v továrně na absolutno, anebo u pásu s konzervami, případně jako lapač snů, nocí i dnů. A detailů. A také jsem ve volném čase výrobcem čokolády. A umím býti i hvězdou! To se stane vždycky, když se mi ozveš.
Měj se nedělně, můj milý Knoflíčku.
Vlastně nikdy jsem se nezeptal, z čeho pramení Tvá fóbie z plyšáků, pokud tedy má vůbec reálný základ, a není jen proto, že prostě je. (To jen, že z mého současného Já bys byla vytikaná a vyzobaná trojnásob, neb jsem se jal sbírat plyšáky s Yoshim, svým oblíbeným dráčkem z jedné Nintendo hry, zatím jich mám pět, ale další si plánuju dát k narozeninám...)
Vlastně je přehršel věcí, co jsme nikdy neprobrali. A nespočet těch, jež se při koňumikaci mezi námi naopak cyklí donekonečna a ještě mnohem dál.
V některých ohledech jsme si rozuměli, jako nikdy nikdo s nikým, celé to naše spoludobí, i to následující takřka roční nespoludobí, mělo zvláštní čaro, a vzpomínky na tuhle etapu jsou vskutku zvláštně zabarvené v mé paměti. Takovýhle odstín, takovýhle odsvit, jakjáživ, žádné další noci ni dni neměly. Věčná škoda, že jsme další korálky na nitku vzájemné vzájemnosti již nikdy víc nenavlékli. Pořád tvrdím, že jsme si měli dát, potažmo, že si můžeme předat, dalekopředaleko víc. Stačí říct.
Týjó! Jak to máš Ty vlastně v práci a v životě vůbec? Taky je u Tebe singularita prapodivně nesingulární a nejedinečná? A osa otáčení tak vychýlená, že ve své atomové mřížce narážíš hlavanehlava zeďnezeď? Tedy zhruba tak, jak je tomu už hezkých pár jar u mě? (A to se mám, pěkně prosím, tuze rád, jako fakt, to kdybych neměl, tak nevím, co bude, a jaké to 'co' bude..) Hlavně, že každý třetí přežvýkává Čtyři dohody, anebo mu duše rovnou zduškovatí, a pak omílá, že co vysíláš, se k Tobě vrací, a že se obklopuješ/jsi přitahována bytostmi, vibrujícími tak, jak vibruješ toho prostoročasu Ty. Blbku/blba může podle téhle poučky potkat jen blb. Anebo ne? Anebo to platí tak, že blba sic potkat můžeš i Ty, i Já, ale rozhodit se jím? To bychom byli též blbci, kdybychom blbství nedokázali odfiltrovat, vytěsnit. Vskutku nevím. Vskutku nevím, proč se v práci (a v životě vůbec), noc co den, střetávám s takovým kreténismem, že to nemá obdob; od dob, kdy jsem přestal brát drogy, zdají se mi lidi více podlí a zlí, oproti tomu žůžorůžovému hledí, co jsem měl kdysi, ale zpět k mé privatní zdi nářků, protože buď musím být kretén já sám, anebo něco dělam neustále ukrutně šíleně příšerně špatně, ovšem co konkrétně je to 'něco', to zůstává mi utajeno. Každý se ke mně chová, jak kdybych měl být jeho rohožkou, všichni ke mně přistupujou jak k pásu oveček, jak kdybych neměl vlastní identitu, vlastní žárovky ve vlastní hlavě. A že vlastním duši, to asi nikdo netuší. Chrlím nápady jak kdybych byl továrnou na nekonečno, každého nakrmím a sám zůstávám o hladu. Čím víc se potkávám s vlivnějšími existencemi, tím víc je mi fyzicky, psychicky i astrálně nevolno a propadám chmurám, že elity jsou plné omezenosti, nabubřelosti, ega a patologicky psychopatických rysů, i levhartů. Nuže, tak jsem si postěžoval, jak to okolokolem mě teď chodí. Ať používám empatii, čtení děje, jeho předvídání, skenování řeči těla, manipulativní psychohry, anebo třeba i neprůstřelné argumenty, stejně to dopadne vždycky stejně. Prohrou. Ale alespoň je se z čeho učit a poučit. Snad alespoň Ty vítězíš. A jsi na svém knoflíčkovém obláčku spokojenější než nejspokojenější.
03/03 13.33! Dneska je Tvůj den! Šíleně moc trojek všude vyskakuje! A mně ještě posledních jedenáct dní a nocí bude 33, heč! Leč pak už se to opět posune dál, anebo vlastně spíš blíž. Brrrr. Ještě ne. Ještě chvíli si chci hrát na dítě. Ještě chvíli chci mít hlad.
