To bylo v zimě - jsem ráda, že už nejsem v depkách
Cítím se zvláštně, mám úzkosti. Úzkosti, které neutichají. Neurol a jameson pomůže. Sedím v kavárně pojmenované podle Řehoře Samsy, což je zábavné, protože se sama trochu jako Řehoř cítím. Odličtěná, souzená, však s absencí emotivna a soucitu. Nechci si stěžovat nikomu nahlas, proto to píšu sem. Cítila jsem se být šťastná a nad věcí, ale lidé se v tak nepatřičné míře nekontrolovaně snaží podsouvat mi svoji bolest. Je mi z nich špatně, ale chci je chápat. Nemusím mít pravdu, když opodstatňuji jejich odporné chování ke mně jejich vlastním smutkem- dokonce to z mé strany není ani trochu fér. Ale nemohu si jinak jejich počínání vysvětlit. Pasou se na cizím neštěstí a doufají, že mínus a mínus rovná se plus, i když ho budeme aplikovat na lidské vztahy. V takovémto případě ale téměř všudypřítomná zákonitost selhává. Zlo neplodí nic než zlo. A tolik z nich si to neuvědomuje. Neprůhledné, smradlavé a těžké povlaky zášti, které posbírali za svůj život všude možně, jim brání v čistotě jejich vlastního jednání. Snad i v čistotě jejich vlastních úmyslů.
