vážně si pamatuju naprosto nezměrný množství nesmyslů. například to, jak jsme někde s tomášem šli a já s obrovským nadšením zdravila někoho, kdo vůbec nebyl ten koho jsem si myslela, že zdravím. styděla jsem se ještě tak dvě hodiny, ale kdo to byl, to už nevím. nebo si například nedokážu vybavit jméno dívky, se kterou jsem si pár týdnů zpátky několik hodin povídala v indigu. ale pamatuju si jaký má ráda víno, jakou značky cigaret kouřila i všechny její prsýnky. pamatuju si holku s příliš velkým výstřihem a jméno její kočky, ale nevím ani kde jsme seděly, ani jak se jmenovala. nikdy nevím kdy se ty události staly. dokážu si vybavit, co jsem měla na sobě a podle toho to zařadit do doby, kdy jsem tu konkrétní bundu, nebo ty konkrétní tenisky ještě neměla a díky tomu vím, kdy se to přibližně stalo. taky zjišťuju, že zážitky, který mám uložený jen v hlavě, hrozně moc překrucuju. že spoustu toho, co si myslím že se nějak stalo, se stalo úplně jinak. zapomínám ty věci co mi jsou nepříjemný. vyprávím kamarádce, jestli si pamatuje jak jsme spolu v bytě mýho bejvalýho vypily asi tři lahve vína a pomlouvaly ho a ona jenom dodává:
a pamatuješ si, jak jsme se jen tak tak vyhnuly tomu, že přišel a narušil nám naší soukromou párty v jeho bytě? nepamatuju.
prolínaj se mi dokonce i sny a reálný zážitky. několik večerů mi splyne dohromady a mám pak pocit, že jsem za jednu noc stihla tak čtyřikrát vystřízlivět a znova se opít. pak si pamatuju už jenom jak na mě někdo volá ‘hej ty zrzavá’ nebo mě někdo seškrabává ze studenýho betonovýho chodníku, potom co jsem se rozčilovala, že přece nepotřebuju podpírat, že přece nejsem opilá.
zapomínám toho spoustu, to je normální. ale zapomínání je vážně jedna z věcí který se bojim úplně nejvíc. že se jednou ohlídnu a nebudu si vůbec nic pamatovat. že mi zbyde láhev vína a na ruce papírová páska, co jde špatně sundat. že budu žít život, poznávat lidi, pít, jíst, spát a všechny myšlenky, všechny nápady a všechny okamžiky jakoby jen proletěj okolo mě. to já nechci. opravdu hrozně moc to nechci.
vlastním nesčetný množství zápisníčků, sešítků a bločků, do kterejch pořád něco píšu. ukládám tam to co nechci zapomenout. myšlenky, nápady, věci, který nikomu neříkám. dokonce i odkládám věci, na který už nechci tolik myslet, který chci alespoň částečně zapomenout.
na každý období v mým životě mám novej zápisník. některý jsou bohatě ilustrovaný a plný fotografií, lístků ze špatnejch filmů, vzkazů a samolepek. jiný jsou psaný ve verších. jiný zase bez jakýhokoliv obrázku, ale jeden den popsanej v deseti stránkách. archiv mýho života. bohužel je ten archiv neskutečně nepřehlednej, rozházenej a chaotickej. stejně jako já. stejně jako moje hlava, můj pokoj, moje vztahy, moje všechno. ale i když je v něm fakt kolosální nepořádek, pořád s jistotou vím, že všechno to důležitý, co bych si měla pamatovat mám někde napsaný. občas se rozhodnu, že si chci připomenout detaily jednoho konkrétního večera, dne, hodiny, člověka: a můžu jít, tři hodiny se přehrabovat v krabicích, hledat ten správnej zápisník s konkrétním obdobím.
třeba se mi jednou podaří je seřadit. ale jak nad tím tak přemýšlim, myslím že to ani nejde. bylo by to jako pokoušet se někam zařadit sebe samu. což je pravej opak toho, o co se celej život snažím. jsem prej prostě taková rozlítaná (pořád moc nevím, jakou mou vlastnost to slovo vyjadřuje, ale slýchávám to poměrně dost často) nejde mě seřadit. často, i když něco píšu, si myslím, že jsem svou myšlenku dokončila a navazuju na ni nějakou další. do pěti minut se ale vrátím k té předešlé, půlku vyškrtám, půlku opravím, a potom jsem teprve spokojená. taky takhle často končím s křečema v prstech, s papírem rozmočeným inkoustem, ale se skvělým pocitem úlevy, protože jsem napsala, co jsem napsat potřebovala, vypsala jsem ze sebe svůj chaos, a nemusím už si vzpomínat, abych nezapoměla.
ráda bych se s vámi podělila o záznám ze svýho osobního archivu, na který jsem narazila při svým posledním pokusu o roztřízení:
neměla jsem dávat ráno toho gramovýho špeka to vůbec nebyl dobrej nápad. hloupočká terinka ráno vstala v šest, vybavila se všemožnejma anti-provarovym nářadím a hlavně arizonou a šla jsem se ´projít na pláž’. už za rohem od domu jsem to odpalovala, mňam mňam. jak byla ještě ráno docela zima, nebo nebylo těch nechutnejch čtyřicet, s tou arizonou jsem si připadala jak zpátky v roce 2010. hrozně jsem se bála že se v těch pokroucenejch španělskejch uličkách ztratim a ani nevím jak, ale najednou stála po kotníky ve vodě a pozorovala východ slunce. kouzelný. zkazila mi to maminka, která se vyděsila, že nad ránem utíkám z domu abych mohla fetovat.
snowghoul
turnnoffyourmind
jbbartram-illu
germansingergirl