P.S. Doufám/věřím, že už nemáš zkoronovatělý mozek, a že už je lépe. Myslím na Tebe. Hezky kveť, muj milý Knoflíčku!
Vzpomínám si na loňské jaro, kdy jsem se procházel po hřebenech i vlasech divokých hor. A uzřel tam rozradostnělé krávy, vykopávající vysoko do vzduchu, téměř až k lopatkám větrných turbín, svá zablácená kopýtka. A tak mě napadá, proč jen lidi potlačují své malévelké radosti? Proč také, konvencím navzdory, nevykopáváme zvesela nožičkama, radostí z pouhého bytí?
Vzpomínám si na jaro dvacet. Psala jsi mi milé esemesky, ať nepanikařím, že bude zase dobře. Jestli něco umíš fakt skvěle, tak druhého uklidnit a ukonejšit svými slovy. Přestože venku zuřila úvodni koronavlna, já její vlnobití přestál na knoflíčkovém písmenkovém obláčku. Aneb, "jakou máš svou prvou roušku? Knoflíčkovanou, knoflíčkovanou, anebo je knoflíčkovaná?" Nejprve jsem jezdil vláčkem po Alpách a bydlel na hotelu v Michli, posléze jsem osídlil Libeň a stal se na chvíli tesařem, stavějícím baráčky na pražských družicích a satelitech. Zažíval jsem jedno z nejroztodivějších, nejnápaditějších, a zároveň nejnádhernějších období svého života. Aniž bych si to byl býval do tohoto mžiku okamžiku připustil. A Ty? Ty sis se mnou psala, než jsi na chatičce oněměla. A Já? Já pozvolna začal skládat čokoládíčková kvarteta.
Raději jsem již pozapomněl na jaro devatenáct. Pár střípků zůstalo. A ta mozaika řeže jak nože ostřejší než nejostřejší. Mávání do oken, litlbitsajkou, nekonečně temná Nuselská a tak.
2k18? Vzdor beznaději oba ještě plni naděje.
A na jaře 17 jsme se přitom vůbec neznali.
Vskutku by mě před pěti lety nenapadlo, že dnes budu vstávat v 5.35, abych jednou z pravidelných linek napsal nějakému Knoflíkovi něco na nějakou Čokoládu? WTF?!
Je březen. Můj měsíc. A proto jsem se rozhodl tentokráte následujících čtrnáct dní pročokoládíčkovat! Čokojedna? Aktualizace z mého života: Jsem stále Karlínboy, ale je to boj. Přestože tu žiju už třičtvrtěrok, pořád jsem si nezvykl a nelíbí se mi tohle fencypoš šikymiky území vykořeněných naplavenin, ruských zbohatlíků s IQ i EQ fotbalistů a dalších podobných zlokreatur, vozících si své dvě půlky v autokarech, na které by při mém pojetí bytí vydělávaly ještě děti dětí mých hypotetických dětiček. Jedním z letošních cílu je tedy se (opět) přestěhovat. Najít konečně to své toužebné D O M A. A zútulňovat jej, zkrášlovat jej, ale hlavně jej nejprve vytvořit.
Mám-li zmínit další vytyčené cíle a miňicíle, chtěl bych si začít plnit sny, chtěl bych začít plnit přání svých Spolupracovníků, která tu a tam toužebně zašeptají do tichoprázdna mé hlavy. Počínaje dovolenou na Zanzibaru nebo rovnou na Madagaskaru, přes najití si práce, kde nebudu nucen koňumikovat s lobotomy nižších vývojových člověčích stádií či nebudu vystavován vykořisťování a nátlaku všemožných volstrýtových vlčích smeček. A také bych uvítal, kdyby mi konečně ostatní jedinky a jedinci přestali loupežničit v mé hlavičce, protože kam se jen chloupkem pohnu, tam všichni dychtí po potravě složené z mých nápadů, myšlenek a žárovek. Zlo evryvér. No a v neposlední řadě pracuju poslední měsíce, ba roky, na tom, být šťastnější než nejšťastnější. A všemu a všem navzdory přináší tahle má snaha první sklizeň ovocíčka. Sic je můj život kyselý jak mučenka, ale taky tak příjemně křupe, a hlavně je to můj život, takže bezva bez vad!
A dá-li Vesmír, chtěl bych se už také konečně seznámit se svou životní partnerkou. (Samozřejmě za předpokladu, že tou famfatálkou nejsi Ty, což pořád nevím, ale některá má Já jsou přesvědčena, že jo, a nenechaj' si to vymluvit. Vícméně i s Tebou bych se však tuze rád seznámil. Ať je to, jak je to.) Přijde mi naprosto fascinující, že tu někdo někde je, a že ta Bytost jen čeká, až udělám krok ze singularity, a vstoupím jí do života.
Měj se březně.